19.11.15

O MANDĚ HLUPANDĚ MILOVANÉ

aneb
O MANDIČCE POPLETIČCE POŽEHNANÉ
čili
NEZDÁRNÁ KOMTESKA

To byl jednou jeden poctivý a dobrý mládenec, mladičký hrnčíř Dobřej. Štěstí se kolem něj točilo, jako korouhvička. Byl zdravý, srdečný, rozumný, citlivý, silný a prý i hezký, už jako maličký však zůstal na světě úplně sám. Sirotka se sice ujali dobří lidé, sotva však odrostl chlapeckým střevícům - a uměl řemeslo, museli i oni pod drnovou střechu. Dílnu rozchvátili příbuzní nebožtíků. Dobřej však jen pohodil hlavou, vzal výuční list - a šel do světa. (Někteří povídají, že tam zažil pravé pohádkové dobrodružství, o tom však jindy!) Za nějaký čas došel na jedno šlechtické panství, které urození rodiče na zkoušku svěřili své milé dceři, komtesce Graciáně. A to byla rána! Graciána byla rozverná, vrtošivá, zlomyslná, škodolibá a hlavně pomstychtivá - až běda! A zrovna se stalo, událo a hlavně přihodilo, že když Dobřej přicházel, tak ona zrovinka z věžičky zámečku zlaceným kukukrem své panství obhlížela. Hezkého mládence spatřila, jenom se zasmála, a krutý žert vymyslela! Na společnost urozených přátel zavolala, na koně s nimi nasedala a naproti Dobřejovi se vzápětí rozjela. Když ho na cestě pod zámkem u malé vsi zastihla, bujaře na něho zavolala:
"Hej! Chasníku,-řemeslníku! Pojď mi dělat kavalíra!"
Páni a dívky z její vznešené společnosti se chystali jak se patří rozchechtat, hrnčíř se však nedal nachytat!
Postavil se zpříma a povídá:
"Půjdu! Co bych nešel?! - Jen co mne Císařpán s Papežem ráčej na rytíře pasovat - a pánem závazně udělat!"
Panstvo se rozesmálo, až jednomu z nich spadla paruka. Nesmáli se ale Dobřejovi, nýbrž Graciáně - jak ani vandráka doběhnout nesvedla! Nu a komteska se dopálila a jak jí cloumal vztek - a jak měla Dobřeje za prostého vandráka, rozkřikla se: "Tak si namluv Mandu-Hlupandu! Poroučím ti to co vládkyně a paní!"
            S tou "Mandou-Hlupandou" se to mělo tak. Byla to hezounká dívka z komtesčiny vesničky. Tak, jako Dobřej, i ona zůstala na světě sama samotná, a žila u staré kmotry. A proč že jí říkali "Hlupanda"? Inu, ona vlastně nebyla hloupá či nešikovná. Byla však tolik moc srdečná a taky důvěřivá, až byla naivka naivní k pohledání. A že byla trošinečku zbrklá, kapinečku popletená a drobátko ukvapená - dělávala občas nešikovné chyby a zbytečné škody. Sousedé se jí smáli a kmotra byla zoufalá. Neuměla si představit mládence, s kterým by její kmotřenka byla šťastná. Však i ten komtesin příkaz byla vlastně zlkomyslnost škodolibá. Věřila šlechtična, že vandrák potulný natolik naivku ukvapenou ztýrá, až z toho pro něj bude trest - a taky ostuda. Leč - ouha! Ukázalo se, že hrnčíř Dobřej má zrovna tolik moc andělskou povahu a svatou trpělivost, jak sama stařičká kmotřička. Na zlato-copě zbrklou popletu, která v sobě měla víc upřímnosti než prohnanosti, šel hezky spolehoučka, s citem, od kmotry se dobře, svědomitě, ale i lehko a rychle - učil, "jak na ni" a tak pak i snadno dosáhl toho, že ho usměvavá krasavička začala mít ráda. Brzy byla malá, skromná, ale i moc