8.4.16

Teď už vážně dostaneš, Aimee / Aimee's First Spanking

Napsal Handprince

Původní povídka s ilustracemi George Jacksona Churchwarda

„Jsem vážně znepokojená tím, jak se poslední dobou chováš, Aimee,“ řekla Janet Millerová, poté co zavěsila telefon.
Aimee, usazená za kuchyňským stolem vzhlédla od své obrázkové knížky: „Jak to myslíš, maminko?“
„Nuže, právě jsem hovořila s vaší třídní učitelkou. Stěžovala si, že odevzdáváš sotva polovinu domácích úkolů a přitom kdykoliv se tě ptám, zdali už máš věci do školy hotové, tvrdíš mi, že ano. To ale není všechno. Podívej třeba na ten nepořádek co máš v pokojíčku. Kolikrát už jsem tě žádala, aby sis tam uklidila? Kolikrát jsem tě prosila, abys mi pomohla umýt nádobí, utřít prach nebo vynést odpadky? Pokaždé odvětíš něco jako, 'Ano, za chviličku, hned se do toho pustím', ale ve skutečnosti neuděláš nikdy nic.“
„...Promiň mami,“ řekla Aimee.
„Samozřejmě, úplně bych zapomněla na 'Pomiň mami'. Tohle tvoje kouzelné slovíčko, kterým se vždycky vykroutíš, kdykoliv mě zlobíš.“
„Omlouvám se,“ řekla Aimee v naději, že tím jejich nepříjemný rozhovor konečně skončí.
„Já už mám těch tvých omluv dost!“ vyjela Janet Millerová zostra a založila si ruce v bok. „Myslela jsem, že spolu dokážeme vycházet po dobrém, ale možná jsem se od začátku v některých podstatných věcech zmýlila,“ řekla a provrtala svou dceru přísným pohledem. „Když jsem byla tak stará jako ty, tvoje babička mi vždycky říkala, že když to s dětmi nejde po dobrém, půjde to tedy po zlém.“
Takové řeči se Aimee nezamlouvaly. Nelíbil se jí tón maminčina hlasu, ani způsob, jakým si ji prohlížela, ačkoliv zatím docela přesně nevěděla proč. Po několika vteřinách tíživého ticha se konečně odhodlala vyslovit svou otázku: „A co tím babička myslela?“
„To je velmi prosté Aimee,“ ujistila ji Janet Millerová. „Myslela tím, že je čas na pořádný staromódní výprask.“
Aimee s očima doširoka rozevřenýma nenadálým poznáním vyskočila ze židle jako uvolněná pružina: „Ne mami! Já nechci dostat výprask.“ Maminka by jí přeci nikdy neuhodila. Nebyla taková jako maminky ostatních dětí. Aimee samozřejmě věděla, co je to výprask. Děti o něm mezi sebou hovořily a všechny se shodovaly na tom, že je to něco velmi nežádoucího, něco čemu se snažily za každou cenu vyhnout. Ona sama žádnou podobnou zkušenost neměla. Věděla sice, že maminka dostávala od babičky naplácáno, a babička ještě když byla holčička taky dostávala na zadek zase od svojí maminky, Aimeeny prababičky, ale to všechno byla jakási tajemná dávná minulost. Svým způsobem jí to tajemno fascinovalo a přitahovalo, ale zase ne tolik, aby si ho musela vyzkoušet na vlastní kůži.
„Omlouvám se, já už budu vážně hodná,“ vyhrkla Aimee a objala svou matku kolem pasu. „Uklidím si pokojíček a na žádný domácí úkol už nikdy nezapomenu. Uklidím si pokojíček hned teď, slibuju.“ Janet Millerová shlížela dolů, na ten zkroušený pokorný obličej a cítila, jak se jí svírá srdce. Velmi svou dceru milovala a strašně ráda by věřila, že se skutečně polepší. Kolikrát už té iluzi podlehla? Kolikrát ji Aimee uprosila svým žalostným výrazem a sliby které tentokrát už DOOPRAVDY doopravdy dodrží? Žádné domluvy či hrozby na ní nezabíraly, dokonce ani od jejího otce. Není to ani měsíc co spolu v téhle kuchyni Janet Millerová s Aimee vedly takřka identický rozhovor. ‚Ne,‘ pomyslela si, ‚tentokrát už se nenechám tak snadno obalamutit. Pořádný staromódní výprask je přesně to, co teď Aimee potřebuje.‘
