20.4.16

Aplikace

Na tohle je aplikace

Můj oběd přerušil signál z telefonu. To se stává jen vzácně, a tak jsem se nenápadně rozhlédl a vytáhl ho.
"Objevila se příležitost k výprasku! Vzdálenost: < 1 km"
Pozvednu jsem obočí. Zdá se, že tentokrát se RedMark opravdu trefil. Rychle si prohlédnu detaily uživatele. Žena (nebo to aspoň tvrdí). Mladší než já. Žádná fotografie. A samozřejmě, chtěla by "dostat výprask".
Kliknu na "Detaily výprasku".
Moc tam toho není, takže pošlu standardní nabídku. Výprask na holou, ne moc tvrdý (nikdy není dobrý nápad navrhovat cokoli příliš tvrdého), a co se nástrojů týče, kliknu na obrázky vařečky a kartáče. Ty u sebe samozřejmě nemám, ale buď budou k dispozici na místě, nebo je přinejhorším můžu bez velkých problémů koupit po cestě.
Další odpověď chvíli trvá. Podle mých zkušeností vyvolávají specifické detaily výprasku, které nabízím, velké váhání. Tlačí na ně. Přijmout nebo odmítnout? Je tu i možnost smlouvat, ale to se stává jen vzácně. Konečně, celé je to o ztrátě kontroly.
Konečně dorazí odpověď. Přijala holý zadek a vařečku, kartáč odmítla. Předpokládám, že někde nějakou vařečku má.
Další otázkou je dostupnost. Kliknu na "Ihned".
Odpověď to potvrdí.

V tuto chvíli je výprask víceméně domluvený, zbývá jenom jedna věc. Odesílám potvrzení "Bottom Line". Jakmile na něj dostanu odpověď, jsou všechny formality splněny. RedMark má bezpečné úložiště, které zaznamenává všechno, co bylo domluveno, pro případ sporů nebo žalob.
Existují způsoby, jak se z výprasku vyvléknout i po tomhle, ale ty se používají jen vzácně.
Aaaaa, trvá to sice dalších deset minut, ale nakonec potvrzení své "Bottom Line" dostanu. Teď vím, na jakou adresu mám jít. Je to blízko a já jsem právě poobědval, takže mám v plánu jít pěšky. Pošlu zprávu, že tam budu za třicet minut.
Samozřejmě tím taky chci dát té holce čas, aby čekala a přemýšlela o svém osudu. To dělám rád. Rád si představuju tu dívčí tvář (zatím neznámou), jak se pořád víc a víc krabatí obavami. Pořád neposlala žádnou fotografii, a já také ne. Výprask od tajemného cizince ještě víc zvyšuje vzrušení.

Zatímco jdu k cíli, nepřichází žádná odpověď. Zastavím se před činžákem a pošlu zprávu:
"Zdravím, jsem tu na ten domluvený výprask. Kam mám jít?"
Jako odpověď dostanu číslo bytu, a o pět minut později už klepu na dveře.
Za dveřmi se ozývají nějaké zvuky, ale zdá se, že ta dívka je příliš vystrašená na to, aby mi otevřela.
"Zdravím," řeknu. "Přišel jsem vám dát na zadek, a pokud mě hned teď pustíte dovnitř, možná nebudu muset tuhle větu opakovat nahlas, aby to slyšeli všichni vaši sousedé."
Tohle zabere. Dveře se otevřou a já stojím tváří tvář mladé holce něco přes dvacet. Je docela pěkná, ale vypadá hrozně ustaraně.
Na to jsem samozřejmě zvyklý.
Statečnost v aplikaci neznamená vždycky statečnost tváří v tvář. Vlastně je to spíš vzácnost.
"Tak se podíváme," řeknu a vytáhnu telefon. "Zdá se, že vás čeká pořádný výprask na holý zadek. Je to tak?"
"Jo..." přizná. Nemůže dost dobře říct "ne".
Samozřejmě, "čeká" implikuje, že se jedná o bezprostřední a nevyhnutelnou budoucnost. A ona to moc dobře ví.
"Dostáváš často?" zeptám se. Je čas přejít na tykání.
"A-Ani ne..."
"Chápu. Takže, máš už připravenou vařečku?"
"Co? V-Vařečku... No, nemyslela jsem..."
Nemyslela si, že to dospěje až sem. To dokážu pochopit. Ale teď už ji nic nezachrání. Vařečka byla zaškrtnutá a odsouhlasená. A protože si žádnou nevybrala...
"To je v pořádku. Ukaž mi prosím tě kuchyň."
V bytě je jenom malá kuchyň. Otevřu zásuvku. Je tam několik dobrých vařeček, ale já si schválně vyberu tu největší. Mohla si ušetřit trochu nepříjemností -- i když, abych byl upřímný, ne zas tolik -- kdyby si vybrala sama.
Upřeně se na tu vařečku dívá, ale neprotestuje. Je odevzdaná osudu. Jakmile je dostanete sem, není těžké dostat je přes ty zbývající překážky.
Vyberu si židli, dobrou, pevnou. Ona se na mě dívá, vyděšená, ale odevzdaná, zatímco táhnu židli doprostřed jídelny.
Je dost malá na to, abych ji mohl prostě přehnout přes koleno, aniž by to moc tlačilo na nějakou část jejího těla. U těžších žen bych použil něco jako pohovku, aby měly lepší oporu, ale v tomhle případě to není nutné.
Stisknu tlačítko na mobilu.
"Je čas na váš výprask," řekne příjemný ženský hlas aplikace.
"Tak si prosím sundej kalhoty," řeknu. Kalhoty jsou pro výprask ten nejhorší druh oblečení a vždycky je lepší, když se jich co nejrychleji zbavíte.
Kromě toho, svléknutí kalhot je poslední známkou podrobení se.
Dám jí chvilku, aby o tom přemýšlela. Nakonec slabě přikývne a pomalu si stáhne kalhoty přes křívky svého zadečku. Pak se zastaví a s očekáváním se na mě podívá.
"Řekl jsem 'sundej si je'," řeknu. Vidím, jak se jí v očích lesknou slzičky, když pomalu stahuje kalhoty až dolů a vylézá z nich. Není zrovna moc poslušná, ale to je mi celkem jedno. Žádný trest navíc jí za to ukládat nebudu -- aspoň ne teď. Ale je to dobrý nápad propříště, pokud nějaké "příště" bude.
Bez varování se po ní natáhnu, popadnu ji a přehnu ji přes koleno. Těsně předtím, než mi její tvář zmizí z očí, si všimnu strachu a paniky v jejích očích. Už jí není pomoci. Dostane výprask a dostane ho ode mě. Neznám její jméno a ona nezná moje. Neznám důvody tohohle výprasku, ale jsem rozhodnutý, že bude pořádný.
Leží přehnutá přes koleno, a než stihne něco udělat, stáhnu jí kalhotky. Myslím, že to nemá smysl protahovat, a tak moje ruka s hromovým plesknutím dopadne na její zadek.
Příští minutu strávím tím, že její holý zadeček zpracovávám rukou. Vyplácím, aby zrudl, abych si připravil plátno, abych tak řekl, pro zlatý hřeb odpoledne, a vyplácím, abych ji vyvedl z míry. Jak tam tak leží, cítím, jak se třese a škube sebou, a to jí nedovolím. Vychutná si plnou nabídku, žádné zkratky.
Na chvíli se odmlčím a nechám ji popadnout dech. Potom vezmu do ruky vařečku.
Výprask rukou byl jistě nepříjemný, ale ne zase příliš. Nechávám ji, aby si myslela, že ví, co ji čeká. Nechám ji chvilku uvolnit, než jí tuto příjemnou iluzi překazím.
Vařečka poprvé zasáhne její zadek a ona zavyje překvapením a bolestí. Příliš pozdě si uvědomí, že její zadek teď čeká opravdu pořádný nářez a že ať bude brečet, jak chce -- a že bude brečet hodně -- nepřestanu, dokud nedosáhnu svého cíle.
Vzlyká a brečí jako malá holka, ale pořád se snaží nebýt moc hlučná. Je to trapné, když vyplácíte holku a najednou přijde soused, jestli se jí něco neděje.
Dokončím výprask. Od chvíle, co jsem ji přehnul přes koleno, uplynulo jen něco přes tři minuty. Během tří minut jsem dohnal hezkou holku k hysterickým slzám a její zadek je teď červený a horký na dotek -- i když na kráse mu to nijak neubralo.
Moc toho zase neumím, ale tohle ano.

Pomůžu jí vstát a pomůžu jí posadit se k jídelnímu stolu na povýpraskový rozhovor. Sezení ji musí hodně bolet, ale to je jen jeden z těch malých krutých detailů, který tomu dodává osobní dotek.
"Takže," povídám, "povíš mi, proč jsi potřebovala tenhle výprask?" Někdy se potom otevřou.
"Byla... byla to sázka," řekne.
"Sázka?"
"Vsadila jsem se s kamarádkou a prohrála jsem, a ona... mi stáhla tu aplikaci a zařídila mi výprask."
Trochu se zamračím.
"Tak počkej, abych v tom měl jasno: ty NEJSI na výprasky?"
"Já... já nevím. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. Byla to jenom ta pitomá sázka..."
"K tomuhle ale RedMark neslouží, mladá dámo," řeknu přísně. "Ta aplikace je pro lidi, kteří CHTĚJÍ dostat -- nebo udělit -- výprask. Já... vážně nechci takovéhle věci dělat proti tvé vůli."
"Ale já jsem s tím souhlasila. Není to vaše chyba."
"Ale ty a ta tvoje kamarádka jste i tak zneužily aplikaci," řeknu, "a to má určité následky. Počkej, jenom si..."
Vyčistím si rozvrh na zbytek odpoledne.

* * *

"Haló, Mařko? Takže... jo, už k tomu došlo. Cože? No, nějakej chlap. Přišel sem a... jo. Vařečkou, jo. Bylo to hrozný! Ani si nemůžu sednout a dokonce mám modřiny! Co tím myslíš? Ne! Nebudu ti přece ukazovat zadek! Ne, prosím... nenuť mě k tomu... Ale to bude hrozná ostuda! No dobře... hádám, že nějaký důkaz bych ti ukázat měla... ale jen trošku! A nesmíš to nikomu říct! Nikdy! Nebo ti nakopu prdel! ...Teď? Jo, nikam nejdu, ale... Ach jo... Dobře."

Odloží telefon, a já se na ni usměju. "Dobrá práce," řeknu.
I ona se usměje.
"Můžu se dívat, jak jí nařežete?" zeptá se.
"Jistěže. Vlastně... myslím, že na tom budu trvat."

4 komentáře:

Dawe řekl(a)...

Moc hezké, ale opravdu moc. Jediné co mi nesedělo je hlas z mobilu : je čas na výprask. Ostatní excelentní, hezký nápad, byla by to hezká aplikace, otázka je, kolik lidí by se asi našlo v okolí 100km například. V nastavení aplikace by jistě mohlo být i detailnější průběh výprasku, jeho síla a intenzita. Pobavil jsem se, díky.

Anonymní řekl(a)...

Koukám, že jsem omylem komentovala na blbém místě - tak znova pod povídku:
Hurá, hurá, hurá,
děkujeme za Fulgura!

Aplikace - boží!
Poklonu Ti složí,

každý, kdo to uvidí.
Jinak ať se zastydí! :)

Díky, Luss

Anonymní řekl(a)...

Musim rict ze opet genialni povidka :-) mov me potesilo kdyz jsem si vsimla ktery z autoru se na denik vratil. A povidka opet nezklamala. Skoda ze podobna aplikace neexistuje :-)
Micule

Anonymní řekl(a)...

Hezká povídka, škoda, že taková aplikace neexistuje.