28.11.15

Malá aktuální povídka

Bylo už skoro osm hodin, a žena nikde. Jsme spolu už 20 let, a tohle se ještě ani jednou nestalo. Večeři jsem měl na stole pokaždé v sedm, a když měla něco důležitého, zavolala, že přijde později, a já se šel najíst do restaurace Na růžku. Vaří tam stejně dobře jako ona, a točené pivo mi chutná víc, než lahvové. Jenže dneska ani mobil nebere. Něco se určitě muselo stát. 
Když už jsem začal propadat panice, konečně přišla. Řekla, že byla s kamarádkou na přednášce Organizace pro pomoc uprchlíkům, a aby vyzvánění mobilu lektory nerušilo, tak ho vypnula. 
„Že se, miláčku, nezlobíš, to bylo tak zajímavé! Představ si, že mezi námi ještě dnes žijí xenofobní zrůdy, které s těmi ubožáky nemají soucit, a u nás je nechtějí. Vždyť jejich přítomnost obohatí naší upadající kulturu! A najdou se i tací, kteří jim vyčítají, že místo, aby pracovali, neustále někam telefonují. A co mají ti chudáci dělat, když prodali celý svůj majetek a nezbylo jim už mizerných pár tisíc Eur, aby do evropského bezpečí mohli vzít sebou i svojí ženu a děti?“
Chtěl jsem poznamenat, že naše úpadková kultura je zřejmě tak dekadentní, že dosud lpí na dnes již nejspíš zastaralém pravidlu, že ženy a děti se zachraňují jako první, žena mě ale nepustila ke slovu.
„Musíme změnit svoje myšlení.“ Vyndala z kabelu malou knížku. „Tohle je Korán. Stál sice 499 korun, ale na tomhle nesmíme šetřit. Budeme si z něho každý večer navzájem předčítat.“
Zběžně jsem prorokovu knihu prolistoval. Byla psána německy, takže si moc nepočteme. Její distributoři zřejmě měli k dispozici pouze mapu Evropy za druhé světové války. Za ty peníze mi přišla poněkud drahá, ale zase na druhou stranu, nová kabelka, na jejíž koupi manželka už několik dní zaváděla řeč, by stála mnohem víc. A na vrtochy své ženy jsem si již zvyknul.
Žena pokračovala:
„…a hned zítra proberu náš šatník, a to, co nepotřebujeme, věnujeme Charitě pro hladovějící a zimou trpící chudáky v uprchlických táborech.“
Podíval jsem se nejdřív na sebe, pak na ni, a skočil jí do řeči:
„Těm, kterým naše šaty padnou, nemůže menší půst ublížit. A od kdy je na poušti zima?“
 A protože zmínka o hladu mi připomněla, že jsem od oběda nic nejedl, ukončil jsem debatu o uprchlících:
„Dobře, přesvědčilas mně. Na další přednášku půjdu s tebou. A co bude dneska k večeři?“
Zjevně ji to zaskočilo.
„Víš, miláčku, já jsem netušila, že ta přednáška bude trvat tak dlouho, a pak už měli všude zavřeno… Nezlobíš se, viď?"
Mýlila se. Měl jsem hlad jako vlk a tudíž jsem se zlobil moc. A dal jsem svou nelibost najevo způsobem u nás již dávno zapomenutým, ale v kultuře, která by měla náš současný uniformní život obohatit, zcela běžným - chytil jsem ji za ruku, strhl na klín, vyhrnul jí sukni, stáhl kalhotky a poprvé v životě jí naplácal na zadek. A co myslíte, že se stalo? Místo aby byla ráda, že nejsem xenofobní a dokážu se přizpůsobit, zavolala na policii. Prý domácí násilí.
Měl jsem štěstí. Spletla si číslo a tak přijeli jen policajti městští. Sepsali s námi protokol a předali ho přestupkové komisi. Zaplatil jsem pokutu a oba jsme museli zajít do Manželské poradny. Paní doktorka - psycholožka, se nedávno vrátila z Iráku, kde působila jako členka týmu Lékařů bez hranic. S mojí ženou se radostně přivítala - znaly se z té přednášky, po které já jsem šel spát hladový a moje žena s červenou zadnicí. Vyslechla nás, a pak mě poslala do čekárny. Manželka u ní pobyla asi půl hodiny. O čem si povídaly, mě tehdy moc nezajímalo. Jen se mi zdálo divné, že celou cestu domů šla s hlavou sklopenou k zemi téměř přesně dva kroky za mnou., ale nevadilo mi to. Minulý týden jsem se narážek na případný rozvod naposlouchal až dost.
Od té doby jsem si neměl nač stěžovat. O rozvodu už nepadla ani zmínka, večeře byla na stole přesně v sedm hodin každý den, a manželku před spaním přestaly trápit v poslední době stále častější migrény. Prostě žili jsme si jako v písničce Michala Tučného „Když si báječnou ženskou vezme báječný chlap“. Jen to Chatoneaux d'Pappe jsme nepopíjeli, protože se manželka alkoholu už ani nedotkla. Mám ji rád, a tak jsem jí vyšel vstříc. Všechno pivo, co jsme měli doma, jsem vylil do dřezu, a láhev whisky jsem odnesl do kontejneru, určenému ke sběru skla. Cestou jsem zbylý obsah vypil – i muslimové, přestože bydlí na nekonečném jezeru ropy, by neměli s ničím plýtvat. Místo alkoholu teď máme na každém stolu misku s mentolovými bonbóny. Ty prorok nezakazuje. Na přednášky Organizace pro pomoc uprchlíkům chodím sám - alespoň manželce říkám, že na ně jdu, když mám sraz s kamarády v hospodě Na růžku. Mentolové bonbony si beru sebou, jejich vůně spolehlivě přerazí pivní odér.
Máme oba rádi, když na vánočním stole stojí váza s krásnými bílými kvítky. A tak jsem, jako každý rok, pár dní před svátkem svatého Mikuláše na zahrádce na jabloni uřízl tři pěkné pruty - barborky. A tomu, co se stalo, když jsem je přinesl domů, nebudete věřit:
 Manželka zoufale vykřikla:
„Ale já jsem dneska nic neprovedla!“ a oběma rukama si začala usilovně hladit svůj zadeček.
Netušíte náhodou někdo, o čem si mohla s tou psycholožkou v Manželské poradně půl hodiny povídat?

2 komentáře:

Tenomi řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

DOBRÝ VEČER!
ANO!
Povídka je skutečně aktuální až skoro mrazivě, ne-li strašidelně!
Přesto - či proto, se silně přimlouvám za druhý díl.
JAKÝKOLI další vývoj situace vnímám jako velice zajímavý!
S Pozdravem
"Č."
PS
(Proč byl předchozí komentář smazaný?)