„Běž nahoru do svého pokoje, miláčku,“ řekla Janet Millerová a zlehka odtáhla její ruce ze svého pasu, „přijdu tam za tebou co nevidět.“
Aimee ihned poslechla, jelikož si nepřála svou matku ještě víc rozzlobit. V pokojíku na ní ovšem opět dolehla ta zvláštní tíseň, nyní navíc podpořená nepochopitelnou směsí strachu a očekávání. Věděla, že se poslední dobou nechovala zrovna vzorně, ale nemohla si zkrátka pomoct. Všechno se zdálo na levačku od té chvíle, kdy tatínek odešel s tou paní, které maminka říkala „Tacoura“. A teď ke všemu ještě tohle! Jak moc to asi bolí? Sundá jí před tím maminka kalhotky, jak o tom vyprávěla babička? Dostane „na holou“, jak to bázlivě nazývají některé děti? Podobné otázky jí vířily hlavou, zatímco čekala, jak se nakonec věci vyvinou. Snad to nebude tak zlé. Třeba ji maminka chtěla jako obvykle jen trochu postrašit. Možná to všechno o výprasku jen říkala, aby se nad sebou Aimee zamyslela, aby se polekala a chtěla se polepšit. Nakonec se vždycky nějak domluví a všechno bude jako dřív. Už brzo se měla na vlastní kůži přesvědčit, jak moc se v tomto ohledu zmýlila.
Konečně vstoupila do pokoje i Janet Millerová.
„Opravdu mi teď naplácáš?“ pípla Aimee přiškrceným hláskem.
„Ano, Aimee. Opravdu ti teď naplácám.“
„Ale... to bude bolet.“
„Ano, beruško, bude to bolet. Obávám se, že se ti to nebude ani trochu zamlouvat,“ řekla Janet Millerová a bez dalších okolků uchopila dceru za ruku, odvedla jí na druhou stranu místnosti kde stála v rohu postel a posadila se na její okraj. „Aimee, polož se mi na klín,“ zavelela hlasem plným strohé vážnosti. „Dostaneš na zadek,“ oznámila jí rozhodně ale klidně, jako by to bylo něco naprosto přirozeného a samozřejmého.
Aimee, která si doposud uchovala jistou naději, že maminka jen žertuje, náhle zaváhala.
„Prosím maminečko! Prosím, dej mi ještě jednu šanci,“ pokusila se smlouvat tím nejzkroušenějším tónem, jakého byla schopná.
„Řekla jsem, že máš něco udělat a myslím to naprosto vážně, slečno!“ řekla Janet Millerová a uchopila dceru za levou ruku a kolem pasu ve snaze nasměrovat ji, stále ještě poměrně ohleduplně, do požadované polohy.
„NE!“ zavřískla Aimee, která pochopila, o co se maminka pokouší a zapřela se volnou pravou rukou o matčino rameno.
„Už mám té tvé neposlušnosti vážně dost, mladá dámo!“ řekla Janet Millerová a vší silou škubla Aimee, takže se dívka rázem ocitla tváří dolů, přehnutá přes matčina kolena. „Pamatuj si, že od téhle chvíle budeš dělat přesně to, co ti poručím a začneš mě konečně poslouchat, je to jasné?“
„Promiň maminko, omlouvám se, vážně mě to mrzí. Prosí-í-í-ím. Prosí-í-í-í-ím, já nechci,“ kňourala Aimee s hrůzou, která ještě vzrostla poté co jí matka vykasala sukni i spodničku. S hrůzou a úzkostí, která se dovršila, když si uvědomila, že jí maminka zcela záměrně a zručně polohuje právě tak, aby svým pozadím poskytovala její levačce co možná nejsnazší terč.
„O tohle sis koledovala už pěkně dlouho!“
Janet Millerová na okamžik znehybněla. Jakoby zvenčí spatřila, jak tu právě teď sedí na kraji postele, s milovanou Aimee na klíně, s Aimee která ji přes rameno pozoruje velkýma ubrečenýma očima. V tom prchavém okamžiku vnímala náhle velmi ostře každý detail: drobný levandulový vzor na dívčině vyhrnuté sukni, neuspořádanou krajkovou změť navršenou přes její útlá záda, hladký povrch napnuté látky kolem jejího oblého zadečku - toho zadečku, který byl nyní téměř připravený na svůj úplně první výprask. Ještě jednou se bez varování prudce vzepnul ve snaze vyhnout se svému údělu. Janet věděla, že když už došla tak daleko, nemůže teď ucouvnout. Historie se opakuje. Kolikrát tu samou situaci zažila jako holčička zcela obráceně, když ji maminka - Aimeeina babička - nahnala do pokoje, posadila se na okraj postele, přehnula si Janet přes koleno, stáhla jí kalhotky... jak strašně se toho okamžiku děsila a jak strašně nenáviděla ty chvíle poté, když jí na holé pozadí začalo přistávat jedno štiplavé plácnutí za druhým.
Janet se zapřísahala, že taková ona nikdy nebude a když se Aimee narodila, rozhodla se, že svému zbožňovanému dítěti nikdy nenaplácá. Vida jí! Teď tu tedy sedí s Aimee v té samé poloze, kterou tak dobře znala z druhé strany a chystá se svou holčičku vůbec poprvé důkladně potrestat. Aimeeina babička často předpovídala, že ten okamžik jednou nastane. Janet Millerová položila svou pravou ruku Aimee na záda, aby si ji lépe přidržela na klíně a náhle pochopila, jak se asi před lety cítila její vlastní matka.
Jakkoliv Janet Millerovou rmoutily úvahy nad tím, co musí udělat, byla pevně přesvědčená o správnosti svého jednání, navzdory křiku a slzám, bez kterých se obdobný výchovný zákrok nikdy neobešel. Věděla, že musí Aimee pořádně naplácat, aby si tuhle lekci vzala konečně k srdci a nemusela jí kvůli podobným prohřeškům za nějaký čas opakovat znovu. S touto myšlenkou uchopila bavlněné kalhotky za pružný okraj a počala je trhavými pohyby stahovat dolů.
„NE-E-E!“ vykřikla zděšená Aimee a pokusila se maminčinu ruku v tom nekompromisním pohybu zastavit, ale to už jí kalhotky obepínaly stehna, kam na ně nedosáhla.
Takže dostane skutečně na holou, přesně tak jako dostávala maminka od babičky! V místnosti se náhle ochladilo. Teď, když už jí vzadu nechránila vůbec žádná látka, připadala si náhle příšerně bezmocná a bezbranná. S odstraněním posledního zdánlivě bezvýznamného kousku šatstva ztratila Aimee poslední naději a uvědomila si, že maminka vůbec nežertuje a svou výhružku už velmi záhy doopravdy splní.
Janet Millerová jí stáhla spodní kalhotky do poloviny stehen a odhalila tak celý dívčí zadeček. Opět si dopřála krátkou přestávku. Holý zadeček na jejím klíně lemovaný nalevo uzlem zmuchlaného spodního prádla a napravo ledabyle nakupenou vrstvou vyhrnutých šatů jí vrátil myšlenkami o mnoho let nazpátek: ‚Tohle tedy vídala maminka po všechny ty roky. Odsud seshora to vypadá docela jinak,‘ pomyslela si. Vzpomínky a představy malé Janet, zařazené pod štítkem „výprask“ obsahovaly spíš detailní záběry prkenné podlahy a maminčiných bot, podkreslené pleskavým staccatem a vše přehlušující příšernou bolestí, která se vzrůstající intenzitou rozlévala stále dál a hlouběji.
Janet Millerová byla rozhodnutá udělit Aimee pořádně štiplavé ponaučení, ačkoliv jí ta skutečnost nijak zvlášť netěšila. Kéž by tak existoval nějaký jiný způsob, ale nedá se nic dělat - vyzkoušela už přece úplně všechno - všechno, kromě téhle krajní možnosti, kterou do polední chvíle odkládala. Pozvedla dlaň do výšky a s hlasitým PLÁC ji nechala dopadnout zpátky, spravedlivě přes obě obnažené půlky. V tu chvíli ji opět naplnil ten pocit, vlna poznání, jak se asi cítila kdysi dávno v téže roli její vlastní matka. ‚Tak takové to tedy je.‘
Bolest jakou Aimee pocítila při prvním plácnutí ji zastihla zcela nepřipravenou. PLÁC PLÁC PLÁC. Další údery následovaly v rychlém sledu za sebou a Aimee zalapala po dechu. Pro tu chvíli ze sebe nedokázala vydat ani hlásku, ovšem prvotní šok se stupňující bolestí rychle odezněl.
„AU! MAMINKO! To BOLÍ!“
„Já vím drahoušku. [PLÁC] A bude to [PLÁC] bolet [PLÁC] ještě [PLÁC] mnohem víc, dřív než [PLÁC] spolu [PLÁC] skončíme!!“
Paní Millerová si svou novou roli osvojovala postupně a zpočátku se nedokázala přimět k tomu aby Aimee vyplácela s toutéž důslednou razancí, jakou se vyznačovaly výprasky které kdysi inkasovala pod rukou své přísné matky, kterou žádné protesty, pláč ani křik nedojímaly. Aimee, která neměla žádné srovnání a tudíž vůbec netušila, že jí maminka proti své vůli vlastně šetří, a že takový obyčejný výprask může probíhat daleko hůř, sebou začala zmítat, vzpínat se a divoce kopat nohama. Nebylo jí to moc platné. Ruka Janet Millerové se zdvihala a dopadala zpět zasahujíc svůj cíl s obdivuhodnou přesností a neúnavnou pravidelností.
[PLÁC] AU! [PLÁC] JAUVAJS!!! [PLÁC] AOU! [PLÁC] *fňuk* [PLÁC] *vzlyk* [PLÁC] UAAAAAAH!!!
S rostoucí bolestí, Aimee propukla v nefalšovaný pláč a její vzlykot přehlušovaly jen mlaskavé zvuky které vydávala maminčina dlaň při střetu s její obnaženou zadnicí. Aimee sice tušila, že výprask bolí, ale nikdy si nedokázala představit že může bolet tak moc. Není divu, že se ho kamarádky tolik bály. Stále dál sebou kopala, pištěla a plakala, ohnutá přes matčina kolena, zatímco se Janet Millerová odhodlaně a metodicky činila. Kéž by bývala byla poslušnější! Kéž by maminku tolik nerozzlobila!
Výprask byl v plném proudu a Aimeein zadeček začal pomalu měnit barvu. S každým dalším plácnutím se jevil stále růžovější, především v těch místech, kam otevřená dlaň dopadala nejčastěji a kde byl její obtisk neustále zřetelnější. Čím déle Janet svou holčičku vyplácela, tím žalostnější nářek se zdola ozýval a tím zuřivěji sebou Aimee mrskala a kopala kolem sebe. Janet Millerová si ji proto musela znovu pevněji přidržet a kupodivu to i bez předchozích zkušeností dokázala, aniž by nějak výrazněji ztratila tempo které zpočátku nasadila.
Obě ruce zaměstnané, jednu kterou Aimee pevně přidržovala na svém klíně a druhou, kterou jí bez přestání vyplácela, počaly se Janet Millerové mimovolně vracet vzpomínky a probíhaly jí nyní před očima jako snímky na promítacím plátně. Všechny ty zaprášené vzpomínky, zasuté po dlouhý čas v temných koutech její paměti, se nějak týkaly událostí, které končily toutéž korekcí, jakou právě uplatňovala na Aimee. Tenkrát jak opisovala od souseda ve škole, tenkrát jak si šla zaplavat bez dovolení, tenkrát jak na pláži hodila bratrovi písek do očí, tenkrát jak s nejlepší kamarádkou pekly blátové bábovky v nedělních šatech, tenkrát jak... Ano, musela připustit, že kdysi bývala přinejmenším stejně nezbedná, jako je v současnosti Aimee, o tom není sporu!
Janet Millerová na okamžik přerušila exekuci a zaposlouchala se do dceřina pláče. I když ji výprask jistě velmi bolel už nyní, stále ještě nebrečela tak hlasitě a zoufale, jako brečívala v jejím věku po pořádném nářezu ona sama. Věděla moc dobře, jak takové důkladně zmalované hýždě zázračně umravní každou neposlušnou a paličatou slečnu a chtěla si být jistá, že Aimeein první výprask neskončí předčasně. Proto, navzdory silné touze obejmout, pochovat a utěšit svou malou uplakanou holčičku, začala po krátké pauze Aimee znovu vyplácet a tentokrát si dala opravdu záležet.
Teprve nyní Aimee poznala, že štípavá bolest, kterou zpočátku tak silně prožívala a která jí připadala takřka nesnesitelná, může být ve skutečnosti ještě mnohem, mnohem horší. Nikdy předtím jí nenapadlo, že by se maminčina něžná dlaň mohla proměnit v něco tak ukrutného a nemilosrdného - v něco, co dokáže způsobit tolik pláče a naříkání. Její ubohý zadeček pálil jako čert a Aimee chtěla už dávno prosit o milost a slitování, jenomže ze sebe nedokázala vypravit nic jiného než neartikulovaný řev. Tak to pokračovalo až do chvíle, než se její naklepané pozadí konečně vybarvilo odstínem jahodové zmrzliny.
Bez ohledu na jehličky které se Janet Millerové zabodávaly stále hlouběji do dlaně, uštědřila své dceři těsně před koncem ještě několik zvlášť důrazných plácnutí, s důkladným nápřahem a krátkou pauzou mezi jednotlivými údery. Při každé z těch posledních ran Aimee zakvílela hlasitěji než lodní siréna a nadskočila na jejím klíně, jakoby nevážila víc než peříčko. Konečně byla i Janet Millerová s výsledkem spokojená.
Aimee plakala tak usedavě a pozadí jí tolik pálilo a štípalo, že v prvé chvíli ani nepostřehla, když její trest skončil. Teď už se nevrtěla, ani nekopala. Ležela prostě dál přehnutá mamince na klíně jako zplihlý kus hadru, dál brečela a dál se snažila dosáhnout tam dozadu a promnout si své zbědované hýždě, ovšem v tom ji Janet Millerová bránila. Snad by Aimee alespoň trochu utěšilo, kdyby věděla, že se v té chvíli svým chováním od jiných dětí příliš neliší. Po pár minutách pobrekávat zvolna přestala, takže si konečně mohla vyslechnout i nezbytné kázání.
„Od nynějška začneš psát všechny domácí úkoly a ne jen ty,  na které máš zrovna náladu. Je to jasné, mladá dámo?“
„A-a-ano... M-maminko,“ vzlykla Aimee.
„Začneš si uklízet pokoj?“
„Ano, maminko.“
Janet Millerová postupně prošla celý dlouhý seznamu stížností. U každé položky se vždy zeptala, zdali se Aimee hodlá konečně začít chovat jak se sluší a patří a za celou tu dobu neslyšela nic jiného než pokorné „Ano, maminko.“
„Slibuješ, že odteď už budeš hodná a poslušná holčička?“
„Ano, maminko.“
Upřímně řečeno, Aimee byla v tu chvíli víc než ochotná slíbit cokoliv na světě - cokoliv, jen aby se opět ocitla zpět na výslunní v maminčině přízni. A samozřejmě cokoliv, jen aby už nikdy nemusela dostat na zadek.
Janet Millerová pomohla Aimee zpátky na nohy, kalhotky měla po výprasku stále ještě svěšené kousek nad koleny a hlasitě popotahovala. Když ji maminka něžně políbila a objala, důvěrně si opřela hlavu o její rameno a nechala se kolébat, dokud jí tváře neoschly. Žádostivě přitom naslouchala maminčiným slovům o tom, jak vroucně jí miluje a že nemá sebemenší radost, když ji musí takhle přísně potrestat.
„Ale Aimee,“ pokračovala Janet Millerová stále ještě vlídně, ale s jakýmsi vážným důrazem, „pakliže na naší úmluvu zapomeneš, pakliže si přestaneš uklízet pokoj, psát domácí úkoly a plnit si své ostatní povinnosti, víš co se stane? - Věř, že ačkoliv to mamince láme srdce, požene tě opět nahoru do pokoje, opět si tě vezme přes koleno, sundá ti kalhotky a dostaneš našupáno zrovna jako dnes. Je to jasné?“
Jasné, Aimee rozuměla.
Pochopila proměnu, která se mezi nimi odehrála. Pochopila, že od této chvíle už nikdy nebude tou stejnou holčičkou, kterou bývala dřív.


~ The  Beginning ~

2 komentáře:

Micinka řekl(a)...

Nádherně napsáno kéž by bylo podobných povídek více :-)

Anonymní řekl(a)...

Výprasky dětí nejsou mým oblíbeným tématem, také doufám, že já to nikdy neudělám, nicméně zde je to popsané celkem citlivě, i z toho pohledu rodiče, který dcerku vlastně vyplácet nechce. A obrázky k příběhu jsou celkem povedené :) Díky za zprostředkování :) Luss