22.12.15

Jeden den u Praxů

V mém životě je to těžké, neustále se mě někdo snaží zabít, přizabít nebo alespoň zmrzačit. Ale v některých chvílích mám svůj život ráda. V roli tichého pozorovatele se dostanu téměř kamkoliv. Jsem totiž moucha.
A tak jsem během svých obletů poznala Praxovi. Pan Praxa byl vážený člověk, soudce. Měl spoustu práce, mnoho řešení a rozhodování a z toho měl, jak lidé říkají těžkou hlavu. Ale byl to muž rozvážný, spravedlivý a velmi chytrý i mazaný. Když soudil, byly často ponaučeny strany obě, protože většinou žádná strana nebývá úplně bez viny. Byl ale člověk, kterému mohl měřit vždy stejným metrem, a také to dělal, jeho Hanička.
Hanička byla žena, o poznání mladší než její muž. Ale už dost stará, aby se o svého muže a o domácnost postarala. Nepracovala, manžel si přál, aby se starala o domácnost. Byla hodná, milá a i krásná, ale měla v sobě raráška, takového čertíka nezbedného a trochu také té lenosti. Tu a tam manželovi něco zlomyslného, škodolibého provedla. Ale on se nezlobil, byl to člověk klidný.
Když jsem tyhle dva tak trochu poznala, řekla jsem si, že bych se mohla zaletět podívat k nim na takovou malou návštěvu. Byla zrovna sobota, takový krásný den, kdy obloha byla jako vymetená. Hned ráno, když Hanička otevřela okno, jsem vklouzla dovnitř. Trochu se proletěla po bytě a pak se usadila v kuchyni.
Byt to byl malý, ale pěkný a útulný, chodbička s dveřmi do koupelny, vlevo kuchyň, z ní dveře do pokojíku, který sloužil panu Praxovi jako pracovna, vpravo obývák a z něj dveře do ložnice. Pan Praxa ještě spal a Hanička chystala snídani, byla jiná, než jakou jsem jí znala, taková zachmuřelá a trochu roztěkaná, možná i zamyšlená. Na chvíli jsem odlétla do obýváku, na stolku jsem zahlédla nějaké jídlo, kterým bych se mohla zasytit. A opravdu to pro mě byla hostina, zrovna když jsem usosávala máslový krém, jsem uslyšela z kuchyně ránu. Hanička dřepěla se smetáčkem a lopatkou na zemi a uklízela rozbitý talíř. To už se ale tou ránou vzbudil i pan Praxa. Nejdříve se běžel podívat, jestli si Hanka neublížila, pak ale, když ji viděl, řekl jen: „To budeš mít večer drahé.“ A odešel zpět do ložnice. Hanička si jen povzdychla a dál pokračovala svým zamyšleným ránem.
Dopoledne pan Praxa strávil ve své pracovně a Hanička poklízela po bytě nebo spíš bloumala. Vždycky se zastavila v ložnici, koukla na tabulku s čárkami a odešla. Neměla jsem ani tušení, k čemu ta tabulka slouží.
Po obědě se oba vydali na procházku. Měla jsem čas a tak jsem prozkoumávala, co se dalo. Nejvíc mi hlavou vrtala ta tabulka. Byly na ní tři čárky. K čemu asi může být, když v jinak velmi veselé Haničce vyvolává takový zármutek?
Když se vrátili, byla Hanička o něco veselejší. Usmívala se, a když se pan Praxa usadil k televizi, pohotově udělala kávu a přivinula se k němu.
„Jindro, potřebovala bych dojet na nákup,“ řekla po skončení pořadu Hanka. A tak jsem opět zůstala v bytě sama. Asi jsem usnula, když jsem se vzbudila, už byli doma. Hanička žehlila a pan Praxa se probíral včerejší poštou a maily. To jim vydrželo až téměř do večera.
Večer Hanka uchystala večeři. Už zase byla smutná a nic jí nešlo od ruky. Po večeři se šla vysprchovat a jen v košilce a župánku zaplula do ložnice. Vzala si knížku a chvíli si četla. Pan Praxa ještě dodělával nějaké pracovní povinnosti a pak se šel taky osprchovat.
Když začala téct voda, Hanka se opět nervózně podívala na tabulku a odložila knížku. Z hluboka se nadechla, vydechla a povzdychla si. Vstala, vytáhla zpod postele takový dřevěný půloblouk, honem ho kapesníčkem ometla od prachu a položila na postel. Přes něj přehodila polštář a peřinu. Rozsvítila malou lampičku, zhasla velké světlo a klekla si do rohu místnosti.
Mezitím přestala téct voda. A pan Praxa vešel do ložnice. Zkontroloval nachystanou postel i Haničku klečící v koutě a začal kázat. „Haničko, víš, že tě mám rád, ale s tebou to prostě jinak nejde. Podívej se sedm týdnů, vydržíš s nulou a pak ti zase vleze do hlavinky ten tvůj rarach a udělá tam takovou paseku, že za jeden hloupý den ti musím napsat tři čárky. Proč to dovolíš? Proč jsme si dnes nemohli dojít spolu na večeři a strávit příjemný večer?“ Na chvilku se odmlčel a dal prostor Haničce. Ta ale jen sklopila hlavu a pokrčila rameny. Ještě chvíli bylo ticho a pak si pan Praxa povzdechnul a otevřel svou skříň. Bylo tam zavěšeno několik rákosek. Vybral jednu tenší a švihl s ní do vzduchu. Rákoska zahvízdla, jak proťala vzduch a Hanička se zachvěla. Měla pocit jako by byla sevřená, mohla jen mělce dýchat, měla strach. Moc dobře věděla, že svému chování občas nedokáže zabránit, že přeci jen ten rarášek zvítězí a taky věděla, co pokaždé bude následovat. „Dobře, asi mi nic nepovíš, tak teda budu mluvit já. Sama ses rozhodla, věděla jsi, co přijde. Takže si to zrekapitulujeme. Za každou čárku je šest ran, takže dohromady osmnáct. První je za hraní her na počítači, víš moc dobře, že mi to nevadí, ale nesmí ti to zabírat většinu času, který bys měla věnovat něčemu jinému. Díky tomu, že jsi tenhle čas nevyužila, tak jak jsi měla, tak druhá je za nepořádek. Byt vypadal tvou zásluhou jako po výbuchu. Všude byl nepořádek, poházené oblečení, nevypráno a špinavé nádobí na lince. A ta třetí je za to, že si se odtud vypařila jak pára nad hrncem a nechala jsi na stole jen lísteček, že jsi s kamarádkou venku a nevíš, kdy přijdeš.“ Zavěsil rákosku zase zpět a vybral jinou, spíš silnější. Švihl do vzduchu a ozvalo se trochu temné zašumění. Zavřel skříň a řekl, „můžeš se připravit“.
Hanka se postavila, nohy se jí klepaly a ruce třásly. Ale věděla, že nemá cenu odporovat a vlastně mohla si za to sama. Došla k posteli, sundala si župánek a položila se boky na nejvyšší místo na konstrukci, kterou si musela nachystat. Ruce si složila pod čelo a čekala.
Najednou ucítila jeho ruce, jak jí vyhrnuly košilku nad pas. Ještě jednou švihl vybranou rákoskou do vzduchu. Dotkl se s ní Hančina zadečku v nejvyšším bodě. Hanka zavřela oči a zaťala zuby. A pan Praxa začal švihat. Maloval Haničce na zadek jeden proužek vedle druhého. Každou ránu si musela odpočítat a poděkovat. Po třinácté už jí vyhrkly z očí slzy a začala sebou kroutit a prosit, že už to neudělá a že bude už vzorná. Žádné prosby jí ale nepomohly, pan Praxa byl neoblomný a spravedlivostí sobě vlastní jí opravdu nechal vypít si svůj pohár až do dna. Poslední osmnáctou ránu nasměroval na přechod zadečku a stehen a dal do ní ještě o kousíček větší sílu, aby si to Hanka dobře pamatovala. Ubrečená Hanička vstala a odešla do kouta, kde si klekla a natáhla ruce před sebe, pan Praxa jí na ně položil rákosku. A odešel.
Když se vrátil, uklidil z postele dřevěného pomocníka a ustlal. Ještě chvíli sledoval pofňukávající Haničku a pak jí dovolil vstát a přinést mu rákosku. Ještě jednou musela poděkovat za trest a směla si jít lehnout. Pan Praxa zkontroloval rákosku a pak jí uklidil zpět do skříně. Lehl si k Haničce a políbil jí. „Miluji tě.“ „Já tebe taky.“ Ozvala se mu ufňukaná odpověď a pak oba s klidem v duši a v obětí usnuli.
I já jsem usnula. Když jsem se dopoledne probudila, Hanička už vesele smejčila celý byt. Rychle jsem se spakovala a honem vylétla oknem ven, dříve než mě vezme plácačkou. Byla to zvláštní návštěva, ale něco mě na tom přitahovalo. Musím zase některou sobotu přiletět.

Žádné komentáře: