9.10.15

Setkání v parku

Máme volnou hodinu na oběd a já s partou spolužáků stojím v poměrně skrytém koutku
parčíku vedle školy, povídáme si a kouříme. Smějeme se a vůbec se dobře bavíme a užíváme si
příjemnou přestávku v celodenním vyučování.
Právě kouřím druhou cigaretu a poslouchám vyprávění spolužáka, když v tom identifikuju v
úředníkovi, který si evidentně zkracuje cestu právě tudy, svého otce. Leknu se, ale odhození
cigarety už je naprosto k ničemu. Spíš působí směšně. Moc dobře viděl, co dělám.
„Co to mělo znamenat?“ uhodil na mě okamžitě.
„Jako kdybychom se o kouření nebavili tolikrát. Jako bych ti to tolikrát výslovně nezakázal.
No nic, tvoje chyba, vyřídíme to rovnou. Nachystej se a sundej si kalhoty.“
Teď se teprve leknu doopravdy. Vidím i šok ve tvářích spolužáků. Nikdy bych dobrovolně
nepřiznala, že bývám doma za trest bita a teď mi otec vyhrožuje přímo před nimi...
„Dělej,“ zahřmí, když vidí, že místo svlékání nejistě přejíždím očima po svých kamarádech.
„Tati... Omlouvám se. Už nikdy to neudělám, slibuju. Nemohli bychom to pro tentokrát
nechat, prosím?“
„V žádném případě,“ utne moje prosby a sliby.
„A nemohla bych dostat až doma?“ zkouším ještě zabránit nejhoršímu. Stejně už všechno
prasklo, ale výprask před jinými lidmi, to je dost silné kafe, ještě daleko horší než připustit, že ho
dostávám doma. Tam je to alespoň za zavřenými dveřmi.
„Ne. Teď a tady jsi kouřila, dostaneš hned. Nebudeme nic odkládat.“
Tváří se přísně a nesmlouvavě. Mám z něj respekt, velký a už je mi jasné, že s jeho
rozhodnutím nehnu. Zkouším ještě prosit, ale poznám, že se jen víc a víc rozčiluje. To není dobré.
Pomalu si rozepínám knoflík u riflí, pomalu, pomaloučku, protože je mi špatně z představy,
že musím před kamarádkou a třemi kluky ze třídy vyšpulit holý zadek. Co hůř, holý seřezaný
zadek...
Včera jsem dostala hodně. Celý dnešní den mě bolí zadek při sezení na dřevěné školní židli.
A ráno jsem si ho prohlížela. Je celý rudý až fialový, samá modřina.
Dříve jsem bývala bita často, za odmlouvání, nesplněný příkaz, nepořádnost. Od mala jsem
dobře znala polohu na otcově kolenou, kde mi rukou zpracovával dětský zadeček. Později jsem
dostávala i vařečkou. A ještě později si vyrobil z kusu dřeva obrovskou plácačku. Jedním úderem
zasáhl obě poloviny zadečku a výprasky bývaly bolestivější než dřív.
Pak jsem ale oslavila patnácté narozeniny a má výchova byla lehce zmírněna. Nebyla jsem
tak často kontrolována ve škole, své povinnosti jsem se naučila si celkem plnit a výsledkem bylo, že
jsem výprask nedostala víc jak čtyři měsíce. Pak šel ale otec na konzultační hodiny za mou třídní
učitelkou a zjistil, že se mi nevede zase tak dobře, jak jsem doma nějakou dobu tvrdila. A bylo zle.
Po příchodu křičel, nedá se mi důvěřovat, jsem líná, flákám se a tak podobně. Hned po jeho
domluvě jsem dostala příkaz, který jsem sice už nějakou dobu neslyšela, ale přesto jsem ho měla
velmi dobře zafixovaný.
„Běž do ložnice a nachystej si zadek.“
Vzdychla jsem, ale pokyn splnila. V ložnici jsem se musela opřít o hranu postele, vystrčit
zadek a už to jelo. Několikrát mě jen rukou pleskl po obou polovinách, i to bylo dost citelné. Potom
mě bil svou velkou plácačkou, jednou rukou mi tlačil na záda, abych byla dostatečně prohnutá a
zadeček v ideální poloze a druhou rukou máchal plácačkou. Hlasitě dopadala na nahou kůži a já
trpěla. Nahoru, doprostřed, těsně pod zadek, prásk, prásk, prásk!
Několik prvních ran jsem ještě jakž takž vydržela, ale jak se bitý zadek stával stále citlivější
a intenzita úderů spíše narůstala, bolest se stupňovala a já začala křičet. Celým bytem se tak ozývalo
švihnutí, plesknutí a můj křik. A tak pořád dokola.
Počítala jsem si v duchu jen několik prvních úderů a pak už ne, ale vím, že jsem ran dostala
přes sto. Trvalo to nekonečně dlouho.
Když s trestáním skončil a odešel, nějakou dobu jsem jen ležela a hladila si zadeček a
plakala.
„Tak bude to?“ Otcův hlas mě probudí ze vzpomínek a přivede zpět do mé šílené reality, kdy
s venku v parku, kousek od školy stahuju kalhoty před spolužáky. A nemůžu tomu už nijak zabránit.
Zhluboka se nadechnu a spustím rifle i kalhotky ke kotníkům. Za sebou slyším utlumený úžas
kamarádů, když odhalím zrasovaný nahý zadek.
„Předkloň se, ruce okolo nohou,“ přikazuje dál. V této pozici odhaluju daleko víc, než jen
zadeček a ta představa způsobí, že bych se nejraději propadla. Otec si ulomil větvičku ze stromu,
ani ne příliš tlustou, ani příliš tenkou, ale vhodnou na to, aby to hodně bolelo. A zatímco se stydím,
napřáhne se a udeří poprvé.
„Au!“ vykřiknu. Rána mě zastihne nepřipravenou a bolí víc, než čekám. Jako kdyby mi
rozsekl zadek napůl.
Tak to ne, rozhodnu se okamžitě. Křičet před nimi nebudu. Kousnu se do rtu, prsty křečovitě
stisknu lýtka a pevně stisknu víčka. Takhle absolvuji další a další bití. Bolest je strašná.
Zhruba patnáctá rána se extra vyvede, je silnější a do citlivějšího místa, ujede mi zasyknutí,
napřímím se a ruce mi automaticky vyjedou k zadečku. Pohladím si bolavá místa, ale během
vteřinky zase zaujmu správnou pozici a statečně nastavuji zadeček vstříc dalším úderům. A jede se
dál.
Bez milosti na stav mého pozadí, které si už včera dost vytrpělo, mi sází klackem další
údery. Po dalších už je bolest taková, že nevnímám stud, nevnímám, že jsem venku před spolužáky,
vnímám jedině to, jak mi otec řeže zadek. Už mi tečou slzy, ale do obličeje mi nikdo nevidí. Občas
mi ujede tlumené zasyknutí, někdy i slabý výkřik, ale málokdy. Soustředím se, abych všechno
snesla a trpěla co nejvíce potichu, ale už se rychle blížím k hraně svého sebeovládání. Ale výprask
nekončí a s dalším bitím vždy zjišťuji, že může být ještě hůř, že zadeček může bolet víc. Připadá
mi, že mám půlky rozsekané na maděru, přesto švihá dál.
Najednou je konec.
„Tak,“ začne, udeří mě naposledy a zahodí klacek bokem. „To by pro teď stačilo. Beztak
jsem s tebou ztratil dost času. Ale pro příště, jestli tě uvidím s cigaretou v puse, můžeš dostat třeba
třikrát tolik a klidně před celou třídou!“
Během jeho varování vzorně držím pozici v předklonu s vyšpuleným zadečkem a teprve až
otec odejde, opatrně se narovnávám a zase si začínám uvědomovat přítomnost ostatních. Bolest
nepolevuje a přidává se stud. Jemně si hladím sešvihané půlky a utírám oči. Nevím, co teď.
„Ty vole, ten tě teda seřezal...“ ujede jednomu z kluků. Netuším, co na tohle říct a znovu si
jen pohladím opuchlý zadeček. Otočím hlavu, abych si ho prohlédla. Kromě včerejších modřin je
pokrytý rudými jelity.
„Mlátí tě takhle často?“ zajímá se další.
„Někdy,“ připustím, zatímco se opatrně soukám zpět do riflí.
„Jsi v pořádku? Bolí to hodně, co?“ zeptá se soucitně kamarádka Klára.
„Trochu,“ přiznám jen část pravdy. Malou část, bolí to nesnesitelně.
„Ty modřiny máš ze včerejška?“ vyzvídají. Určitě nikdo z nich neví, co to je, když rodiče
dospívající dítě trestají bitím a takový výprask jim připadá jako ohromná senzace.
„Jo.“
„A čím tě zbil?“
„Takovou dřevěnou plácačkou. Za špatný prospěch,“ trochu se rozpovídám.
„Tak už neplač,“ utěšuje mě Klára.
„Jasně, dej si s cígo,“ přidává se spolužák a rovnou mi ho podává. A já, snad ze strachu, že
se před nimi shodím, snad z nějakého vzdoru a taky abych ostatním i sobě dokázala, že mě ani
pořádný výprask, dokonce ani dva pořádné výprasky nedokážou zlomit, si nechám připálit. A
navzdory hrozné bolesti v pozadí a absolvovanému ponížení si, když potahuju poprvé, připadám
jako vítěz.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pěkně napsaná povídka. Situace trochu nereálná, ale vzrušující. Sam

Micinka řekl(a)...

Pekne s tou nerealitou situace bych to tak cerne nevidela myslim ze jsou lidi kteri by to dokazali :-) jinak povidka pekna a vzrusujici :-)

Dawe řekl(a)...

A otec kouká z poza rohu? :-). Povídka pěkný, byť mě tohle moc nebere tak napsané je to pěkně, díky.

eM řekl(a)...

Mě konec zase trochu reálný přijde, dokážu pochopit ten pocit vítězství nad "zlým" rodicem :D