pěkná a hlavně též čistá svatba. Kmotra byla blaze rozradostněná, mladičká dvojice šťastná - a "panna" komtesa bezbřeze vzteklá! Chtěla jim ubližovat, chtěla je trápit - a k štěstí dopomohla! Dobřej měl krásnou manželku, místo, kde teď byl doma, Manda zas milého manžela, se kterým si rozuměla - a kmotra jásala. K dovršení všeho začla být vesničce tuze moc k užitku Dobřejova hrnčířská dílna. V kraji se jim zrovna špatně urodilo, každičká špetka řemeslné práce byla dobrá. Hrnce, džbány, mísy, hrnky,... Všecičko se prodávalo do daleka, a mladičký hrnčíř do obecní kasy notně přispíval. Komtesa zuřila! Ona chtěla, aby tenhle hezoun svoji drndu bil, tloukl a řezal, až by se tím trestuhodným stal - a do neštěstí se pak tak dostal. A najednou dostala na tohle nápad! Z okna zámku uviděla, že hrnčíř Dobřej musel zrovna kamsi pospíchat, stařičké kmotřičce se chtělo zadřímat - a Manda-Hlupanda měla hrnce, na kůlech plotu nandané, chviličku pohlídat. Známý forman se měl pro ně stavovat. A komtesa jednala! Do věže, vížky, věžičky zámečku zaběhla, ve které od času s čertisky kejklovala, svou krví zaplatila - a kouzlo udělala! Tím čařením nečistým toho pak dosáhla, že celou dědinku posedla nátura pekelná. První a nejvíc to chytila, to se ví, zrovinka Manda. A ta v tom čertovském posednutí hůl řádnou, sukovici, popadla - a všecko nádobí v jeden ráz roztloukla. Jen jeden jediný hrnec tam nechala. Komtesa se celá smála až plakala! Už přímo viděla, jak celá vesnice Mandici natluče - kterak ji roztrhá,... Jenomže - kouzlo nepůsobilo na vracejícího se Dobřeje. Však byl zrovna pryč. A jakkoli na něj trochu ještě zaúčinkovalo, jeho lásku nepřemohlo. A že byl u Mandy první - a viděl zlost sousedů, i cítil svou vlastní, věděl, že musí cos učinit, by měl vztek i kouzlo k zastavení. A udělal jediné, co si trouf při srdci citlivém - a o čem též věděl, jako o prostředku spolehlivém!
            Peklem očařenou Mandu popadl, suknici celou jí rázem seškubl, přes koleno si ji na tom mstě přehl, - a tolik jí na holou naplácal, že se až každičký poctivý pleskanec pořádně rozléhal!
Co na to sousedi? Notně mu přizvukovali!
Co na to kmotra? Ještě by měchačku donesla-kdyby se výplata rázem hned neodbyla!
Co na to komteska? Ta vzteky zezelenala! Nejen, že ves Mandu neroztrhala, ale ani od muže tou holí nešťastnou bití nedostala! Ona si představovala, jak ji každý rve a škubá...! Sukovice tříská...! Všecky kosti chrastí, každé žebro praská...! A zatím?! BYLA JEN PÁR PLÁCANCI VYPLESKANÁ - a ještě vší čertí čarnosti zbavená! Šlechtična se běsem div nezbláznila!
A co na to vše sama Manda?! Ještě si pochvalovala!! Jak ji čertě-čarná běsnost pustila, - když před štiplavou kousavostí řádných plesků uletěla, - kterak čertí nátura dělává - byla plavovláska celá zvrtačená. Ani si tak kale nepovšimla, že je před sousedy po hanbářsku vyšpulená, zato si však krutě vzpomínala, co vyvedla. Vzpomínala - a že všude kolem křiky:"Jen ji vyplať...!", slyšela, tak si v tom svém popletení promísila "výplatu" s "vejplatou" a celá se radovala!

"AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!! AJAJAJAJAJAJAJAJAJ...!!
VIDÍTE - JAK DOBŘE JSEM VDANÁ...?!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! AČ DNESKA PRAŽÁDNOU TRŽBU MÍT NEBUDEM...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ...!! TAK PŘECE OD MUŽE SLÍBENOU "VÝPLATU" DOSTÁVÁM...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ...! A - A - A - ALE... A - AJTA...?! CO TO...??
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! P - P - P PROČPA NĚ NEŘEKLI...?!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! Ž - Ž - Ž - ŽE JE TA "VEJPLATA"  VĚC TOLIK - TOLIK MOC...!!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
SVRBIVÁ...?  SVĚDIVÁ...?
PÁLIVÁ...?!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! ŠTIPAVÁ...?! KOUSAVÁ...?! PROTIVNÁ...?!!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
BRNIVÁ...!!
BOLAVÁ...!!
PLESKAVÁ...!!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! JEJEJEJEJ...! TO TO PLESKÁ!! AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! T - T - T - AJ! - TO MI POVĚZTE...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! PROČPA VŽDY KAŽDIČKÝ PO PRÁCI ZROVINKA O TAKOU "VÝPLATU" TOLIK MOC ŽÁDÁ??!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! A - AHA! UŽ VÍM!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! UŽ...! AJ! UŽ TO MÁM!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
TO BUDE TÍM, ŽE JE VÝPLATA OD MÉHO MANŽELA TOLIK MOC POCTIVÁ...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! ANO, ANO, TAK JE TO!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
MŮJ MUŽ SE STARÁ...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
ABYCH NA ŽÁDNOU Z TĚCH  JEHO SLÍBENÝCH - A I VYPLACENÝCH -...
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! "PĚTADVACETI" URČITĚ NEZAPOMNĚLA...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ! AJ! TO JE VÝPLATA OD MÉHO MANŽELA  PŘEPOCTIVÁ...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ...! ALESPOŇ VIDÍTE,...!
AJAJAJAJAJAJAJAJAJ!
ŽE JÁ JSEM OPRAVDU, VELICE, TUZE MOC, NÁRAMNĚ, PŘEDOBŘE VDANÁ A PROVDANÁ...!
AJ!"

