28.4.16

NEJPROLHANĚJŠÍ KŘESŤANKA


Slunce pražilo jak divé a slábnoucí vítr hnal přes duny pouště jemný písek a prach.
            Přesto byl obchodník Einar spokojen. A aby taky ne! Z Reikiawického sirotka - nejbohatším kupcem východního středomoří! Statky, hospodářství, obchody a kde co měl od Anatolie po Hispánii, dobře znám byl jak v Lisboa tak v Cařihradě a TIŠE uznáván byl jak v Římě, tak v Mekce. Bůh mu sice nandal smutné dětství, zato však věnoval hlavu na čísla, jazyk na řeči a srdce pro lidi. Být nepoctivý, prodal by sůl Dánům a písek Peršanům. To on však nedělal. Pouští I mořem jen putoval - a bohatl.
            Právě se vracel od Rudého moře - a zisk byl mnohonásobný! I proti nejsmělejším snům! Byl boháč do smrti....! Jakoby ty slané vlny přály tomu, kdo jejich jméno nosil na kštici i bradě! Od přístavu Oranu dělily jeho karavanu už jen tři dny a pak... Domů! - Ať už to měl být dům v Reikiiawiku, či "jen" sídlo v Malaze. Mrkl po Slunci, upravil roušku a usmál se. K oáze to stihnou...! Jako na odpověď zazněl z dun před nimi táhlý tón zpěvného volání. Zvědové potkali oázní hlídky! Výskavý jekot, "žonglování" neforemnými arkebuzami - a oslavnná palba do vzduchu. Brzy je pod svými palmami vítal místní kmen - vzdálení příbuzní Kibů. Einar málem zapomněl na svou jedinkou starost - pár bílých velbloudů. Vyhrál je v sázce a věděl, že v Oranu je bude mocí mermo žádat imám i konzul... Což bude dilema... Zbavil by se jich, ale - jak?Zkusil chmuru zaplašit náladou oslavy shledání. Jenže...! Uprostřed vítání se ozval hluk. Cizí hluk. Einar se vytrhl. Už byl osvěžen, s náčelníkem se již uvítali, - co bylo tohle?? Popošel pár kroků - a uvěřil na básně. Uvěřil na divadlo, uvěřil na osud. Za samým okrajem oázy byl soud. Těsně za poslední travou se chystali... Kamenovat. Poznal kočovný rod Mutavauú - a zažil lásku na první pohled, moc melodramatu - a osudné řešení problému, vzniklé samo od sebe. Mezi posledním párem palmových kmenů tu byla za upažené ruce připoutaná vysoká mladá žena. Spíš dívka.  Jediným šatem jí byla rozměrná bílá říza, takže šlo vidět bohatou záplavu jejích narudle černých loken. Už to Einara zaujalo a když ještě spatřil alabastrovou pleť, líbeznou tvář... A RUDÉ OČI, jaké měl i on, byl rozhodnut. Tuhle ženu chtěl. Předstoupil před probíhající soud a promluvil k němu. Prim, kromě soudců, rádoby vedl robustní, dost tlustý a zřetelně obstarožní muž v šedošedém burnusu a bělavé kefije. Pompézně se stavěl do role klamaného manžela a s rozmáchlými gesty žádal spravedlnost. Dav přitakával. Einar chlapa odhadl na hamižníka - a postřehl i velitelský kukuč z jakési aháji v davu, upřený na mužův těkajíící profil.
Vzal to v potaz a spustil:
"Máš svatou pravdu, vzešený Harůne! Jistě. My u nás ovšem stejně svatě věříme, že když je lidská bytost tak mladá - a je to navíc žena, může být napravena. Ne nutně utracena." Harůn se vypjal, až mu po hrudi zašustil impozantní kvádr kadeřavého plnovousu. "To se mám řídit tvým cizím rozumem?!" Vystrčil bradu, až na ní nechtíce ukázal pěkných pár šedin. "Ne! Řiď se moudrostí předků! 'Lepší užitek, než škoda!'" "A co?! Ta hanebnice má sice cenu půlky velblouda...! - Má čest je ovšem dražší!" A Einar měl nápad! Vypjal se, založil ruce - a povídá: "Ztresej ji tedy pádem do otroctví - a prodej mi ji! NABÍZÍM PÁR BÍLÝCH VELBLOUDŮ!" Pronesl důrazně a s uspokojením vnímal ohromení davu. I Harůn sebou trhl a ruce si do vousu vrazil tak, až si je zmazal od černidla. Viditelně váhal. Výše zisku lákala - ohrožení prestiže zrazovalo. Einar se chystal něco dodat, arabův nápad byl ale rychlejší. "Dobrá! Prodám ti necudnou Zafiru! To ale pod podmínkou, že nám všem ukážeš - kterak ji napravíš!" Dav zabouřil, soudci kývli a Einar musel přijmout.
Zbytek dne byl věnován obchodu a přípravám. Harůnova rodina trvala na tom, že krásku předají až k cizineckému trestu. Einar raděj poslal sluhu a přítele Alpa, aby dohlédl na Zafiryno uchystání.
Příštího jitra bylo vše připraveno. Uprostřed oázy byl zaražen vysoký kůl, ke kterému houf Harůnovi rodiny - s tímto v čele - Zafiru přivedl. Měla sice černočernou aháju se závojem, rudé oči však mluvily jasně a i Alp kýval, že je vše v pořádku. Harůn ji vedl na oprátce ze řemenu - a celý se papil, co pán bílých velbloudů. Směna proběhla pár kroků před kůlem. "Teď trest!", křikl a odchvátal. Einar musel konat. Drže volný konec smyčky, prohlédl si "svou kořist". Vysoká, štíhlá, souměrná, rudooká, - bosá. I ty opánky jí upřeli, - ale... Ano! Ženě z očí hleděly zbytky opia či hašiše, nebo kterého neřádu! Nevadilo. Vzal první řemen a spoutal jí před tělem stisknutá zápěstí. Druhým pak předloktí. Přived ji čelem až těsně ke kůlu a za pozdvihlá předloktí ji k němu připoutal řemenem  třetím a čtvrtým. Žena se tak musela u kůlu poněkud schýlit, až předklonit. Einar konal dál. Další dva řemeny spoutaly mladici kotníky a kolena. Pak ji u samého kůlu přinutil stoupnout na špičky a sedmý - osmý řemen upoutaly k dřevu i svázané kotníky s koleny. Žena se tak v jakémsi předklonu od kůlu "vystrkovala". Einar však pokračoval. Delším řemenem jí ovil pas a volným koncem přitáhl ke kůlu tak, že se musela řádně prohnout v zádech. Tak se Zafira u kůlu pořádně "vyšpulila". A rusý seveřan vzal dýku. Přihlížející zašuměli - on však řízl jen do faldu látky na černých šatech upoutané, co nabral těsně pod smyčkou provazu. Pár řezů - a z jednolitého oděvu byla - blůza se sukní. A protože "sukni" hned pustil, celá hned spadla a svěsila se až k poutům u kolen. Mladá žena se octla od lopatek po kolena téměř odhalená. Téměř. Ukázal se jen menší kus jejích zad. Oblečeny měla ještě jakési volnější kalhoty z tenkého černého plátna svázané v pase. Konec širších nohavic byly kdesi v půli lýtek - to ale Einara nezajímalo. Rozvázal tkanici a nechal kalhoty sklouznout za sukní. Jéminkote! Celičká oáza viděla Zafiře na holou! A vzal to kozel! Co - viděla! Zírala jak u vytržení! Jenže ne dlouho. Alp už podával mastný prut kuru, tak na sáh dlouhý a na prst silný. A Einar začal bít. Za cest po Evropě viděl pranýřování mnohokrát a svištivě hvízdající prut ovládal s umem zručného popravčího. Prskavé rány se rozlehy do široka. Jedna po druhé, vedené mocnou pravicí, začly holé půlky lepého zadku neuvěřitelně pravidelně pruhovat svítivě rudými šlici. A upoutaná rudoočka zvrátila hlavu nazad, zaškubala se, napjala, zasvíjela a když pouta nepovolila,  začla bitá krasavice pištět, ječet, vřískat, výt a vřeštět, že by jí smečka lvic záviděla! Potem prosáklé šaty jí přes svou čerň ztmavly o tón - rykem a zalykáním vzdovaná - vdechovaná rouška o dva. V urputných snahách o únik se křičící trpitelka pocukávala - zvýrazňovala tak ovšem jen další a další dopady prutu na své vystavené pozadí. Patnácti pozvolnými ranami přetáhla silná haluz pružného prutu celý zadek od zad až po stehna. Pak Einar bití přerušil, úpící ženu obešel - a prut vzal do levačky. Pak bil dál. Opět pozvolně, ránu za ránou, odshora dolů. Tentokrát stál krásce po pravém boku a konec haluze, opět zas bijící přes celý zadek, dopadal co nejblíž boku levého. Mříž šlinců dvojnásobně houstla. Ran přibylo do třiceti. Mladistvá žena už vydávala spíš skřeky nežli křik s nářkem. Dav němě zíral. Kolik z nich kdy zřelo ženskou hanbu pod širým nebem? Potom Einar bití zas přerušil, znou nešťastnici obešel - a zas z leva zasadil pět ran, bijících přes levou hýždi. Konec prutu trefoval shora dolů střed zadku. Zafira už se jen zajíkala. Opět přestávka, zas ženu obejít - a posledních pět ran šlo zase zprava, jenom přes pravou půlku. Nešťastnice již téměř omdlévala, rusý muž už však prut odhodil.
A jakoby to byl povel, prolétl oázou varovný výkřik.
"Bouřé! Bouřé!"
Všichni se rozprchli, zrzek však neztratil hlavu. Vytasil scimitar, přesekal řemeny, chytil klesající ženu do náruče a odnes k přiřčeným hostinským stanům. I zde bylo už vše připraveno. Po sklouzlé "sukni" a ztracených kalhotách se ani neohlédl. Jiní však ano...
-
Bouře byla pořádná, - ale stany důkladné. Pro Zafiru bylo vše připraveno. Okamžtě byla, tváří dolů, uložea na pohodlné lůžko - a skvěle ošetřena. Oleje, masti - jenom ty nejlepší - a Einar dbal, aby neproťal kůži do krve. Jeho dávný společník a kamarád, doktor Benjamin, ho řádně poučil a zrzek byl něžný. Lékař mu potvrdil i to, že byla zmámená - a že je úplně zdravá. Přemaštěné opuchliny sice děsně natekly a nachově zrudly, to však mělo být dobré znamení. Pak zrzek požádal o samotu, zatáhl kol lože závěs a blízko byla jen stará služebná, Zoraida. Sám bděl u odpočívající do noci.
"Kde to jsem?", zašeptala kráska s večerem bplestně - a osud tomu chtěl, že spatřila nejdříve Zoraidu. Tehdy jí v oku blýsklo vědomí a zkusila se zvednout. "Ne! Ne - stařenko...! Uteč ode mne! Prohlásily mne za nehodnou... Au...! Bu-Budou mne kamenovat... Au! Aúúú...!!", zaúpěla pod návalem bolesti - prorazivší oparem tišících léků - a přemožena zesláblostí klesnula zpět. Zoraida ji skoro mateřsky utišila, podala vodu - a raději hned řekla pravdu. "Nikdo tě neukamenuje. Tvůj muž se tě zřekl - a přenechal mému pánu - Einarovi." CO ŽIV SEVEŘAN NEVIDĚL V LIDSKÉ TVÁŘI TKOVOU BLAŽENOST...! Pak kráska upadla do mrákotného spánku. A sny musela mít stejně krásné, jako byla sama. Usmívat se nepřestala.
-
Bouře sílila a Zafira taky. Už druhý den byla při sobě a Zoraida o ni pečovala tak citlivě a svědomitě, že se záhy pokoušela i vstát. Ujištění, že večerní novina nebyla jen snem - a že se opravdu proměnila ze vznešené manželky v pouhopouhou otrokyni přijala zrovna tak blaze, jako poprvé. Nahota jí víc než nevadila. Byla za její lahodnou lehkost i úlevu vděčná - a na nového pána se ani nepřeptala. Zoraidina mateřskost jíbohatě stačila. Když potom Einara konečně spatřila, neomdlela ani hrůzou, ani děsem, ba - ani hnusem. To spíš na něm mohla na chvilinku oči nechat. Však ne darmo seveřanu přezdívali "Rusý-Kristus"! Měl v sobě přesně tu směs moci a laskavosti, co ho stavěla někam na půli cesty mezi jarla a anděla. Nebo čerta s věrozvěstem? Kdo ví! Silný i sošný byl dost - nu, a vlas s vousem dokonaly dílo!
"Tys kouzelník, pane?", zašeptala s nyvou zbožností. Když zakroutil hlavou, přeptala se: "Byl čarovný prut, jehož rány mne vykoupili od smrti kamením?" Když popřel i to, opáčila Zoraida - proč se ptá? Stále nahá kráska řekla: "Nespočetněkrát jsem byla bita. Biči, řemeny, holemi vší sorty, ba i všemožnými pruty. Nikdy, nikdy - jsem však neprožila to, že by bolest z ran působila... Tak toužebnou... Slast! Až... - Až teď...!" To Einara trochu překvapilo. O takových povahách zatím jen slyšel. Chystal se krásce říct, že při bití byla tentokráte zmámená - a prožívaná lahodnost je směsí blahodárného hojení s tišícími léky. Bodře ho však předešla a "zradila" stará dobrá Zoraida. "Ohó! Toť účinek kouzla první lásky - co k tobě pán od spatřemí pocítil! Však taky jen proto za tě párem bílých dvouhrbáčů zaplatil!" Dvka jenom zalapala po dechu a usmívající se Einar ji pohladil.
-
Einar se Zafirou se jaksi museli brzy stát milenci - a rádi to ihned i udělali. Seveřan ve své rudoočce nadšeně poznal ženu právě tak náruživou, jak mu vždy vyhovovalo - a cele jí propadl. Zafira milovala milování a Einara blažilo působit této něžně vášnivé milence všemožnou slast. Osobně se mu vždy velmi líbilo krom mnoha jiného, to, že je... Hlasitá. Hlučná. Něha i vášeň vždy Zafiru "rozezvučela". Všemožné nemožné vzdechy, steny, heky a výkřiky i křiky bez trýzně a utrpení spolehlivě provázely každičkou jejich důvěrnůstku - natož co jiného. A toho i onoho páchali hodně, mnoho a čím dál víc. Žert pravil, že: 'Prodaná manželka překřikuje bouři!' - A to měl tak trošičku pravdu. Ani stále trvající bouře nezastavila ve stanech oázy řeč - a... smích. Pod stany rodiny Harůnovy zavládnula hanba a zlost. A nejvíce se užírala nositelka upřených zraků v hustém závoji staré aháji, Harůnova matka, paní Sůlfána. "To by člověk nevěřil, jak řádně ti ďauři své ženy krotí!", slyšela odtud. "Jednou hůl vezmou - a ony, Oj!, už křičet snad nikdy nepřestanou!", znělo zas odjinud - a ženu po nocích strašily sny o prstech, posměšně napřáhlých synovým směrem. To, pokud jí jek bouře dal spát - a ten Zafiřin ji zrovna nebudil. Tisíc šejtánů...! Duši by prodala ifrýtům - jen to moct nějak zvrátit...! Kolik ji jen stálo úsilí, aby už konečně zničila tu bídnou semetriku...! Tu ničemnou užíračku synova vzácného, křehkého zdraví...! Ona musela...! Musela...!!! Jekot.
Stařena se vymrštila - až vrazila do rozkývané stěny synova stanu. Nitrem jí víc než bouře běsnila živelná touha ZNIČIT... ZAFIRU!!!
-
Einar a Zafira se milovali. Dušemi, myšlenkami, srdci i těly. Pro mladou krásku to bylo víc, nežli kdy snila. Byl to rajský sen, který žila. Ten dobrý, silný, hezký muž ji měl, chtěl a bral si ji stejně, jako se jí sám dával. A ne, nemyslela krásné šaty či drahé šperky - byť jich měla víc, nežli Harůnova rodina. Kráska sama si chvílemi nerozuměla. Proč byla tak blažená? V čem se Einar odlišoval? Jistě, byl rusý, mladý, hezký, silný, něžný, pozorný, ale... Ale v čem byl tolik jiný...?? Co pamatovala, učily ji znalejší, že ležení se liší v rozevření kolen a roztažení nohou. Muž že je lhostejný. Jí nebyl. Ta rozkoš...! Ta slast...! Ten rozdíl proti Harůnovi - a před tím jeho staršímu bratrovi Kasimovi...! A pak na to přišla! Blažila a lahodila ji BOLEST, která ji dráždivě zalévala z hojících se šrámů. Z "jelit" po záchranném výprasku. Jak bití prožila zmámená - a láska v době hojení byla něžná, dávaly opatrné doteky citlivých míst více vzrušení, nežli trápení. Dobrý muž jí byl tím nejlepším, protože něhou navýšil slast z její bolesti! Zafira se tak zastyděla a lekla, že se až rozplakala. Byla ženou šťastnou pod ranami...! Takové se pán určitě zbaví...! Bála se a vzlykala, aniž by si uvědomila, že se s pánem v loži o ranním polospánku, zrovinka objímá...! A Einar se vzbudil a ptal.
A z míry vyvedená Zafira, do hloubi duše poděšená možností, že na ni nový pán zanevře, zalhala. Místo aby přiznala, jak miluje něho s jemnou bolestí, vyhrkla povídačku, že se jí zastesklo po marocké otrokyni Asje, jedinké kamarádce, kterou v Harůnově rodině měla.
V té chvíli netušila tři věci.
První, že poblíže bdící Zoraida je z těch vzácných lidí, co umí rozpoznat lež, když ji slyší.
Druhou, že za stěnou stanu špehující Sůlfána v duchu jásá.
Třetí, že otrokyně Asja, kterou opravdu považovala za dobrou kamarádku, je zrádkyně, - která Sůlfáně pomáhala snovat úklady proti ní...!
Další den ráno bylo po bouři - a skoro veškeří hosté se chystali oázu opustit. Einar už od své služebné věděl, že cosi není v pořádku. Přesto jasně vnímal svou příchylnost k náruživé krasavici - a byl pevně rozhodnut podniknout COKOLI pro její nápravu, NE však - vzdát se jí. Těsně před odjezdem jej přišel pozdravit Harůn. Pod bleskným zrakem matčiným vynášel Einarovu štědrost - a nabízel ke koupi - otrokyni Asju! Einar nebyl hloupý. Pochopil špehování a došla mu i souvislost se lží. Ale - "naletěl" - a koupil! Náhle tak vlastnil vysokou usměvavou dívku s vysokánsky kadeřenými kudrnami černočerné barvy - a čokoládově hnědou pokožkou. Za šat měla jen umně vitou tuniku - a byla bosá. Rád jí koupil aháju s hidžábem i závoj s opánkami. Stejně jako pro Zafiru. Na cestu pouští byly nutné. Zafira vyjela na cestu k Oranu otřesena. Zrakem i citem vnímala, jak Ajsa Einara svádí, i ona tušila špehování - a o Sůlfánině zášti ovšem věděla... Co mohla čekat?? A Oran byl velký přístav,... Tanečnice, hetéry, otrokyně... Nezbaví se jí Einar?! Nezbavil. Vše byla lest! Imámovi daroval kde co - A KONZULOVI ASJU!! Černoška vykřikla, z vlasů si vyškubla jehlici - a vrhla se po Zafiře. Nedoskočila. Einar byl připraven - a tajným rozkazem spravení strážcové dávali pozor. Konzul Móc děkoval, za otrokyni - vražednici! A Zafira?? Po spoustě milování s Einarem přijala křest - a pod jménem Zorra se za něj provdala. Na jeho vlastní lodi pak ihned vypluli na moře. Jeho - jejich, kajuta byla vždy přepychová - jako svatební a zbohatlická, však byla učiněna až královskou. I lože s nebesy tam bylo schystané. A tak se stalo, co se stalo! Manžel si na lože sedl a manželku - vyparáděnou a nastrojenou více, než Judajskou kněžnu, si posadil na klín. Dotkl se její tváře, vzal do dlaní, políbil. Pak přímo řekl: "Lhala jsi mi!" Semkla víčka - a přiznala vše. Lež i důvod. Einar si - spíše oddechl, nežli povzdechl. Pak řekl: "Za podvedení manžela tě chtěli kamenovat - a spasilo tě bití. A to navíc věřím, že ti ukřivdili. I lež je však podvod - a toho ses dopustila. Trestem bude - bití! Zorra nestačila ani vzdechnout - A DĚLO SE! Jen si v duchu stihla představit, jak ji muž vyvádí na palubu a poutá ke stěžni - pocítila hmat... A ležela tváří na rozestlané přikrývce - ohnutá přes manželovo koleno. Dlaně rozlétlých rukou taky pleskly o hlaďounkou tkaninu, ale než stihla alespoň zalapat po dechu, obemk ji Einar levačkou v pase - a začal jí volnou rukou vyhrnovat šaty. "Za nejasnou nevěru velké bití - za jasnou lež - malé!" Kasal jí košile se zbytkem šatstva. Kráska jen třeštila oči! Co se to dělo?? To už jí ale holé půlky nahého zadečku čněly ze všech látek  a muž ji přes něj začal... Pleskat! Bít... Plochou dlaní! Každé udeření plácavě prsklo a dech stále nabírající Zorra rázem dostala to, čemu se u křesťanů povždy říká "pětadvacet na holou"! "Tak!" vydech si Einar, když skončil a ženu popustil. "A Takhle bita budeš pokaždé, kdykoli mi zalžeš!" - a posadil si ji zas do klína - tváří v tvář - sám zaražen tím, jak je rozpálený... A Zorra? Vášnivost, Lačnost, Horoucnost, Žhavost... To byla pro ten čas její jména. Ta řeč její tváře. Těla. Bytosti. Dál - dál to bylo, dost divoké. Nejdřív vzduchem lítaly šaty, cáry, šperky, výstroj, - vše - a pak - inu - pak se námořníci Einarovy lodě naučili novou průpovídku!
"No jo! To když si pán veze paní - tak krz vlny plujeme hladce - a na tišinách se houpem! A to křičení! Jéjej. To i bouře vodplaší!"
-
Té první noci se mladí manželé probudili v obětí a Zorra zašeptala:
"Řekls, pane manželi, že budeš bít vždy, když ti zalžu?" Usmál se a políbil ji, ale - kývl. Usmála se též, přivinula víc, políbila ho a prohlásila: "Pak, pane manželi, slyš moje poslední pravdivá slova! MÁŠ ZA ŽENU NEJPROLHANĚJŠÍ KŘESŤANKU NA SVĚTĚ!"

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Není co dodat. Nádhera ;-)

Kotě

Anonymní řekl(a)...

Moc pěkné! Dle mého názoru nejhezčí, do jsem kdy od Čajmrska četla :) Pěkně rozpracovaný příběh o ženě, která překřičí i bouři a o tom, že zlo vždycky prohraje. A ještě "to" má ráda, fakt super! ;) Také oceňuji změnu stylu psaní, jsem ráda, že se tak často nevyskytuje množství vykřičníků a velkých písmen - mnohem lépe se to pak čte. Díky, Luss

Cyril Rupert řekl(a)...

Souhlasím, ta typografická umírněnost tomu svědčí! No a popis výprasku je podán s takovou šťavnatou obrazností, že jsem to úplně viděl... ~ HamH

Anonymní řekl(a)...

Opravdu důstojná labutí píseň Aryonova deníku.
Co mě na Čajmrskových příbězích baví, je to, že vždy jde o příběh, a k výprasku se dospěje vždy jaksi mimochodem. A taky to, že je to vzdělaný pán se širokým rozhledem. Z jeho bohatého slovníku by si měla vzít příklad většina zdejších autorů. Bravo!!!

Aloys