16.12.15

Martinův osud

Martin si pohrával s provazem a díval se na ženu v cele. Markéta, šenkýřka z hospody „U zvonu“, neměla nejlepší pověst (jak hospoda, tak i Markéta), teď seděla na pryčně a proklínala všechny chlapy a dokonce na Martina plivla, když jí nařídil, aby byla potichu. Že ji za to nepotrestal, jí zvedlo sebevědomí, a nadávky se z jejích pěkně tvarovaných rtů linuly dál, a ještě o něco hlasitěji. Martin už neříkal nic. Věděl, že jí to bude zanedlouho moc a moc mrzet. Nebyl zlý, ale to co dělal, dělal pořádně a dobře. Mnoho žen z města ho takhle proklínalo; některé mu ale potom, co s nimi skončil, děkovaly, protože bez jeho rady by dopadly mnohem hůře. Martin jim sice také zmrskal zadek metlou, ušetřil je ale ostudy, protože bity byly v městské šatlavě, a nemusely své holé zadnice ukazovat celému městu při výprasku na pranýři. Jenže ty se nechovaly před výslechem na radnici vzpurně jako teď Markéta, a Martina ve všem poslechly. I jeho radu, aby všechno ihned přiznaly, pořád plakaly a pokorně slibovaly, že se polepší a to, za co je konšelé soudí, už nikdy neprovedou.
Konečně se ozvalo klepání na dveře a Martin šel otevřít.
„Už na ní čekají“, řekl písař z radnice a pokynul hlavou směrem k Markétě.
Martin otevřel celu a zručně svázal protestující ženě ruce za zády. Vystrčil ji z cely a vzal ze stolu karabáč.
„Jdeme!“ řekl, a švihnul karabáčem ve vzduchu.
Markétě nezbývalo než poslechnout. Alespoň na něj vyplázla jazyk.
.           Byla to podivná trojice. První kráčel písař, za ním Markéta a nakonec Martin. V jedné ruce držel provaz, kterým měla šenkýřka spoutané ruce, a v druhé karabáč. Nemusel jí doprovázet, mohl jí odvést písař. A nemusel jí ani svazovat ruce. Určitě by neutekla. Byla to jeho pomsta za to, že na něj plivla. Než dojdou na radnici, budou muset přejít náměstí a Markétě se moc líbit nebude, že všichni uvidí, jak jí vede se spoutanýma rukama dráb. Měl pravdu. Ženy, které se už s Martinem blíže seznámily, nejdříve zbledly, když spatřily v jeho ruce karabáč a některé si dokonce mimoděk pohladily zadnice. Ostatní se Markétě vysmívaly a šenkýřka byla celá rudá zlostí. Teď, místo aby byla u výslechu pokorná a slibovala, že se napraví, bude hubatá a trest, který jí konšelé vyměří, bude větší. Když vešli na radnici, Martin jí rozvázal ruce a písař jí uchopil za loket, aby ji odvedl do sněmovní síně. Markéta se mu ale vyškubla a ještě rozzuřená z potupné cesty přes náměstí vykřikovala nadávky, a nepřestala, ani když vešla do síně, kde ji měla soudit městská rada.  Martin se posadil v chodbě na lavici a usmíval se. Žil sám a už něco přes měsíc byla šatlava prázdná a on potřeboval někoho, kdo v celém domě uklidí. A bude to muset udělat Markéta, i když podle toho, jak vypadá její hospoda, moc pořádná není. Ale Martin ji to naučí. Určitě bude mít dost času.       
            Asi za čtvrt hodiny vyvedl písař Markétu na chodbu. Zdálo se, že nepochopila, co jí čeká, a tvářila se i nadále vzpurně.
„Rozsudek přinesu do šatlavy, až se konšelé poradí“, řekl písař a odešel.
Martin opět svázal Markétě ruce. I tentokrát se bránila, ale Martin uměl zkrotit bez biče i koně, a tak ji nemusel domluvit karabáčem. Na náměstí hlasitě pokřikovala na své štamgasty, a když mezi přihlížejícími spatřila Andulu, jednu ze svých sklepnic, zakřičela na ní, ať jí hned donese do šatlavy něco pořádného k jídlu a džbán piva.
