27.12.15

PONOCNÝ JOHAN A NEZBEDNÁ (et item Napravená) JOHANKA

Johan měl při vší smůle dost štěstí. Starší bratr chaloupku s políčkem propil, jen mu je tatíček na zkoušku svěřil. Ti dva se pak v hádce potloukli, starý na to umřel a bratra by pověsili, neprchnout do lesů. Matka prý zešílela a kamsi utekla. Tak Johan sám musel jít na vojnu. Tu vojnu "Marušky s Fritzínkem" přežil ve zdraví a směl i domů, - jenže už nebylo kam. Zkusil to ve světě - a hle! Chytlo ho štěstí! Ale... Popořadě!
Daleko, až na Rakousských úpatích Šumavských vrchů trefil na vísku Ruteberg - a stal se ponocným! Chudinká chýška za vesničkou stačila, místní ho neodmítli, co měl, dělal dobře. Brzy však poznal, že kolem vsi je něco špatného. Co, to místní neřekli, ale do lesů na vrších za dědinou nechtěli ani ti pánové žandárové. Pak místní stařenka nad stupkou rosolky prořekla, že v ruině za roklí má prej snad strašit. Johan se zasmál,jenomže - ostatní kejvali. Že prý tam bejvala kdys jakás tvrz. Kamenný dům který pak kdosi zakoupil - a na mlýn předělal. Ten potom zpustnul - a teď tam sám rarach kejkloval! Johan se opět zasmál, vzal flintu a šel tam. A VIDA HO! Dezertýr Matěj se svejma pobertama tam kejkle tiátroval, aby lidi vodstrašil - a sám se do jara ukrejval. Johanovi se vedlo! Jednoho zastřelil, druhýho ubil, Matěje udolal. Jen jeden mu do hloubi lesnatých závějí jak zajíc utíkal. Matěje přitáh do vsi a pak až do městečka. To byla sláva! Za mordýře dezertéra i slušná odměna byla - a už se z chýšky za dědinkou obstojná chaloupka stala! Všichni byli spokojeni - a jenom Johana držela podivná předtucha. Ten uprchlý... Ten mu nešel z hlavy. Advent se krátil, sněhu přibývalo, mráz sílil - a mladý ponocný zas k mlýnu vyšel. S flimtou v ruce ho řádně prosmejčil - A HELE, ŠTĚSTÍ! V zapadlém sklípku se krčila dívčina! Pěkná, byť kapinku pohublá hnědovláska, hlady a zimou už napůl mrtvá. Byla to kdysi Matějova galánka a teď se úřadů se soudy bála. Johan se nad ní slitoval - a vzal ji k sobě za hospodyňku. Rychtář i starosta souhlasili. Ještě se smáli, že tahle sirotčí uprchlice má jméno Johanka. Dívka se zprvu ukrutně bála. Měla strach, že Johan bude jak Matěj. Že bude Brát a Bít. Jenomže poctivý Johan ji bral jak sestru. Ne že by se mu nelíbila, ale chtěl všechno tak jak se patří. Ona se osmělila, začla se snažit  - a vše bylo dobré. Až do Tří Králů. Tehdy začal Johanův hlídačský nos - svědit. Zprvu nevěděl proč. Pak vycítil, že cosi tuší okolo Johanky. Nu - a nemýlil se! Okolo domku mu slídil ten poslední z bandy! Modrooký blondýn jen zaskřípal zubama! Hnus jeden čertovský! Byl to takový ten Lucifersky kudrnatý krasavec s uzubeným úsměvem pod fešáckým knírem! Se ženskými to uměl, Johana ho znala - a brzy bylo až nad slunce jasnější, že černým kukadlům naletěla! Johan dal potichu vědět žandarmům - a po očku čekal, co bude. A bylo! Pod kožuchem maďarónsky ustrojený "satanáš" do dívky hučel, ať s ním uteče - a že si na cestu vezmou zbytek odměny, který Johanovi zůstal. A když se zazdálo, že řekne ne, tak honem dořekl, že ji před Johanem prozradí - a též za zrádkyni označí. Tak souhlasila. Souhlasila jenom si sto a tisíc přísah vynutila, že jenom seberou - utečou. Johana že "Baron-Grof" nechá. Ten jenom přikyvoval. A obratný špeh Johan konal! Nahrál "Barónovi" příležitost o nejbližším úplňku, i se "sebou", tvrdě spícím v posteli a čekal. A dočkal se! "Grófek" vlezl do chalupy, řádsky praštil Johanu, pobral, co stačil a pak, "PRO JISTOTU!", třísk sekyrou do toho, co se klenulo pod ponocného přikrývkou! A tu Johan sám vykop dveře - a houknul po lotrovi pořádnou kulovnicí! Ten jenom křik - a pad! Žandáři přiskočili a ležící "mršina" byla jejich. Johan se odměny vzdal, že si za to na vlastní pravomoci nechá svou snoubenku - Johanku! Snadno se dohodli - i lejstro zpečetili. Žandáři odešli, Johan se činil! Předně svou nešťastnou hnědovlásku odnesl na rukou k tetičce kořenářce a dal jí ošetřit bouli. Pak ji, už při sobě, zanes zpět do chaloupky. Poznovu v náručí. Uložil ji do postele - a staral se o ni jak laskavá bába. Tak přešlo pár dní. Za okny přišel podvečer s větrem i chumelicí - a Johan pronesl k vyhojené nevěstě kratičkou řeč. Předně jí vzal duchnu, potom dal ke dveřím její věci - i s rancem nových, dobrými šaty a trochou peněz. (Dost dobré služné i pro poctivou děvečku!) Ukázal na to a povídá:
"Buď...! A... Nebo!"
A začal odepínat pásek...!"
Jjjujjj...!!!
To bylo, panečku, zpražení! Jéjej! Jak bylo Johance z pohledu na vak, ranec a míšek u dveří do pláče - a už-už chtěla začít fňukat, vzlykat, natahovat moldánky,... Z kouknutí na "vydělaného hada" v Johanově ruce ji, pane, zamrazilo! Jaj...! Ani žabička rosnička nemohla do rohu postele v koutě místnůstky vskočit rychleji, než pěkná hnědovláska - a svinula se tam do takového klubíčíč-č-čka, že by oukropeček záviděl! Na slamníku jen sedící zadnička v košilce a špičičky bosých palců, ohlá záda vmáčknutá do stěny. Jinak - pažemi objaté holeně, kolena u brady, zpocená, zježená - a oči vyvalené. "J-j-j já přece n-n-n nnne-e-e-e-nejsemmm m-m-m-mrňavá h-h-h-holka...???" Vybreptala jektavě - a zatínala do pěstí dlaně, i chodidla. "To, jako, že si mám do pěsti svinout spíš voprať?", přeptal se ponocný s tvrdou vyzývavostí - a sevřel odeplému řemeni v pěsti přesku a konec dírkatého jazyka! Jehehehééé...! Ničeho jiného si milá Johana z dřívějška jasněji nepamatovala... Jaj! Kterako spatřila, jak se ta kožená smyčka jen vlnivě pokývla, vzpomnněla...
Na tátu...
Otčíma...
Na kmotra...
A i na sedláka, co u něj sloužila - než s lotry utekla. Ten sice, pravda, tloukl vždy přeskou - a galán Matěj pak taky tak... Ale ta smyčka... TAK - TA JI POREJPLA!
"Ne!"
Hupnula z postele, živěji, než nějaká laňka.
"Nedám si napráskat...!", Johan jen rozmáchle kýv volnou rukou ke dveřím. Nu a kráska Johanka, jak byla v té ráži, ke dveřím hupla, věci popadla - a veřej rozmetla!
'Fííííít...!!!!!"
Udělal jako na rozkaz vítr a vmet po ní pár nůší "sedláckých" vloček na jeden ráz! Zabouchla - pustila. V té čině by se ani pod přístřeškem neustrojila, aby při tom horký kašel jistojistě nechytla. A ke koze do chlívku lízt ani nemohla. Tak stála u dveří, v košili, bosá, sněhem ohozená - a taky zchlazená. A to i na duši. Najednou věděla, že nebýt Johana - tak už by visela. A že teď jít - někde by umrzla. Ves by ji nepřijala. A kolem - dálava. Zvolna se, třaslavě, otočila.
"P-p-p prohohos-s-sí-í-í-mmm...! N-n-né řhemennnééémmm...! Ééééé... Ře-ře-ře řemenem néhehehehééééé...!" Nutila ze sebe v táhlých stenech - jinak už se ale šourala krůček po krůčku zpět. Bylo jí do ouvej - ale ne do pláče. Jako vždy v životě i teď měla z bití strach, děsný ale... Ale... Poprvé v tom nebyl pocit křivdy. A to, že křivda nebyla...! To bylo tak... Jiné...! Odmlčela se a nevěděla o tom. Přikročila němě ještě blíž a jenom se sama sobě divila. Pak si sama vyhrnula košili, jediné co měla, a jak by se sama na sebe jen a jen dívala. Nakonec se i sama přehnula přes lavku - a jak by na to jen vzpomínala. "Neřek jsem, na holou, ale - uznávám, Johanko!" Pronesl mladý pan ponocný - a začal bít.
Jak byla Johana řezaná po celý život, TAKOVÝ cajmrsk co živa neschytala...! Řev, ryk a vytí se jí v hrdle slily do jediného - a jak se při těch čtyřiceti práskavých mrskancích kroutila, svíjela, kopala, - to sama nevěděla. Na každý pád umdlévající hnědovláska čekala, že - až se probere, bude ležet v koutě, na sobě ku milostivě nechaného hadru - a to bude v malé chaloupce její nové místo... Ve skutečnosti procitla přímo na posteli - a i když to děsně - DĚSNĚ, bolelo... Mnohem - MNOHEM usilovnějším pocitem ÚLEVY, který do ní prodil... Z Johanova ošetřování a péče.
Ne jeden, ne dva ale tři týdny pak měla Johana až do poslední neděle v kostelíčku nad vesničkou mnohem spíše ku stání i klečení, než sezení - a i ty největší drchty nakonec přestaly se svým "vědoucím": ...měl ji vydat...! ...měl ji vyhnat...! Nakonec už ji opravdu spíše i litovaly - a když jim s Johanem dělal kněz ohlášky, přály jí to.
Starosta s drábem byli moc spokojeni - a nakonec Johanovi navrhli, zda vísce nechce být fojtem?!
Zato žandarmové - spolu se zámeckým písařem Francem na něj móc zanevřeli!
Proč??
Inu...
"Gróf-Baron" nebyl mrtvý! Jeho "mršina" přišla v márnici k sobě - a i s dírou v hrudi utekla!
"Těm i ta mrtvola uteče!", říkali lidé, smáli se - a ukazovali prstem. I ten Franc měl místo podílu z odměny hanbu - a vztek. Ovšem...! Konečně vyhojená Johanka se skromně-dobře vyvdávala...!
Ale...!
To už je jinačí historka!
KONEC

(???)

Žádné komentáře: