28.8.15

Dík, lásko, za ten výprask

*** PROLOG ***

Kdo neví, čemu se říká "Velká Amerika", ať nejprve navštíví stránky http://www.lomy-amerika.cz/ a přečte si slavné Pověsti Ameriky, které byly - společně s Fulgurovými povídkami na Aryonově deníku - mou velkou inspirací.
Autor 

***

Nad Velkou Amerikou se zvolna schylovalo k večeru. Vlahý letní vítr šuměl v korunách planě rostoucích stromů, a modrá hladina jezera pomalu tmavla. Trampové byli dávno doma, anebo odcházeli. Bylo tedy s podivem, že nahoře, poblíž hrany lomu, vrhalo zapadající slunce na zem tři stíny, které se sem naopak blížily.

Kočárek, tlačený silou mužských paží, poskakoval po kamenité cestě. Maličkému dítěti uvnitř to však ani trochu nevadilo. Očka zvědavě pokukovala po okolí a roztomilý výraz prozrazoval, že se mu to drncání dokonce líbí.

"Bude z něho adrenalinový typ," usmála se mladá maminka.

"Tak to bude po tobě," opáčil její partner. Šibalsky na ni mrkl a políbil ji.

Náhle se zastavil. Jeho tvář zvážněla. Na parkovišti u Velké Ameriky stál terénní džíp s majáčkem.

Záchranka.

"Ze by měli cvičení?" tázal se sám sebe. "Ale to bych o tom přece musel vědět ... !" Pojala ho neblahá předtucha. Byl náčelníkem jedné z největších jeskyňářských skupin, a tak o všech plánovaných akcích míval vždy přehled.

Na pěšině se objevili tři záchranáři v zářivě červených uniformách. Nesli prázdná, složená nosítka a velké, hranaté kufříky se zdravotnickým vybavením.

Ponořil se do vzpomínek. Právě v těchto místech se se ženou kdysi poznali. Nebylo to seznámení zrovna obvyklé. Ale jak málo tehdy stačilo, aby ten příběh skončil úplně jinak. Bože, kolik už je tomu let?


***


Byl vlahý letní den, když jeskyňářka Hanka přemluvila svou kamarádku Janu, aby s ní šla na jednu z lezeckých akcí, pořádaných její skupinou na Velké Americe. Jana se zpočátku zdráhala, ale nakonec si dala říci. Letargie velkoměsta na ni, tak jako na spoustu mladých lidí, doléhala stále tíživěji, a tohle byla vítaná změna. Janě bylo něco přes dvacet, nedodělala vysokou, našla si první práci a teď začínala pomýšlet na vážné vztahy. Snad proto se nechala přemluvit k té jeskyňářské akci, neboť tušila, že pořádného chlapa do nepohody spíš než na diskotéce potká v partě těch, kteří si dřinu, pot a nepohodlí zvolili za koníček.

Vzala si tedy slušivou krátkou sukni a bílé sportovní tričko. Hanka jí sice říkala něco v tom smyslu, že budou lézt po skalách, ale Jana tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. Myslela si totiž, že se při jištění člověk navazuje na lano pod rameny na dračí smyčku, jako si to ukazovali kdysi dávno ve skautu. Nevěděla, že tento způsob se už dávno, dávno nepoužívá, ani to, že jeskyňáři zdolávají propasti pomocí lanové techniky, která nemá s klasickým lezením takřka nic společného.

S Hankou se podle plánu setkala v metru, společně jely na Zličín. Tam už čekala celá skupina.

"Ahoj!" pozdravil modrooký blonďák, který dívky uviděl jako první. Byl vysoký, svalnatý, starší než ostatní a vyzařovala z něj přirozená autorita, takže už na první pohled bylo zřejmé, že právě on tu partu vede. Jana na něm mohla oči nechat.

"Zdar," odpověděla mu Hanka. "Jani, to je náš náčelník."

"Martin. Těší mě." podával jí ruku.

"Ahoj, já jsem Jana." vypravila ze sebe a srdce jí tlouklo až v krku.

Celou cestu autobusem se nutila do nezávazného rozhovoru. Připadala si děsně nešikovná. Martin se poklidně bavil s ostatními, tématem bylo hlavně lezení a jeskyně. Nevěnoval jí příliš velkou pozornost. Horečnatě přemýšlela, co udělat, aby se o ni začal zajímat. Ale prozatím nedělala nic, neboť správně tušila, že onen typ dívek, který se sám nabízí, bude takovému muži spíše protivný.

Konečně autobus zastavil na Mořině. Jeskyňáři se vyhrnuli ven. Družným krokem se ubírali po silnici, směr Velká Amerika. Nálada v partě příjemně stoupala v očekávání nadcházejícího zážitku.

"Tak co, už jsi někdy byla v jeskyni?" oslovil náhle Martin Janu bodrým hlasem.

"Ovšem," řekla honem. "V Koněpruských."

"Aha," zasmál se Martin lehce zklamaným tónem. "Takže ne."

Trvalo chvilku, než Jana pochopila, že myslel jeskyni nezpřístupněnou.

"A co lezení? Chodíš někam na stěnu?"

Jana se styděla přiznat, že ne, a tak jen nenápadně zavrtěla hlavou. "Sakra, sakra!" říkala si v duchu. "S takovouhle mu budu jen pro smích. Měla bych si hledat někoho normálního. Ale když on se mi tolik líbí!" vířily jí myšlenky v hlavě.

Mezitím parta došla na kamenitý plácek přímo u ústí lomu, který obvykle sloužil jako parkoviště výletníků. Byl z něho překrásný výhled. Celý obrovský lom, i se svými průzračně modrými jezery, se jevil jako na dlani. Jeskyňáři shodili batohy a vybalovali z nich lana, úvazky, karabiny a další vybavení.

"Nasáčkuj sedmdesátku lano!" přikázal Martin jednomu z mladších chlapců a hodil mu úzký a dlouhý transportní vak z pogumované plachtoviny, jaký se používá v jeskyních.

Chlapec se okamžitě dal do práce. Nejprve pečlivě uvázal na konci lana uzel, pak začal lano odvíjet a po malých částech soukat do vaku. Martin jej při tom ostražitě sledoval.

"Proč to dělají?" zeptala se Jana Hanky.

"Aby se jim dobře strojilo," vysvětlila Hanka. "Navážou lano jedním koncem ke stromu a ten, kdo půjde první, si cvakne ten pytel pod sebe. A jak pojede dolů, lano se mu bude z pytle hezky postupně vytahovat, a nebude se nikde motat a plést."

"To je chytré," poznamenala Jana. "A proč na něj tak dohlíží?"

"Protože neudělat uzel na konci lana je smrtelná chyba. A Jirka je ještě nezkušený. Je to benjamínek tvrdého jádra," vysvětlovala Hanka.

"Benjamínek tvrdého jádra?" rozesmála se Jana. "Co to proboha znamená?"

"To je služebně nejmladší jeskyňář, který pravidelně jezdí na akce. A taky jsou s tím spojeny určité povinnosti. Třeba když se trénují záchrany z lana, musí dělat toho zraněného. To je nevděčná úloha, člověk skončí vždycky neuvěřitelně pokopaný, pošlapaný a možná shozený."

"Shozený!?" vytřeštila Jana oči.

"Trénuje se to, samozřejmě, půl metru nad zemí," usmála se Hanka.

"A co vy dvě, proč se nepřevlíkáte?" vmísil se mezi ně náhle Martin.

"A co čeho?"

Martin se zarazil. "Ty ... ty nemáš kalhoty?"

"Nemám," řekla Jana. "Nemůžu lézt v sukni?" zeptala se nejistě.

"A jak si asi tak přes ni navlíkneš sedák???" Martin se teatrálně chytil za hlavu a odběhl. Jeskyňáři, kteří to slyšeli, propukli v hurónský smích.

Jana toho měla právě tak akorát dost. Zatím snad každé její slovo skončilo fiaskem! Ale Martinova přitažlivost ji dráždila stále víc a víc. Musí hned něco udělat. Předvést se jako šikovná, nebojácná holka se sportovním duchem a ženskými přednostmi. Aby toho Martina ohromila, a pak bude dělat nedobytnou!

Zadívala se na skalní stěnu. Zdála se jí ukloněná a rázovitá, tedy - snadno lezitelná! No ovšem! Už věděla, co udělá. To budou jeskyňáři i s Martinem koukat, až sleze dolů k jezeru, sama, v sukni, a dokonce ... bez lana!

Svůj nápad obratem proměnila v čin. Bezmyšlenkovitě přistoupila ke hraně lomu a klekla si na zem.

"Bude to nebezpečné!" ozval se v poslední chvíli její rozum.

"Já vím," odpověděla si. "Ale pro lásku je občas potřeba něco risknout. Tak jdeme na to."

Opatrně se přehoupla přes hranu. Hanka byla právě zaměstnána svou lezeckou výstrojí, a tak si jí nestačila všimnout. Přidržujíc se skály, slézala Jana opatrně dolů po ukloněné stěně. Ta však znenadání končila a následoval dobré dva metry vysoký, kolmý, takřka převislý úsek.

"Co teď?" Jana se zadívala dolů. Pod kolmou částí stěny se jí nabízela vodorovná skalní římsa, široká jako chodidlo. Jana se skrčila, nahmatala dva pohodlné chyty, položila se břichem na skálu a začala se pomalu spouštět na rukou. Už je měla napnuté, ale k římse ještě pár centimetrů zbývalo. Bude muset doskočit.

Srovnala si nohy, podívala se pod ně, uvolnila tělo a pustila se. Měkce doskočila na římsu a chytila se skály. Zadívala se dolů. "Ó ne!" Pod římsou byla zas už jen kolmá skála, hladká jako sklo, a nedozírná hloubka. Okamžitě jí došlo, že tady její cesta končí.

Zadívala se honem nahoru. Nějaké chyty zde sice byly, avšak skála byla převislá, a aby se vytáhla jen na prstech vzpažených rukou? To netrénované holky běžně nedělají. A navíc bez jakéhokoli jištění!? začínala tušit, že je něco hodně špatně. Nemohla ani dolů, ani nahoru.

Nahoře zatím jeskyňáři dokončovali přípravy ke slanění.

"Neviděli jste Janu?" zeptala se náhle Hanka a udiveně se rozhlížela.

"Teď tady byla," odvětil Martin. "Nejspíš si šla půjčit od holek nějaký hadry."

Najednou se přihnal benjamínek tvrdého jádra.

"Martine! Martine!" křičel polohlasně, chytil ho za ruku a třásl jím.

"Co je? Co se děje?"

"Tam ... " ukazoval směrem do lomu.

Martin se podíval a zkoprněl. Ve stěně, na úzké skalní římse necelých deset metrů pod hranou lomu, stála Jana. Rukama se přidržovala skály, která v těch místech naštěstí nebyla hladká, a bezradně se rozhlížela kolem.

"Ty vole!" vzkřikl tlumeným, zděšeným hlasem. Hned se však opanoval a na několik vteřin se zamyslel. To už k němu přibíhala i Hanka s ostatními.

"Zdržte ji tam a ať se ani nehne! Jdu pro ni!" řekl autoritativně. Jeden z chlapců vyběhl ve snaze pomoci, ale po dvou krocích ho Martin chytil za rameno a přitáhl zpátky. "Ať na ni radši mluví jen Hanka! Jestli se lekne, je konec," upozornil ho.

Hanka si lehla břichem na zem u hrany lomu, tak, že jí hlava přečnívala přes okraj. "Jani?" zavolala opatrně. Dala si záležet na tónu i barvě hlasu, aby zněl úplně klidně a uvolněně, jako by se nic nedělo - jen aby svou kamarádku nerozrušila.

Jana zvedla hlavu. "Nevím, jak dál," odpověděla.

"Nic se neděje, stůj tam. Jde za tebou Martin," říkala jí Hanka vlídně.

Ten zatím popadl transportní vak s nasáčkovaným lanem a rozběhl se ke stromu.

"Potřebuju prsák a ještě jeden džímar, rychle!" sykl na své kamarády, zatímco spěšně navazoval lano. "Karabiny, smyce - mám." dodal spíše pro sebe, když si kontroloval výstroj.

Za okamžik již stál se založenou slaňovací brzdou, takzvaným stopákem, na okraji skály. Pytel se zbytkem lana měl v podvěsu. Jeskyňáři se přiřítili s požadovanými kusy výbavy a připnuli mu je na poutka sedáku.

"Jdu! A dejte tam pod to ňáký tejřidlo, sakra!" poručil ještě. Pak pevně uchopil lano i stopák, nadechl se, přenesl svou váhu do lana a přehoupl se přes hranu. Jeden z parťáků okamžitě vsunul prázdný transportní vak pod lano, aby se nedřelo o skálu. Martin spokojeně vydechl, Jana byla přímo pod ním.

Stačily tři mohutné odrazy, a byl u ní. Zabalancoval na skalní římse, postavil se těsně za Janu a opatrně ji obkročil, uzavíraje tak svým tělem hlubinu pod ní. Jana teď neměla kam spadnout, ale vyhráno ještě nebylo.

"Nazdar ... Jano ... " řekl tím nejklidnějším hlasem, jaký mu nervové vypětí dovolovalo. "Asi by sis měla vzít tohle," ukázal na prsní úvazek, který pro ni nesl. A rychle připnul na lano kovovou věc s držadlem.

"No jo, ale jak?" zeptala se Jana bezradně. "Bojím se pustit."

Martin střelhbitým pohybem zajistil slaňovací brzdu, aby měl volné ruce. "Neboj. Chytni se tady džímara a já tě budu přidržovat!" uklidňoval Janu a strčil jí do dlaní ruční blokant, který prve nasadil na lano. Rukou jí zároveň jemně tlačil na záda, aby se nepřevážila.

Jeho hlava pracovala jako stroj, když Janě navlékal prsní úvaz. "Jedna ruka, druhá, stáhnout na zádech, sepnout na prsou, a teď honem do smyce, a smyci do džímara! A dotáhnout popruhy úvazku, co to dá. Tááák."

Spokojeně si otřel pot z čela. Nejkritičtější fázi zvládl. Teď, když byla Jana mimo bezprostřední nebezpečí, rozvážně připnul na lano ještě druhý blokant, oba je spojil karabinou a posunul nahoru. Netušil, jak dobře udělal.

"Tak já polezu, řekla najednou bezelstně Jana a energicky se protáhla na římse. "Jani, ne!" křikl Martin, ale bylo pozdě. Jen polekaně vyjekla, když jí uklouzla noha, a už celou svou vahou visela na laně o pár decimetrů níž, nohama bezmocně hrabajíc po hladké skále. Samotný prsní úvazek jí bolestivě sevřel hrudník, až zalapala po dechu.

"Vidíš?!" zahřímal Martin, ale pomohl jí zpět na římsu. "Už bys byla mrtvá, kdybych nepřišel!" křičel jí do uší, přikládaje zvláštní důraz na slovo "mrtvá". Jana zrudla, a když se podívala dolů, pojala ji hrůza. Křečovitě se chytila džímara i lana a instinktivně tlačila své tělo směrem ke skále.

Martin zatím horečně přemýšlel. "Holka už nám sice nespadne, ale jak ji teď odsud dostaneme? Než bychom sestavili kladkostroj, bylo by půl dne pryč."

"Pau!" vyštěkl náhle směrem nahoru. "Pošlete sem sedák a plochou smyci! Tu nejdelší, co máme!" Jana se na okamžik usmála, to "Pau!" jí připadalo komické. Nevěděla, že je to ustálený signál, používaný horolezci i jeskyňáři k dorozumívání na velké vzdálenosti, protože se dobře rozléhá. Ale vytrhlo ji to z trudných myšlenek. Začala být zvědavá, jak asi ty věci pošlou. Dočkala se brzy. Na karabině, obepnuté kolem lana, jež bylo teď jejich životem, přiletěl sedací úvaz Martinovi přímo do ruky.

Odepnul jej, obratně srovnal a přistrčil Janě k nohám. "Tak pojď."

Poslušně provlékla nejprve jednu nohu, potom druhou. Martin úvazek zvedl a na okamžik se zarazil, když si uvědomil, že Jana má na sobě krátkou sukni. Svým lehce rozpačitým výrazem ji v duchu rozesmál, ale pak se zachoval jako muž činu. Uchopil sukni, a rázným pohybem ji doslova převrátil naruby. Dolní okraj sukně byl teď někde u ňader.

Jana neprotestovala. Jednak proto, že za dané situace to nebylo na místě, a pak také proto, že dotyky tohoto kluka jí ani trochu nevadily. Blaženě přivřela oči, když jí navlékal sedák na poloobnažené boky. Pak pečlivě zašrouboval jeho centrálu, v níž byla již navlečena dlouhá, plochá smyce.

"Džímarovat, předpokládám, neumíš?" zeptal se pro jistotu.

Nechápavě zavrtěla hlavou. Martin se tedy zbavil se pytle se zbytkem lana, který měl až dosud v podvěsu, a dlouhou smyci tam připnul místo něho. "Uff, tohle bude dřina."

"Tak se aspoň odrážej nohama od skály. A sedni si do toho, až polezeme," říkal Janě, zatímco se přepínal ze slanění do výstupu. Za malou chvíli byl hotov a Jana zaujatě sledovala, jak mrštně vylezl po laně nad ni. Plochá smyce se tím napnula. Ještě k ní připnul Janin prsní úvazek, aby se při lezení nepřetáčela, a posbíral teď již nepotřebnou výstroj. Pak oběma rukama uchopil džímar a vrazil nohy do stupačky. "Tak jdeme na to!"

Když jí skalní římsa doslova zmizela pod nohama, poznala Jana, co to znamená plout jako na obláčku. Aniž by se o cokoli snažila, stoupala pomalu vzhůru. Trvalo chvíli, než jí došlo, jak je to možné. Najednou se úplně přestala bát. Uvolnila celé své tělo, jednou rukou se lehce přidržovala lana a kochala se pohledem. Na jezero, na skály, a nejvíc na Martina. Ten zatím funěl jako lokomotiva a napínal všechny síly, neboť džímarovat s holkou v podvěsu není žádný med.

Za chvilku byli nahoře a jeskyňáři k nim přispěchali. Vytáhli Janu přes okraj a začali se smát, když uviděli její vyhrnutou sukni pod sedákem, bizarně vlající ve větru. Zpocený Martin se převalil na záda a těžce oddychoval. "Ty jsi zvíře," řekli mu uznale. Na Janu se však dívali s nelibostí. Kam se otočila, všude viděla jejich pohrdavé pohledy a slyšela peprné poznámky:

"No není pitomá?"

"Mohla bejt pod drnem!"

"Blbá městská nána, to je ono!"

A Martin, sotva se po chvíli vyprostil ze změti lan a smyc, pravil tvrdým, nekompromisním hlasem:

"Běž domů, Jano!"

Vrhla na něho nešťastný pohled, ale on se k ní otočil zády a beze slova odešel.

Jana posmutněla, když si uvědomila celou situaci. Takhle to přece nechtěla, to ne! Vždyť chtěla jen trochu zamachrovat před tím krásným klukem, aby si jí všiml. Místo toho však jen nesmyslně ohrozila svůj život, totálně se před všemi znemožnila, a ten kluk ji teď dokonce nechce mít ani v partě, protože nestojí o problémy.

Jen Hanka se na ni dívala jinak, než ostatní. V jejích očích byla spíše lítost, zklamání, ale také obrovská úleva. Mlčky vzala svou kamarádku za ruku a odvedla ji stranou od skupiny. Obě se posadily do trávy.

"Proboha Jani! Co tě to napadlo? Vždyť ses mohla zabít!" začala tiše Hanka.

Jana se zakoktala: "Já ... já ... " Svěsila hlavu a mlčela.

"Myslela jsem pořád na Martina a chtěla jsem se před ním ukázat! Jako ... jako frajerka, co sleze dolů sama ... a dřív, než ostatní ... " řekla po chvíli plačtivě.

Hanka se jí upřeně zadívala do očí. "Opravdu jsi mohla být dole dřív, než ostatní," pravila smutným, vyčítavým hlasem. "Dovedeš si vůbec představit, jakou bolest bys tím všem způsobila? Mámě, tátovi, rodině, kamarádům, i třeba mně?

Jana mlčela. Teprve teď na ni v plném významu dolehla další skutečnost - totiž že se před několika okamžiky mohlo stát něco strašlivého. Něco, na co se nikdy neodvažovala ani pomyslet.

"Já vím. Cítím se hrozně." odpověděla po chvilce. Na víc ne nezmohla.

Hanka chvilku přemýšlela. "Tak to řekni i ostatním, a uvidíme, co se dá dělat."

"Martin se teď se mnou vůbec nechce bavit," zaštkala Jana. "Řekl mi, ať jdu domů."

"A ty se mu divíš?" opáčila Hanka. "Já s ním ještě promluvím. Pojď!"

Vzala Janu za rameno a dostrkala ji zpátky ke skupině.

"Pau! Pojďte sem! Tady Jana by vám chtěla něco říct!"

Jeskyňáři ztichli.

"Udělala jsem hroznou pitomost a je mi to líto. Všem se vám omlouvám." vysoukala se sebe Jana. "Slibuju, že už se to víckrát nestane ... "

"Dobrá, v pohodě," odpověděl Martin teď už mírnějším hlasem, "ale do party tě vzít nemůžu. I kdybych chtěl, ostatní by tě mezi sebe nepřijali. Víš, musíme mít naprostej spoleh jeden na druhýho, ale tys právě dokázala, že nemáš rozum. Jak si můžeme bejt jistý, že příště neuděláš zas jinou šílenost a neohrozíš nás všechny? Jdi domů, holka, a neber to, prosím tě, jako nějakou pomstu; tak to prostě chodí," dodal, když viděl, že Jana vypadá jako uzlíček neštěstí.

Jana mlčky sklopila oči. "A to už není žádná možnost, jak bych to mohla napravit? Žádný způsob, jak dokázat, že nejsem taková nána, za jakou mě máte?" zeptala se tichým, pokorným hlasem.

Všiml si, že i Hanka naň prosebně hledí, a na chvíli se zamyslel.

"No. Jeden by možná byl. Ale to by pro tebe bylo mnohonásobně těžší, než jít domů. Takže to asi nebudeš chtít."

"Budu! Budu!" horlivě slibovala Jana.

"Pomalu, holka, ještě nevíš, o čem mluvím! Musela bys totiž dobrovolně podstoupit trest, ale tak účinný, aby byl důrazným varovným mementem i pro ostatní!"

"A jaký by to byl trest?" zeptala se Jana s nadějí v hlase.

Martin se nadechl: "Pořádný výprask metlou na zadek!"

"To jako ... doopravdy?" zeptala se opatrně Jana po chvilce hrobového ticha. Napadlo ji, že od tak krásného kluka by to snad ani nebolelo.

"Jistě! Rozhodně nepočítej s tím, že by to byla jen hra." vyvedl ji Martin z omylu.

A když viděl, jak váhá a těká očima po Hance, hledaje v nich oporu či zastání, dodal: "Můžeš si to zatím v klidu rozmyslet. Nikdo tě do ničeho tě nenutí, domů můžeš jít, kdykoli se ti zachce. Ale jestli chceš zůstat s námi, dostaneš sekec! Jinak to nejde!"

A s těmi slovy "shromáždění" rozpustil. Jana s Hankou osaměly.

"Hanko!" ozvala se po chvíli Jana a objala svou kamarádku kolem krku. "Haničko, prosím, řekni mi, co mám dělat?"

"Teď je to na tobě," odpověděla pevně Hanka. "Rozhodni se tak, abys toho nikdy nelitovala!"

"Ale když já se bojím!" hlesla Jana.

"Neboj. Na výprask se, na rozdíl od lezení bez lana, neumírá!" dodala Hanka s nepatrným úsměvem. "Sama bych ti nejraději naplácala za to, jaký jsem o tebe měla strach!"

"Jenomže metlou ... ?!"

"Říkala jsem, že s Martinem ještě promluvím," řekla Hanka a vydala se za ním. Našla ho u nedaleké, planě rostoucí břízy. Zavíracím nožem řezal tenké březové větvičky na metlu, ostatní mu ochotně pomáhali.

"Martine?"

"Ano?"

"Už jsme spolu v týhle partě něco zažili a říkali jsme si vždycky všechno na rovinu. Co se mne týče, mám k tobě naprostou důvěru," navodila Hanka přátelskou atmosféru.

"To samý já," přikývl Marin a zadíval se jí do očí.

"Jsem ráda, že to vnímáš stejně. Řekni mi ale jedno: Ty chceš tý holce vážně nařezat?"

"Jo!" odsekl. "Seřežu ji jako koně! Zaslouží si to."

"Vím. Udělala hloupost. A je jí to líto." snažila se Hanka dál. "Chápu, že se zlobíš, ale na druhou stranu, všechno dobře dopadlo. Ani na vteřinu jsem nepochybovala, že ji odtamtud dostaneš živou a zdravou." zalichotila mu.

"Ne, nic nechápeš!" utrhl se na ni. "Tys na tý skále nebyla! Kdyby mi udělala jedinej blbej pohyb o vteřinu dřív, tak by teď bylo po ní a já bych to šel vysvětlovat k nim domů! Byla to sázka do loterie, když to chceš vědět."

"Však jsem jí za to taky vyčinila," řekla honem Hanka. "Ale znám ji dost dlouho. Věř mi: Jana se z toho poučila a už to neudělá.

"To je hezký, ale vejřez dostane stejně. Nebo ať jde. Podívej. Máme tedy plno mlaďasů, dennodenně jim vtloukáme do hlav, jak se má lézt, na co si dát pozor, co se smí a co se nesmí ... a teď tohle. Uznej, že kdybych to nechal plavat, tak bych jim dal najevo, že tu celou dobu mluvíme do větru, že si vlastně můžou v dírách i na skále dělat, co je napadne, a že všechny pravidla jsou pro srandu králikům."

"Dělej, jak myslíš." odpověděla Hanka rezignovaně. "Ale ještě si to rozmysli. Já totiž možná vím něco, co ty nevíš!" zpražila ho.

"Tak ven s tím!"

"Já totiž vím, proč to udělala!"

"No, proč?"

"Kvůli tobě! Copak sis nevšiml, že od chvíle, co přišla, kouká jenom na tebe? My holky tomu říkáme láska na první pohled. A teď si to vezmi: Parta jeskyňářů, ty náčelník, a ona cizí holka z ulice. Snažila se tě nějak zaujmout, rozumíš? Všichni zamilovaní občas dělají hlouposti, tak to přece pochop. Myslím, že to udělala proto, že na tebe chtěla udělat dojem!"

Martin užasl. "Dojem? Na mne?"

"To se jí tedy vážně povedlo, jen co je pravda ... " dodal bezbarvým hlasem.

Dlouze se zamyslel.

"Ale bude mít možnost ho vylepšit." pravil náhle rozhodně. "Podívej Hanko, tohle vážně nemůžu nechat jen tak. Ale když dokáže dobrovolně přijmout výprask, aspoň mírný výprask, rozumíš?" zamrkal na ni spiklenecky, "tak s námi může zůstat. To je fér, ne? Když už nemá rozum, potřebuju zjistit, jestli má aspoň charakter a nějakou čest."

A po chvilce teskně dodal: "Taky se ukáže, jak vážně to s tou zamilovaností myslí."

Hanka v duchu zajásala. Dostala Martina přesně tam, kde ho chtěla mít. Vlastně - musela se usmívat - on to tak přece chtěl celou dobu sám, ona mu jen trochu pomohla to správné rozhodnutí najít. Takže už nechce Janu vyhodit z party! Dokonce už ji nechce ani seřezat jako koně. A mírný výprask - ten zas Janičce neuškodí! To s tím charakterem má taky něco do sebe. Jana je čestná holka, to Hanka ví - a Martin to pozná!

Radostným pohledem mu potvrdila souhlas a rozběhla se zpátky za Janou.

"Jani! Jani! Všechno bude dobrý!" volala na ni už z dálky.

"Jak to myslíš?" zeptala se nechápavě Jana, když k ní Hanka doběhla. "Nedostanu?"

"Dostaneš, ale jen trochu. Musíš to vydržet, už kvůli ostatním, aby viděli, že dokážeš nést následky za svoje chyby."

"A nebude to moc bolet?" zeptala se Jana s obavami. Obě věděly, že Jana moc bolesti nevydrží. Na střední škole se dokázala rozplakat i kvůli tomu, že ji při tělocviku trefil do obličeje míč.

"Neboj! To víš, že bude, ale to zvládneš!" povzbudila ji Hanka po jeskyňářsku. Martin přece není žádnej kruťas a navíc už vychladnul," dodávala jí odvahy.

Jana si na okamžik představila, jak ji Martin zvedá, ohýbá si ji přes koleno, vyhrnuje sukni, možná stahuje i kalhotky, a vzápětí už jeho hrubá mužská dlaň rytmicky dopadá na její dívčí zadničku. Ta představa by jí vůbec nebyla nepříjemná, jen kdyby ...

Jen kdyby to byla jen hra.

"Tak já do toho půjdu," zašeptala Jana a začervenala se. "Co mám dělat?"

"Nech tomu volnej průběh. Hlavně už nedělej žádnou frajerku, nebo to celé zkazíš! A nebraň se pláči, když se ti bude chtít. Klidně breč nahlas. Pomáhá to."

"Ty jsi nějaká zkušená!" poznamenala Jana.

"Ani ne, jenom jsem už párkrát dostala. Jednou dokonce rákoskou, to bylo! Tenkrát jsem probrečela celou noc, vleže na břiše."

"Proboha!" zděsila se Jana. "Za co to bylo?"

"Za kouření marihuany," přiznala se Hanka stydlivě. "Táta měl hroznej strach, abych do něčeho nespadla. Že když jsem zkusila trávu, klidně bych mohla zkusit i tvrdší drogy a že si to žádá exemplární trest. Musela jsem si sama stáhnout kalhotky, ohnout se přes židli, abych hezky vystrčila zadek, a už to svištělo. Dostala jsem snad čtyřicet ran, a pořádných. Jakživa jsem tolik neječela."

"Chudinko," politovala ji Jana. "A pomohlo to?"

Hanka se zamyslela.

"Když někdy vidím v Praze ty zubožené feťačky, co žebrají v metru a ve dvaceti vypadají na čtyřicet, napadá mě, jak třeba teď mohly být krásné a šťastné, kdyby jim někdo zmaloval zadek hned po prvním jointu! Skoro si myslím, že bych měla tátovi poděkovat."

"Asi máš pravdu," řekla Jana dojatě.

A po chvilce se zeptala: "Myslíš, že se Martinovi líbím?"

"Když budeš statečná, budeš se mu líbit ještě mnohem víc! Pro lásku je občas potřeba něco vytrpět," naznačila jí Hanka a mrkla jedním okem. Víc neřekla.

Blížící se zvuk mnoha hlasů ukončil důvěrný dívčí rozhovor. Parta se vracela zpět. Martin přinášel čerstvou březovou metlu, ostatní ho napjatě sledovali.

"Tak Jano, jak ses rozhodla? Doufám, žes měla čas si to dobře rozmyslet! Buď pětadvacet ran touhle metlou a druhou šanci," zaintonoval významně, "anebo nic z toho. Takže?"

Jana sebrala odvahu a podívala se mu zpříma do očí. "Nechci jít domů. Nechci být za blbou nánu. Ale nejdůležitější je ... že když si uvědomím, co se mohlo stát ... tak cítím výčitky sama před sebou."

"Takže?"

"Tak ... tak ... tak ten výprask!" řekla odhodlaně.

"No to je slovo!" zvolal Martin a poprvé se na Janu slabounce usmál. "Tak honem pojď, ať to máš rychle za sebou!" vybídl ji.

A všichni se vydali rovnou k nedalekému smíšenému lesu.

Tam, asi padesát kroků od turistické stezky, ukryt za neproniknutelným houštím, ležel vývrat mohutného smrku. Dosud pevný kmen trčel asi metr nad zemí, podpírán na jedné straně rozbitou korunou, na druhé straně kořeny, jimiž dosud z části vězel v zemi. Vypadalo to, jako kdyby jej tam sám pánbůh nachystal pro zlobivé holky. Jeskyňáři se kolem něho rozestoupili do půlkruhu, pozvolna ztichli a upínali zraky na svého velitele.

"No, nebudu to dlouho zdržovat!" prohlásil Martin. "Všichni víme, co Jana provedla. Na druhou stranu, jednu chybu může udělat každý, a Jana se k tomu postavila čestně. Sama si vybrala raději trest než hanbu, aby nám dokázala, že přijímá odpovědnost za svoje chování, jak se na budoucí jeskyňářku sluší."

Jeskyňáři souhlasně zamručeli.

"Proto doufám," pokračoval Martin, "že si z jejího trestu vezmete ponaučení i vy ostatní. A ty, Jano," ztišil hlas, "pojď sem a připrav si zadek!"

Jana se bez váhání podrobila jeho rozmaru, neboť už nebylo co řešit. Vyhrnula si vzadu sukni a naklonila se nad padlý kmen.

"Moment!" zarazil ji Martin. "Výprask metlou se dává zásadně na holou!"

Pod Janou se podlomila kolena. Hanka jen přikývla na znamení, že je to skutečně tak. "Safra, tohle jsem jí zapomněla říct," pomyslela si.

"To se tu mám před všema svlíknout?" zeptala se Jana zoufale.

Martin pokrčil rameny: "Co by ne. U jeskyňářů je normální, že se kluci s holkama převlíkají společně na základně, nebo koupou v jezeře bez plavek a nikomu to nevadí. Chceš být přece jedna z nás, nebo ne?"

Jana uvažovala. Jestli teď cukne, bude nejen za blbou nánu, ale ještě k tomu za zbabělou nánu. A to rozhodně nemínila dopustit.

Pomalu uchopila kalhotky, nadechla se a odevzdaně si je stáhla až do půli stehen. Cípek sukně jí při tom sklouzl zpátky. Rychle jej odhrnula, aby ani kousek jejího zadečku nezůstal zakrytý. Předek sukně si rozprostřela do šířky, aby se neodřela, a přistoupila těsně ke kmeni. Klínem se o něj opřela, přitiskla nohy k sobě a přehnula se. Zlehka pokrčila kolena a uvolnila celé tělo. Výprask mohl začít.

"Dobře Jano!" pochválil ji Martin, když uviděl krásnou dívčí zadničku, holou a vystrčenou. Jemným poklepáním ji takříkajíc seznámil s metlou, pak na vlastní noze odzkoušel sílu úderu.

"Dostaneš pětadvacet ran, ostatní ti to spočítají. Když to vydržíš, můžeš s námi zůstat! Připravena?"

Jana zavřela oči a jemně přikývla na souhlas.

Metla poprvé zasvištěla.

Jana cítila, jako by se jí po zadečku rozlilo tisíc drobných štípnutí. Bolelo to sice, ale zas tak zlé to nebylo. Ani nemukla, ani nehnula brvou.

"Jedna!" zvolali přihlížející jeskyňáři.

"Tak tohle je všechno?" smála se Jana v duchu. "Takových bych vydržela stovky," myslela si. Už se viděla, jak po celý výprask nevydá ani hlásku, po jeho skončení se s grácií oblékne a všem ukáže hrdou tvář, jako Nezkrotná Angelika. Leč, vtom se počet těch drobných štípnutí zdvojnásobil.

"Dvě!" ozval se sborový hlas. Teď už se Jana nesmála.

"Svist!" "Tři!" A bolelo to zase o něco víc. "Tak takhle to tedy je," pochopila Jana. "Bolest je zpočátku mírná, ale s přibývajícím počtem ran se kumuluje a neodeznívá tak rychle. A kolik že ran jí zbývá? Raději ani nemyslet!"

A metla dopadla počtvrté. Jana zatnula zuby, pevně odhodlána vydržet až do konce.

Další rána na sebe nenechala dlouho čekat. "Pět!" Janě unikl první tlumený vzdech. Sevřela zadeček a zase jej uvolnila.

"Šest! "Jaůůů!" zaúpěla teď Jana už nahlas. Všechna její předsevzetí postupně brala za své.

"Švih!" "Sedm!" Jana už natahovala moldánky. Bylo vidět, jak zoufale bojuje s rukama, toužícíma chránit bitou zadničku.

Hanka se mezitím přitočila k Martinovi. "Zrychli to!" sykla mu do ucha, aby to ostatní neslyšeli. Pak mrštně přeskočila kládu a něžně, leč pevně chytila Janu za ruce. "Vydrž, holka!" domlouvala jí.

"Svist! Osm! Svist! Devět! Svist!" zařídil se Martin podle Hančiny rady.

A než dozněl sborový hlas, odpočítávající číslovku deset, smísil se s ním i výbuch osvobozujícího pláče.

Martin si s Hankou vyměnil pohled. Teď mohl zase zvolnit, výprask se stal pro Janu mnohem snesitelnějším.

"Jedenáct!" pokračoval Martin s vyplácením. Po každé ráně nechal Janu vydýchnout.

"Dvanáct!"

Jana brečela. Ani ne tak bolestí, jako celou tou náladou. Dovedla jen těžko pochopit, co se s ní právě děje. Před chvílí se málem zabila, a teď tu stojí ohnutá s nahým zadkem a dostává na něj. Navíc před tolika kluky! Nejlepší kamarádka ji drží za ruce, aby si je nestrkala dozadu, a ten kluk, který se jí líbí ... co ten dělá, tomu se nechce věřit ani teď. Drží v ruce metlu a napřahuje se k dalšímu švihnutí.

"Třináct!" "Už jsi za půlkou!" povzbudil ji.

"Čtrnáct!" Jana cítila, že brzy začne ječet.

"Patnáct!" "Uéééééééééééééééééééééé!!!" Už jí bylo všechno jedno.

"Šestnáct!" "Sedmnáct!" Nevnímala nic než štiplavou bolest, stále intenzivnější.

"Osmnáct!" "Devatenáct!" Mezi ječením a vzlykáním se střídavě zvedala na špičkách a krčila kolena.

"Dvacet!" "Vydrž! Už jen posledních pět!"

"Dvacet jedna!" "Dvacet dva!" To povzbuzení ji nasměrovalo zpátky do reality a dodalo jí novou sílu. Odevzdaně špulila chvějící se zadeček, aby odpykala, co zbývá.

"Dvacet tři!" "Dvacet čtyři!" Na okamžik se jí vybavilo, proč vlastně výprask dostává, a napadla ji bláznivá myšlenka: "Jsem živá!" Cítila to v hloubi duše skrze tu bolest, ale ten pocit byl krásný.

"Dvacet pět!" Konečně byl výprask u konce. Jana se pomalu narovnala, přidržujíc si vyhrnutou sukni. Hřbetem ruky si začala třít zadek a schoulila se Hance do náručí. Přitiskla obličej na její rameno a jako by z ní všechno spadlo. Uvolněná teď plakala zcela bez zábran, jako malé dítě.

Hanka ji objala kolem boků, vzala jí zadeček do dlaní, jemně ho hladila a konejšila ji.

Jeskyňáři ten výjev v tichosti sledovali.

"Pšš-šš, máš to za sebou," šeptala jí Hanka měkce do ucha. "Bolí to moc?"

Jana přikývla.

"Byla jsi hodně statečná," dodala Hanka. Jana si to moc nemyslela, ale krásně se to poslouchalo.

Po několika minutách zvedla hlavu a nechala si od Hanky utřít slzy. Ještě trochu zavzlykala, a tak ji Hanka znovu objala a přitiskla k sobě.

"Cítila jsem to s tebou," šeptla jí tichounce.

"Tomu ty říkáš mírný výprask?" fňukla po chvilce Jana, když se trochu uklidnila. "Vždyť to byla strašná bolest!"

Hanka se shovívavě usmála: "Je vidět, žes ještě nikdy předtím nebyla bita. Milá zlatá, kdybys dostala rákoskou, to by byla jinačí bolest!"

"A jak mi vypadá zadek?" zeptala se Jana s obavami.

"Máš ho jen trochu červený. To zítra zmizí," chlácholila ji Hanka. "Říkala jsem ti přece, že Martin není žádný kruťas. Ta metla ... to byla spíš metlička. Takovou dříve dostávaly děti," usmála se.

Dívčí ruce naposledy promnuly zadeček, pak si Jana opatrně navlékla kalhotky a spustila sukni. Zvedla uslzené oči a rozhlédla se kolem.

Jeskyňáři byli najednou jako vyměnění. Jejich pohledy teď vyjadřovaly uznání a vzduchem se nesly tiché poznámky jako:

"Teda, to jsem nečekal!"

"Vážně není z cukru!"

"Vypadá to, že přece jen za něco stojí!"

"Vidíš," říkala jí Hanka, "teď už jsi naše!"

Jana se zaradovala. Tázavě pohlédla ještě na Martina; ten si pohybem ruky zjednal ticho, pak odhodil metlu a řekl nahlas:

"No Jano, je vidět, že jsi statečná a férová holka. Vítej mezi námi!" podával jí ruku.

Jana ji radostně stiskla a přes slzavé údolí se konečně zase usmála.

"A vy ostatní, půjčte jí věci, ať můžeme konečně začít lézt!" zavelel Martin.

Jedna dívka ochotně půjčila Janě své náhradní šortky a jiná zase šátek na vlasy. Martin vybalil z batohu erární sedák, chlapci zapůjčili každý něco ze své lezecké výstroje, a hned měla Jana kompletní set. Ještě trochu sykla, když si jej navlékala přes citlivý zadeček, ale kdykoli se podívala na Martina, věděla, že všechna ta bolest stála za to.

A kdykoli se Martin podíval na Janu, věděli všichni, že je unesen. Tohle totiž nečekal ani on. Myslel si, že Jana uteče hned po první ráně, protože ji neznal. Teď v ní však viděl hrdou a vnitřně pevnou dívku, o jaké celý život snil.

"Tak se mi zdá, se nám náčelník zamiloval," smála se Hanka. "Běž za ním!"

Martin vystrojil dvě lana a už se od Jany nehnul. Slaňovali vedle sebe, celou dobu ji měl bezpečně na dosah ruky a nespustil ji z očí. Ukazoval jí, jak se s citem ovládá stopák a kontroluje rychlost slanění, jak se šroubuje plaketa, váže uzel na přepínku a přelézá přes ni. Jana po něm všechno poslušně opakovala, vnímala každé slovo, intonaci jeho hlasu, jeho tvář, pohyby i vůně.

Když byli konečně dole, všichni jeskyňáři shodili výstroj, svlékli se do naha a naskákali do průzračného jezera. Jana také. Ledová voda byla nebeskou úlevou pro její sešvihanou prdelku a uplakané oči. Doznívající bolest se vytratila, a za chvilku už po sobě s Martinem stříkali vodu a se smíchem dováděli, jako by se znali odjakživa.

Lezli spolu i po laně nahoru, Jana poznala džímarování. Ten krásný pohyb, kdy pracují zároveň ruce, nohy i břišní svalstvo, jí přímo učaroval. Napadlo ji, že teď bude její postava ještě krásnější.

Spolu prošli i štoly, Martin jí ukazoval vše, co tam bylo zajímavé. Povídali si a smáli se, poznávali jeden druhého a toužili po sobě.

Večer u ohně si Jana sedla těsně k Martinovi a opřela se o něj. S blaženým úžasem si uvědomovala i jejich duševní blízkost, když nocí zněly písničky Karla Kryla. Martin jich většinu znal nazpaměť.

A konečně, když se v tábořišti ukládali ke spánku, přišlo tak nějak samo sebou, že si dali karimatky vedle sebe. Nic víc se toho dne již nestalo ... a přece každý věděl, že ti dva se zkrátka našli.


***


Zdař! pozdravil Martin velitele záchranky, se kterým se dobře znal. Měli jste cvičení?

"Ne, vostrou akci!" odpověděl tázaný.

Martin sebou trhl. "Co? Co se stalo?"

Záchranář se nepřítomně zadíval do hlubin lomu. "Ále, jako bys to neznal. Partička trampů se sápala dolů, samozřejmě bez špagátu, no, a jedna holka slítla. Ještě byla při vědomí, když jsme sem dorazili. Bylo jí teprve šestnáct, pane Bože! Kdybys viděl, jak brečela, že nechce umřít ... "

"A jak na tom je?" zeptal se Martin dychtivě.

"No špatně. Má moc těžká vnitřní zranění. Zajistili jsme jí životní funkce a vrtulník ji odvezl do Motola, ale ... to víš, moc šancí jí nedávají."

Martin sklonil hlavu, překonán lítostí. "Kde se to stalo?" zeptal se po chvilce.

"Tam," řekl záchranář bezbarvým hlasem.

A ukázal prstem právě na tu skalní římsu, kam před léty slezla Jana.

Zamyšleně pozoroval úchvatnou scenerii Velké Ameriky v záři zapadajícího slunce, ale v jeho unavených očích se zračila pouze hořkost a bezmoc. Teď, když bylo po akci, mohl konečně dát volný průchod svým emocím. Začal vztekle kopat do kamene, co se válel u cesty.

"Do hajzlu, kurva!" vyrážel ze sebe. "Šajze romantika! A kdybys jim to tisíckrát říkal - nedaj si říct!"

Víc mu nebylo do řeči. Rozloučil se jen pohledem. Naskočil do džípu, kam parťáci mezitím složili materiál, praštil za sebou dvířky a odjel.

Jana se ustrnule podívala na svého muže, který okamžitě pochopil a vzal ji do náručí. Snad minutu, snad celou věčnost setrvali v pevném objetí. Pak zvedla hlavu, dlouze se zadívala do jeho modrých očí, a zastřeným hlasem tiše pronesla:

"Dík, lásko, za ten výprask, co jsi mi tenkrát dal!"

Martin neříkal nic, neboť nebylo potřeba slov. Přitiskl ji na svou hruď ještě pevněji, letmo ji pohladil po zadečku a usmál se, smutně a chápavě.


*** KONEC ***


(Autor bude vděčný za jakékoli komentáře, včetně konstruktivní kritiky.)

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pohodová povídka :-), pro toho, kdo jde jen po "akci" a nebere ho lezení tam bylo hlavně v úvodu hodně omáčky, ale jinak dobrý ;-)

Pietro řekl(a)...

A já byl tak hrdý na dialogy manipulátorky Hanky ... :)

corus řekl(a)...

Povídka je milá a hezky napsaná a i ty dialogy jsou pěkné. Jen to prostředí jeskyňářů a horolezců může být pro některé čtenáře takové obtížněji uchopitelné a nebo dokonce rušivé. Ale jinak fajn, mám rád povídky, kde není akce hned od prvního řádku. Díky za dílko a těším se na další.

Anonymní řekl(a)...

Moc se mi to líbilo. Mám rád tyhle povídky, kde se kromě akce vyskytuje i pěkný příběh. Dobrá práce

Anonymní řekl(a)...

Právě ta jeskyňářská omáčka bylo jediné, co za něco stálo. Spankingová část - slabota.

aloys

Anonymní řekl(a)...

ZVLÁŠTNÍ A MIMOŘÁDNÉ OCENĚNÍ OSOBĚ AUTORA/ AUTORKY - AŤ UŽ SE JEDNÁ O KOHOKOLI!
Jakkoli nejsem příznivcem sportu - ani lezeckého, V ÚCTĚ SMEKÁM A ŽASNU PŘED TÍMTO TEXTEM! Spojit životní pozitivum s náplní zdejších stránek - a pojmout to pozitivně - To Je DOBRÉ! A Dobrého není nikdy dost!
Dobré, hezké, milé...
DÍKY!!!
"Č."
(A to, jak říkám, nejsem lezec!)

Anonymní řekl(a)...

Pro me nejlepsi spankingova povidka, co jsem kdy cetla...

Anonymní řekl(a)...

Povídka se mi moc líbila. Jak děj, tak popis výprasku. Hlavně je pozitivní, že Jana dostala na holou a před kluky. Prostě žádné upejpání, tak to má být. Popis horolezeckých technik je dlouhý a je vidět, že autor tomu rozumí. Já bych třeba z toho nevěděl nic a tudíž bych něco takového nebyl schopen napsat. Rozhodně bych autorovi nevytýkal, že to zasadil d nějakého děje. Celkově sečteno a podtrženo, za mě má autor za jedna.
Pavel

Anonymní řekl(a)...

Prosím autora, aby zase brzo něco napsal :)

Pietro řekl(a)...

Děkuji všem za zastavení i za komentáře. Mám radost, že se povídka líbila tolika z Vás. Také se opět ukázala pravdivost zde kdysi publikovaných zásad pro psaní spankingových povídek, zvláště té první. Že autor by se neměl snažit zavděčit všem, ale měl by psát o tom, co sám miluje. Jedině tak dá do povídek to nejlepší, co může.

Hodlám v tom každopádně pokračovat, mám vymyšlené ještě minimálně dva příběhy s jeskyňářskými postavami. Ale vzhledem k tomu, jak pomalu mi jde psaní (tedy: pokud to má za něco stát), nemohu slíbit žádný termín. Ale dočkáte se ... dříve či později. :-)

Dawe řekl(a)...

Hodnotím po čase, povídka je delší tak jsem si ji schovával až bude chvilka klidu. Horolezeckých či jeskyňářských praktik bylo hodně a jako člověk neznalý jsem se ztrácel. Ale dalo se to. Popravdě řečeno, se mi líbila víc ta část než přišlo na to, že bude výprask. Tam už mi to tolik nesedělo a být to jen o tom výprasku, bylo by to slabé. Nicméně vše mimo výprasku, čehož je většina bylo výborně a poutavě napsané, krásně se mi to četlo, jako už dlouho ne. Takže to bych moc rád pochválil. Miluju výprask, ale od tebe bych si rád přečetl i něco bez výprasku, píšeš krásně.

Pietro řekl(a)...

Dawe: Ahoj a díky za hodnocení; vidím, že tvůj názor není ojedinělý. Hned jsem si tu pasáž přečetl znovu, hned jsem si přečetl Tvoje i Aloysovy povídky, abych měl srovnání, ale stejně: Zkuste to trochu upřesnit, co konkrétně vám připadalo slabé. Je to příliš mírný výprask, mizerný vnější popis anebo emočně chudé vyjádření? Tobě to také může nesedět žánrově (s tím se nedá nic dělat) ale u těch ostatních věcí je vždy prostor na zlepšení.
Mimochodem, nevíte, kdo napsal tu vánoční povídku o dívce, které kradla v obchodě náramek pro maminku, a dostala za to od sekuriťáků strašný výprask? To je emočně silná povídka a snažil jsem se z toho vycházet. Snad se mi to povedlo alespoň u těch dialogů před výpraskem a hlavně v závěru, protože (co si budeme namlouvat) tyto části jsou (a měly být) to hlavní na celé povídce.

Anonymní řekl(a)...

Zvládáš tahat slečny nahoru po laně v podvěsu a k tomu tak, že se cítí jako na obláčku? :-)
Taková pohádka s náměty k zamyšlení.
Prostředí Amerik se mi líbilo a nad tím, co tam někteří návštěvníci dělají opravdu zůstává rozum stát

Pietro řekl(a)...

No pokud váží 40 kg i s postelí ... :-)
A jinak mi mluvíš z duše. Každý rok tam nejméně jeden mladý člověk zemře zbytečnou a úplně pitomou smrtí, jenom proto, že si neumí nebo nechce sehnat pár pomůcek a naučit se je ovládat. Popřípadě jít na akci s těmi, kteří to dovedou.