...říkala a předříkávala. Ještě si pozvedlým ukazovákem volné ručky důtklivě pokyvovala. A lidé viděli - koukali, slyšeli poslouchali - a místo zlosti se div, že nerozesmáli! I sama kmotra svou měchačku raději upustila a hnedle do chaloupky zašla. Dobřej přestal Mandu pleskat, zved si ji z kolene, ta sukni sebrala, za ruku s ní se od muže vzít nechala - a do světnice odvést dala. Dlaň volné ručky si na holém zadečku držela - a jen se usmívala. Sousedi se taky rozešli s náladou více do žertovna nežli zlostna. I ten forman odjel - a jenom se smál.
A GRACIÁNA DO STROPU SKÁKALA...! PROTOŽE - ONA DOBŘEJE CHTĚLA A... A MANDĚ-HLUPANDĚ KRÁSU I ŠTĚSTÍ ZÁVIDĚLA!!! Taková, byla pravda... Chtěla Mandě ubližovat a trápit jí,-protože byla krásnější, šťstnější a ve své čistotě lepší než ona. A karta s nepokořeným Dobřejem jí "skvěle" nevyšla... On byl spokojen a ona šťastná - byť zrovna zbančená.
Co dál??
Móc se panna urozená zamyslela...!
A VYMYSLELA!
A šla na to tentokráte s fištrónem a od lesa!
Nejprv dala Dobřejovi tajně vzkázat podvodnou zvěst, že tam onde sežene dobrou práci. Jen odešel, dala Mandu s kmotrou navštívit panem písařem - a že jim panstvo za tu škodu dává trochu peněz, které tam opravdu poslala. Pak se sama přestrojila za KOUZELNICI a na večer zašla k hrnčířům přes humna, že prosí o poutnické občerstvení. Když ho dostala, počkala si, až kmotra na chvilku odejde. Pak začala Mandě tvrdit, že se jí odvděčí kouzlem. Z pláště vindala metličku, rákosku, lískovku - a dala v světnici na skobičky, že to ke kouzlu patří. Pak copatou krasavici navedla, ať vezme peníze od panstva a ZASEJE je do zahradní hlíny pod oknem. "...Že jí vzrostou stvoly s lusky, kde za každý jeden semenný peníz bude deset dalších...!" Naivka důvěřivá to fikané dámince zbaštila - a hnedle udělala. Šlechtična se v duchu smála - v plánu ale pokračovala! Koukla po hrnečku, který zůstal stát na stole - a vhodila do něho pár špetek koření zapomínyjánského, neboli sušenou bylinku nevzpomněnku. Potom se vytratila, jak by se opravdu odčarovala. Plán klapal až do tralalá - Manda se napila! A usnula, do rána spala, kam sela - to zapomněla. A komteska se činila dál! Věděla, že krajem nedávno bloudila věhlasná zbojnice Marice. Za tu se vymustrovala - a hrnčířů chaloupku se hnedle "přepadnout" vydala!
Hned dovnitř vtrhla, kmotru do komory postrčila, Mandu pak popadla, snadno přemohla, spoutala a hnedle na ni po pobertovsku uhodila! :
-"Kde máš peníze?!
-"Nemám!", na to zlato-copka, co celý minulý den cele zapomněla.
-"Cha! Máš! Od panstva přinesli! Dej!"
-"Nedám!", Manda na to - míníc, že nemůže, když nemá - jak si to pamatovala.
-"Ha! Máš a dáš! Dávej, dej - sic budeš trápená!"
Kmotra co v komoře slyšela už celá zoufalá volala, kam že co schovává, by byla kmotřenka trápení ušetřená. Jenže, jak víme, skrýš byla prázdná - a Manda si nevzpomínala. A krutá komtesa se takřka se smíchem do díla dala! Ještě pravila:
-"Když nedáš, že nevzpomínáš, uhlídáš! Hnedle tě namastím kouzelným mazáním na zdárné vzpomínání! Tumáš!"
Nejprve popadla Mandin proslulý cop a jeho koncem jí pevně svázala bosé kotníky. Dá rozum, že při tom sličné plavovlásce ohnula kolena až běda. Pak jí servala černou šněrovačku, až na cucky rozervala košili - a tak polonahou krásku v rudé sukni vysadila a přinutila kleknout na stůl. Od stropu pak sundala a na stůl postavila lampu petrolejku - a na její hák zaklesnula pouta Mandiných zápěstí. Polonahá kráska tak vzpaženě klečela na vlastním stole - a nevěděla, co počít.
-"Tak! Ptám se tě naposledy! Kde a co! Mluv, nebo tě "namastím", žes to neviděla!"
Jenže, Manda sobě nevzpomínala, tudíž nevěděla - a tak nepověděla.
A co že falešná Marica?? Inu, ta si DVA VELIKÉ BRKY VZALA...a jak ji napadlo, tak Mandu po holé kůžičce šimrala, lechtala!! V podpažích, na žebrech, bocích, bříšku, zádech, trochu i chodidlech - a dál a dál! A jejejejej...! To nikdo netušíte, jak byla Mandina lechtivá! Jajajajaj...! Ta vám hned spustila! Hihňala se, chechtala, řehnila, smála, ale i kničela, kvílela, bědila, žebrala, prosila. Všechno marno. Trapička nepolevila.

Cukala se, Mandinka, kroutila, škubala, zkoušela uhýbat, svíjet se... Nic naplat. Pouta nepovolila. Manda se zalykala, hýkala, vyla, vyrážela řehotavé skřeky a nebe peklo zaklínala o ždibíček úlevy. Ale - nepochodila. Přestrojená komteska ji škádlivě trýznila dál a dál... A ještě si to užívala. Až teprv po hodné chvíli na chvilku přestala, ale jen by hnedle medle jináč pokračovala! Především chudince Mandince stáhnula sukni až po kolena a děsně se chechtala, kterak své "uvázandě" na holou koukala! Potom jí spoutaná zápěstí od háku odendala, na stůl ji tváří dolů smýkla, za napjatá předloktí zase uvázala - a opět lechtala. Tentokráte pérem kmitala zejména po patách a ploskách chodidel - přičemž mučivě rozesmáté krásce začla ukazovat - TÁÁÁKOVOUHLE...RÁKOSKU!!!

A Manda se smála a smála a smát se nepřestávala, protože nemohla. Div, že nezešílela. Kmotra v komoře si krutě zoufala, pořídit však pranic nemohla. A falešná Marice zas utrápenou Mandu převázala. Tentokrát jí předně vysvlékla do naha. Nohy pak svázala třemi provazy v kotnících, podkolení a nadkolení. Koncem copu jí pak za zády spoutala zápěstí. A potom provedla pekelnou čertovinu! Mandu postavila na židli, čelem k opěradlu. K jeho horní hraně jí uvázala koleno, takže na sedáku musela stát na špičkách a v podřepu. Pak sundala lampu z háku v trámci stropu - a přes ten hodila Mandin cop! Blonďatá chuděra tak musela prohnout záda až běda - a vyšpulit se až hrůza. A to právě Graciána chtěla! Vzala tu svou zatrackanou rákosku - a začala bít! Švihala, mrskala, šlehala - práskala...! A Manda křičela, řičela, vřeštěla, řvala, ječela, pištěla, kničela, vyla, úpěla, skučela, kňučela - a málem umírala. Tetka v komůrce bědovala - A ŽÁDNÁ NEPOSTŘEHLA, že se dveře otvírají - A DOBŘEJ JE DOMA!

TO BYLA MELA!
Dobřej jen postřehl hanbaté vyšpulení své trápené ženy - A UŽ BYL VIRGAJZ!!! Dobřej po falešné zbojnici skočil, v mžiku ji zmordoval a jak měl zlost, serval a zahodil její opasek, seškubal z ní šaty, zkroutil jí do předklonu - a vlastním provazem, nošeným místo řemene, komtesce-falešné zbojnici -TAK STRAŠNĚ NABANČIL, NAŘEZAL A NANDAL, že se až švihavé třískance rozléhaly!

