26.2.16

Smolný týden


Božena se měla dobře. Pán, kterému sloužila, byl hodný, nechtěl jako někteří jiní, aby mu byla po vůli, takže, až přijde čas, se bude vdávat jako panna a zlaťák týdně, který jí pán platil, jí zajistí slušné věno. Jen z jednoho měla hrůzu… V kuchyni u dveří visela jako memento na zdi černá tabulka, na kterou musela udělat křídou čárku pokaždé, když něco provedla. Co nesmí, věděla velmi dobře: lhát, odmlouvat, být líná, nepořádná - prostě ve všem pána poslechnout. V neděli po obědě, když umyla nádobí, dostala od pána zlaťák, a mohla jít navštívit matku, která bydlela v sousední vesnici. Do večera musela být zpátky, aby pánova večeře byla na stole, když kostelní zvon odbíjel sedmou hodinu. Byla-li ale na tabulce čárka, dříve než dostala svou týdenní mzdu, pán si Boženu položil na klín, zdvihnul ji sukni a naplácal na zadek. Bolelo to. Pánova dlaň byla velká, a když s ní dostala pětadvacet, pokaždé měla dojem, že jí zadek hoří. A když byly čárky dvě, a to se zatím stalo jen dvakrát - musela po výprasku pánovou rukou dojít k potůčku pro vrbový proutek, kterým dostala dalších pětadvacet na holou. To si pak skoro celý týden nemohla pořádně sednout. Poprvé vybrala tenký proutek, protože si myslela, že to s ním bude nejméně bolet. Jenže když ji s ním pán švihnul přes zadek po páté, zlomil se. A Božena musela rychle přinést nový. A výprask začal znova… Podruhé už pro jistotu uřízla proutek mnohem silnější. Bolelo to sice víc, ale nemusela se bát, že uprostřed výprasku bude muset shánět nový. Že bývá bita, se její maminka nikdy nedozvěděla, Božena se pokaždé vyplakala cestou k ní. Věděl to ale její chlapec. Jmenoval se Ondřej a byl tovaryšem u kováře. Skoro každou neděli za ní přišel, sedl si k ní na lavičku před maminčiným domkem, a když se maminka nedívala, líbali se. Jenže když jí pán nasekal na zadek prutem, posadit se nemohla. A tak, když viděla, že jde za ní, šla mu naproti, a místo na lavičce se líbali v lese. Naštěstí bylo po dešti, a sednout si nebylo kam. Jenže podruhé už to nešlo a tak se musela přiznat, že dostala od pána výprask. Moc nechybělo, a rozešli se. Ondřej ji řekl, že neposlušnou holku, která musí být často bita, za ženu nechce, protože když kováře žena rozzlobí a on jí zdvihne sukni a nařeže na zadek opratí, jde se pak do hospody opít, a všem říká, že má svou ženu rád, a výprask, který od něj dostala, ji určitě nebolel tolik, jako bolí jeho, že jí ho musel dát. A on, Ondřej, má Boženu rád moc, a kdyby jí musel také nařezat opratí, bolelo by ho to ještě víc. Kdyby ji nenapadlo rychle si rozepnout košilku, odešel by a nechal ji samotnou.
Tuhle neděli ji výprask nečekal. Na tabuli čárka nebyla. Božena radostně poděkovala pánovi za zlaťák, a vyběhla z domu. Dokonce se ji podařilo nachystat pánovu večeři během vaření oběda, takže se může vrátit o půl hodiny později, protože ji bude stačit jen ohřát. Jenže… Když už měla nejvyšší čas rozloučit se s Ondřejem a s maminkou, přihnal se obrovský mrak a strhla se taková bouře a vítr, že i když Božena spěchala sebevíc, doběhla do pánovy kuchyně ve chvíli, kdy kostelní zvon odbíjel sedm hodin. A co horšího - čekal tam na ní pán a poručil ji, aby udělala čárku, protože mu večeři nenachystala včas To ten nový týden pěkně začíná, pomyslela si Božena a rychle se dala do práce.
            Po večeři jí pán poručil, aby mu donesla hrnek mléka. Božena vzala v komoře velký krajáč, a odlila z něj mléko do hrnku. Když se ale otočila, zavadila o hrnek loktem a shodila ho ze stolu. K loužičce ihned přiskočil pánův kocour, který se do té doby povaloval na peci, a začal rozlité mléko vylizovat. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál pán.
„To kocour, on shodil ten hrnek!“ vykřikla Božena, ale pán jí moc nevěřil.  
„Uvidíme, jestli mluvíš pravdu,“ řekl. „Poznám to podle tvého nosu. Jestli bude tvrdý, nelžeš, jestli ne…“ a prstem jí lehce zatlačil na špičku nosu.
„Lžeš! Je měkký!“
Božena ještě chvíli zapírala, ale nebylo ji to nic platné. Dala se do pláče. A na tabuli přibyla jedna čárka za rozbitý hrnek a další za lhaní. Za tři čárky ještě nikdy bita nebyla. To bude mít vrbový proutek posvícení! A to byla teprve neděle večer…
            Naštěstí hned v pondělí pán odjel, a měl se vrátit až v sobotu. Božena uklidila celý dům tak, jako zatím ještě nikdy - nedovedla si představit, co by ji čekalo, kdyby pán našel nějaký nepořádek a ona musela namalovat další, už čtvrtou čárku. Ačkoliv se tomu bránila, kdykoliv vešla do kuchyně, stočil se jí zrak na tabulku, a dala se do pláče. Pak ji napadlo, že si třeba pán nebude pamatovat, kolik už si Božena tenhle týden čárek vysloužila. A protože přání bývá otcem myšlenky, v sobotu ráno se odhodlala, a jednu smazala. Pán do kuchyně často nechodil – jen když se chtěl přesvědčit, jestli je tam pořádek - a v neděli, aby se podíval, nejsou-li na tabuli čárky. Božena si byla téměř jistá, že si nebude pamatovat, kolik jich má být.
            Že bita bude, s tím se už smířila, a tak se na odpolední výprask chystala už od rána. Došla k potůčku pro proutek. Tlustým to moc bolelo, a tak uřízla z vrby pět tenkých - pro jistotu; kdyby se zase zlomil, nebude muset dojít pro nový - pán ho bude mít nachystaný na stole. Při vaření oběda si každou chvilku sáhla na nos - to kdyby se pán chtěl přesvědčit, že čárky byly opravdu jen dvě. Pokaždé byl tvrdý, přestože zkoušela lhát si sama sobě. Tentokrát pán nic nepozná. Pod sukni si oblékla spodničku, třeba ji jí pán vyhrnovat nebude. Pak si ji zase svlékla. Měla jen jednu a bála se, aby ji vrbový proutek nepotrhal. 
             Konečně bylo po obědě. Božena rychle umyla nádobí a čekala, až pán dokouří viržinko a přijde za ní do kuchyně. Už aby to měla za sebou. Nečekala dlouho. Pán se podíval na tabulku, posadil se na židli a ukázal prstem na svůj klín. Božena se mu na něj poslušně položila, a jako vždy si nechala vyhrnout sukni a naplácat na zadek. Pak umazala jednu z čárek na tabulce a donesla z komory stoličku, a když si pán o ni opřel levou nohu, podala mu proutek a chystala se mu přehnout přes koleno. To už si byla jistá, že na třetí čárku pán zapomněl, a tak se, i když jí čekal ještě jeden výprask, začala usmívat. A to byla chyba. Pán se podíval znova na tabulku a řekl:
„Čárky byly tři!“
Božena se lekla, a už si nebyla tak jistá, že když jí pán sáhne na nos, nepozná, že lže. Chtěla říci, že ne tři, jen dvě…, ale ta slova jí našla z úst. Blesklo ji hlavou, že když bude mít nos měkký, bude navíc ještě bita za lhaní. A to by bylo výprasků pět. A tak padla před pánem na kolena a prosila za odpuštění. Marně. Musela vzít křídu, a na tabulku znova udělat čárku, kterou smazala, a ještě jednu za to, že ji smazala. Celá se přitom třásla a hlasitě brečela. Co všechno její zadek dneska čeká, si ani nedovedla představit. S hrůzou se podívala na pána. Nohu měl stále na stoličce, a v ruce držel proutek. Božena k němu pomalu došla, a poslušně se mu přehnula přes koleno.
Bylo to moc zlé. Tak ještě nikdy bita nebyla. Pán jí švihnul pětkrát přes zadek, pak si vzal ze stolu nový proutek, a zase jí s ním švihnul pětkrát. A pak vzal zase další proutek… Božena zoufale naříkala, mrskala nohama a kroutila celým tělem, takže pánovi dalo hodně práce udržet jí na svém koleně. Dokázal to ale, a nařezal jí na zadnici všemi pěti proutky. Jelit na ní bylo požehnaně. Božena se jen tak tak došourala k tabulce, aby mohla smazat další čárku. Stále ale zůstaly dvě. Pán se na ní chvilku díval, pak poručil Boženě, aby si zdvihla sukni, a dlouho si prohlížel její zadek. Rudá spolu s modrou ho zbarvily do fialova, a bylo zřejmé, že velmi rychle opuchne. Další výprask by nesnesl.
„Máš štěstí, že jsi nelhala,“ řekl pán, hodil na stůl zlaťák. „Za týden si to zopakujeme!“ dodal a odešel. 

Božena si utřela slzy, a pomalu se vydala do své komůrky. Za maminkou dneska jít nemůže, a kdyby se Ondřej dozvěděl, že byla bita, našel by si rychle jinou, hodnější, které nebude muset dávat výprask. A tak místo aby si lehla na postel a vybrečela se, dala se do uklízení. Až se jí bude příští týden ptát, proč dneska nepřišla, řekne, že měla moc práce. Nebude to sice úplná pravda, ale také to nebude lež. Jenže pak si vzpomněla, že čárky na tabulce zůstaly ještě dvě, a příští neděli jí pán nařeže na zadek stejně jako dneska. A rozhodla se, že se Ondřejovi přizná, a zároveň se přesvědčí, jestli ji má doopravdy tak moc rád, jak říká. Poprosí ho, aby si na příští schůzku přinesl opratě, a potrestal ji za neposlušnost, jako kdyby už byli svoji. To by měli spolu snášet dobré i zlé, a jestli jí Ondřej nebude chtít nařezat, protože by ho to moc bolelo, nemiluje jí natolik, aby byl ochoten snášel s ní to špatné. A při pomyšlení, že by se to mohlo stát, se dala znovu do pláče.

2 komentáře:

Dawe řekl(a)...

Hezká dobová povídka, moc hezky se mi četla. Asi není moc co vytknout, jen říct děkuji moc, umíš to výborně.

Anonymní řekl(a)...

Pro me pekna ctiva povidka ... mozna bych se nebala vic rozepsat vyprask :-) a za pokracovani budu rada ;-) Micule