15.6.15

Rekomando do vlastních rukou – dokončení

Dominika Šoutová pochopila, že není úniku a že… že prostě dostane na holou. Ona, obletovaná mladá dáma, dominantní každým coulem, tady bude bita jako nějaká rozpustilá malá holka. Jenže to byl prostě fakt – fakt, se kterým se musela smířit. Pomalu, pomaloučku se tedy přišourala k otci a s totálně zkroušeným výrazem a slzami v krásných modrých očích se mu ohnula přes koleno. Více než potupa jí však nyní počala děsit blížící se šílená bolest a pokusila se tedy ještě jednou – naposledy – eliminovat následky.
„Tatínku, prosím, prosím, přísahám, že už budu ta nejvzornější studentka a dcera na světě, ale… nemohlo by těch ran být méně… pětadvacet, to přece nejde vydržet? PROSÍÍÍM!!!!,“ škemrala svým miloučkým hláskem. „A nebo kdybys mě potrestal jen rukou… vždyť by to zajisté bohatě stačilo…“
„Dominiko,“ oslovil jí otec, načež udělal významnou pauzu. „Trest, který jsme ti s panem ředitelem vyměřili, je daný, neměnný, a ty ho obdržíš v plné výši nástrojem, na kterém jsme se domluvili. Veškeré tvé protesty jsou zbytečné. Jedinou úlevu, kterou jsem ti vymohl, je, že nemusíš rány sama počítat a za každou děkovat,“ usadil jí a po jejím zavzlykání, při němž se jí u nosu udělala nudle, dodal. „Myslím totiž, že té muziky bude dost a toho počítání bys byla stejně neschopna.“
Ubohá kráska teprve nyní definitivně pochopila, do jakéže šlamastiky se dostala. Najednou se jí začalo chtít strašně čůrat a, zřejmě díky nervozitě, pocítila nucení i na velkou. Aby nedošlo k „nehodě“, se situací se svěřila otci a ten jí umožnil, aby si odskočila. Pro případné setkání s matkou jí též povolil obléknout si kalhoty.
„Ach Bože, ach Bože,“ bědovala blondýnka při posezení na toaletě, kde se jí přes pětiminutové tlačení podařilo učinit pouze tu první z potřeb. Nejraději by zde zůstala zamčená, dokud by se z toho hrůzného „snu“ neprobudila. Ovšem z naděje, že to není sen, jí bohužel pro ni vyvedlo otcovo zaklepání na dveře.
„Dominiko, nebudu na tebe čekat věčnost. Do pěti minut ať jsi zpět, nebo dostaneš přidáno,“ hovořil hlasem, nepřipouštějícím námitky.
A bylo to. Dívčiny oči se zalily slzami strachu z blížící se bolesti, slzami ponížení, a také slzami bezmoci, jakou dosud nikdy nezažila. Rákoska!!! Já dostanu rákoskou!!!, honilo se jí hlavou. Ještě dvakrát zkusila bezvýznamně zatlačit, načež jí nezbylo než vstát, nasoukat svůj zatím ještě netknutý zadeček do kožených kalhot, které za chvilku půjdou dolů – ACH JO – a pomalými krůčky, jakoby tím chtěla získat čas na nenadálou záchranu shůry, se navrátit do otcovy pracovny.
„Takže kalhoty opět dolů a teď už doopravdy, bez zbytečných připomínek, se mi rač ohnout přes koleno,“ nehledal žádné delší vytáčky otec.
„Ach jo. To nevydržím, to nevydržím,“ litovala se dívčina během zbavování se kalhot. Kdybych si je tak alespoň mohla nechat. Kdyby to nemuselo být na holou.
„Pojď sem. Tak, a jdeme na to,“ sáhl tatínek po rákosce, sotva jeho dcera zaujala požadovanou pozici.
„Takže za jedna,“ oznámil suše, napřáhl se, ozvalo se zasvištění, Dominice tak dobře známé z s/m studia a rákoska poprvé přistála na jejím skvostném pozadí.
„Aúúúúúúúúúúúúúúúúú……………. Aúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!!!!!!!!!!!!!!!“
„A za dva.“
„Dooooooooost!!!!!!!!!!!!!!!! Tatííííííííííííííínku dost!!!!!!!!!!!!!!!! To bolíííííííííííííííííííí!!!!!!!!!
„Ono to bolí??? Tak asi to musí bolet, když je to výprask,“ nebral ohledy na její jekot a prosby otec a svižným švihem jí zasáhl do horní části zadku.
„Aúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Když pak čtvrtý a pátý úder vedl těsně za sebou – do středu zadku a poté do přechodu hýždí ve stehna, jeho dcera už nevydávala jednotlivé výkřiky, nýbrž nepřetržitě ječela na celé kolo jako námořní siréna. Pan Šout jí tedy dopřál pauzu – za prvé na vydýchání, za druhé na přemýšlení o tom, aby už byla vzornou studentkou a sekala latinu.
„Tak můžeme pokračovat?,“ otázal se po nějakých dvou minutkách, když konečně přestala vřískat a jen usedavě vzlykala.
„Ne… prosím… už dost… slibuji, že… že už nikdy nepůjdu za školu.“
Že její prosby vyslyšeny nebudou, jí však záhy potvrdila šestá rána, provázená opětovným srdceryvným výkřikem. To už se jí však do měkkého masa pevného, kulatého zadku, zakousla „šťastná sedmička“. A čtyři rychle za sebou jdoucí rány na sebe nenechaly čekat.
„Jako fotbalová jedenáctka,“ konstatoval otec, činící další pauzu. Při závěrečných ranách už musel vyvinout dosti velkou sílu, aby jí udržel v přijatelné pozici. Domča se totiž cukala a kopala nohama, jakoby tím věřila v eliminování té šílené bolesti. Už nyní jí celý zadek pálil a štípal a připadala si jako po posezení v sršním hnízdě. A to ještě není ani polovina. Ach Bože!!!! Ach Bože!!!! Tohle přece nemůžu vydržet!!!!
„Tatínku…. už dost…. prosím…. už dost!!!!“
„Ale, ale, holčička má dost. Dominiko, Dominiko, já bych se třeba už s výší tvého potrestání spokojil,“ udělal významnou pauzu, čímž jí dal falešnou naději. „Ale jsem zvyklý držet své slovo. Co řeknu, to prostě platí. A já panu řediteli něco slíbil,“ setřel jí, napřáhl se, ozvalo se zasvištění a…
„Áááááááááááááááúúúúúúúúúúúúúúú…. jááááááááááááááááááááááúúúúúúúúúúúúú!!!!!“
„Nešťastná třináctka“ a „čtrnáctka“ nezamířily na zadek, nýbrž do horní části stehen. Také ta se nyní rozlila šílenou bolestí a ubohá slečinka si uvědomila, že minisukni či šortky si pěkných pár dní neoblékne. Její úvahy ukončily zásahy patnáct, šestnáct a sedmnáct, vedené již opět přes zmalovanou zadnici, svítící jako zralé rajské jablíčko. Další pauzička utekla velmi rychle a další tři trefy zaokrouhlily „dvacítku“.
„Dost…. to hrozně…. bolííííííííííí…. a…. a…. pááálííííííííí!!!!!!!!
„Už jen pět a budeš to mít za sebou, Dominičko,“ chlácholil jí otec, jenž už nad ní začal pociťovat špetku lítosti. Poslední pětici tedy vedl již s menší intenzitou, byť díky již dostatečnému „zmučení“ to dívka rozhodně cítila. Když výprask skončil, zůstala potrestaná studentka ještě dobrých pět minut vzlykajíc ohnutá přes otcovo koleno, načež pomalinku vstala a počala si třít zadek dlaněmi obou rukou. Poté uchopila kalhoty, do kterých se nebyla schopna nasoukat, a od pasu dolů nahá se odšourala do koupelny zchladit si sedýnku ledovou vodou. Od té doby byla jednou z nejvzornějších studentek, a když se jí jednoho rána přece jen nechtělo do školy a pokusila se otce přelstít výmluvou na nevolnost, přivolání lékaře s rychloběžným teploměrem, určeným k rektálnímu měření, a vitamínovou injekcí, jí byly dobrým doporučením, že ani simulování jí nebude tatínek tolerovat.

KONEC 

2 komentáře:

Micinka řekl(a)...

Moc pekne zakonceni :-) dekuji

Anonymní řekl(a)...

Taky se mi líbí ten styl, jenom když se začalo hrát s tím odskočením na velkou, čekal jsem, že z toho taky "něco bude"; není to můj kink, ale když se řekne A, mělo by se říct B... Třeba, že se na to vymlouvala, ale nešlo jí to, takže jí dal čípek - atd. Znáte to! :-)
Ham-Handed