Jej! To byl skřekot!! Graciána vydávala zvuky stokrát horší, než chudinka Manda - a bylo jich stokrát víc. KONEČNĚ pak Dobřej s vejpraskem přestal a falešnou zbojnici z chaloupky zvymetal. Vysvobodil pak kmotru i Mandu - a společně začali ztrápenou něšťastnici ošetřovat. Na posteli natažená Manda bědila a naříkala, že masti s kapkami pálí a bolí víc, nežli samotná "výplata". Ošetřovat se ale ráda dala.
Jenže!
O stažených nohavicích skákající komteska zaskřekovala s každým hupnutím bolestí - a proklínala celý svět! Chtěla ubližovat krasavici hezčí a šťastnější, nežli byla sama - a sama to zatím schytala, že by ani u Císaře nesměnila! A tak hupkala, vyla a ječela, jednou rukou gatě držela, druhou zadnici chránila - až se do lesa dostala - a k tajnému vchodu do chodeb, kterými se nazpět do zámku vrátiti mohla. A tu ji přešla kňučná nálada - a naopak jí zas narost hřebínek! Jenom, co do podzemí vlezla, zařvala: "Že jsem s čertem punktovala, chci, aby ta hloupá Manda... ROZUMU NABRALA!" Celkem správně totiž zlá šlechtična věřila, že když Manda rozumu přibere - bude mít trápení. A v takém díle - to i sám rohatej rád prací zabere! Nu - a podařilo se! Mastičkami ošetřené - uložené krasavičce se najednou "rozsvítilo"! Jak byla naivní, kterak se zbrklostí zesměšňovala - a jak byla potupená, když tuhle přede všemi naplácáno dostala...NA HOLOU! A jak bylo to prokouknutí čertovské - hned si pod ním představila od všech a každého jen to zlé a i nejhorší. Jak se budou všichni jen posmívat,... Muž s kmotrou ji zase za všecko jen dále ukrutně trestat, trápit jí - a ubližovat... A začala na posteli kvílet, naříkat a bědovat, až se hory zelenaly. A že prý zůstane na slamníku ležet napořád - až do smrti. Že se chce do smrti utrápit...! Dobřej s kmotřičkou věřili, že si její ztrápená duše potřebuje ulevit trochou slz a nechali ji být. Jenže - na tváři uložená Manda jen a jen zavrtávala obličej do slamníku, obemykala schýlenou hlavu pažemi a kromě vzdechů lkaní a štkaní byla jako mrtvá. Ďábel se chechtal. Komteska na zámku taky. Kmotra ale naštěstí vzápětí postřehla, že cosi není v pořádku. Že je Manda čímsi potrefená. A brzy poznala - co a jak. Byla sice ráda, že Manda prokoukla, ale to jak se sžíravě utápěla v ničivém trápení... Co teď? Ďábel se smál. Mandina duše, chycená v naostřeném rozumu, byla trápená - a bála se trápení. Vyrvat ji z čertovské léčky by šlo bolestí - ale té se bála. Co počít? Zkoušeli to po dobrém a laskavostí - ale to se leda oháněla a okřikovala. A tím nakonec Dobřeje tak dopálila - až mladému muži samotná zlost poradila! Když bolest ne - tak to druhé, z čeho všechna nedobrota vzešla! A chytil ležící Mandinku za špičky bosatých nožiček, řádně jí držené plosky nastavil - JEDNO Z PER FALEŠNÉ ZBOJNICE VZAL - A lechtat jí začal...!

AJAJAJAJ!!!
To byl maglajz!!
Manda se začala chechtat, řehnit, chlámat, řehtat, hýkat, výt a zajíkat se...! Cop jí po posteli jen létal, ona se kroutila, svíjela, zmítala sebou,... Pěstičkami do slamníku bušila jako splašená... ŠÍLELA SMÍCHY!!! BĚSNILA!!! BLÁZNILA!!! POMÍJELA SE...! A zbavovala se tím smíchem prokletí! Jenomže... Jenomže blízko visely ty zatracené instrumenty od komtesy. Metla, hůl a rákoska. A jejich čar pořád ještě účinkoval. A rozumu nabyvší Manda se nadobro zjančila! Vzpomněla si totiž, co s penězi provedla, - ale kam že mince zahrabala, - to už si nevzpomněla. Ďábel se smál, - čáry se zlatem, penězy a i trápením nejvíce miloval! Ještě v mysli Mandu poštíval - a tak tato křičně prohlásila: "Co jsem to provedla?! Vždyť já nás zničila!! Já...! Já...!! Já...!!! Já bych se utopit měla!!! A já...! Já to udělám!!" Zakřičeka a k dveřm se rozeběhla, aby se opravdu ku mostu nad řekou o zlom vaz rozehnala. Ale TAHLE zhůvěřilost, - milovaná ženuška se mu chce mořit, - ta ho tedy i bez pekla "rejpla"! A jak se patří! Vyskočil, utíkající Mandičku ještě před dveřmi chytil a jak byl v té ráži, k truhle s ní přikročil, na záda zde tuto položil. Za nožky bosaté manželku popadl - k stropu je vztyčil. Ječela změtená Mandule, čeho že činí, že ona prý se moc, velice - stydí. Vždyť jí teď každičký na holá lýtka hned vidí...! Opět rozzlobená kmotra už zase podávala měchačku, dopálelený Dobřej zas jen zlostně zasupěl: "...ať si prý namísto toho volně své rukávy shrne - a skryje odkrytá předloktí...!" Když ale uviděl, že to ta jeho milená popleta opravdu činí...! Rozpálil se už dokona! Chytil jí za zápěstí, stiskl je překřížené pod zvedlými koleny, jediným škubnutím jí serval sukni i se všemi spodnicemi - a kterak na něj teď takto špulila svůj holý zadeček, tak se jen rozpřáhl a dal se zas jednou do řádně pleskného vyplácení! Na kmotru s vařečkou měchačkou nedal, pustil se Mandině do holé sedinky jenom svou pleskně poctivou dlaní! Jen té "Trdle" milované nandat to, co na ni platí...! A co na to bitá Manda?? Věřte či ne... Ta se dala do smíchu - a taky do jásání!!! Ale - nu, však.... Poslechněte si!

"Ejsa!
Ejsa!!
Ejsasá!!!
Ejsasinka!
Ejsasá!
Jéje! Jéje!
To jsem ráda!
Ejsasinka!
Sasasá!
Jejejejej!
Hole jsem se bála!
Ejsa!
Metličky lekala!
Ejsasá!!
Řemene děsila!
Ejsasasá!!!
Před měchačkou jsem se třásla!
Ejsa!
Před rákoskou klepala!
Ejsasá!
Před provazem tetelila!
Ejsasasá!
Z lískovky jsem hrůzou umírala!
Ejsasinka!
Ejsasá!
A zatím?!
Ejsasinka!
Sasasá!
Od mužíčka, Dobřejíčka jenom a jen naplácáno dostala!
Ejsasinka!
Juchajdá!
Jejejejej!
To jsem ráda!
Ejsasinka!
Hujajá!
To jsem šťastná!
Ejsasasa!
Jupajdá!
Jejejejej!
Jej!
A to mám mírného,...!
Ejsa!
 Dobrého,...!
Ejsa!
Klidného,...!
Ejsasá!
Hodného,...!
Ejsasinka!
Manžílka!!
Ejsasá!
Jejejejej!
A to je škoda, že kromě laskavé kmotřičky se dneska prach-nikdo nekouká!
Ejsasá!
Všichni by zas opět viděli...!
Ejsasá!
Kterak jsem móc dobře provdaná!
Ejsá!
I rukávce jsem si shrnout směla,...!
Ejsa!
Abych se tak nestyděla!
Ejsasinka!
Sasasá!
Hurá!
Sláva!
Mému muži - i kmotřičce -
Hosana!
Ejsasá!
Juch-juchá!
Tak se kráska radovala, pochvalovala si, libovala, jásala a málem prozpěvovala štěstím, celá šťastná, spokojená, blažená a rozesmátá.
A to už bylo na Dobřeje moc - a ač uprostřed výprasku, - tak se začal smát. A kmotra s přeraženou měchačkou taky. Nu a to už zase bylo přespříliš na domácí skřítky a zahradní víly, co v těch místech, vedle lidí, žili. Celá tahle veselá cháska se k nim v smíchu přidala - a div divoucí učinila. Každá ta ztracená mince - Mandičkou - Popletičkou milovanou zasetá zrovinka pod okýnka jejich chaloupky - doopravdy vzešly, každá vyrostla do stvolu s luskem - a v každém bylo pět stejných mincí, jako byly ty zasazené.
No - a to je skoro konec.
U hrnčířů tím zážitkem zbohatli - ale místo aby si začli hrát na panstvo - pomohli celé vesničce a hospodařili jako předtím. Manda už si na méně dobré bližní uměla dát pozor a nikdy nepřestala osudu děkovat, že i když je doma zle, Dobřej jí uprostřed rákosek lískovek nanejvýš naplácá.
A komteska Graciána? Ta, co si až do neděle jen obklady dávala?
Ta v sobotu rozhodla, že hrnčři Dobřejovi poručí, ať ve svátek ženu Mandu přivede - a na panské lavici jí předevšemi naplácá! A na holou! Tak! A tak se chalupa hrnčířů zase jen dlouho moc smála.
A jak to dopadlo??
To už je onačí historka!



KONEC
???


Žádné komentáře: