10.8.15

Dva pohledy - ONA část I.

Chceš to zkusit?

Ne raději ne.

Proč ne?

No já ti nevím, necítím se na to.

Neboj se, pojď.

Přišel ke mně a jemně mi zavázal oči bavlněným šátkem, takže jsem neviděla, co chystá. Třásla jsem se strachy a zimou, ale zároveň jsem cítila ještě něco. Jen jsem nedokázala rozpoznat co. Neznámý pocit divné lechtání v podbřišku. Jemně mi vzal ruce a dal mi je dozadu za tělo. Cítila jsem, jak okolo nich začal něco omotávat. A pak mi to došlo, svazuje mi ruce provazem. Lekla jsem se. Nechci tu být slepá a bezmocná. Anebo možná chci? Nevím, vkrádá se do mě panika a jakoby zdálky slyším hlásek. To je ono, nech ho zajít dál. Jsem zmatená a nevím, co bude. Bojím se bolesti, bojím se všeho, co má přijít, ale zároveň, ano, zároveň jsem strašně zvědavá. Hned, jak mi svázal ruce, se ke mně zezadu přitiskl, objal mě a něžně pohladil. Chvíli jsme tam stáli a já cítila jen jeho pevné objetí. Pevné sevření, které mi dělalo dobře, a pomaličku jsem se uvolňovala, začala jsem normálně dýchat a spadla ze mě panika. Na to zřejmě čekal, pak mě ještě pohladil ve vlasech a pustil. Stála jsem o něco klidnější, ale pořád neschopna jakéhokoli pohybu, bála jsem se pohnout i cokoli říct. Bylo zde cítit obrovské napětí.

Nevěděla jsem, co mě čeká a bála jsem se jakkoli pohnout. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že ten divný pocit, co cítím, je vzrušení. Jsem vzrušená, líbí se mi tato pozice. Bezmocně tu stojím a čekám, co bude dál. Podle kroků šel někam pryč. V hlavě mi víří tisíce otázek, kam šel, proč odešel, pro co si šel, proč mě tu nechal, kdy se vrátí a vrátí se sám? Všechno tohle mi běží hlavou a chce se mi brečet, je to tak velký tlak, že bych to ze sebe potřebovala dostat. Chvílemi mě zachvacuje panika a mě se chce křičet, přivolat ho, říct mu, co cítím, ale zároveň to nechci pokazit a tak stojím a čekám. Najednou slyším kroky, jeho kroky. Panika ustupuje a já se uklidňuji, přišel až ke mně, cítím, jak mi sahá do vlasů, hladí mi je a jemně sjíždí po tváři dolů, uvolňuji se, jsem šťastná, že je zpátky blízko mě. „Tak jsi hodná Maličká“ Maličká, ani nevím, proč mi tak začal říkat, ale prostě jsem pro něho Maličká a toto oslovení mi nevadí, naopak vždy, když to řekne, cítím takové jemné šimrání v podbřišku.

„Ale ty kalhoty by měli jít dolů“

Ne, to ne prosím, nechci se před ním svlékat, opět přichází panika, chce se mi vykřiknout, ovládnu se a jen tiše zašeptám „ne prosím to ne“.

Ale nedá si to vymluvit. Cítím, jak mi rozepíná knoflík a začíná kalhoty pomalu sundávat. Naštěstí, jen džíny, kalhotky mi nechává. Jemně se uklidňuji a spolupracuji, ale tato představa mě začíná děsit, bojím se, že bude pokračovat, ale naštěstí mi sundal jen kalhoty.

„Šikulka“

chválí mě a má radost, že jsem se podvolila. Cítím jeho ruku na zadečku, cítím, jak se šponuji, jak se mi napíná každý sval v mém těle. Bojím se, moc se bojím. Co když to nevydržím, co když mě odrovná první ranou a já už nebudu schopná snést více.

A plesk! První rána dopadla, lekla jsem se a tiše vyjekla. Hned jsem se zase zklidnila. Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekala a s hrůzou jsem čekala, co bude dál. A dalších několik ran ne moc silných. Postupně se uklidňuji a možná i jemně prdelku špulím, aby měl lepší přístup. Rány začaly dopadat v rychlejším sledu a pomalu začínají být silnější a silnější. Nevím kolik jich bylo, ale po určité chvíli už mě tolik zadeček pálil. Potřebovala jsem si odpočinout.

„Prosím už dost, dej mi pauzu.“

3 komentáře:

Dawe řekl(a)...

Hezký začátek, uvidíme co bude dál.

corus řekl(a)...

Pěkné a něžné. Bude pokračování? Díky moc

Micinka řekl(a)...

Ahoj, pokracovani cekam az Aryon zverejni :-) a dal uvidime :-)