22.12.15

RYTÍŘ ELIÁŠ

MDXXVII

1527
Byla to pitoreskní hříčka osudu, že rytíř Eliáš Kocín z Kocínu, Hájiny, Slatiňany a Proutky přišel do města Salcburka vlastně…za trest!

Byli Tři krále léta páně tisícího pětistého dvacátého sedmého, když slavného patricie Mathiase Kinzella přetrhnul pořádně silný šlak. V řevu-ryku na zemi ve vlastním mázhauze dodělal – a bylo to. Páni radní se tetelili, jak si rozdělí dům hnedle při rynce, dva dvorce s hamrem hradbám na dohled, rybník, les, louku – a formanské povoznictví. Leč – ouha! S kmotrem Kinzellem se to mělo tak, že ke jmění přišel kdysi bohatou a starou nevěstou. A ta si za peníze z věna stanovila podmínky do společného testamentu. Dědit podle něj musela její přízeň, protože doufala v děti. Ty nebyly, ona už taky ne – a tak vše dědili její příbuzní! Na české straně hranice po ní zbyl mladší bratr, rytíř-zeman a svobodný pán, Eliáš.
S tím se to zas mělo tak, že pohněval vlastní rodinu. Rodiče a sestru, tedy.
Jednak odmítl konvertovat při protestanské reformaci a zůstal katolíkem. Pak si vzal bohatou leč neurozenou dívku a od víry odpadlá rodina se ho zřekla. Nelitoval, žil na hrádku Kocínu, ale žena mu umřela i s prvním miminkem. To suma-sumárum způsobilo, že mu do klína padlo všecko-všecičko Mathiasovo dědictví. Nešlo říct, že by byl neurozený, nemohoucí, či odpadlík. Nic podobně nemístného. Radní se mohli vzteknout – a co jim síly stačily, zlořečili, nadávali, pomlouvali, div se neprášilo. Nasadili Kocínovi tucet psích hlav a strhali ho do posledního chlupu, aniž by ho znali. Však si ani neulízli, kde si chtěli porcovat! A ještě si to vylili na Johaně. To byla nešťastná a chudá ženština, co si ji Mathyas přivedl ze sirotčího kláštera ještě jako napůl děcko. Pak si z ní udělal takřka otrockou holku pro všecko – a nakonec s ní měl i dítě. Helga bylo hezké, zpolehýnka už i dospívající děvče, a Johana pěkná i milá ženská v nejlepších letech. Na tu se vrhli jak sršni. Vždy byla tou poslední a teď i nenáviděnou. O sto šest na ni sypali historky, jaký je Eliáš sprosťák, hulvát, surovec a grobián, co z vlčích doupat teď zrovna vylezl a medvědy dravými právě se rozžehnal, aby sem mezi ně zrovinka přiharcoval. Ta sice řeči pouštěla druhým uchem, přece ale měla strach o svoji dcerku. Z té zvolna dospívala rozjívená, plavovlasá rošťanda, na kterou byla – co týden – obvykle zedraná tak jedna metlička. O tu se bála. Sama ranám a i sprostým surovostem pradávno uvykla. V den kdy měl rytíř přijet si stoupla v domním průjezdě, lépe ustrojená. Na bosé nohy nazula pantofle, hnědá sukně byla skoro nová, bílá košile čistě vypraná, černá šněrovačka dobře utažená. I čepec si na hlavu dala, byť tedy provdaná prach nikdy nebyla. Helgu raděj pro jednou samotnou ven pustila. Kdyby bylo s novým pánem zle, aby u ‚toho‘ dcera raději nebyla.
Jenomže!
Jenže když zvon od brány ohlásil urozeného příchozího, nepřiběhli uličníci s posměchem, ani drbny s úšklebkem. A nastojte! Když Eliáš dorazil, divit se nestačil každý. Především byl mnohem mladší, než všichni mysleli. Ne starší, než Johana. Pak nebyl ani šeredný, ani ošklivý, ani špinavý nebo zanedbaný. Očividně netáh z boje ani z divočiny, a cestou to cestou nevzal ani přes mrchoviště, ani přes popraviště. Hezký, statný, zdravý a i celkem pěkně oblečený muž, který kolem sebe ani nesekal kiavonou, ani nešvihal karabáčem.
A co více, Johaně se nejen líbil – ale on k ní byl i zdvořilý!
Dům si dal ukázat, hospodářstvím se dal provést, a kadeřavá nešťastnice byla celá pryč, že se tu objevil cizí, urozený muž, nový pán – a ona od něj neschytává rány, posměch, ba – ani před ním nemusí hrbit hřbet! Nejprve ji napadlo, že si ji oškliví, že se jí straní, pak ale postřehla pár pohledů, kterým sice rozuměla a které i znala, jenže si je spojovala s ranami, násilím a bolestí. Teď ne. Ty pohledy… Hladily. Toužily, ale nesápaly se, nesprosťákovaly,… Dal se sice obsloužit, ale nepořvával, nehrozil, nepoháněl, nebil… Jenom se podivil, že na všechno stačí sama. Dodal, že domu se hodí ještě nějaká ta ruka. Když se pak o Helze zmínila, potěšilo ho to, vyptával se, ale vilnost v jeho hlase nebyla. Tehdy lepá hnědovláska… Zadoufala. Jenom v koutku duše a skrytě, ale přece. Pořád ještě to mohl být pijan, co se v náladě pouštěl do všeho palicí, mohl být zvrhlíkem proutníkem, nakažencem,…  Jenže, jenže se jí líbil! To si už před večerem přiznávala – a když potom kázal, ať si vezme Helgu k sobě do komůrky, zatímco až potud dívka ve stodole přespávala, tak si ji i získal. V komůrce Helgu počala, povila, protože do ložnice ani nesměla. a teď,… Teď ji tu alespoň opatrovat mohla! A víc! Jak jenom na slamníku lehala, teď sem postel slíbenou měla. Jen se třásla – a najednou nevěděla, jestli by mezi hlavami-pelestmi raději samotná rytíře nečekala, tehdy ale takové myšlenky raději zahnala.
Čas běžel, rytířova domácnost vzkvétala, Johana se do pána málem už zahleděla.
Helžina rostoucí rozjívenost ji sice soužila, pánových pohledů si ale čím dál víc všímala i užívala. Rytířova pokladnice bohatla a zjihlá Johana se jednou večer, když v komnatě účty dopsal, přeptala, zda nějaké přání nemá. Přeptala, ač věděla, že nemá. Vlastně snad, vlastně snad doufala, že má. Krb za pozdní zimy praskal, svíce plápolaly, rytíř vstal.
„Pro všechno na světě, Johano! Nedělej, že jsi hloupá! Dávno víš, že přání mám, a neplním si ho jen…pro tohle.“, dotkl se jejího čepce. Johana pochopila, on taky. Jak se čepce prsty dotýkal, dlaň ku nim přimkla. Pak spojením dlaní čepec stáhla. Kadeřavá hněď jejích vlasů se uvolnila – a nikdo z té dvojice se více nedozvěděl, čí že ústa toho druhého jak první políbila. Najednou se objímali, líbali, přimykali, mladá žena už si jen říkala, že i kdyby jenom tady přes stůl s vyhrnutou sukní přehnutá skončila, přece by i za tohleto rytířovi blahořečně děkovala. Leč, byla jiná! Už-už si sama po košili zatápala – a tu v náručí rytířovi ležela! Jako nevěsta! Až v rozletném nadhození pantofel ztratila! A pak… Pak jako manželka – přes prahy k ložnici nesená byla. Jak panna sezdaná! A právě tak i na lože složená. A šlo to tak dál! Dál a dál ji líbal od úst přes líce a šíji až k volné košili, která pod jeho dotyky jen zlehka povolovala. Žádné rvaní, škubání – a to, co znala od Mathiase. Šněrovačky jí při tom všem zbavil, nevěděla jak – a sukni rozšněroval stejně obratně. Při tom všem se jí stále dál a dále dotýkal, hladil, laskal – až jí i ta zpolehoučka stahovaná košile začala na kůži mravenčit. Ona se CHTĚLA milovat… Bože, po jak dlouhé době??? Při laskání a polibcích jí obnažil prsa. Slyšela jak s horkou vláčností šeptá o její kráse. Cítila, kterak se dechem kochá její vůní,… Sama už ani nevěděla, jestli jí košili vyhrnul on, či ona sama. Ještě mohla sáhnout po Eliášově pyji, ten už ale jenom stihla najít vzpřímený, tuhý a pulsující. Přimkl se k ní ve chvíli, kdy jejich těla splynula. A TEHDY si Johana v rostoucí euforii uvědomila, jak PŘÍŠERNĚ v poslední době trpěla! Jak mučivě ‚Ji‘ SVĚDILA!! To nebylo protivné, znervózňující a skličující svrbění, to byla palčivě kousavá svědivost, co připravovala o rozum – a přiváděla k šílenství! Johanu popadla „trtkavá vášeň“! Mrskala – svírala se jako pominutá – a Eliáš jí lačně oplácel. Ale ne surově, ne uspěchaně. Johaně bylo, jakoby se milovala poprvé.
Něha, slast, vášeň, rozkoš a extáze,… Nakonec málem omdleli oba.
Když k ránu procitli, začla se chvět. I v spánku se objímali, ale,… Co bude dál? Odkopne ji? Zbije? Vyžene? Dá krutě pranýřovat? To vše by mohl. To vše by směl… Jenže Eliáš se probudil – a chtěl tři věci. První byla další milování, druhá – ať sežene manželský pár za nové sloužící a třetí – ať si ho vezme!
Nahatá hnědovláska… Na chviličku zkoprněla. V první chvíli pak myslela, že ve snu zmátožněla. Že si rytířova slova vymyslela. Vždyť v duchu už myslela na jedny manžele, kterým chtěla službu nabídnout,… ALE SŇATEK S BOHATÝM RYTÍŘEM??? Ne! To si jistě jen v milostném poblouznění přisnila! Ano! Vymyslila si to! Vymyslila – a byla by za to i zasloužila! Už teď šťastná byla – a víc by chtěla?? Ne! Hříchem by se provinila! To nesměla! Rytířovi děkovat musela, že jeho slast tak něžná byla – a jí tolik potěšné úlevy dopřála. Vždyť i ty Helžiny lumpárny najednou v duchu úsměvem odbývala. Ne, nesměla si marnými sny a šalebnými představami rozum zastírat. Jen nepatrně hlavou zavrtěla na zapomenutí té šalby a po košili u postele se natáhla. „Johano…?!“, zachytil ji rytíř a jak ji bezděčně stiskl, položil ji naznak. „Ty,… Ty mne odmítáš…??“, zašeptal s procítěnou naléhavostí – a bylo v tom víc tísně a obavy, než překvapení a uražené pýchy. A Johana si uvědomila, že nesní. Že nesní – a že si nevymýšlí. Zalkla se až téměř. Ten pán,… Pan rytíř,… Bohatý a mocný pán,… JI CHTĚL ZA ŽENU! On… ON JICHTĚL ZA MANŽELKU!!!“ A Johana se… Rozplakala. „Johanko…!“, chytil ji rytíř do náruče. „Prosím, prosím, neplač…! Jestli-jestli miluješ jiného, tak… Já ti nevyčítám, já…“ POPADLA HO…a zakousla se mu do úst takovým polibkem, div se neudávili. Prsty mu přitom zaťala do těla až skoro drápavě – a on jí oplatil. Polibek i tísnivé obětí. Skončilo to dalším milováním, vysílením, a spadlou postelí. Nakonec se pod vratkými nebesy objímali v chmoustu z přikrývek, slamníku a polštářů. „Ty,…Ty si mne opravdu chceš,… Za manželku,…?“, zalykala se slzící žínka a ne a nepřestávala se o lahodném štěstí blaženě ujišťovat. „A já už myslel, že truchlíš po švagrovi!“, usmíval se spokojeně laskající rytíř. „Děkuji ti, Johanko. Děkuji. Ale to mi věř…!“, zasmál se najednou o trochu veseleji. „To mi věř – a to ti povídám…! Povídám ti,…“, objal ji a políbil. „Kdyby jsi nesouhlasila, inu, byl bych si z tebe souhlas vynutil!“, řekl už volně, šťastně a hodně nadsazeně. Johana to jasně poznala – a ze štěstí ji žertovná veselost popadla. „A jakpak?“, zeptala se usměvavě a ještě ho škádlivě ďobla do nosu špičičkou ukazováčku. A rytíř pochopil – a přidal se!
„Jakpak?“, opáčil. „Takto-tak!“
Jak leželi bok po boku vlastně na zemi, měla Johana jednu ruku u jeho tváře – a druhou v leže vlastně vzpaženou. A tu on do ní jen jemně strčil, až zas lehla na záda. A jak mu při tom zrovna ukázala své odkryté podpaždí – dloubnul jí špičkou ukazováku doprostřed hebounkých chloupků zrovna tak podobně, jako prve ona jeho do nosu.
A Johana…!
Jejkote-mankote, to bylo ale Ďáblovo Ďobnutíčko!
Však ani z trdlice na rynku, pranýře na náměstí, a železné panny v inkvizičních kobkách neměla Johana takový strach, hrůzu a děs, jako z lechtání! Štěstí, že jí toto vždycky spolehlivě bralo dech, jinak by „ořvala“ celý dům! Takhle se jen vymrštila do oblouku jako luk až nadletěla v tomhle „mostku“ kousek nad chumel ze spadléhi slamníku, až přikrývky odletěly a jak žuchla zpátky, zakopala šíleně nohama, svinula se do klubíčka k rytíři zády a za zběsilého kmitání holeněmi a nezvladatelného zalykání děsným smíchem sípavě žebronila: „Nhééé…! Nhééé-hehehe! Nééé! Jééé! Lochtat nééé!!! To nééé…!!! Jéééjjjihihi! Néééjejejejjjiééé!!! Chichichichchch…!!! To-to-to-… To radši rákoskou po nahaté ale tohle N-n-n…Nééééé… Chechechechchchijjjéhehé…!!!“, zalykala se a smáčela prostěradlo nezvladatelným proudem slzí, které jí nezadržitelně tryskaly z očí. Bosými kotníky přitom kmitala až nepředstavitelně divoce, paže k tělu tiskla až s horečnatou křečovitostí , třásla se jak osika a potila se jako v zimnici. Rytíř se ani nesmál, jen ji jemně objal. „Nebudu tě lechtat, ale ptám se tě,…!“, stiskl jí kousek kůže na stehně jemňounkým štípnutím a třepl ji po vystrčeném zadečku. „Chceš být mojí ženou?“, zopakoval „léčení“ ještě jednou, když očividně zabíralo, ale celkem pomalu. Konečně zklidněná hnědovláska se mu přímo dravě vemkla do náručí. „Ano! Ano! Ano! Ano! Stanu já se tvojí ženou!“, plakala štěstím a třásla se živelnou blažeností. Ale přece jen si na chviličku dala v očích rozžehnout dvě čertovské jiskřičky dobromyslného čtveráctví. Políbila svého nápadníka, znovu ho cvrnkla do nosu a s úsměvem pronesla: „Přinucena těžkou torturou!“ Rozesmáli se oba, políbili se spolu – a zas se milovali.
Když si pak Johana své šaty sbírala, čepec a pantofel v komnatě nenašla.
Kdyby byla na městský kostel spadla z nebe celá hvězda, nebyla by to větší petarda, než když se tam rytířova sezdanost a svatba se služebnou ‚z kazatelny shodila‘. A spadnout tam s ní Rajská brána i se Svatým Petrem, tak by z toho nebyl větší humbuk! Drbny a klevetníci se mohli strhat, město se řečmi mohlo rozsypat! Valem bohatnoucí urozený pán, co si mohl ukázáním vybírat, - a chtěl tohle spunktovat! Vzít si za manželku služku, kterou si moh „jen tak“ dopřávat,… Kdyby si chtěl brát jaře už dospívající Helgu, dokázalo by to město spíše chápat. Ale takhle,…? Ti rozumní a laskavější začli nastávající ‚paní rytířové‘ žertem říkat „Pohádková Johana“. Žel, byli i jiní. Ti „rozumnější“ a „počestnější“ z nich se hnedle „domýšleli“, že v tom přece asi bude ta mladičká plavovláska – a „zbožnější“ z těchhle spravedlivých hnedle přidali, že služebná rytíře určitě očarovala. Johana se o cokoli z toho nestarala. Vlastně ani nemohla! Pokud se přípravě na „honem“ svatbu zrovna nevěnovala, věnoval se snoubenec jí! Pěkná žena za chvíli počítala v domě spíš msta, kde se rytířovi „ještě neoddala“, než ta, na kterých „k tomu“ už došlo! „Přehnutá“ už byla přes pulpit, stůl, truhlu,…a kde co. A zády uložená taky. Až jí to začínalo unavovat. A tajit se žádostivostí nastávajícího? Kde by na to měla sílu brát! Na štěstím sálající ženě byla slastná únava a lahodná zmoženost poznat na dálku, ať už si jí její nastávající strojil do kožešin, nebo do spoust drahých látek. Ani Helga nepřišla v tomhle zkrátka. Z komůrky, co ji měla pro sebe, už byla učiněná komnata, ona sama se taky jak se patří přikrášlila – a najednou tolik volnosti měla – až se tím skoro i zarazila. Dříve ji máť jak ostříž hlídala, teď se jejím ‚pozdržením‘ a podobným sotva posmávala. S plavou dívčinou cloumalo jaré dospívání a jak si dříve přišla držená, tak teď zas přehlížená. Navíc se urozeného pána pořád trochu bála. Závistivá řeč o něm šla až nenávistná – a rozkotaná Helga ji…trochu slyšela, trochu i naslouchala. Starý velebníček, co matku křtil, Kocína podporoval, každičký z vosků v povoznictví pro nového pána horoval, mnohý soused i pán v dobrém přizvukoval, ale byli i jiní. Manželský pár, co do domu sloužit přišel, si navíc s dívčinou jaksi nenotoval-byť kdysi Johaně pár moc-moc pomáhal.
A tak začalo, co se přihodilo!
Bydlila v blízkém sousedství jistá Herta. Mladičká manželka notně již nemladého kolářského cechmistra. Co do vzhledu – a taky věku – by mohla být Helžina sestra. Ta, snad nejtíže, nesla, jakého štěstí se hnědovlasá chuděra domohla. Že chodí v pláštích a drahých střevících, to by mladá cechmistrová polkla. Ale jak se v kroku uzarděle usmívala,… Z toho plavá mladice přímo šílela! Advent se blížil, spěšná svatba se valem hnala a Herta se užírala. Ve dne v noci po Kocínově baráku mrkala – a, klevety ze všech sil jen sbírala, a bezděky si všímat začala! Postřehla Helgu, jak faráři žalovala, byť tedy nepochodila,… Viděla sloužící manžele, jak na ně Helga křičela,… A čím dál víc jí v hlavě hrála myšlenka,… Aby,… Aby to děvče,… Nějak,… Použila na,… Na to, aby,… Aby se ta – Povýšená! Pozdvižená! Povznesená,…ŠŤASTNÁ SLUŽKA TOLIK MOC USMÁVAT PŘESTALA!!! Dříve až skoro ráda ty křiky od Mathiase poslouchala – a tím víc ji teď Johanina radost žrala. Jakmile pak zde na toto zlé pomyslela, už se toho červa v hlavě více nezbavila. Vrtal a vrtal,… Hlavně když za nocí muž v loži vedle ní jen pevně oddychoval – a ona – zda pravdivě či jenom v představách – onačí steny slýchala z domu v sousedství zaznívat…
Nakonec přišlo, co mělo se stát.
Zrovinka a právě o svatbě chtělo se Hertě a osudu všechno tak zamotat, že se ta s Helgou o plesu měla potkat. Oslovily se, začly si povídat – a příběh podivný začal se notovat! Však mladá Hertička moc dobře věděla, jak Helgu opřádat, ku sobě naklánět, a jemně poštívat! Stále víc častěji začly se navštěvovat. Jedna druhou – jen tak. A Johana ani Eliáš v tom nic zlého neviděli, nechali to tak. A snad by ani nic tak zlého nevzešlo, kdyby se věci nestaly tak…
Helga už se chlapcům pomalu a zvolna líbit začala. Maminka to viděla, věděla, trošičku radila,… Jenomže Herta, ta přímo,-byť zvolna, nenápadně, naváděla. Pobízela, postrkovala, pomáhala,… Pak už jen maličkost chyběla! Jednou zkrátka jednoho jakéhos jinocha Helze až pod střechu strčila – A JOHANU S ELIÁŠEM ‚K TOMU‘ DOSTAT ZKUSILA! Jen ať se v tom domě udělá rámusná pohroma! Ať je pak trápení! Ať je pak ostuda! To si mladá závistivka říkala. Jenže – věc se nezdařila. Cechmistrová k jiným dveřím do domu hned běžela, dovnitř se přes služebnou dostala,-ale běda! Johana si zatím dobře zvykla, že „NECHTÍT RÁNO Z POSTELE VSTÁVAT NENÍ CHYBA - ZATO VADÍ, NECHCE-LI DO NÍ PŘES DEN ULÉHAT!!! Zkrátka a dobře, když Herta vpadla, chtěli se manželé právě milovat. A ne jen tak všelijak! Oběd se ten den služebné Róze opozdil, manželé ke stolu sedli moc brzy,… No zkrátka,-začalo to povídáním, pohlazením, pak vzetím Johany na Eliášův klín – a skončilo – inu – u zdi. U zdi mezi okny. Johana k ní byla přitisknuta zády, Eliáš jí ohbími loktů podebíral ohbí kolen – čímž jí zvedal a také kasal-hrnul všechny sukně a… A vtom vběhla Herta! Jáne-pane, to byla darda!!! Stojaté manželské obětí a do toho napružená sousedka! Aby to Meluzína vzala! Johana, žena zdravě vyspělá, se tolik moc lekla, že ji z toho řádná křeč vzala! Hrůzostrašně zaječela – a ž z muže nemohla! Tak-tak že se ho alespoň pořádně chytila. Eliáš zakřičel, jak když v lomu bouchne žuly stěna. A tu Hertu drapla ruka sloužícího Pankráce, Rózina manžela. A ta ji též až ven z domu jak se patří vyvlekla.  A hrom do toho díla! Zrovna šla kolem stráž rychtářova! A ta vědět chtěla, proč jak, kterak paní cechmistrová od rytíře vyletěla. Nu, byla to čina! Pankrác si stěžoval, rychtář chtěl stížnost prošetřit – vnutil se do domu – a taky padl na „svázané“ manžele! Eliáš se zatím, díky bohu, dokázal vzepřít tak, že místo pod koleny chyt úpící Johanu pod zadkem, ta se ho krom rukou, chytila kol těla i nohama – a mohli tak odkráčet ke konci lavice u stolu, na který se usadili. Jenže od sebe pořád nemohli – a tak na ně padnul rychtář. Toho starého puritána málem ranila mrtvice – a když si dal dohromady, jak tam prve vtrhla Herta – tak jí rovnou sebral a vstrčil do šatlavy. Jenže zatím zase Róza padnula na Helgu s tím cizím mládencem. Ti se sice ‚“nedostali“ nijak moc daleko‘, leč, na špetičku hanbatosti to stačilo. A tak byl v domě zase rámus. Eliáš s Johanou se proto pořád neuvolňovali, byť se zatím dostali až na postel. To Johanu při vší náročnosti dobře zaujalo, protože ji Elijáš musel na rukou vynést do patra. Nakonec, inu, nakonec z toho oblečená láska přece jenom byla a manželská dvojice si ji užila. Potom se už všestranně uvolněný pár uvolnil a přičinil se, aby vzniklé věci řešil.
Jenomže – život se přičinil sám!
Kolářský cechmistr, Marius Hartmiller, přes kulatou šedesátku tuze statný chlap, se o uvěznění svojí mladé ženy ihned dozvěděl – a vrh se k šatlavě! Tam odtud si chtěl ženu ihned odvést – a rychtář mu, v hádce, prozradil – za co jí zavřel. MARIUSE MÁLEM KLEPLA PEPKA! Rytíř byl jeho nejlepší zákazník…! A JEHO ŽENA MU PROVEDE TADY TO!!! Hertu si ze Schpinhausu vytáh za pačesy, postrkem ji dohnal až domů,…a…!
A stal se zázrak!
Tedy, ne hned. Nejprve to šlo celkem klasicky. Dovláčel, dosmýkal, dotlačil, dovrážel ji do ložnice, praštil s ní na postel a jak padla na tvář, a jak byl v té ráži, serval z ní oblečení, drap co měl po ruce – šňůru od ložního závěsu na postelových nebesích – a vypráskal jí holou sedinu, že nestihla vřeštět. Jenomže! Jestli tím vztekem, jestli tím cajmrskem, či něčím jiným, on se tím vším najednou tolik rozpálil, že vyjící manželku popad, na tom místě si jí „přetočil“, a co manžel se na ní vrh, jak zatím nikdy. U všech všudy, to Herta vyváděla! Ječela, vřískala, řvala,… Ale Marius byl jako ďábel sám! Šaty-nešaty, všecko jí na cucky rozerval, vlastní si poškubal a tolik, tolik moc jí strhal, div ji tím neudolal. Hodnou chvíli mohla jen ležet a lapat po dechu. Rozjařený Marius už se ale nezastavil. Nejdřív tou šňůrou spráskal ještě obě služky, pak hned běžel k řemenáři a z tenkých maštěných řemínků si dal splést pořádný copan, jehož konce se daly móc šikovně sevřít v pěsti. Bez této Své Svištivé Smyčky už pak nedal ani ránu, zato s ní dal ran hodně, což šlo ověřit na hřbetech – a jiných částech těl – takřka všech lidí, hlavně žen, co mu podléhali a měli s ním co dělat. Nejvíce však sama Herta! Dvakrát týdně nejmíň. A vždy si ji pak „požádal“-‚co manželky své‘! V tom vůbec přidal. S bitím vždycky – a bez něj taky. Zvěst o tom všem brzy dolehla až na radnici – a konšelé se rozhodli s Hartmillerem promluvit. Že není dokonalé, aby přední městský měštěnín proslul zrovna svým „práskadlem“, - a řezáním manželky. Jenže Marius se na foukl a povídá: „Rok po svatbě sem ženě trpěl vrtochy a nic. Vzal jsem věci do ruky po svém a…!“ Dal přivolat tamní babici. Ta potvrdila, že Herta je v očekávání! Cechmistr pak ještě slíbil, že do slehnutí ženu řezat/mlátit a vyplácet nebude. S tím se rozešli.
Nu a my se podíváme po Eliášovi s Johanou a Helgou, abychom věděli, co se s nimi děje!

Když se vespolek vymotali z té, Hertou zaviněné, patálie – a milování co jim z toho vzešlo – nezbylo, než hledět si věcí pod svou vlastní střechou. Upravená Johana zašla do dceřiny komůrky,-odkud ten mládenec sice utekl, Róza ho ale dobře poznala. Hnědovláska tak jenom přesmutně povzdechla, na loži usedlou dceru vzala, na slamník natáhla, sukně jí vyhrnula a tolik jí pěkně na holou vypleskala, že holka jen ječela. Snad ani tak ne pro tu bolest, však maminka Johana ani proutek nevzala, ale dostávat jak malá?? Móc pěkně si Helga zapištěla! Matka jí pak smýkla na klekátko pod krucifixem na zdi – a celá ztrápená šla zpět za Eliášem. Usazená na posteli se mu vypověděla ze starosti, co že teď budou s tou nezbedou dělat? Herta, kdyby nic, zavinila prozrazení, tím i drby… A jak teď Helga najde nápadníka? Eliáš to ale tak nebral – a skončilo to dalším milováním. Pak Johaně prozradil, že toho dotyčného mládence zná, a že o něm už „tak trochu uvažoval“, ale jednak ještě neoslovil jeho otce a jednak nepřišel na to, jak mladé seznámit – což se právě podařilo. Johana se musela smát. Úlevou i pobavením. „Bože, já bych zasloužila!“, smála se a protahovala, až se jí celičká její nahatost na slamníku postele v rozházených přikrývkách zachvívala. „Na dceřiny vdavky pomyslím později než manžel, že si sama namlouvá ani nepostřehnu – a ještě jí pod mužovou střechou sama sukně vyhrnu – byť jsem se z počátku bála, aby ona sama nového pána nemravně nezaujala…!“, nedala si pozor na pusu a hanbatě se podřekla. Hned se taky za ústa svou dlaní chytla a ulekaně se na Eliáše ohlédla. Ten se jen vážně pousmál, Johanu políbil a…

Tak táhle a něžně objal, až v dalších a dalších polibcích pomyslela na další milování,… Jenže v tom – LUP Ho!!! A Eliáš Johamu objímal jako v kleštích! Jenom vyheknula! Tak ono se tu na mne myslí jako na zvrhlíka! Lotra! Ničemu!“ Co slovo, to víc síly do obětí. Hnědovláska už skoro jen popadala dech a marně se i míň a míň vzpouzela. „Darebáka, co svou vlastní pastorkyni bude kazit?!“, přimáčkl si ženu k sobě, že se ani nepohnula, zato tuze pěkně trnula! „No počkej, ty jedna zlolajnice!“, smál se víc, než opravdu zlobil. Však v loži ležel a Johanu na sobě-tvář l tváři-měl, jakoby se s ní přikryl. „Torturou jsem si tě vzal, teď abych tě zas ukrutným týráním trestal!“, smál se už nepokrytě, a v tom se i se ženou do peřin převalil. Když byli z překulení vykulení, byl navrch Eliáš a v přikrývkách, matracích stisknutá držená Johana ležela na břiše. Natažená v loži byla jak v lázni u lazebníka, jen její nahatá zadnice se jí moc pěkně klenula. „Pravdus děla, že bys zasloužila!“, prořekl Eliáš – a Johaně po zádech palčivá zima jen přeběhla! To snad má dostat, jak Helga dostala?? Pro všechno na světě!! To by zas rákosku asi víc vítala!! Jenomže, pod rukou mužovou, na výběr neměla! Eliášova dlaň se jen pozvedla, napřáhla – a pleskat začala! Johana vykvikla! Vyplácená jako malá holka?! Ona?! Dospělá ženská?? Holá kůže jejího nahého pozadí ji o tom ovšem nepřestávala ujišťovat sílícím pálením, svrběním, štípáním, svěděním a žárem, které budila další a další třepnutí Eliášovi ruky. Rány nebyly velké, ani za plesknutí vlastně nevydaly vlastně ani za plesknutí, jenomže dopadaly pořád zas a znovu a hekající, sténající, „uchající“ a čím dál víc vyjevená Johana začala v přidržování a potřepávání po zadečku pociťovat něco, co jí vzalo dech. Málem si půlky zapomněla chránit dlaněmi, čemuž Eliáš stejně snadno bránil. I vlnění a nakrucování pleskané ženy nabylo jiný charakter než dříve. Co to s ní bylo? Pleskání, svrbění, svědění pálení štípání,… Ona zas toužila po novém milování!! A stalo se! Eliáš ji najednou za spleskaný zadek popadl, převrátil naznak a… Ani vyjeknout pořádně nestihla, už ho zas plnou náruč měla! Když se jejich těla spojila tak už jen zakvikla – do jeho úst při polibku. A jí popadla vášnivost, jakou nepamatovala!! Rukama ho pevně objala, stehny i lýtky mu boky obemkla, kotníky zaklesla a v lásce zdivočela, div že nešílela! Eliáš taky tak, div se nestrhali. Konečně bylo po všem a Johana vydechla, jakoby se smála. „Do svatby mučená, po svatbě bitá…!“ – a ze všech sil manžela políbila. Od toho dne mělo jejich manželství o dost víc stránek než dřív. A dobrých! Otec Helžina nápadníka smlouval jen do chvíle, nežli se dozvěděl, jaké věno jí Eliáš slibuje. To pak byl ochoten syna až k oltáři třeba i přitlačit! Svatba byla brzy, novomanželé byli šťastní a Johana spokojená. Začla se domáhat něžných surovostí, které jí Eliáš veskrze poskytoval – a zachovalá žena v novém žití přenádherně rozkvetla. Vypadala o dobrých tak deset roků mladší, než byla, s panskou elegancí byla rázem sžitá jak rodilá šlechtična a každičká nová úloha jí přímo slušela. Bylo dost aristokratek, které i v nádherných šatech byly jak putny. To Johana ne! Ať oblékla co oblékla, vypadala hezky – a tak nějak se v tom uměla i pohybovat. Eliášovi se to moc líbilo, mnohem raději ji ovšem svlékal! A pohyby, inu, ne že by se s ní rád neukázal, neprošel, neprojel,… Platilo však to, že jiné pohyby jejího těla oceňoval víc! K dovršení všeho se Johana uměla sžít a přizpůsobit se vším novým, co jen potkala. Nikde nikdy neudělala manželovi opravdovou hanbu. Když bylo nejhůř, držela s ním krok a mlčela. „Jejich mladí“ byli náruživí až až, ale víc než oni jen tak tak. Žili šťastně, byli spokojeni,-a ve snu je nenapadlo, jakým směrem se jejich osud už zvolna řídí. A co se má s jejich klidnými, milými, pokojnými životy už brzy přihodit.
Brzy přišlo léto, pak podzim a Eliáš s Johanou stále a furt nepolevovali ve své náruživosti.
Tak jako dříve nejprv počítala místa, kde už se milovali-a pak zas raděj ta co zbývala-protože těch bylo časem míň a míň, teď Johana přestávala sčítat dny, kdy ani nesměla – nahatá – z postele a-raději začala počítat ty, kdy se jí vstávání a obléknutí prosadit povedlo. Eliáš jí pokoj prostě NEDÁVAK. Láskou se budil a tou i usínal. Svrbění a svědění, manželkám hnědovlásčina věku úděl tak častý, bylo někdejší služce čímsi až exotickým. Někdy se přistihla, že je tak uondaná, že by svému muži raděj ulehčila nějak jinak, ale ať zkusila, co zkusila, všechno stejně vždy došlo do milování. Až ji jednou napadlo, že by snad měla pro Eliáše najít milenku, aby se pak ona sama trochu vyspala. Ten nápad měla s podzimkem, kdy se Eliáš ku lásce občas vzbudil i uprostřed noci. Za to se pak sice sama pokárala, boží vůle ji však důkladněji vytrestala!
V krajině se octla nemoc jakás prapodivná.
Chorou byla vždy jen žena. Tu nejprve horečka zachvátila. Pak se skrz naskrz až neuvěřitelně moc potit začala. Nakonec se jí po větším dílu přední části těla vyrážka udělala, až se krajina děsila, že to je nákaza neštovičná. Jenomže pupínky byly vždy růžově měkké a horečka ustoupila. Pak ale skutečná kalvárie všem nemocným začala!
Ani peklo nemohlo ty choré nešťastnice víc mučit, nežli to, kterak ta záplava růžových pupínků začla být SVĚDIVÁ!!! Ubohé nešťastnice si s vytím a úpěním drásaly kůži až hluboko do masa a kterou kdo včas nezastavil, tak ta se zohavila. Ba, jedna taková i sněť do těch drápanců dostala a v horkosti zemřela.
