9.1.17

Setkání s Madam

Sedím ve starém anglickém ušáku a čekám, až přijdeš. Jednu nohu přehozenou přes druhou, ležérně s ní pohupuji v kotníku. Zvýrazňuje to lesk lakované lodičky na vysokém jehlovém podpatku.

Za chvilku se ozývá nesmělé zaklepání. Asi jsi nervózní, ale přeci víš, že se nemusíš bát. Jsem přísná, ale spravedlivá a pečující zároveň. Jsem tvá Madam.

Dveře se otevírají. Dovnitř vstupuješ po čtyřech. Jen na chvíli se zvedáš na kolena, abys mohl vzít kliku do zubů a zavřít za sebou. Klečíš u vchodu a čekáš na svolení, abys mohl dál do místnosti. Srdce ti buší tak, až to doslova rezonuje ve spáncích. Kdyby mohlo, snad by i vyskočilo z hrudního koše.

„Pojď dál,“ vyzvu tě po chvilce. Můj hlas je vstřícný, ale tichý. Očekáváním ti všude po těle naskočí husí kůže. Jsi nahý, ale přesto ti není zima.Klepou se ti nervozitou ruce a já s laskavým úsměvem sleduji, jak se po kolenou a vratkých pažích přibližuješ ke mně.

„Smíš se posadit na paty,“ skoro zašeptám, když se konečně ocitáš u mých nohou. Sednu si rovně. Kotníky u sebe, ruce položené na kolenou. Tím, že jsem se narovnala v zádech,se ti zdám vyšší. Mladá kráska majestátně vystupující ze starého křesla.

„Podívej se na mě.“ Odlepíš oči od naleštěných parket a naše pohledy se střetnou. Hluboký nádech a výdech nás oba uklidní. Vzájemně si hledíme až na dno duše. Beze slov vnímáš, jak se tvé tělo zklidňuje. Rytmus dechu se nám oběma sjednotil. Synchronně nadechujeme a vydechujeme, jako bychom byli jedno propojené tělo.

Vstanu. Přestože mi stále hledíš do očí, zaznamenáváš, jak jsem oblečená. Mám černé samodržící punčochy na stehnech olemované jemnou nízkou krajkou. Hladké jednoduché kalhotky takřka navazují na fialový saténový korzet. Málokdy mě vídáš v latexu. Mám ráda měkkou látku a hravé kombinace barev. Ňadra upnutá v těsném korzetu tě takřka vyzývají k pohledu, který však nemáš dovolený. Máš se mi dívat do očí. Vydržíš to?

Ne. Zrak sklouzne do výstřihu. Ihned si to uvědomíš, ale je pozdě. Udělám jeden pomalý krok, nakloním se k tobě. Zlehka tě pohladím po levé tváři a z pravé strany ti po chvilce přistane políček. Nepanikař, vždyť to není facka, která by ti otočila hlavu. Spíše nečekané plesknutí. Moc dobře ale víš proč. Pak ti podám ruku, abys mi ji mohl políbit. Zvedneš se na kolena, ruce sepneš za zády a s drobnou úklonou mě líbneš na zápěstí. Prstem ukážu na podlahu, čímž dostaneš jasnou informaci, kam se máš dále dívat. Zůstáváš klečet. S hlavou skloněnou čekáš.

Chvíli tě nechám zpytovat svědomí.

Vezmu do ruky krátké důtky. Jejich vyřezávanou lakovanou rukojetí Ti zvednu bradu a s ní i tvůj pohled ze země. Tenké pramínky voňavé kůže ti rozklepnu před očima, abys věděl, co použiju.

„Natáhni před sebe ruce,“ zazní další pokyn. Chvíli váháš, ale když ti dřevěnou rukojetí významně poklepám na rameno, v plnění příkazu si pospíšíš.

„Zavři oči.“ zašeptám těsně u tvého ucha. Z mojí blízkosti tě až zamrazí. Máš nastražené uši, jak se snažíš odhadnout, co bude dál. Místností nyní zní jen klapot mých podpatků a tvůj vzrušením zrychlený dech.

Líně důtky zhoupnu a nechám jejich střapečky zlehka dopadnout na tvé nastavené paže. Jednou, podruhé, potřetí. Jemně prokrvují kůži. Protentokrát se malinko rozmáchnu a dopad řemínků slabě zaštípe. Cukneš sebou, ale vzorně držíš ruce předpažené. Ještě třikrát to zopakuji, než tě pro změnu pohladím.

Nevíš, že jsem si mezitím vzala až po lokty vysoké rukavice. Chladný satén rukaviček konejší tvou důtkami rozjitřenou kůži. Změna tě asi překvapila, zvědavě otevíráš oči. Chvíli si vzájemně měříme pohledy, ale velmi rychle si uvědomuješ, že tohle není správně.

„Nedostal jsi svolení se podívat,“ zazní mrazivě můj hlas.

„Omlouvám se Madam.“ Ihned klopíš zrak k zemi.

„A dál?“ Moc dobře víš, co chci slyšet, když jsi neposlušný.

„Velmi mě mrzí, že se zlobíte a prosím o potrestání.“ Trošku se ti zadrhne hlas.

Chvíli trýznivého ticha ukončí až můj příkaz.

„Postav se ke stolu.“ Pokynu ti do rohu místnosti. Klesneš rukama na zem a po čtyřech mě následuješ.

„Ohni se o stůl, mírně rozkroč nohy, rukama se chyť desky.“ Nyní již vlídnějším hlasem tě navádím do správné pozice.

„Nejprve si odpočítáš deset ran důtkami,“ informuji tě, zatímco si svlékám rukavičky. Levou rukou ti pak mírně zatlačím na bedra, čímž tě donutím víc se prohnout v zádech a vyšpulit pozadí.

Víš, že to dělám pro tvé dobro a nechci ti doopravdy ublížit. Vnímám tvou nervozitu. Plesknu tě rukou po nastavených půlkách.

„Nezapomínej dýchat.“ Napětím jsi tajil dech. Teprve když slyším tvůj hluboký výdech, rozpohybuji důtky. Sotva slyšitelně zasviští vzduchem a s prásknutím dopadnou na tvůj nastavený zadek. Zatím jsem do toho dala jen malou sílu, ale přesto je jejich dopad cítit.

„Jedna.“ Nechceš mě znovu rozhněvat, a tak vzorně počítáš.

Další dvě rány jsou stejné jako předchozí. V nově nabytém stereotypu ses uklidnil. Pravidelně oddechuješ a hlásíš číslovky.

Do čtvrtého nápřahu dávám více síly, ale dál bez problému počítáš.
S každou další ranou přidávám na síle. Statečně se držíš, až u sedmé vzdychneš, než vyslovíš číslo.

Chvilku počkám.

Osmá i devátá rána tě donutí zatajit dech.

Desátou vedu téměř pod zadek, tam kde přechází ve stehna. Je to citlivé místo. Ujede ti slabé „au“, ale zůstáváš dál předkloněný, s rukama na svém místě.

„To bychom měli na zahřátí, nyní přijde na řadu trest.“ Než důtky odložím, chvilku tě střapečkem jejich konce šimrám po zádech.

„Dál už počítat nemusíš. Dostaneš rákoskou. Výprask bude trvat tak dlouho, jak uznám v tuto chvíli za vhodné.“

Zase ta tíživá nejistota. Vím, že ji nemáš rád. Chci tě ale donutit, aby ses mi plně odevzdal. Vypnul hlavu a její tíživé myšlenky. Zapomněl na coby - kdyby. Nyní je jen tady a teď. Já a ty. Nic jiného.

Beru dlouhou rákosku.

„Popojdi nohama půl kroku od stolu a víc se o něj zapři rukama.“ Chci, abys měl dobrou stabilitu.

Čekám, než se uvelebíš, a mezitím rákoskou jen tak svištím vzduchem. To je zvuk. Kdo ho zná, dokáže mu z něj zamrazit až v morku kostí. Znovu to napjaté očekávání.

Když ti na půlkách pleskavě přistane moje dlaň, uvědomíš si, že jsi zase zadržoval dech. Nediv se, že to vím. Vnímám sebemenší reakce tvého těla.

Odložím rákosku vedle tebe na stůl, což tě překvapí. Zvědavě otočíš hlavou a nadskočíš, protože ti na zadku přistane pořádné plesknutí mojí pádnou dlaní. Až po ní zůstanou patrné obrysy jednotlivých prstů.

„Dobře. Když se neumíš ovládat, uděláme to jinak.“ Následuje klapot mých podpatků ke skříni a za chvilku se vracím zpátky s hedvábným šátkem v ruce, abych ti zavázala oči. Pevně utáhnu uzel v týle a ujistím se, že šátek dobře plní svou funkci. Rezignovaně si položíš hlavu tváří na stůl. Pohladím tě po vlasech a opět beru rákosku.

Přiložím ji ke tvému pozadí, abych si vyměřila dopad první rány. Nyní je to trest, ale nechci tě odrovnat hned na začátku. Plavným pohybem zhoupnu paži a ratanová tyčka se s gustem zakousne do tvé důtkami zrůžovělé kůže. Jen slabě sykneš.

Další rány cílím těsně vedle té první, čímž na tvých nastavených půlkách linkuji pravidelnou osnovu, řádek po řádku. Po sedmé ráně sebou slabě cukneš, ale dál vzorně držíš.

Udělal jsi mi radost. Snad bych tě i já mohla trochu potěšit. Ještě svižně umístím další tři rány a znovu rákosku odkládám.

Tentokrát vzorně čekáš, ani se nepohneš. To opravdu zaslouží odměnu.
Chvilku posloucháš cvakání lodiček a otvírání několika krabiček, než se znovu postavím za tebe ke stolu. Pomalu ti položím dlaň na bedra. Jen tak ji nechám chvilku položenou. Jako bychom se na sebe napojili, znovu se nám sjednotí rytmus dechu. Kolenem ti zlehka postrčím nohy a donutím tě ještě více se rozkročit.

Zvednu ruku z tvých zad a po chvilce se tě dotknu mezi půlkami. Trošku to studí, mám prsty od lubrikačního gelu, který ti tam jemně roztírám. Nyní dobře víš, co bude následovat. S hlavou položenou na desce stolu se uvolňuješ a úplně se oddáváš mým dotekům. Když do tebe pomalu zavádím anální kolíček, jde to úplně samo. Zapnu ho na nejnižší stupeň vibrací a dlaní přidržím na správném místě.

„Dej si nohy k sobě, zůstaň dál od stolu, opřený o desku.“ Než si srovnáš polohu, dál jistím kolíček, aby nevypadl.

Chvilku tě nechávám si zvyknout a opět beru do ruky rákosku. Nyní to však bude výprask pro potěšení.

V pomalém rytmu vždy vyměřím místo dopadu a lehkým pohybem zápěstí nechávám rákosku, aby se zakousla do tvého pozadí. Ze začátku krásně pravidelně dýcháš, vedu rány vždy na konci nádechu.

„Ponoř se víc sám do sebe. Uvolni se a na nic nemysli.“ promlouvám k tobě tichým vemlouvavým hlasem.

Pravidelně rytmicky sázím jednu štiplavou ránu za druhou.

S narůstajícím vzrušením se ti zrychluje dech a začínáš sebou trošku šít.

„Pusť se stolu, smíš si to udělat.“ V mlžném oparu vzrušení využíváš mého dovolení. Pár svižnými tahy doplněnými o trochu ostřejší rány bouřlivě vrcholíš na podlahu a já tě zbavuji kolíčku.

Zatímco se vydýcháváš, stahuji ti z očí šátek. Klekáš si na zem a přijímáš ode mě mokrý ručník, aby ses mohl upravit. Dalším ručníkem pak stíráš sperma i ze země.

Já mezitím znovu sedím v ušáku.

„Pojď ke mně.“ Pokynu ti k mým nohám, kam se po čtyřech opět přesouváš.

„Smíš si pohodlně sednout,“ dávám ti poslední příkaz a rukou naznačuji, že si smíš složit hlavu ke mně na klín. Zatímco se ti uklidňuje zrychlený dech, něžně tě hladím ve vlasech. 

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak tomu říkám změna, úžasně barvité líčení, opět skvělá povídka...

Dawe řekl(a)...

Tak tohle je bomba Peťulko, to tedy klobouk dolů a to v mnoha směrech. Byť hra na otroka není má preference, tak tohle je napsané a popsané mistrovsky. Nádherně a přiměřeně citlivé a ženské. Děkuji a velká gratulace, tohle je klenot.