21.4.16

Sladké sny na konci duhy

“Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.”
Nápis na průčelí ústřední budovy

Zástupce samotného prezidenta, ředitel Sanders se zastavil u nás v laboratoři – neočekávaná inspekce. Málem se zase složil. Začal hystericky řvát a vyhrožovat, že nás oba propustí. Absurdní. Co vlastně čeká od vývojového oddělení? On si zkrátka nedovede představit, že by Rainbow vynalezla původní produkt. Potom se samozřejmě nemůže divit, že jsme za Goopple vždycky o krok pozadu. Nechápu, jak se ten úzkostný zbabělec dokázal prodrat tak vysoko.
„Co to má být? Vy tu teď vyrábíte mučící nástroje? Copak jsme někde ve středověku?“ řval na chudinku Sally, kterou jsme s Tonem přemluvili, aby nám dělala figurantku. No dobře, zaskočil nás, ale kdo mohl tušit, že se z Oázy vrátí tak brzy a v tak mizerné náladě. Sally před ním utekla a Tonton stál jako opařený. Stál a tupě zíral na prototyp, jakoby ho dnes viděl taky poprvé. Když se Sally vrátila, tiše a nenápadně jako obvykle, byl už Sanders dávno pryč. Naše malá Sally! Nikdo by na ní nepoznal, že poslední půlhodinu proplakala v kumbálu na košťata, nebo kam se to vlastně vždycky zašije.
„Teď už je to jedno Sall, zkusíme to za týden. Připravím jim takovou slajdšou, aby ji pochopil i analfabet. Poradím se s Markem. Žádné studie ani sociologické průzkumy. Už žádné figurantky. Bum, prásk! Ratata! Rapidmontáž jako Vol. tů-fór – znáš ten pořad?“
Zavrtěla hlavou.
„Šerif to takhle rád.“
Sally byla naše asistentka. Tichá, celkem vlídná a k ničemu. Tvrdila, že si potřebuje odpočinout od učení a maminka jí vyjednala stáž u Rainbow, aby nemusela přerušit studium. Do ničeho se nepletla, a tak jsme si ji brzo oblíbili. Krom toho, že u svého stolku v laboratoři sepisovala otřesné básničky, byla mimochodem geniální. Nasekačku vymyslela ona.

Jednoho sychravého šedivého dopoledne jsme se s Tontonem a Sally bavili o převratných vynálezech. Vlastně ne, bavili jsme se o originálních nápadech, které svému majiteli vydělaly BALÏK.
„Vzpomínáš na fejsbuk?“
„Co je fejsbuk?“
„Sally! Vy máte obrovské mezery ve vzdělání…“
„Nebagaj mě móvní trendy.“
„To by ale měly, když teď pracujete pro Rainbow. Mimoto, fejsbuk nebyl žádný módní trend. Spíš se to podobalo pandemii - globálnímu zánětu mozkových blan.“
„Fajn, profesore, ago co teda šlauf?“
Nejprve jsem se Sally zeptal, jestli si někdy psala deníček: „Takové to holčičí psaní - kde a s kým se procházela, jakou si poručila zmrzlinu, a kterého luchadora zrovna zbožňuje.“
Přiznala, že ano – tedy psala, i když navrhovaný obsah radikálně odmítla. Dále jsem se zeptal, jestli by si přála, aby ten její deník někdo četl.
„Zgazdil ste se natotál?!“ řekla Sally a neodpustila si poznámku, že nerozumím její generaci „anízamagg“.
„Milá Sally, možná že dívčí duši nerozumím ani za mák, ale přijít s tímhle nápadem před rokem 2004, válím si teď šunky někde na Bassiley-6 a neztrácím čas lekcemi dějepisu a angličtiny v téhle sterilní kůlně.“
„Tomunev. Kerý cvog by chtěl zveřejnit svůj Žiběh dřív než skape?“
„Tehdy? Každý,“ řekl Tonton. „A nebyl to žádný Životní příběh. Spíš taková líbezná škraboška, kterou si uživatelé před svými virtuálními přáteli nasazovali – alespoň zpočátku, když to byla ještě neškodná hračka.“
Pokusili jsme se jí tu dobu přiblížit. Tonton se dokonce naboural do starého archivu Rainbow, aby si prohlédla nasyslená data, která nám během fúze z modré knížky přenechali. Beztak už neměla žádnou komerční hodnotu a jejich tajení bylo ryze formální.
Příštího rána nám Sally vyložila svůj plán – a my pochopili, že je geniální.

Prezident Rainbow Abraham A. Carter byl nadšený a po zhlédnutí prezentace prohlásil, že „chce tu věc domů!“. Když ho právní oddělení opatrně upozornilo, že legislativou něco podobného neprojde, vynadal jim, že si neplatí sto právníků za to, aby mu říkali, co nemůže. Následovala krátká, ale ostrá diskuze s Pulénem o povaze cílové skupiny, potažmo budoucích zákazníků do které zasáhli i akcionáři. Carter byl přesvědčený, že kupujícím bude dezorientovaný rodič-polointelektuál nezvládající svého potomka, zatímco Pulén prosazoval využití v zábavním průmyslu. Carter kontroval „Matkou na Valiu“.
„Tohle půjde na dračku! My těm spratkům ukážeme! Zachráníme morálku týhle posraný planetě, kurdafix!“ hřímal, jakoby úplně zapomněl, že uspokojováním rozmarů překrmených rozmazlených teenagerů-jedináčků, vydělává každý den milióny dolarů.
„Víte, pane prezidente, to je dost ošemetná věc. Veřejné mínění by se mohlo obrátit proti nám...“ prohlásil Pulén, ale Carter ho přerušil.
„Veřejné mínění je slečna prodejná. Investujeme do propagace! Krustavanoho, jak dlouho děláte marketing? Od včerejška?“
„Sloužím Rainbow už víc jak čtvrt století.“ ohradil se Pulén.
„A už jste přemýšlel, co budete dělat dál?“ zeptal se Carter.
„Jak to myslíte... dál?!“
Na konci videokonference si akcionáři vyžádali čas na rozmyšlenou a vývojové oddělení dostalo za úkol rozpracovat obě varianty, samozřejmě že v nejvyšším utajení.

Tonton byl profesionál. Obdivoval jsem jeho nápady. Nikdy nezapomenu, jak ho kdysi dávno UIT Institute požádal o studii konstrukčních možností osobních počítačů. Měl vymyslet logický systém uspořádání komponentů uvnitř přenosného počítače s ohledem na jednoduchou opravu nejfrekventovanějších závad. Výsledkem jeho zkoumání byl plně funkční model, který by dokázalo bez zvláštních znalostí a speciálního vybavení rozebrat a složit osmileté dítě (Markově dceři Darje bylo tehdy necelých sedm, ale Mark nám neustále opakoval, že Darja vyniká nadprůměrnou inteligencí. Tvrdil to postupně o všech svých dětech, dokonce i o Amélii). Prototyp byl mimochodem tak spolehlivý, že většinu obvyklých závad definitivně odstranil. Tonton odeslal UIT zevrubnou zprávu a inkasoval prémii, ale nezahálel ani minutu a ihned se pustil do další práce. Postupoval podle stejného klíče, jenže obráceně. Logický systém uspořádání, který prakticky vyloučil možnost jakékoliv opravy vysoce poruchových komponentů, byl v nastávající éře hyperkonzumace přeci jen lukrativnější. Patent koupila Rainbow, která se postarala o distribuci mezi nejvýznamnější výrobce počítačů, tehdy ještě „laptopů“, a taky nabídla Tontonovi stálé zaměstnání.

„No to mě podrž! Všeobecně zaměřená kampaň na chlapce a dívky patnáct plus, limit cca třicet. Druhá všeobecně zaměřená kampaň, pětadvacet plus bez limitu,“ řekl Mark.
„To zní jednoduše, použijeme loňskou šablonu a obrázky stáhneme, jako obvykle,“ řekl RT.
„Tak se podívej. Vsadím se, že takové obrázky v archivu nemáš.“
RT převzal složku s dokumentací a chvíli zadání studoval.
„Tomu nerozumím. Není to kachna? Třeba si velín kontroluje, jestli tu nechrápeme.“
„Ne, je to ofi, přímo od Puléna. Nevypadal, že má náladu na kanadské žertíky,“ řekl Mark.
„Najmeme fotografa,“ řekl RT.
„Produkt zatím není hotový. Mají tam dole jen nějaké torzo s plácačkou,“ řekl Mark.
„Takže ilustrátora,“ řekl RT.
„Diskrétního,“ poznamenal Mark.
„Brainstorming. Jak tu kampaň postavíme?“
„Já bych to postavil asi tak, že až přijdu večer domů, vytáhnu Amélii z postele, přehnu si ji přes koleno, a kdyby snad chtěla protestovat, řeknu, že jsem jí právě ušetřil devět dolarů, ale nemusí mi děkovat, udělal jsem to pro ni rád!“ řekl Mark.
„Těch devět dolarů ulož na její studijní fond. Nazveme to OTK. Do bubliny napíšeme něco jako - no počkej, ty dostaneš, nebo... já nevím, co se v takový moment vlastně říká?“
„Já si pamatuju sekec-mazec, ale to už je vybraný,“ řekl Mark.
„Použili jsme to?“ informoval se RT.
„Předloni, na ten zelenej sajrajt co se nedal polknout.“ řekl Mark.
„Třeba už to zapomněli? No dobře.Tak nasekej Amélii a snad tě přitom něco napadne.“ navrhnul RT.

Druhá generace spankingových prototypů, holistických spankingových strojů, dříve „nasekaček“, získala krycí názvy - a Sally se mezi námi intelektuály naučila mluvit téměř jako člověk.
„Sall, jak by se vám líbilo dostat výprask nekonsensuálně?“ zeptal se Tonton.
„Myslíte od Helgy? No, asi by to bylo svým způsobem stejné. Možná dokonce zajímavější. Čekám, že by se mi to docela ráčilo.“
„Krucinál,“ uklouzlo mi. „To jsou abstinenční příznaky, nebo co?“
„Hádám, že tohle nebude většinový názor,“ podotknul Tonton. „Nebo?“
„Záleží na okolnostech.“
„A to myslíš jak?“
Ten den kdy jsme zjistili, že je Sally geniální, nám mimo jiné vyprávěla jistou příhodu ze svého dětství. Proháněli se s bratrem na levitorech. Sally mohlo být tak šest, její bratr byl o rok mladší. Měla ho plné zuby a tak mu jednou prostě vypnula stabilizátor – padesát metrů nad zemí. Zřítil se volným pádem hlavou napřed a zabrzdila ho až bezpečnostní pojistka. Sally věděla, že se mu nemůže nic stát, ale on to nevěděl. Zůstal sedět na trávníku před srubem, bílý jako křída a tak vyděšený, že úplně zapomněl brečet. Sally provedla elegantní vývrtku a snesla se na tři kroky od něj, ještě celá rozesmátá.
„Jenže on tam pořád jen seděl, seděl, seděl a nic neříkal. Vypadaloto, jakoby usnul s otevřenýma očima a já dostala vítr žespolkjazyk, nebo žezapomněl mluvit. Volalasem o pomoc, ale všigni byli puč. Nugde ani živáčka. Když se konečně vzpamatoval, chtěl abychom to zopakovali!“
Zasmáli jsme se, Tonton a já, ale Sally zůstala vážná.
„Takže vám to prošlo.“
„Tojeprávěto! Když jsem si konečně uvědomila, co jsem vlastně provedla, nechtěla sem, abymito prošlo.“
„No, za našich časů se tomu říkalo výčitky svědomí,“ řekl jsem.
„Ba ne,“ ohradil se Ton, „já už asi vím, kam naše malá Sally míří. Imanentní spravedlnost, že? Nemohla jste se zbavit pocitu, že ten trest nakonec přijde, jenomže odjinud, zákeřněji a se strašlivými následky.“
Sally přikývla.
„Pamatujete, jak jsme se onehdy bavili o imanentní spravedlnosti?“ navázala Sally na historku, kterou nám vykládala v den, kdy jsme zjistili, že je geniální. „Myslím, že Helga s tímhle běsem jednou provždy skoncuje. Kéž by byla k mání už tehdy! Zašla bychsi za ní sama.“
„Myslím, že Helga nikdy neprojde. Ten zákon je naprosto neprůstřelný a my tu jen ztrácíme čas,“ řekl jsem. „Propos, zpátky do práce!“

„Co? Patnáct plus? To je málo! Stáhněte to na deset. Brambergův precedens? O čem to sakra žvaníte? Co je to paradigma? Na to vám kašlu, nabídněte víc! Vždyť je to jen zábava! Neškodná zábava, nikdo nepřijde k úhoně, všechno je ryze dobrovolné. Adrenalin, endorfin, prokrastin a tak. Ano, terapie, jako léčebné masáže jenomže víc. Víc, víc a ještě víc! Ne! Míň, panebože, co jste to za vola? Potřebujeme širokou cílovou skupinu, takže limit rozhodně snížit. Š jako štětináč, I jako imbecil, C jako cucák O jako… prostě ŠIROKOU. Pět okounů musí stačit. Ne dolarů, čím to teď platí v Evropě? Aha, a ve Svazu?  Já vím, to je riziko, které jsem… které je Rainbow ochotna podstoupit. Ne, samozřejmě to nepůjde pod hlavičkou Rainbow. Licenci vem čert, stejně jsme daleko první. Neřekl jste mu doufám… No dobře. Řekněte mu tu o Optimistovi a nejlepším ze všech možných světů… Zdar!“

Nasekačce už se neříkalo nasekačka, ale HSMx. Helgu dali nakonec přeci jen k ledu – prozatím. Nebyl to špatný projekt. Vlastně byl mnohem jednodušší a praktičtější, dalo by se říct – strohý, ryze účelový. Sally byla zklamaná, ačkoliv se roztomilé HSMx podobalo jejímu prvotnímu návrhu mnohem víc, než přísná Helga. Nechávala si od Helgy naplácat kdykoliv to potřebovala a my se tvářili, že o jejich výletech nic nevíme. Přinejmenším už jsme ale věděli, kam teď utíká pokaždé, když ji ředitel vynadá, aby si zlepšil náladu.
„Víš, jestli nás kastle uchrání od frustrů jako je Sanders a Carter, pak je to dobrý vynález, ať si říká, kdo chce, co chce,“ řekl mi Tonton, po jedné takové návštěvě kdy si Sally zase na půl hodiny odskočila. „Možná vůbec první dobrý vynález za všechny ty roky.“
„Myslíš, že v Oáze nemají SM koutek pro perverzní ředitele a prezidenty?“
„Jó panáčku, co se děje v Oáze, to v Oáze zůstane. Já tam nebyl, ty snad jo?“
„Ne, a nezajímá mě to. Mnohem víc mě zajímá náš malý génius. Nesměj se! Radši mi pověz co jí tak vzrušuje na tom, že dostává na zadeček jako před sto lety kdejaká zlobivá holčička. Netvrď mi, že pořád ještě pyká za to, co provedla bráškovi, když jí bylo pět.“
„(...V šesti...) To těžko, ale odpovím ti rád. Sally je sadomasochistka. A taky je malinko hysterická, úzkostná a tak. Normální charakterová paleta současné dospívající mládeže, jen poněkud zbytnělá absencí jakýchkoliv mantinelů. Koneckonců víš sám dobře, proč je tady. Nechtělo se jí studovat a maminka, místo aby jí dala pár facek, zařídí hnedle stáž – a rovnou u firmy, která s univerzitou úzce spolupracuje, takže tichá kuňka Sallynka neztratí kredit, ani docházku. A tohle se děje všude, v každé rodině, po celých Státech, v celé Konfederaci a pod záštitou OSN. Děti si naporoučí a dospělí se mohou přetrhnout, aby jim vyhověli. A teď si naporoučí dokonce i výprask a budou ho mít, navzdory zákonu, který je měl od podobných zkušeností uchránit. Třeba i na holou! Náš zákazník, náš Pán. Toto je znamení smlouvy...
„Kuš! Jak můžeš něco takového říct?“
Můj obdivuhodný kolega se krátce odmlčel a pak na mě vypálil: „Můžu, protože jsem na tom stejně. Jsem sadomasochista.“
„Jdi do háje!“
„Je to tak.“
„Dělal sis kvíz a tohle ti vyšlo?“
Tonton se ušklíbnul a posunkem naznačil, že ztrácíme čas.
„Dobře, kamaráde. Řekněme, že ti věřím, takže pro tuhle chvíli předpokládejme, že jsi úchylák jako Sally. Můžeš mi říct, proč to spolu nedáte dohromady?! Ještě nejsi zas tak plesnivý a třeba by si kuňka nechala od strýčka Tona trochu domluvit. Nebo jsou ty naše stroje opravdu tak dobré, skvělé, nepřekonatelné - lepší než skutečnost - že jim Sally dává přednost? Protože v tom případě navrhuju: Pojď, vypadneme spolu z Rainbow a rozjedem někde v Mexiku vlastní malý podnik, dost daleko aby na nás nedosáhli.“
Tonton s hlavou skloněnou nad výkresy něco nesrozumitelně zamručel.
„Prosím? Špatně jsem ti rozuměl.“
„Povídám: PREFERENCE. Sally je zatížená na maminku. F/f, víme? Odmalinka to od ní chce. Vyhubovat, vykrákat za vlasy, ohnout přes koleno a ať se práší za kočárem! Nakonec pohoupat na klíně a je vymalováno. Jenže namísto gatí stahuje poslední dobou jenom starý filmy, ty co unikly cenzuře.“
„Lesba?“
„Spíš frigidní. Pánbů suď, já ji nelustroval. Předpokládám, že touží po důkazu, že není svým rodičům lhostejná a vzhledem ke svému založení si legitimní důkaz vyprojektovala takhle. Je to jako kraťas v obvodu. Tím spíš, jestli má nějakou reálnou zkušenost, nějakou skutečnou vzpomínku, stačí symbolické baci baci přes sukýnku a rozjede se řetězová reakce. Imprint...“
„A kdyby ses přestrojil?? Pamatuješ na ty hormonální pilulky s dočasným účinkem co...“
Dál jsme se v naší debatě nedostali, jelikož do laboratoře vtrhnul Mark, náš společný známý a především grafik, který režíroval všeobecně zaměřenou reklamní kampaň pro Helgu i HSMx.
„Vy pitomci, zapněte si bednu! Máme tady situaci!“

Ředitel divize Nataniel B. Sanders se zhroutil jako domeček z karet poté co malá kalifornská firma (dříve obyčejný autoservis) American Microwave (dříve Hot Wheels and OS Tunnig) rozjela svou vlastní reklamní kampaň na své vlastní patentované zařízení označované jako HM 2025 – jak originální. Prý si zakoupil blaster a chtěl spáchat sebevraždu. Podle mého názoru chtěl ve skutečnosti nadělat cedník nejprve z nás, pracovníků vývoje, včetně stážistky Sally, což se mu ovšem nepodařilo, jelikož cestou z krámu potkal ve svém offline bugatti telegrafní sloup. Vyváznul s lehkým otřesem mozku – ke své smůle. Telegrafní sloup!
Ironií osudu zůstává, že byl vlastně v právu, když nám nadával, že místo průmyslové špionáže vymýšlíme jednou za čas taky něco svého. V opačném případě bychom snad konkurenční společnost včas lokalizovali a asimilovali, jako obvykle. Teď už bylo každopádně pozdě. Microwave měla produkt hotový, ale tonula v dluzích a na podplacení zákonodárců už jim nezbyly žádné prostředky. Rainbow ji vytáhla trn z paty za pět minut dvanáct. Kdyby Carter s úplatky tolik nepospíchal, Microwave skončila v konkurzu a jackpot bychom shrábli my.
Podobnost HSMx a HM 2025 byla tak obrovská, že celé oddělení pročesal tým soukromých detektivů ve snaze najít člověka, který za úplatu vynesl informace. Podezření padlo i na Sally, prohrabali jí šuplík, pečlivě pročetli každou její nablblou básničku a snad ty škrábanice protáhli i nějakým dešifrovacím krámem, ale nevyšťárali vůbec nic. Dokonce ji vydírali. Ukázalo se, že Sally není jen mizerná básnířka, ale dokonce i výtvarnice, ačkoliv poněkud monotématická. Viděl jsem několik jejích koláží, které „náhodou“ prosákly ven. Nebylo těžké uhodnout, koho mají obrázky představovat. Každopádně po jejím odchodu už nám žádnou asistentku neposlali a každý zaměstnanec prošel znovu přísnou bezpečnostní prověrkou.

„Vzpomínáš na tu uťápnutou žábu Sally?“ řekl jsem.
„Geniální Sally?“ řekl Tonton.
„Naši kuňku Sallynku, tu co chtěla od maminky nabacáno?“ řekl jsem.
„Myslíš, že se dočkala, když mamča dostala ty obrázky?“ řekl Tonton.
„Těžko. To by bylo trochu jako incest, ne? Chci říct, kdyby věděla, že se jí to líbí. Mám dojem, že na tyhle věci jsi odborník spíš ty. Každopádně, nařezat někomu za trest je stále protiprávní, na to nezapomínej!“ řekl jsem.
„Prdlačky. Víš, co vyrábí v Oblasti 51?“ řekl Tonton.
„Třinácté patro, omezený vstup? Pitvají mimozemšťana, proč?“ řekl jsem.
„Houbeles mimozemšťana... naši Helgu! No jasně že v nejvyšším utajení, ale povím ti ještě něco... Markův tým dostal před měsícem velmi zvláštní úkol - univerzální kampaň na výpraskuvzdorné jeany. Nasekačkám odzvonilo kamaráde. Teďka frčí virtuální zážitky, a potom přijde na řadu lucidní snění. Jenže Bogiee nechce skončit jako jeho předchůdce Sanders a nám už se nevěří. Zábava je jinde a my jsme opět pozadu, ale určitě ne tak pozadu abychom recyklovali mrtvoly a vyráběli Frankensteiny. Bez poptávky není ani nabídka, ale možná že už brzy bude,“ řekl Tonton.
„Frankensteini jsme my,“ podotknul jsem. „Frankenstein byl doktor, ne Monstrum.“
„Sere pes,“ ušklíbl se Tonton. „Jestli ten zákon vážně zruší, nastane Klondike, hotové Eldorádo. Závody ve zbrojení, třetí světová z první ruky, sleduješ mě?“
„Výpraskuvzdorné jeany jsou pitomost. Stáčí ty kaťata prostě rozepnout a sundat, takže...“
„Personalizovaný opasek s osobním zámkem?“
„Nerozbitný kartáč s vysokou průchodností! Řekněme supersonický, to zní cool.“
„Dál! Ochranné silové antisupersonické pole?“
„Rušička ochranného silového antisupersonického pole! Psionická!“
„Vlastní malý podnik někde v tramtárii?“
„Poklad na konci duhy! Už slyším cinkat dukáty.“
„Bude to hodně zastrčené... Máš radši Mexiko nebo Ulánbátar?“
„Ty chlíváku! Ty jeden uslintanej strašáku! Spolu vyděláme BALÍK!!“

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Nu, - poděkování autorce!
Povídka zajisté neotřelá, originální, nezvyklá,... Osobně se mi jeví jako jistá "dystopická" vize, bohužel realistická.
Každopádně díky za text, který po určité době poskytl více látky k zamyšlení, než emotivního prožitku!
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Moc zajimava sci-fi povidka, zaujala me mimo jine mluva budoucich mladych. Super tajemna atmosfera :)
Luss