Martin zavřel Markétu do cely, a odešel na dvůr nařezat březové proutky. Pak se posadil ke stolu a začal z nich skládat metlu. Těch bylo v šatlavě zapotřebí hodně. Když ji měl skoro hotovou, přišla Andula s obědem pro Markétu. V košíku nesla několik do zlatova opečených kuřecích stehýnek a krásně vonící krajíce čerstvého chleba. Nezapomněla ani na pivo.
„Polož to na stůl,“ poručil ji Martin a poslal ji pryč.
Pak dodělal metlu, a dal se do jídla. Markéta vypadala, že zlostí nejspíš pukne a z jejích úst se řinuly nadávky, za které by se nestyděl ani nejsprostší dragoun. Martin jedl s velikou chutí a bylo zřejmé, že Markéta bude ráda, když na ní zbude alespoň kousek chleba. Když už snědl skoro všechno, znovu se otevřely dveře a do šatlavy přivedla městská stráž mladou poběhlici.
„Jako obvykle“, řekl jejich velitel. „Za hodinu si pro ni přijdeme“.
 Znamenalo to, že jí má Martin dát výprask, a vypálit na rameno cejch hanby. Pak bude vyvedena za městskou bránu, a už se nesmí vrátit. Martin si vzdychl, vhodil do krbu několik hrstí dřevěného uhlí, a když se oheň rozhořel, vložil do něj cejchovací železo. Smetl prach z lavice, na které bude dívku mrskat, a pohlédl na ní. Zřejmě měla veliký hlad, protože se s žádostivým pohledem dívala na ještě ne zcela prázdný košík s jídlem. Markéta mu dosud nepřestala spílat, a tak se rozhodl, že jí ještě trochu pozlobí. Řekl tedy dívce, aby se posadila ke stolu, a snědla, co zbylo. Teprve pak ukázal rukou směrem k lavici.
V tomto okamžiku se všechny ženy, které v šatlavě vyplácel, daly do žalostného pláče a prosily, aby je výprasku ušetřil. Tahle dívka ale na lavici ulehla poslušně a bez protestů, jako by jí bylo jedno, že bude bita. Martin ji k lavici uvázal a vykasal suknici. Drobné jizvičky na bílé kůži jejího zadku mu sice neubíraly na kráse, svědčily ale o tom, že se s metlou přinejmenším jednou seznámil. To bylo dobře. Potíže dělaly jen ty, které na něj měly dostat poprvé. Martin se ještě podíval, zdali Markéta jeho počínání sleduje, a pak se dal do práce. Tenké březové proutky pěkně štípaly a tak netrvalo dlouho, a trestaná dívka hlasitě křičela bolestí. Šlehal ji zadek pomalu; chtěl, aby výprask trval co nejdéle, aby v Markétě vzbudil co největší strach. Metla svištěla vzduchem a dívčin zadek byl čím dál, tím více rudý. Když jí vysázel pětadvacet, už křičet nemohla, a tak jen hlasitě vzlykala. Počkal, až se trochu uklidní, a pak jí odhalil levé rameno, na které měl vypálit cejch. Spatřil na něm několik velkých jizev, které nemohly znamenat nic jiného, než že už jednou takto označená byla, a znamení hanby se snažila odstranit. To bylo pro ni velmi zlé. Předešlý cejch i rychtář přehlédl, a pokud to Martin na ní řekne, nečeká ji jen výprask, ale i kat a šibenice. Bylo mu jí líto. Sklonil se k ní a tiše se jí zeptal, proč takhle pokouší osud. Odpovědí mu byl jen její pláč. Martin chvilku přemýšlel. Dívka nedělala potíže; nemusel se s ní prát, aby ji dostal na lavici, a ani mu nespílala, jako Markéta Zeptal se jí tedy, jestli mu může slíbit, že už se sem nikdy nevrátí. Dívka pochopila, že se jí nečekaně naskytla možnost záchrany, a horlivě kývala hlavou na souhlas. Martin uchopil rozžhavené cejchovací železo a přitiskl je na dívčino zjizvené rameno. Její zoufalý výkřik musel být slyšet hodně daleko a dívka omdlela bolestí. Pak Martin namočil kousek hadříku v misce s lněným olejem a přitiskl ho na ještě kouřící spálenou kůži. To dívku probralo. Znovu vykřikla bolestí, a bylo dobře, že byla ještě připoutaná k lavici, protože jinak by si začala spálené rameno drásat nehty. Martin se podíval z okna na kostelní věž. Měli si pro ni dojít už každou chvíli. Chtěl, aby viděli, že svou práci vykonal dobře, a tak nechal dívce odhalenou zadnici a mastný hadřík sňal z jejího ramene a vtisknul jí ho do ruky. Nezdálo se ale, že bude schopna chůze. Martin chvilku přemýšlel.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Zuzana,“ špitla dívka.
V tu chvíli si pro ni přišli. Martin ji zbavil pout, ještě na lavici jí svázal opět ruce za zády a pak ji shrnul suknici. Dívka se vděčně na Martina usmála a chtěla vstát. Podlomila se jí ale kolena a klesla na zem. Martin jí zvedl a položil na lavici. Ještě si nebyl tak docela jist, že to, co chce udělat, je správné, ale teď mohl získat trochu času.
„Nechte ji tu do rána, ze šatlavy neuteče. S rychtářem si to vyřídím,“ řekl a podal pochopům džbán s pivem. S chutí ho vypili a odešli. Nad městem se stahovaly mraky a oni neměli chuť vláčet se s tou holkou k bráně v dešti.
            Dobrý skutek měl dnes už za sebou a dalším na Markétu plýtvat nehodlal. Nezasloužila si ho. Otevřel její celu, a poručil ji, aby si vzala koště, a šatlavu pořádně zametla. Když to udělá pořádně, dostane pak kus chleba a džbán vody. Markéta stále nevěděla, jak bude potrestána, a také předchozí výprask jí strach nenahnal. Necudný posunek, který na Martina udělala, svědčil o tom, že netuší, co jí čeká.
Trvalo ještě asi hodinu, než písař přinesl městskou pečetí stvrzený pergamen. Martin ho rozbalil a dal se nedočkavě do čtení. Jak předpokládal, Markéta bude muset setrvat v šatlavě do nedělního rána. Pak ji odvede na pranýř, u kterého bude stát přes poledne. Až kostelní zvon odbije druhou hodinu - v tu dobu bude na rynku nejvíce lidí -, písař přečte rozsudek městské rady, Martin jí strhne sukni a na obnaženou zadnici jí vysází poctivých pětadvacet metlou. Markéta asi musela konšely rozhněvat opravdu hodně, protože ač bývalo zvykem, že na pranýři výpraskem potrestaná žena pak se sukní v ruce a v marné snaze zakrýt si vše, co na jejím těle nemělo být k vidění, sice musela projít špalírem škodolibých měšťanů, ale sama a domů. Markéta tu cestu bude muset protrpět také. Jenže ruce bude mít svázané, sukni ponese Martin, a odvedena bude zpět do šatlavy. Tam zůstane do pátku, a propuštěna bude až po dalším výprasku, který dostane na lavici v šatlavě.
            Tak, a co teď s ní, řekl si Martin, když dočetl. Vzpurnou Markétu musí zkrotit. Našlehat na zadek ji nemůže. Ten musí být v neděli bez jelit. Mohl by jí sice metlou zmrskat záda, to ale ženám nedělal. Věřil, že moudrá matka příroda je za tím účelem obdařila dvěma polokoulemi na zadní části jejich těla. Naplácá jí. Ano, přehne si ji přes koleno jako malou holku a naplácá jí. Za dva dny, až ukáže její zadek celému městu, bude zase bledý, a nikdo kromě něho a Markéty nebude vědět, že už jednou byla bita.
Markéta byla oblečená jako do kostela, a tak, když si ji přehnul přes koleno, musel jí oloupat zadek jako cibuli. Nejprve suknici, pak jednu spodničku, pak druhou a nakonec ještě krajkou zdobené kalhotky z pašovaného hedvábí s nohavicemi pod kolena. Takové Martin viděl jen jednou; to když pro něj poslali ze zámku, aby milostslečně vysvětlil, že kočí, i když je to moc pěkný chlap, pro ni není ta správná partie, zejména když o její matce, ovdovělé hraběnce, komorná po městě vykládala, že po vyjížďkách do lesa mívá její paní sukně plné jehličí. Za prostořekou ženou na zámek jít Martin nemusel. Tu za ním přivezl do šatlavy sám kočí, aby se přesvědčil, že hraběnčin rozkaz bude řádně vykonán. Martin neměl klevetnice rád, a tak si dal záležet. Další pomluvy se městečkem již ze zámku nešířily. Nejspíš proto, že komorná nikdy nezapomněla, jak se do její tlusté zadnice zařezával lískový prut, a držela jazyk za zuby…
Martin litoval, že teď na Markétu, stejně jako tenkrát na urozený zadek komtesy, může použít jen dlaň. I ta ale stačila. Markéta prskala jako kočka a svými dlouhými nehty se snažila škrábat, jenže kalhoty měl Martin ušity z pevného sukna. I tak nepřestala, ani když si jeden zlomila. Z jejích úst se opět řinula slova, jaká se používají snad jenom v hampejzu, a to ještě až v pozdní noční hodině. Martinovi vyhrožovala, spílala mu, nebylo jí to ale nic platné. Naplácáno dostala pořádně. Zuzana se už trochu vzpamatovala, a se zájmem sledovala probíhající výprask. Zřejmě to bylo poprvé, co viděla, že je bit někdo jiný, než ona sama.
Markéta po výprasku trochu zkrotla. Sice velmi neochotně, ale přece jen poslechla Martinův příkaz, a březovým koštětem začala zametat šatlavu. Občas vrhla nenávistný pohled na svou společnici, jako by chtěla naznačit, že ta děvka by ji měla alespoň pomáhat, a tak Martin zaměstnal i Zuzanu. Ukázal jí dveře do komory, ve které spával, a nařídil, aby uklidila tam. Dívka ihned poslechla. A když za chvilku vyšla ven, a zeptala se Martina, kam může dojít pro vodu, aby mu mohla vyprat prádlo, Martin svůj předchozí nápad už považoval za velmi dobrý. Zavřel obě ženy do cel, a šel za rychtářem.  
„Potřebuji hospodyni, a žádná ženská z města v šatlavě sloužit nechce. Teď mám ale holku, které by to možná nevadilo. Výprask už dostala, cejch jsem jí vypálil, a pohlídat si ji dokážu.“
Rychtář Martinova slova zvažoval. Sloužil mu dobře, a tak nebyl důvod, proč mu nevyhovět.
„Dobrá,“ řekl. „Ale aby nebyly řeči, tak za týden buď zajdeš za farářem kvůli ohláškám a nebo ji vyvedeš za bránu sám.“
To Martina poněkud zaskočilo; neměl v úmyslu se takhle narychlo ženit. Pak ale jen mávnul rukou. Za týden se uvidí. 
            Že by to nebyla špatná manželka, Martin poznal hned ten večer. Když jí řekl, že si může vybrat: buď být jeho hospodyní, nebo se nechat zítra ráno vyhnat z města, rozplakala se, padla před ním na kolena a děkovala mu. Pak se rychle ujala své nové role. Prohlédla Martinovu chudou spíž, a k večeři uvařila dobrou polévku. Martina velice překvapilo, když přinesla ještě třetí misku, a poprosila ho, aby ji mohla dát Markétě. Velkomyslně ji to dovolil. Moc vděku za to ale nesklidili, protože Markéta sice polévku snědla, dávala ale všemožně najevo, že je zvyklá na mnohem lepší jídlo. A že mu bude Zuzana dobrou pomocnicí, zjistil v neděli ráno, když si Markéta měla obléci krátkou širokou sukni, převázanou v pase tenkým provázkem, aby ji bylo možné před výpraskem snadno strhnout. Markéta, která tak přišla o naději, že bude potrestána jen stáním na pranýři, se převléci nechtěla. A už vůbec ne, jak ječela, před tou courou. Zuzana, ač byla o půl hlavy menší, než ona, k ní přistoupila, a než stačila Markéta jen okem mrknout, dala jí jednu zprava a druhou z leva, až se Markétě hlava zatočila. Pak už se poslušně vysoukala ze suknice, obou spodniček a spodních kalhotek, a bez protestů si i ruce nechala svázat. Na náměstí pak kráčeli všichni tři: Vpředu Zuzana, držící v pravé ruce provaz, na kterém vedla Markétu, a za nimi Martin s metlou. Bylo už po mši a na rynku už bylo hodně lidí, kteří se zájmem sledovali, jak Martin pokládá metlu vedle pranýře, a pak k němu připoutává Markétu. Na tu nejlepší podívanou si ale budou muset ještě tři hodiny počkat.
            Krátce před tím, než odbila druhá hodina, stálo u pranýře již skoro celé město. Markétu, která byla hanbou celá rudá, bolely od bezmála tříhodinového stání jak nohy, tak i ruce svázané provazem. To nejhorší ji ale čeká. Když zvony dozněly, vystoupil na pranýř městský písař a přečetl rozsudek. Pravilo se v něm, že Markéta, šenkýřka od zvonu, byla za šizení a okrádání hostů, jakož i za nemravné chování, odsouzena městskou radou ke stání na pranýři a následnému mrskání metlou v počtu pětadvaceti ran, poté bude opět odvedena do městské šatlavy, ve které pobude ještě pět dní a kde jí před propuštěním dráb na lavici uštědří ještě jeden takový výprask. Markétin žalostný nářek přehlušilo jásání přihlížejícího davu. Pak písař pokynul Martinovi, ten z Markéty strhnul sukni a dal se díla. Metla svištěla vzduchem, ječící Markéta se svíjela, poskakovala a zadkem kroutila ve snaze uhnout před metlou, ale marně. Svých pětadvacet dostala. Cestou zpět do šatlavy šel špalírem měšťanů Martin hodně pomalu. I když se Markéta zoufale snažila alespoň trochu si zakrýt svou nahotu, se svázanýma rukama toho moc nezmohla, a tak si její zadek mohli zblízka prohlédnout všichni, kteří o to měli zájem. Našli se i tací, kteří ji přes něj dokonce plácli tak, jak to dělávali v její hospodě. To pak poskočila, vykřikla bolestí a do očí se jí opět vedraly slzy. Ta cesta, stejně jako na předchozí tři hodiny na pranýři, bude až do konce života její noční můrou.
            Markéta pak byla celou dobu, kterou v šatlavě strávila, velice poslušná. Bez odmlouvání plnila Martinovi a Zuzaniny příkazy - s jeho novou hospodyní se dokonce spřátelila poté, co po návratu od pranýře jí několikrát denně natírala zadek hojivou mastí. A v pátek bez protestů ulehla na lavici k výprasku metlou, kterou si sama musela z březových proutků poskládat. Když ji Martin ze šatlavy propouštěl, zdálo se, je poučená alespoň natolik, aby jeho služeb v dohledné době nemusela potřebovat.
Sotva odešla, přivolal Martin k sobě Zuzanu a seznámil ji s rychtářovou podmínkou. Nebyla to ale ona, kdo byl překvapen.
„Nezlob se, Martine, ale nemůžu. Ty, i když bez zlé vůle, způsobuješ ženám, jako jsem já, bolest. Mnohým po právu; proto jsem ti těch pár dní pomáhala. Ráda bych ti sloužila i nadále, a, kdyby sis to přál, i lehala bych s tebou. Nemohla bych tě ale mít ráda. A ženu, která by tě nemilovala, si nezasloužíš. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal - hlavně za svůj život, který by bez tebe skončil. Teď možná bude o trochu lepší, protože Markéta mi nabídla, že se za mě přimluví u své sestřenice, která má v sousedním městě hospodu, kde bych mohla pracovat jako sklepnice. Vyveď mě za bránu, jak poručil rychtář, a já ti slibuji, že se už sem nikdy nevrátím.“
Rozplakala se. Co mohl Martin dělat. Dal jí pár stříbrňáků a z truhly, do které ukládal šaty, které po výprasku rychle pryč prchající ženy v šatlavě zanechaly, a už nikdy se pro ně nevrátily, jí nechal vybrat, co se jí hodí. Pak ji vyprovodil k městské bráně a díval se, jak odchází. Po několika krocích se zastavila, rozběhla se zpět k němu, objala ho a políbila, a pak se zase otočila a zanedlouho se mu ztratila z očí. A Martin byl zase sám.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

DÍKY PANU AUTOROVI!
Hezké, milé, se špetkou naivity...
Ještě jednou díky!

Anonymní řekl(a)...

K tomu není co dodat.
Snad jen: Bude pokračování? :-)
Krásně se to četlo, díky.

Anonymní řekl(a)...

Moc krásné čtení!
Jen mi není tak úplně jasné - v Co Lepšího odcházející hrdinka doufala??
"Č."