Ne tak Johana! Kterak byla svému muži stále přiblížená, hned byla lapená a provazy, řemeny ku loži uvázaná, jakoby měla být na skřipci tahaná. To ovšem, jak jinak, nahá-a-nahatá.Trápivé pupínky ani závojem zakrytí nesnesly a žena naříkala, jakoby opravdu mučená byla. Ze všech sil alespoň o ňáké škrábání prosila a když ho nedostávala, tak málem zešílela. Křičela ječela co síly měla a z úst se jí řinula slova, kde se prosba s hrozbou v jediné promísila. Lítost Eliášova nekonečná byla, bylinářku volal, mastičkáře i medikusa pomoc však žádná nebyla. Nakonec sám u Johany sedal, mučivě svrbící pleť jí všemožně třel i laskal aby jí zulevoval, na noční nádobu ji v poutech usazoval i myl a očišťoval, krmil – a tajně plakal, byť na něj hrozivé sprostoty ze všech sil vykřikovala. Nakonec, jak ho to napadlo, tak nějak udělal, že jak ji – tu olejem, tu vodou – potíral tak jednou kořalku a víno vzal. A zázrak se stal! Pupínky se rázem nalily – a místo svědění ji pálit začaly! Aj to bylo křiku! Johana řvala a řičela, pak ovšem jen blahem zavyla! Nalité boláky jí rázem popukaly, hnisný jed vypustily, ihned se zastrupily, stroupky se skoro hned rozloupnuly – a pokožku po sobě hezčí než dříve nechaly! To bylo tím rázem rajského ulevení! Johana kničela – brečela blažeností a Eliášovi málem plačky děkovala. A rytíř, nevěděl jak, natáhl ruku a upoutané, vděčně děkující Johaně pročechral chloupky nad rozkrokem. Jeho propínaný a krčený ukazovák v nich tak, prostě na chvilečku kamarádsky zakmital a… A děkující Johana v nádechu strnula jako mrtvá. Jak byla šíleně lechtivá, tak tohleto poškádlení… Bylo jak Brána Nebeská! Slastná rozkoš jí klínem prokmitla, a jak její pouta dříve vše vydržela, teď je málem rozervala, jak by se v tu ránu milovala! A rytíř to poznal. A jak svou ženo zbožňoval a čas si ji odříkal, sám jí pouta na kotnících rozerval a tak se s ní zobjímal, jak to ještě neudělal. Snad z úlevy, snad z pošimrání, snad z pout na Johaniných vzpažených zápěstích,… Užili si vášně, jako ještě nikdy. A nepamatovali, že by kdy byla tak lahodná. Eliáš se dokonce opovážil políbit ji do podpaží,-a pochodil s tím taky! Zase ji rozněžnil, rozvášnil,… A zase si užívali.
A vůbec netušili, že na opačném konci města zas osud strojí úklady…!
Žila tam rodina prostá, leč bohatá. Dvě dcery měla. Nu, a že ctižádost těm lidem nechyběla, tak mladší dcera, Agáta, za pána vzácného vdávat se měla, kterého rodiče zlákali na příslib věna. Starší dcera Matylda se smála! Rannější oddavky sestře moc nepřála, když ale zjistila, že má mít za muže staršího pána, škodolibě se jí pošklebovala.
Jakpak že bude nešťastná a samotná a tuze opomíjená a… Ouha! Chyba se vloudila! Ač byl pan Gothard své dvaceti jaré ženě věkem dvojnásob neroven, začla mu dcera patricijská rodit miminko za miminkem! A všechna živá a zdravá a podobná… A naděje na rychlé dědictví vniveč se rozplynula. Zato otci Matyldině nebesa jakoby náhle nepřála. Velký kus jmění jeho rodinného přešel na Gotharda a houf jeho potomstva. Však se teď Agáta ve městském domově sotva tak ukázala. A když, tak jen povzdychávala, že jí na manželově hrádku jeho náruč mužská pokoj ještě nedala. Matylda by ji nejraděj zabila! Otec se začal čím dál víc koukat do džbána a když na něj z pití přišla zlost, vytloukal si ji na Matyldě s matkou i služkama. Nakonec to, pravda, bylo víc ostudné, nežli hrůzostrašné. Otec se prostě přiklátil o půlnoci z krčmy, přikráčel jim k postelím, z jedné po druhé odházel přikrývky, překulil je na břicha, vyhrnul jim noční kytlice- a naplácal na holé zadnice! Jak malým holkám! Ne, že by to bolelo, on byl dost sušinka, ALE TA HANBA! Jak nějaká hloupá husa! A bránit se? To se pak rozzuřil – a bolest pak byla! V zuřivosti běsnil, jak stvůra pekelná. A věc se nautajila a Matylda zoufala. Každá hlava se jí v městě smála – A HLE! Naděje na vdavky jí z toho vzešla! Už ani nedoufala. Než sestra starší, teď dosti zchudlá,… Ale císařská kancelář se na Rathause nová udělala, ta ňáké úředníky měla – a od pak jednoho z nich „výslova“ přišla, jestli by rodina svolila, by si osoba úředníkova Matyldu namluvila. Dá rozum, že neodmítla. Ženich pravda nebyl žádný krasota, ale co by si vybírala! Hlavně že měl postavení, moc, něco majetku no a tak.
Překvapení nastalo, když se jejich svatební noc konala!

Matylda čekala, co tak-z řečí, znala. Surově prudce či zbaběle roztřeseně „se k ní přiblíží“ a… A ona buď obtěžká, nebo ne. OUHA! Vše bylo jinak! Manžel se k ní sice měl, to však zvolna, vláčně a dlouho i do vytrvalé něžnosti. „Bolístka“ se ovšem nekonala, na to byla Matylda příliš rozpustilá, nezdálo se však, že by ta skutečnost manžela zaujala. Pak blaženě uvolněná, v klidu odpočívala a zvolna usínala, když tu ji najednou mužova ruka moc silně popadla. „Klamalas mne, nejsi panna!“, pronesla až strašidelně tiše jeho ústa – a věc se děla! Zas náhle na břiše ležela, košile zas znovu vyhrnutá byla,-a v mužově ruce se… RÁKOSKA OBJEVILA! A NASTALA VÝPLATA!!! Takový cajmrsk, co o té noci, Matylda potud ani z vyprávěnek nepoznala! Byla na nahatých půlkách pruhovaná, jak ta černobílá Afrikánská kobyla a ječela, div se nestrhala. Čtrnáct dní se kloudně posadit nedokázala – a ta pekelná třtina jim v ložnici viset zůstala! Přes muka pekelná byla od muže stále objímaná a jak se dost nesnažila, hned „repete“ hrozila. A ne, že by nikdy nebyla! Jak něco, tak ohnout-natáhnout, stáhnout i vyhrnout, a napráskat! Dlužno tedy říct, že Rolf, tak se pán jmenoval, nikdy nebil ve zlosti a nikdy nespravedlivě. Už proto se Matylda zastání nedomohla, ještě pro posměch byla. Že doma dostává, jak holka hanbatá. Měla z toho víc vzteku, nežli trápení. A jakoby to čert napískal, potkala se na jakési slávě s rytířem Eliášem, kterého provázela jeho žena Johana. Ta vedle něj kvetla, až o dobrých deset roků mladší vypadala a byla od podívání tak šťastná, že se Matylda málem až vztekem pominula. Právě téhle ubožačce se dříve tak posmívala…!!! A pak se to dozvěděla. Jenom tam bezděky její muž prohodil, že prý byl Eliáš na vznešeném sněmu svojí vlasti krutě proti císařově ustavení na trůn! Nezřídkavě vyplácená žena na to od té doby nepřestala myslet. Jakoby se chtěla nevinným mstít. A jak se nepřestávalo dít, že si ta mužova rákoska své mastné hody občas mívala – a Johana se na každičkém setkání pořád jenom usmívala, Matylda se rozběsnila a neslýchanou nepředloženost provedla. Šla a na nejvyšší císařskou kancelář dopis napsala, kde vše oznámila. Že v jejím městě najde císař odbojníka.
A co čert nechtěl! Ta věc našla rozmnožovatele!
Chopil se jí nějaký písař, pak jiný, třetí to pověděl svému pánovi,… Nu zkrátka, když jel přes město císař do války a nocoval, rozbolely ho zuby a nějaký dobrák mu to vše prozrazoval. On si hned rytíře zavolat dal – a málem se vylekal. Vlastně to zapomněl, on ale Kocína z dřívějška znal!
Byla to pravda, co Matylda slyšela – a v list svůj vepsala.
Eliášova moc císaři odporovala, když moc jeho vlasti ale převážila, síla jeho erbu se králi novému pokorně, byť tedy důstojně, poklonila A VĚRNOU SLUŽBU PROKÁZALA, za což osoba Eliášova ty výdělečné privileje obdržela!
Když potom se zase zemská šlechta vzpírat chtěla, moc Eliášova nesouhlasila – a jeho osoba v Rakousích žila.
Rád se císař sám opět potkal s osobou rytíře – jak sám říkal – ‚Eliassa‘, a ještě raději přijal sumu ztrojnásobeného vazalského deputátu,- aby pro erb směly vyrůst děti, co chtěl rytíř vychovati se svou ženou Johanou.
Tím byla věc téměř uzavřena a vládce s pánem se v dobrém a dobře rozešli.
Byla tu však ještě ta věc se zlovolně pomlouvačnou pohanou!
Pan Rolf byl, coby probíravě odhalený prapůvodce celé věci – v dopise byl poznán značený list z jeho kanceláře, povolán před zodpovědné úředníky a bylo mu uděleno důtklivé napomenutí i s citelnou pokutou.
Ten zuřil!
Mířili tedy ku domovům Elijáš i on.
Jenže, každý s jinou – byť tedy oba dva velice mysleli na své manželky! Jenže, každý jinak!
Matylda si zatím myslela, že vyhrála, když viděla Elijáše odcházet na povolání k císaři, vyběhla na Johanu a co mohla křičela, že jistě teď už ji jenom samá žalost čeká.
Johana se před ní v domě zavřela a… Kdo ví, co ji to napadlo,… A řádně se vykoupala.
A tak ji osoba manžela Elijáše zastala! Když v lázni, ještě mokrá, stála a zrovna se do plátna zavíjela. A tak zažila, co zatím nepoznala! Elijáš přímo do lázně zašel, zvolna-leč pevně-ji ve svém náručí sevřel, v plátně a mokrou si ji pak v ložnici odnášel, na loži si ji, málem-že rozprostřel, zápěstí překřížená jí potom nad hlavou přidržel, volnou rukou v objetí sevřel – a láskou vášnivou z ní pak div duši nevydřel. Poprvé, co spolu byli, bral si ji tak prudce a bez něžností, až to bylo drsné. Ba ani se sám neodstrojil. Jen a jen za samou slastí,-jiného nic. Johaně se chtělo křičet,-to ale mohla jen do polibku, který jí vnutil a v kterém nepolevil – a potom rozkoší. Ten skoro surový ráz jí rozplamenil, že skučela blažeností. Přinutil ji do vstřícnosti, kterou si neuměla ani představit. Rozvášněná pomyslnými pouty neukrutného přidržování se rozvášnila někam po velikost nebetyčné blaženosti. Spoutaná dlaní na zápěstích, i paží muže za svými zády, - vzpínala se, tiskla, polibek čím dál tím vášnivěji, náruživěji oplácela,… I Na bosých patách se vzpínala i vstřícně vzpírala,… A když se pak vášeň vybouřila, něha a slast nadále pokračovala! Elijášova dlaň jí ruce nepustila, zato druhá dlaň se rozněžnila a namísto objímání a tisknutí laskala, mazlila, hladila – a trochu škádlila. Divukrásně rozpálená Johanka vše vstřícně prožívala – až ji ústa manželova zrovinka až do podpaždí políbila – a jeho dlaň druhou měkkou jamku pod zdviženou paží v hebkých chloupcích pohladila.

Pro všechno na světě!
Johanina Achillova pata!
JAK ONA BYLA POŘÁD JEŠTĚ LECHTIVÁ!! Karabáče na pranýři se tak nebála, jak hebkého, čechravého peříčka! Juhááááá…!!! Přímo hýkavě se zajíkla! Celým tělem se vymrštit zkusila – jenže Elijášova paže se ji přes hruď klenula – a ta ji přidržela. Nejen, že se nevymrštila, ale ani se lukovitě, „do můstku“, nevzpříčila. Pěkná žena jen nohama zběsile zakopala… A… Málem zešílela! Jej! Ta se vám rozchechtala! Ta se zaškubala, zazmítala, zakroutila, uvolnit vzpažené ruce zkusila, hlavou sem-tam zabila až si z vlasů pláténko shodila, co tam z lázně potud měla,… Ale nic nepořídila! Napořád v obou dvou podpaždích nešťastných líbaná, hlazená, škádlená byla, div se ……… !
„Jé,…! Hééé,…!! Elllllhehééé!!! Jechechchchhehhhnééé!!! Jehehehehehe,…!! ELIJÁŠI NEEEEE!!!!! Jihehehehehe,…!!! Jiéíííhihéééééjjj,…!!! Jeíííííhihihihíííííj!!! Joíííííhichichíííííjjj!!!!!“
Kvílela a svíjela se mučená milostnice, ač si k hrůze náhle uvědomila, že ji muka Tantalovská působí i to – že se zase rozohňuje! Mrskala se, kopala, kroutila, husí kůže se jí všude ježila – a rázem se tolik zpotila, že byla mokřejší, než když z lázně vyšla. A pak? Pak se s mužem zase milovala – sama nevěděla, kterak začala! Ach, to bylo síly! To bylo blaženosti – která z něžné trápivosti povstala! Co živa si Johana ani s Elijášem tolik moc neužila! Slastí křičela! A přece se v ní i jakás vzdorovitost roznítila. Snad se její duše lekla, že by lásce propadla. „Týýý,…!!!“, vyrazila na manžela skrz zaťaté zuby, sotva vášeň odezněla. „Tys mě – LECHTAL!!! Lechtal jsi mne a víš, jaká je to pro mne tortura!“, křičela – ale víc se smála, než vztekala. Asi by ho chtěla tlouct pěstmi, ale muž jí – opět spíš vesele – přidržel zkřížená zápěstí nad hlavou. Johana se samým štěstím zlobila. Stehna sklapla jen to mlasklo, dlaně rukou zaťala do pěstí a spustila: „Upřu se ti! Klín sevřu! Sukně shrnu! V lože se o-odvrátím,…!“, pokusila se poslední výhrůžku uskutečnit, to ale nesvedla. Elijáše její bujará vzdorovitost spíše pobavila – náhle se však ozval hluk jakéhosi poplachu. To končily žerty! Rytíř vyskočil, bleskem se upravil a vyběhl ven. Johana zůstala jako opařená. Nahá, v loži manželském, uspokojená i rozpálená,…
A pak se to stalo!
Okno se rozletělo, jakási rozevlátá postava vskočila do místnosti, vrhla se na ni… A udeřila.
Když se pak Johana probrala, dál ležela ve své posteli. Jenomže! Jenomže za spoutaná zápěstí vzpažených rukou uvázaná k pelesti. I kolem pasu ji ovíjel jakýsi provaz, který ji vázal k slamníku lůžka a jiná podobná pouta cítila i v podkolení a na kotnících. S ohromením pocítila dokonce nit, která ji k sobě poutala palce u nohou. Po místnosti se jaksi smýkavě-skákavě pohybovala hrůzná bytost, která jen vzdáleně připomínala člověka. Johana přesto poznala, že to je rozedraná, vytřeštěná, a nejspíš i vyšinutá Matylda! „Týýý,…!!!“, zachrčelo ono dříve lidské monstrum hýkavě. „Ty,… Tys mne zničila,…!“, hýkala pominutá ženština. „Ty!-Ty!-Ty už nikdy nebudeš smět být šťástná,…!!!“ sípěla a klátila se blíž. A tehdy Johana uviděla, co Matylda v ruce držela! Byl to fakt ohromný – PÍSAŘSKÝ BRK! Hnědovlásku polilo horko i zima! Až příliš dobře tušila,… A hned se i dočkala! Šílená ženština ji tvrdě popadla za prsty u nohou, trhnutím jí je celé zvedla – až spoutaná žena „nebi“ – stropu bosé šlapky cele ukázala. A PRÁVĚ PO TĚCH SE JÍ PEVNĚ ROZKLEPANÁ ŽENŠTINA TÍM DĚSNÝM BRKEM SVÝM PEKELNÝM ROZEHNALA! A s ďábelskou pomalostí jí začala tím pekelným perem po holých chodidlech šimrat – jak by je česala. PRO VŠECHNO NA SVĚTĚ!!! PEKLO RADĚJI!!! Johaně to málem duši z těla vyrazilo! Rozeřvala se, že to ze smíchu nic v sobě nemělo a a po dechu lapala zajíkavým hýkáním. Za řevu se zkoušela kroutit, svíjet, vytrhnout, ale Matylda i pouta držela pevně. Bose natavená chodidla byla česavým pohybem šimravě lechtaná – a to čím dál tím rychleji. Johana šílela! Vřeštila, tloukla se, doslova vědomě cítila, jak přichází o rozum. Jen ryčný řev běsného, byť nebolného, utrpení jí držel mysl nerozervanou. „Tááák!“, hrčela si do činění už úplně nepříčetná Matylda. I Johana už málem šílela! Pekelný brk jí její neboze bezmocná chodidla „česal“ od prstů až k patám znova a znova,…! A ona byla právě na chodidlech nejvíce lechtivá! Nejvíce citlivá! Nejvíce choulostivá!! Nešťastná žena tím děsným utrpením doslova řvala – byť ji muka též nutila, aby se smála. A tak jen ryčně zajíkavé hýkání vydávala. Ale bylo hůř! Matylda brk náhle odhodila, nohama jí smýkla na slamník, vrhla se na ni celičkým tělem a surově jí zatkla všecičky nehty do obou podpaždí! A začala jí je lochtat s drásavě drápavou surovostí!!! Nebylo ve světě nad Johanino řičení!!! Nebylo ve světě nad třeskutost její utrpení!!! Do tváře jí znělo Matyldino nepříčetné chechtání a nic se nemělo ke skončení! Pro všechno na světě!!! Kde jenom byly ty laskavé dotyky a taky polibky jejího Eliáše??!! A snad to byla vzpomínka na muže, a na něhu jeho šimravých doteků, co vposled týranou Johanu zachránilo. Myslí bleskla vzpomínka vjemu, co byl skoro příjemný – a to odvrátilo vlnu šílenství, co se po ženině rozumu sápala. Naopak prokmitla tělem – a povolila jeho odolnost. Johana se… poXXXila… ALE NEZEŠÍLELA! Zato Matylda, která to, toť se ví, poznala – se už opravdu šílenecky rozesmála, s lochtacím týráním přestala, z postele seskočila, lískovku odkudsi vytáhlou popadla, poznovu Johaně nohy zvednula – A BÍT JI ZAČALA! A jak! Švihanec za švihancem jí na vyšpulené půlky holé zadnice sázela – a byla přitom i čím dál víc divoká. Johana se rozvřeštěla, její duše však trýzeň bolesti vítala. Díky ní se Johanina vědomá síla jak ze studny hlubiny šílenství po tom všem lechtání sápala. A byť jí na kůži lískovka šlinec za šlincem úděsný dělala, niterně se díky tomuto mučení spasila. A když pak bijící Matylda ‚v nejlepším byla – veřej se s třesknutím vyvrátila, varta biřiců s rytířem v čele dovnitř vtrhla – a Johana omdlela.
 Uplynul týden
Eliáš s Johanou se milovali.
Nejen citem obecně, ale i tělesně zrovna té chvíle. Do čisťounka nahaťoučkou hnědovlásku sice ještě trápily šlince na holých půlkách zadečku – ale ona si lásku jen tím víc užívala. Byl bílý den a bylo poledne, ona s Eliášem ale dbali jen o sebe navzájem. Oba nazí se jen objímali, líbali, laskali, hladili, dráždili, škádlili, usmívali – a souložili. Skoro jak napořád – jenom s přestávkami. Užívali si jeden druhého a za nic se nemohli vzájemně nabažit.
Matylda už týden vězela v poutech uvnitř vystlané komory. To byl jediný způsob, jak před jejími skutky a běsněním spasit zbytek rodiny…
Konečně byli manželští milenci trošičku uspokojeni – a maličko unaveni. Jen leželi, byť sobě v náručí a oddychovali. Pak Johana zlehýnka a vláčně vzpažila. Vzpažila a sepjala je, jakoby se modlila. „E-Eliáši,… Pro-Prosím,… Polechtej mě!“, zašeptala. Eliáš jenom s úsměvem přimkl z lehýnka dlaně k jejím loktům, a zpolehounka je hladivým pohybem vypravil k cestě po Johančině těle.
Té v onen ráz naskočila husí kůže, víčka se jí sama přimkla na oči, smíchovitě nabrala dech, ale nerozesmála se. Drážděné tělo zatepalo usilovným vjemem, ke kterému se přidal i puls bolesti z „jelit“ na zadnici. Pro všechno na světě,…! TO BYLO ŠTĚSTÍ!!! Mužovy dlaně jí putovaly po hebounké pleti vnitřních stran jejích paží, proputovaly skrz chloupky v jamkách jejích podpaží a putovaly dál, přes žebra a pas až k bokům – a zpět. JOHANA KNIČELA BLAŽENOSTÍ,…!!! A bylo z toho další milování. Když potom, konečně, oddychovali jeden druhému v náručí celí zemdlení – a blažení jak v branách ráje – Johana štěstím skoro až povzlykla a tiše zaprosila: „E-Eliáši, pro… Prosím,… NABIJ MI!“ Rytíř to měl za jejich vzájemný žert peprné hry a začal manželku hladit, ta ale ucukla a hned se rozhodla v žádosti přitvrdit. „Myslím to vážně! Teprve v moci té fůryje si mé smysly uvědomily, kterak ti mé skutky křivdily! Byls na mne něžný, jemný, ohleduplný – a já ti oplácela blázněním, odmlouváním, nejplanějším vyhrožováním a ještě odtažitostí. Nezasluhuju nic – než pořádné nařezání!“ A jak v milostné hře přikrývku i polštáře už dávno shodili, natáhla se hnedle nahatá přes postel, jakoby ležela na trestné lavici. Eliáš pochopil, jak strašně opravdově to Johana myslí. A jak ji měl rád, pochopil, kterak je pro ni významný tady ten okamžik spravedlivého vyrovnání. A jak se mu od hlavy do paty nahatá hnědovláska ne a ne a zkrátka nepřestávala líbit, nandal jí přes stále červený zadeček pár řádných plácnutí! A žádné hry! Jenom ať výprasku pořádně okusí! A co z toho bylo? Inu – pořádné rozpálení! A další obětí…
Ten den lože neopustili.
A když pak po čase nazpátek počítali, zjistili, že právě toho dne své první děťátko počali,…!

Žádné komentáře: