8.12.15

O rekovi Gucjanovi

Příběh se odehrává ve FIKTIVNÍM světě, který jen vzdáleně připomíná mj. i Renesanční Rusko...


Jmenoval se vlastně Gu´c-jichan (Čti česky!) ale jistého bylo v jeho životě pramálo. A známého ještě míň. Vědělo se vlastně jen to, že ho vychoval jeden z padlých chánů tatarských, - a on sám že Tatar jistojistě není. Po smrti svého vychovatelského pěstouna se plavý jezdec proháněl pláněmi a stal se obávaným válečnickým svobodníkem. Nikdy nekradl a neloupil. V míru honil stáda a obchodoval, kde jen moh. Pouze za válek plenil, drancoval, kořistil – a vždy dodržel slovo i vyplnil smlouvu. Lučištnický šavlista v rohaté čapce ze šedivé kožešiny. Války táhly krajem jak kroutivý vichr a Gucjanovi se brzy povedlo mít vlastní tábor. Nakonec založil „Carovské Tatarstvo“. Ne-tatarské žoldnéře, žijící po Tatarsku. Poslouchali ho na slovo, a byli ve svém ne-tatarském Tatarství papežštější než papež! Nikoho se sami Tataři nebáli víc! Kozáci je ctili, bojaři i s bohatýry uznávali. Sultánští pašové se mu klaněli – a jakoby všichni vespolek si tajně přáli, aby Gucjan nebyl. Jenže – jak ho zničit? Přemoci se nedal, přelstít taky ne a chytit by ho nedokázali snad ani zajíc s krahulíkem. Tak… Sukní! Ve stepi žili i kočovní tuláci. Jeden z nich, Kumar, měl dceru Čiryklu. Ta byla stejně tak přijatou nalezenkou jako Gucjan padlému chánu. Divé vlasy měla rusé a povahu snad divočejší, než jezdečtí nevázanci sami. S rudou sukní, brokátovou vestou a korálky všude divočila stepí jako rozběsněná! Kumar dostal spoustu zlata – a Čirykla úkol. Zničit Guć-jichana!
A málem, že se jí to i povedlo…!
Užila se jakási slavnost, kde všichni byli – dívka hrdinu zaujala – a vydráždila ho právoplatně zvolaným prohlášením, že bude patřit tomu, kdo ji překoná!
Byl to starobylý zvyk – uzmout si ženu, co si troufla! Začali zápolit! Soupeřili o čest jednoho – a svobodu druhého…
Jak zrovinka tábořili ve stepích, měli nejprve závodit na koních. Úklady v tom byly hned dva. První, Čirykla měla koně očarovaného od ježibaby, sedlo s uzdou a podkovami od baby jagy. Druhý úklad byl, že na něj při dálné širé dráze číhali úkladní vrazi – cvičení zabijáci. Jenže! On sám měl koně získaného od přemocné jagabury, zbraň mu požehnal tajemný volchv – a bič mu darovala nejdivější striga! A podle toho to taky dopadlo! Jak se hnali krajem cestou necestou – tu i onde viděli tu – onu mrtvolu. Tam visatec, onde probodenec – to byli nebožtíci udělaní z vrahů. Gucjan byl do té zrzečky sice zahleděný, ale ne hloupý. A závody? Čiryklin kůň byl sice očarovaný – rodem však obyčejný. Její niterný běs byl sice nesmírný – ale ne cílevědomý. Gucjanův ano!
A zvítězil!
To bylo divení! A v jeho táboře skutečné radosti.
Druhou soutěží byla troufalost. Za tmy a noci projet bažinu, les, minout staré ruiny a skočit přes rokli. Nu, rokli. Spíš trhlina či propast to byla. A zase zrady! Čirykla měla schystanou lest. Z tábora vyjela, vše zkratkou – oklikou minula a hned se do cíle dostala. Na této cestě své falešné nepravé důkazy ukryté měla, že všechno poctivě podstoupila. A Gucjan? Nejen, že tu trať projel. Nejen, že ušel všem pastem, které tam věční tuláci nastražili. Ještě se cestou potkal s pravými duchy i přízraky – a ti mu dobře radili a i pomáhali. Pomáhali tak, že opět dorazil první. Ba i mu prozradili vše o Čiryklině švindlování. Další hrdlořezi, co na něj cestou číhali se tentokrát sice vrátili, jenomže bělovlasí, oněmnělí, pomatení.
Přišlo třetí soupeření. Měl vyzvaný od vyzývatelky přijímat od slunka do slunka všechny a veškeré úklady – a snést je bez smrtelné úhony. A tehdy se do toho už všichni dali! Tuláci byli svou sveřepou lstivostí vyhlášení. Zkoušela zrzavá dívčina kde co. Od léček až po travičství. Kumar už zuřil. Hlavně na svou nejmladší manželku, ďábelskou čarodějku. Věřil, že zrzka, vychovaná z nalezeného novorozeněte, mu přinese štěstí. A teď ji měl ztratit?? Bez ničeho?? Šílel! Šílel – a hrozil karabáčem. Nikdo přesně neví, co všechno se tenkrát zosnovalo, spunktovalo, - ale…
GUCJAN NAKONEC TRIUMFOVAL!!!
To byla mela!
Kumar se na manželku rozehnal s pořádným řemenem – A ČIRYKLA SE ROZEHNALA TAKY! Do stepi! Vidina na poddání muži z jurty ji vrhlo na útěk! Skočila na svoji klisnu a štvala ji, co mohla! Gucjan, toť se ví, za ní!
Bosá zrzka ve strakaté sukni šlehala koně řádnou nahajkou a štvala ho zběsile, cesta necesta. Ani nepomyslela, že se octla stepím na samém kraji a na dohled obzoru jsou všude jen hory. Hory Karpír. Strašidelné, odbojné a plné vší války.
A tu je třeba povědět, co se právě tam a právě tehdy stalo.
Žil v blízkém kraji vznešený pán jménem Liskov. Ten velmi miloval svou dceru Lízu, i jejího vyvoleného. Tím byl svobodník Ján. Chudý ale dobrý zeman, řečený Lucifírek. Vlasatý hezoun pána zprvu podporoval. I královi oddaně sloužil. Pak se mu ale akosi zapáčila akási černovlasá pastýřka koňských stád. A šlo to s ním z kopce. Zazdálo se mu, že král chce moc – a čím dál víc, a že Liskov ho poslouchá příliš… Nu, zkrátka – jak ho ta pastýřská Satanka táhla čím dál víc, vymýšlel si cokoli, aby se od dobré nevěsty „trhla“. Tak nakonec Liskova zradil. Dal uniknout jeho zajatcům, prozrazoval jeho tajemství, pomáhal s přepady průvodů – a nakonec prchl před zatčením do hor. Líza se málem utrápila, starý pán z toho měl smrt. Zato černocopá Satanka – tak si rajťácká čarodějka po čertovsku říkala – se smála! Opravdu kejklovala s čerty, - a zběhlý hrdina jí byl vhod!
Čirykla prchala šíleným tryskem zrovinka k horám – a netušila, že letí té pekelné dvojici zrovinka do pracek…!
Step už se vlnila, už byly stromy, houšť a svah… Ale byl tu i Gucjan na divokém hřebci a už-už ji i dotahoval. Bila a křičela, pak náhle rána – a pronásledovatelův kůň s rykem padl. Jezdec sám se sice jak zázrakem chyt v pádu větvoví listnatých velikánů, dívka však se smíchem letěla dál – a vtom… LUP! PADLA NA NI SÍŤ! Stržená ze hřbetu uštvaného čtyřnožce – rázem byla v síti, jak v ranci! A dvojice cizích koní ji vezla…
Vláčeli ji svahy i stezkami, lesy i houštinou, soutěskami, po hřebenech. Jen v jedné se stavili, aby ji řemenem po těle utáhli poctivým řemením – a na očích, ústech plátnem. Pak zas dál a dál, cestou necestou, až ji pár horních chlapců v jakéms chladném vlhkém temnu ze všeho vypletlo, za spoutané ruce vytáhlo a nechalo. Pak zazněl chichotavý smích, ozvalo se pár doznívajících kroků – a plátna z tváře byla pryč. Čirykla visela za spoutaná zápěstí a špičičkami bosých nohou tak tak lovila doteky země. Satanka se jí kochavě zubila do očí. Bledá zrzka na ni prskavě vyjela, ta se ale jen smála. Smála -  a nůž tasila. Zrzce zatrnulo, černovláska jí ale „jen“ s požitkářskou vláčností začala párat živůtek. A nepřestala – až do půli zrzounčiny nahatosti. Té se zatím ruce zpropínaly – a začala trpět. Zatínala však jen zuby a doufala, že i pouta časem provisnou a ona se bosýma nohama pevněji opře. Nezabránila však tomu, aby se jí v chladu chloupečky nezježily do husí kůže – a zuby se jí kvůli drkotání hůře zatínaly. Satanka se smála. „Tys opravdu zrzavá! Žádný ořech!“, pronášela s ostrou vláčností – a potahovala pouta. „To je dobře! Mám důkaz, že to Ty jsi pravá pekelnice – a já tě té tvojí čertoviny zbavím!“ Prohlásila – a začala. Ach, Bože v nebesích a čerte na peklech! Nevěřilo by se, s jakou že hbitostí začala Satanka Čirykle vyškubávat chloupky z vypjatých podpaždí!! Ííííj! Jeden po druhé, jak jiskry z ohníčku, ale tak bleskně, že kol ní doslova skokem tancovala! Jen vyhrávat! A Čirykla?? Ojjj!! Pře-rychle jí všecka kurážnost přešla!Joj!! Však Tohle nečekala! Začla se pocukávat, nakrucovat, zkoušela i sem tam uhýbat a uskakovat… Jakoby i ona do rytmu tancovala!! A že si nic nepomohla, zakrátko i zazpívala! Kničnou! Pištnou! Ječnou…! A taky všelikou inou! Ééééjjj! Však by asi raději žhavé uhlí s palečnicou! Ojojojojoj! A co teprvá mělo začít, když černá začala vyškubat po celých, byť tedy maličkých, chomáčcích!
Čirykla běsnila! Šílela! Nemohla snést…! Sama nevěděla, kterako omdlévá a pak procitá. Satana křepčila v pelmelu jejích muk. Vše se mohlo jevit titěrně, vždyť ani krev netekla! Ona však trpěla, jak svatá před kacířkou! Chloupky a chomáčky. Chomáčky a chloupky. Od vědomí do vědomí. Od mdloby do mdloby. Černovláska se výskavě smála. A pak… Po chvílích? Po dnech? Zrzka ani nevěděla jak… Neměla ve ztýraných podpažích už ani vlásenek! Holá v nich byla… Více než na líčku! Achich! Achich! To byla trýzeň! K nevydržení! A uzubena Satana ji drapla pěstí za vlasy, zvrátila umořenou hlavu až na záda a drnčivým sykotem ucedila otázku: „Tááák! A teď mi řekni… Jsi…LECHTIVÁ???
Čirykla měla bledou pleť a dlouhé vlasy. Po tomhle přeptání ale pobledla na křídu a zježila se snad i tam, kde měla vyškubáno…!
„Nehehehehééé…!!!“, vypravila ze sebe, celičká zbrocená ledovým potem. „L-l-l-lochchchch… Lochtat nehehehehééééé…!!! Ne-ne-ne-nééésnééésúúú…!!! Úúúúhuhuhúúú!!! Juvééééé…!!!“, rozklepala se jak list a vypjala tak, že stála pevně. „Nehehehe…! Nenenene!“ Chrlila ze sebe dechem spíš ztráceným nežli popadaným. Vytřeštěné oči ani neviděli, že ti dva přinesli… Dvě mísy. Jednu plnou medových pláství, druhou čistého medu. Plástvemi začly med nabírat, - a jako špachtlemi začli ten sladký šlem nanášet dívčině do podpaždí – i jinam na kůži.
BYLO KDY NA SVĚTĚ VĚTŠÍCH MUK???
Nu, dle rusé Čirykly, ne. Trpěla víc než zvíře. Trpěla víc, nežli ve snové vzpomínce, kdy jí vajda vytloukal z duše vzdor. Rvala se s pouty až se do vzporu vytáhla, ale tím si nepomohla. Vždy zas klesla, oni ji chytli – a trápili dál. Víc a víc. Šílela a řičela tak, že jí z hrdla šlo jenom kníkavě šepotavé lkaní a vdechlé skřeky nádechů. Nakonec byla zameděná od loktů až po koncežeber.A pak jítidva…začali med – vylizovat…!!!

Ne! Nemohlo být úděsnější mučení po celičké zemi! Dívčino hrdlo se rozeznělo netrhaný skřekem a zajíkalo hýkavými vdechy. Rvala se, běsnila, šílela, pot jí z těla stříkal proudy… Ale – oni drželi. Drželi a týravě mučená dívka ani nepoznala, kdy přestali. Byla zlomená, schvácená, v poutech jak hadr zavěšená… Ani si nepovšimla, že jí jeden z těch běsů všecky všecičky sukně, jednu podruhé, sundává. A že jich měla! Všecky jí stáhly nad kolena, část z nich všech pod ně, zbytek na kotníky. Ten druhý, který podával… Peříčka…! Brčka…! Péra! Brka!! Čirykla si Myslela, že byla mučená, týraná – trýzněná…! S tím vším ta dvojice teprve začínala!! A vřeštivě ryčící zrzka se ocitla tak blízko šílenství… Že si vzpomněla! Bití, vtloukání a jaká trápení aby zapomněla…! Aby nevěděla…! UKRADLI JI! BLEDOU RUSOVLÁSKU…! Odvlekli do světa, mučivou trýzní ji vybili paměť – a vetkli kouzla…! Peklem. A klamem jí vnutili, že k sobě patří…! Lež! Podvod! Čerti! NEBYLA TULAČKA!!! Byla…! BYLA…!!! „Už si vzpomínáš…!“, zubila se pírkem kmitající Satanka. Škádlila ji usilovným kmitáním a i rejděním od loktů k bokům a taky od hrdla ke klínu. Odkud dosáhl – až po zanechané chloupky. Galán jí zas držel za vlasy, stisknuté do velkého ohonu – a sám se činil dost podobně. I on měl v ruce brk, kterým kmital, ďobal, dráždil… Od krku po kříž. I onltal hebounkým mučidlem bryskně – od vlasů po chloupky. Od šíje po kříž. Řičela. Řvala. Vyla. Ryčela. Vydávala skřeky hodné bájných nestvůr… A omdlévala – procitala, aniž by to věděla. „Brzy začneš prozrazovat!“, chichotala se krutá černovláska s jedovatou procítěností. Chápající Čirykla sebou trhla, týrání však pokračovalo – a přidalo se i škubání všech zbylých chloupků! Ach, to byla muka! Po vlásíčcích a i po chomáčích… Zvolna a i rvavými škuby… A ani jinačích trápení nebyla dívčina ušetřena. „Jaj! Ty máš ale hlubokánský pupíček!“, pošklíbala se zubivě Satanka – a městnala jí špičatě střižený nehet levého malíku tak hluboko, jak jen svedla. Vrejdil prst zrzečce do ďůlečku v plochém bříšku málem celý! „A jak máš náramně klenutý zadeček!“, předla zas vrčivě a dloubala jí opět dalším zahroceným nehtem do samé špičičky rýžky mezi půlkami zadečku – ve které už nešťastnici nezbyl ani chloupeček. Už nevěděla, zda omdlévá, či procitá. Dýchalo se jí jak ponořené do vroucího medu, - ale bez sladkosti – a mrazilo ji. Už to cítila. Už poznávala. Tuláci stepi, co ji ukradli, prostoupili její bytost svými kouzly – a tahleta čertovská čarodějka je chtěla. Proto jí mořila tělo i nitro – aby jí rozervala duši – a vše jí vyrvala, jako nesnesená vejce ze slepice rozpárané za živa. Už po tom až toužila. Dolochtaná, oškubaná…
ALE…!!!
Místo úlevy z plného šílenství zazněla… Rána! Rána po níž povolila její pouta a ona se vláčně jak šátek, snesla k zemi jen v mlze a zdálky viděla oba své mučitele. Právě si k ní nesli jehly z kostí a třísek, když to peklo vypuklo! Z jedné strany se hrnuladružiny vedená synem nebohého šlechtice, z druhé Gucjan se svými ne-tatary! Satanka s výkřikem odhodila mučidloa vrhla se na útěk. Její galán jí právě podával kytici kopřiv, na chviličku ztuhl… A UŽ HO DRŽEL JEHO PANSKORO-ALE-NE-ŠVAGR! Oj! Ten mu dal!A Gucjan? Místo aby honil Satanku, zastavil se u padlé Čirykly. Postál, podíval se, pochopil. Usouženou dívku vzal, zved, nechal z ní opadat postahované šaty – a jen s pouty držícími na rukou ji odnášel pryč. Pryč z jeskyně. Celá zmámená prožívala přítomnost pekelných kouzel kolem sebe a divých pohanských v sobě. Cítila to. Trápení jí to vše odhalilo. Nedokončený obřad všechno rozkryl. Cítila, že kouzla ji zničí. Leda… Leda by je něco… Gucjan ji vynesl na denní světlo. Sluníčko jí pohladilo holou kůži. To byl pocit! A i ta hřejivost z Gucjanova doteku – síla v nesení… Ale cítila ta kouzla… Cítila to peklo… Poutalo to její nitro – a ona věděla, že ji to zničí. A nevěděla, jak se toho zbavit. Gucjan ji nesl skalami i bludištěm hor. Překvapivě rychle byli venku. Bledá zelenoočka si až na úpatí posledního svahu všimla, že jí… Únosce? Vysvoboditel…? Nechal pouta na rukou. A taky že je pořád nahá. Čáry ji držely. Bylo jí tudíž laxně lhostejné, co a jak s ní je.
Nevnímala, když ji jezdec přehazoval přes sedlo, uvazoval k němu za pouta na rukou – a vyjíždí zpět do stepi. Pak to přišlo. Plesknutí! Jezdec jí dal přes nahaté půlky vystrčené zadnice jedno řádné plácnutí! A vzal to kozel! Co o jeden pleskanec?! On jí svojí pevnou, pružnou dlaní začal sázet jednu za druhou! A kolik?? Do nekonečna!! Jak s nimi kůň uháněl – bil ji jako do rytmu! A Čirykla začala skučet, kňučet, ječet! Pištět! Kničet! Kvičet! Křičet! Vřeštět! Výt! Úpět! Kvílet! Ryčet – a vydávat skřeky, jako striga nějaká! A jak se tou stepí hnali, všechno čím dál víc –a pořád i dál! Vyplácel ji, řezal a bil, jako malou holku, a tak do nekonečna, že řvala jak Hádésova harpyje. Nepočítala rány. Poznávala jen části dnů, po které byla za jízdy bita. A jak prosté pleskánístačil! O poledni měla půlky zadku rudé jak jahody, zralé tedy, odpoledne fialové, jako borůvky. Pořádné. To konečně dorazili do tábora. Gucjanova moc nad vlastním ležením byla taková, že se nahatému výprasku pěkné holky nikdo ani neušklíbl. Rek polovědomou zrzečku odřízl a rovnou s ní do jurty.A tam?? Ruceza zády řemenem spoutat – volný konec přes trám, vytáhnout, že se musela v předklonu na špičkách pořádně „vystrčit“  - a hnedle vzal… Rákosku. A začal ji bít! A jak! I přiomdlelá dívka byla rázem při sobě – a obdařila širý kraj křikem, o němž nejen nevěděla, že je hoschopna, ale ani si žádný takový neuměla představit! A co v tom všem bylo nejmocnější?? Ona pocítila, že z ní živel, ano, živel bolesti vyhání nejenom Satančinu čertovinu, ale i zavrženíhodnost, kterou do jejího vrozeného talentu vpravili tuláci. Trýzeň autrpení ji oprošťovaly od hanebné pekelnosti, jak když lékař trýznivě vřed vyřezává. Kolikero mrskání na nahatý zadeček dostala, netušila. Jenom to pocítila, kterak se jí vytracená paměť navrátila. A haluz se přelomila. Vzpomněla si, věděla, kým před zlodějským únosem kdysi dávno byla, jak žila, a čím se stát směla. Teď plavému tatarovi patřila – a byla ráda. Omdlela když ji odřezával. Probrala se v jeho loži. Nahá, ošetřená – a vřele mu děkovala. Do posledka pověděla, co a jak s ní je, kterak ji bolest vykoupila – a v tom pochopila! Ona Nebyla stepní tulačka – A ON NEBYL TATAR! Oba bledí, ona rusá – zelenooká a on plavý, modrooký. „Ty… Víš…??!!!“ Vyšeptla – a on přitakal.
Objali se.
Objali – a bájný život jim začal!

Žádné komentáře: