15.9.16

O Rabašovi a Mazáně

Žil v dalekém Arabyjském městě mladičký tkadlec sítí jménem Rabaš. Den co den obcházel přístav i pobřeží a nabízel, co vyrobil. Jindy zase správky toho, co už dřív prodal. Byla to tvrdá leč poctivá práce a on dobře uživil sebe i staré rodiče. Bratry měl ve světě, sestřičky vyvdané – a když staří odešli k jejich předkům, mohl se pokojně oženit sám. Jenomže – byl v tom háček! Do oka mu padla krasavice Mazána, jediná dcera lichváře Farchaje. A ten by dceru dal spíše démonům tartarským, než jenom nuznému tkalci. Rabaš se trápil, osud však pomohl! Jednoho dne přišli vládcovi vojáci a Farchaj byl jat. Hlasatelé volali, že se prý spřáhl s džiny a ifrýty. Pravda však byla, že zbrojní mužové vládcovi především odnesli vězňovo bohatství. Farchaj se ocitl v městském vězení – a jeho žena i s Mazánou na žebrácké holi. Však už na ně prstem kývala kuplířka Ardžila, že sličnou Mazánu koupí co otrokyni. Tu se však osmělil Rabaš a řekl své slovo první. Že chce mít Mazánu za ženu. Uzoufaná matka Tášira div že se nerozplakala štěstím – a Rabašovi naplnila radost mysl tak, že si nevšiml blýsknutí v Mazániných očích. Té by snad i pánův serail byl jaksi milejší – než poctivá svatba, vedoucí do nuzné chýše. Oddavky se však uskutečnily, Ardžila koupila onačí dívčinu a život šel dál. Před hladem i hanbou spasená Tášira byla zeťovi ze srdce vděčná a ráda mu pod skromnou střechou tak pilně hospodařila, že dcera samotná nemusela vůbec nic dělat. A tak se ze zahálky Mazána činila víc a víc nespokojenou. Jednoho dne přišli posli od žalářníků, že starý lichvář už v okovech umírá. Směli ej navštívit. Starý v kobce se svěřil všem se vším, jen jedno jediné prozradil potajmu samotné Mazáně. Že v malé tůni, v háji za městem, je skryto prastaré zrcadlo, které jí nyní patří. Ať si jej vyzvedne a naloží s ním moudře. Pak bude šťastná. Jen z posledních sil ji ještě varoval, ať není s tím oním zrcadlem nemoudrá. To by pak měla jen trápení a krutý žal. Pak skonal. Všichni zaplakali a Rabaš neváhal notný díl úspor svých letitých obětovat, by tchánovo tělo vykoupil, a dobře pochoval. A věřte – nevěřte, Mazána se proto tajně i hněvala! Však dávno už tajně sčítala, kolik na parádu z těch peněz promrhá! Nu a v té zlosti jednou z domu vyklouzla – a k háji chvátala. A nastojte! Zrcadlo, skvostné jak z paláce, v tůňce bylo – a hned se činilo! Kterak ho Mazána vylovila, rozsvítilo se – a promluvilo!
„Buď ti jedno přání splním – a po příští pokolení se odmlčím, nebo mne na kousíčky rozbiješ – a já z každého střípku drahokam učiním!“
A co byste řekli?? Leností, zlostí i hloupostí zmámená Mazána zrcadlo rozbila! A DŽINA VYPUSTILA!! Ten se jen příšerně zasmál, vylétl, zahřímal a zařval:
„Nyní jsem volný a ty jsi má! Hlupačko hloupá!“
Pak krásku popad a ulít s ní do bouřek mračniska. To byla, panečku, ve městě mela! Létajícího démona se každý polekal a Mazánin křik na všechny doléhal. Nejvíce si zoufala stará matka a pozdě přiznávala, že tajné zrcadlo znala. Že Mazána mohla mít, co by jen chtěla a že by to dostala. Jen těžkou smrt by pak v pravý čas podstoupit musela – tak jako tatíček Farchaj. Rabaš si povzdechl, pak ale před všemi řekl a sliboval, že už se postará, by svoji manželku nazpátek dostal. A to i udělal. Řádnou síť utkal, svinul, kol těla dal a na cestu se vydal. A šel a šel, ani ta poušť ho nijak nezastavila. Když byl v srdci dun, uviděl větrný cyklon a ten na něj volal: „Když ti já neporadím, z pouště tě nepropustím!“ Rabaš se pral, zač jedna rada. Duch na to: „Připadne mi z tvého měkkého srdéčka ňáká ta dobrota!“ Muž musel souhlasit, a když šel dál, na místo dobroty s ním v srdci šla trocha spravedlivé  zlosti – jak Slunce svítí z tepla do horka.
Šel, šel a šel, až přišel do velké džungle a lesa pralesa. Šel dál a přišel na místo, kde byla bažina. Nevěda, co počít, rozhlížel se a tu ho oslovila jedna rákosová rostlina: „Vezmi mne sebou a zaplať mi daň! Já ti most udělám!“ Rabaš, že musel, přijal. Tak mu stvol rákosu sám v ruku vskakoval – a porost ostatní se na most předělal. Mladík šel dál. Konečně přišel do končiny skal, jejichž vrchol se až do nebes vypínal. Chtěl dál, leč, jakpak by vyšplhal?? Tu šlápl na svízel a ta mu povídá: „Vezmi mne sebou a plať mi daň! Já s tebou za toto k vrcholu vystoupám!“ Že musel, tak  Rabaš přijal a svízel tak skálu růstem svým, smyčku za smyčku obtočila, že po ní mohl jak po cestě vykračovat. I tak se však musel únavou strhat, než mohl k vrcholu úspěšně doputovat.
A tam byla čina!
Džin měl v mračounech palác, krásku tam věznil a jenom naléhal, by si ho vzala. Jenomže on byl tak ohyzdný, že si i při všem jeho bohatství dívka jen zoufala. Pozdě vzpomínala, kterak že dobře a laskavě bývala provdána. Pozdě si vzpomínkou povšimla, jakpak že mladého, krásného manžela dostala. A tak se ode vší podoby démona s ošklivostí odvracela. Démon se smál. Prostou roušku a tmavý šat začal měnit za krajky, hedváb, barvy a šperky.Maje dívku na dlani jako panenku, Přistrojoval ji od sametových pantoflíčků po převzácný zlatohlav. A byla i spousta vonných mastí, všude sama voňavka. Jenže uzoufaná krasavice se stále víc odvracela. Ať měla živůtek brokátový, každý závojový rukáv jak jitřní opar, ať byly nohavice jejích drahých kalhot sebevíc baňaté, nepřestávala e odtahovat. Ani klenot do pupíčku, co v něm byla perla Tááákhle veliká nestačil dívčinu zviklat. Tu se džín dopálil a silně zakřičel: „Poddej se, neb tě dám trestat!“ A že dívka stále jen hnusem křičela a hlavou kroutila, rozlítil se – a přivolal zlatou klec. Mazána ani nemrkla – a už v nístála. Jak by si džin vstrčil do klece papouška. „Tak!“, křikl démon. „A teď se poddej, sic budeš trápena!“ Mazána ale jen dál a dál odmítala. A démon začal plnit to, čím dosud vyhrožoval. Foukl a klec se tak přejinačila, že v ní dívka jen taktak poklekla. Byla celá stísněná a ani hnout se už nemohla. Džin dýchl – a nádhera sametných pantoflíčků dívčině ulítla, takže byla bosa. Džin hekl a dvojice čarovných peříček přilítla, co začla Mazánku na bosých patičkách ze všech sil šimrat! Ajajajaj! To byla pro dívku ukrutná trápenda! Jen co se peříčka hla, rozesmála se, až v křiku naříkala! To byla muka! Smála se, zalykala, ale i v nejzažším trápení jen a jen Rabaše volala. Démon se rozčertil a kouzlil dál. Foukl a klec se předělala, že v ní dívka mohla jen na špičkách bosatých nožek se vypínat – a ruce skoro až ke hvězdám vzpažovat. Dýchl – a živůtek se dívce po těle vzepjal, až se jí přes hlavu vytáhl – a od kalhot po bradu nahou ji v kleci nechal. Hekl – a z peříček byla pera, co začla Mazánu po nahých podpaždích o sto šest mašlovat! Ajajaja! To dívka trpěla! Pera ji týrala v podpažích, v pase i na bocích a pak se dala do holého bříška  Smíšným křikem se děva div nezalknula, když ale přece jen co lok deku popadla, jen muže volala. Džin strašně vypěnil! Fukem klec předělal, že kráska ležela ve vzduchu na břiše natažená, dechem jí nohavice až po půlky vykasal, a - že stále ještě jeho nebyla, hekem změnil pera ve pštrosí beka – a dal jí šimrat lýtka a stehna i kolena. Ajajajá…! To byla mazáně trýzeň tak strašlivá, že málem zešílela! Tehdy však muka ustala a zemdlená nešťastnice klesla do bezvědomí.
A když pak přišla k vědomí, bylo ještě hůř! Džin ji stále držel v kleci, stále měnil její tvar,stále ji zbavoval nádherných ošacení. Ale! Když ji přinutil klečet a zbavil ji pantoflíčků – nakonec však místo dýchnutí škytl a místo peříček přilétly proutky! Pruty! Haluze! Po bosých chodidlech Mazánu šlehaly, po holém bříšku ji, už vzrostlé, švihaly – a po nahých lýtkách i stehnech ji mrskaly. Achichichach!!! To bylo trápení! To bylo mučení!! To bylo křiku…!!! Kráska už zas omdlévala.
TU RABAŠ DORAZIL (jak se čas v mračném paláci jinačil)  – A DÉMON SE VZTEKAL! Že kořist, týranou Mazánu, zas jinam odnese – a že ji nedá. A byl by to udělal…JENOMŽE! Rabaš se rozmáchl, švihl svou sítí – a Mazána v ní byla chycená jak ryba! Džin děsně zuřil, nebesa však poslala silného vichra, co mračno i s džinem odehnal. Jen Rabaše s Mazánou na místě zanechal. Kráska se radovala a jenom na muže naléhala, aby ji ze sítě vymotal. Vše bylo jí tisíckrát milejší, než by ji kdokoli ještě dál lechtal! Ten se však jenom pro kousek svízele shýbl – a už před svým skromným domem stál. A vešel do něj. Tchyně ho vítala, Mazána v síťovém ranci se už-už mrzelela – a Rabaš zas rozčiloval. A KONAL!
Mazánu ze sítě vypletl, popadl – a kouskem svízele se jí dotkl. A ta krásku obrostla a spoutala. Podal si stvol – a byla z něj rákoska. A on svou křičící manželku vzal, šatů i prádla zbavil – a bít začal. Ajajajaj! Ten ji trestal. A matka? Ještě ji přidržela! A Trochy dobrota zproštěný Rabaš nikdy víc rákosku – a smyčku svízele, nikdy víc z dosahu nedával. A Mazána, co spravedlivý výprask poctivě dostávala?? Byla ráda! Nejenom, že mužem lechtaná nebyla a nrákoska divých prutů horší nebyla, ALE – I KLENOT S PERLOU SI DŮVTIPNĚ SCHOVALA!!
A co to zrcadlo, co v tůni roztřískala??
A co že s tím džinem bylo dál??
Nu, inu…!
Kdo by možná snad chtěl znát, jak se to dál mělo dát, moc dobře by udělal, když by to najevo dal.!

Žádné komentáře: