17.10.16

Jednou večer

Jednou večer, když už jsem měla spát, zaslechla jsem z ložnice rodičů podivné zvuky. Vylezla jsem z postele pod záminkou, že se jdu napít. Potichu jsem se loudala předsíní a měla nastražené uši.
„Ty dneska ale zlobíš, no počkej, já ti naplácám, to budeš koukat,“ říkal v ložnici tatínek.
V první chvíli jsem se vyděsila, ale pak následoval maminčin zvonivý smích, který mě uklidnil. Tatínek ji chce potrestat a ona se tomu směje? Co nejtišeji jsem se přiblížila ke dveřím ložnice. Byly pootevřené. Zvědavě jsem nakoukla a spatřila obraz, který se mi nezapomenutelným způsobem vryl do paměti. Tatínek seděl na posteli a na klíně měl nataženou maminku s vyhrnutou noční košilkou. Rukou ji plácal po holém zadečku, jen to pleskalo. Vůbec se nebránila, spíš tak zvláštně vzdychala. Ale zadeček měla brzy celý červený.
Potichoučku jsem se vrátila do svého pokojíčku a vlezla zpátky do postele. V duchu jsem kroutila hlavou nad tím, co jsem právě viděla.
Já sama jsem naplácáno nikdy nedostala. Párkrát mi tím rodiče pohrozili, ale bylo to spíš v legraci, než aby to mysleli vážně. Co je to výprask, jsem tedy znala jen z televize, nebo z vyprávění kamarádek. Co hrozného musela maminka provést, aby ji tatínek takhle potrestal? A proč se vůbec nebránila? Trestané děti v televizi vždycky křičely a utíkaly. Přetahovaly se s dospělými, kteří je chtěli uhodit, co jim dětské síly stačily.
Moje maminka v tu chvíli ležela úplně klidně. Ta musí být ale statečná. V duchu jsem přemýšlela, koho bych se na to mohla zeptat. Rodičů ne, přeci nevyzradím, že jsem v noci nebyla v posteli a tajně je sledovala. Zlobili by se. Ještě by mi tatínek taky naplácal, to jsem nemohla riskovat.
Napadl mě děda. Možná mamce taky někdy naplácal, když zlobila. Tak by o tom měl něco vědět.
Tu noc jsem se neklidně převalovala v posteli a nemohla se dočkat rána.
U snídaně rodiče vypadali, jako by se vůbec nic nestalo. Maminka udělala snídani a políbila tatínka, než odešel do práce. Neměla uplakané oči, a dokonce se mi zdálo, že je šťastnější, než včera. Zamyšleně jsem si vzala svačinu a řekla si, že se cestou ze školy určitě zastavím za dědou.
Jenže jak se ho na to zeptám? Přeci mu nemůžu říct: „Dědo, viděla jsem maminku, jak od tatínka dostala naplácáno.“ Musím to nějak zaobalit.
Jenže děda asi neměl dobrou náladu. Začala jsem tím, že jsme se ve škole bavili o vztazích mužů a žen. Když jsem se ho zeptala, jestli je správné, aby muž ženu uhodil, málem vyskočil z kůže.
„Tak to ani náhodou!“ zakřičel na mě a vypadal, že ho moje otázka skoro rozčílila.
„Ať mají lidé sebevětší problémy, fyzické násilí v žádném případě není správné řešení. A je úplně jedno, kdo koho uhodí. Jestli tím bitým je muž, nebo žena. Pamatuj si to.“
„A v čem je to jiné, když rodiče uhodí dítě?“ ptala jsem se dál.
„V ničem. Tebe snad rodiče bijí?“ Děda do mě zapíchl tázavý pohled, kterému jsem nedokázala čelit a zabořila svůj nos do hrnku s čajem.
„Ale ne, jen jsme se o tom ve škole tak bavili. Některé děti od rodičů dostávají, víš.“  Snažila jsem se tvářit neutrálně, jako že se mě to vlastně vůbec netýká.
„No, tak já už půjdu. Děkuju za čaj.“ Odložila jsem hrneček do dřezu a pomalu se loudala domů.
Děda mi toho tedy moc nevysvětlil. Podle toho, jak ho moje otázka nadzvedla ze židle, to vypadá, že mamka od rodičů na zadek nedostávala. Jak by asi děda reagoval, kdyby zjistil, že jí taťka naplácal? Určitě by se zlobil, když si myslí, že to není správné.
Druhý den jsem se cestou ze školy loudala přes město. Bylo pěkně a domů se mi ještě nechtělo.
„Ahoj Kačko, co tady děláš tak sama?“ Ze zamyšlení mě vytrhl hluboký mužský hlas. Skoro jsem nadskočila překvapením, když jsem zvedla oči ze země a pohlédla do usměvavé tváře druhého dědečka. Šel zrovna z práce.
„Jen si tak chodím a přemýšlím,“ odpověděla jsem trochu vyhýbavě, ale přesto popravdě. Dědovy modré oči si mě tak upřeně prohlížely, až jsem měla dojem, že mi vidí na samé dno duše.
Dědu Vaška mám ráda. Málokdy se zlobí a hodně mi toho dovolí. Ale to není jediné, co je na něm fajn. Nikdy mě do ničeho nenutí, spíš dává pocit opory a bezpečí. Tatínek s ním musel mít bezvadné dětství. Vlastně, můj táta je trochu jako on. Ale ne ve všem, chybí mu taková ta rozvážnost. Děda je větší kliďas. Nedovedu si představit, že by od něj táta jako dítě někdy dostal výprask.
„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se po chvíli, kdy jsme spolu kráčeli bok po boku a každý měli v ruce veliký kornout zmrzliny.
„Ale ne, jen tak přemýšlím.“
„A můžu ti nějak pomoct?“ nedal se děda odbýt.
„Je správné, když člověk za zlobení dostane na zadek?“ Ta věta ze mě vyletěla rychleji, než jsem si ji stihla rozmyslet.
Děda překvapením pozvedl jedno obočí, ale nijak se nad mojí otázkou nepohoršoval. Chvíli na něm bylo vidět, že přemýšlí.
„Záleží na okolnostech. Když je někdo malý, jako ty, nemá zkušenosti a ani tolik rozumu, aby se vyhnul hrozícímu nebezpečí. Dospělí sice dávají rady, zakazují, ale pořád jsou to jen slova. A slova jsou jako voda v řece. Když odplynou, snaží se dětem domluvit jinak. Ale vždy je to z lásky a starostlivosti. Ze strachu, že by se mohlo stát něco horšího.“
„No, já to nemyslela, jako že jsem…“ Došlo mi, že to vypadá, jako když jsem to byla já, kdo dostal naplácáno. Ale o mamce jsem mu říkat nechtěla.
„Já to myslím všeobecně,“ řekl děda, usmál se a klekl si ke mně.
„Ty jsi přeci hodná holka, není potřeba tě trestat.“ Pohladil mě po tváři a utřel ze špičky nosu zbylou zmrzlinu.
„A kdyby bylo potřeba, bolí to?“ zeptala jsem se s plnou pusou kornoutku, který jsem dochroupávala. Zvědavostí se mi kroutily i prsty u nohou.
„Nemělo by.“ Dědova odpověď mě překvapila.
„Víš, je to spíš rituál, určitá tradice, varování, způsob komunikace,“ pokračoval ve vysvětlování a já na něj koukala a valila oči.
„Když se tak ptáš, vaši tě určitě nikdy neplácli.“ Usmál se a šťouchnul mi do brady, abych zavřela pusu. Překvapením jsem ji zapomněla otevřenou.
„Ne.“ přiznala jsem.
„A ty jsi mému taťkovi někdy naplácal?“ Když už jsme se o tom tak bavili, chtěla jsem to vědět. Chtěla jsem se ujistit.
„Jednou, když byl hodně malý a párkrát to udělala babička. Ale vždycky jen symbolicky.“
„Symbolicky?“ divila jsem se.
„Ano,“ potvrdil děda a rázně přikývl hlavou, aby svému tvrzení dodal na důrazu.
„A když už je člověk velký, tak pořád může dostat?“ Pomalu jsem se propracovávala k jádru věci, která mi vrtala hlavou.
„To záleží na lidech, jak si to domluví. Já už bych tvého tatínka dneska neplácal, mezi muži se to nehodí a nedělá.“
„A mamku?“ ptala jsem se dál.
„Kdyby zlobila,“ děda se znovu zamyslel, „myslím, že by to řešil někdo jiný.“
„Taťka,“ pronesla jsem v náhlém pochopení a děda jen přikývl.
 „Viděla jsi, jak tatínek maminku plácnul. Je to tak?“ Najednou i dědovi došlo, odkud pramení moje otázky.
„Hmm,“ přiznala jsem neochotně.
„Nevím o tom, že by maminka zlobila. Myslím, že to bylo z lásky,“ začal znovu vysvětlovat.
„Z lásky?“ Vykulila jsem nechápavě oči.
„Aby věděla, že mu na ní záleží.“
„Jako ujištění,“ pronesla jsem zamyšleně a znovu si představila výjev rodičů v ložnici, který jsem ten večer viděla.
„Přesně tak,“ usmál se děda. Pak se natáhl a zlehka mě plácnul po zadečku. Nadskočila jsem překvapením.
Vůbec, ale vůbec to nebolelo.

4 komentáře:

Dawe řekl(a)...

Zavírat, zamykat :-). Ale povídka hezká, ještěže děda věděl odkud vítr fouká :-).

corus řekl(a)...

Díky, Peťulo. Pěkná a téměř edukativní povídka. A jak píše Dawe - zavírat a zamykat :-).

Anonymní řekl(a)...

Hezká povídka, opět krásně popisuje jádro věci...

Anonymní řekl(a)...

Aniž jsem znal tuto hezkou povídku, napsal jsem něco podobného, aspoň pokud jde o začátek. Třeba by vás zajímala povídka Z mého života 5 pod adresou http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

aloys