30.1.17

Služka a drzý kluk

Když mě bylo šestnáct, rodiče mě poslali do Prahy do služby. Moje paní (měla bych říkat „milostpaní“, milostivá ale nebyla ani trochu) byla ještě mladá, a měla asi o dvacet let staršího manžela. Milostpán býval málokdy doma a paní měla dlouhou chvíli, a tak pořád mě sekýrovala. Když jsem na něco zapomněla, nebo neudělala přesně tak, jak si přála, poručila mi, abych přinesla z komory prakl, a zmydlila mi s ním zadek. V létě, když jsem nosila tenkou sukni, to moc bolelo, zvláště když mě na konec ještě párkrát přetáhla jeho rukojetí. A byla tak zlá, že mně ani nenechala pořádně se vybrečet; hned po výprasku jsem musela jít pro něco do města, aby všichni podle mé uslzené tváře poznali, že jsem byla bita. To bylo hrozné. Naproti v patře bydlel s rodiči takový kluk - byl stejně starý jako já. A ten na mě pokaždé, když mi paní nařezala, čekal u schodiště, když jsem šla večer na procházku s milostpánovým psem. 
„To jsi zase večeřela ve stoje a spát budeš na břichu, že?“
Měla jsem sto chutí mu vlepit pořádný pohlavek, jenže kdybych sloužila u jeho matky, musela bych mu říkat „mladý pane“ a nejspíš by se nejen mohl dívat, jak dostávám od jeho mámy na zadek, ale brzy by si už mě mohl přehnout přes koleno sám. Tak jsem vždycky rychle seběhla ze schodů, div jsem si nohy nepolámala.
            Pak jednou paní řekla, že císař pán vydal patent, že služky mohou být bity jen metlou, a od té doby se prakl používal jen na klepání koberců a já jsem byla bita svázanými březovými proutky. A ty jsem musela, když jsem něco provedla, sama natrhat v parku. Protože na mě paní dlouho křičela, než mě pro ně poslala, skoro pokaždé na mě na schodišti čekal ten kluk, a šel se mnou. Snažila jsem se ho odehnat, ale marně. Celou cestu tam a zpátky se mu pusa nezastavila:
„To zase půjdeš spát s červenou zadnicí, viď? A dostáváš teď na holou, jako naše Mařka?“
Za nic na světě bych mu to neřekla, ale teď mi moje paní sukni také vždycky zdvihla.
Jindy zase hodnotil můj zadek:
„Máš ho tak akorát, ne jako naše Mařka. Až budu dospělý, tak moje služka bude muset mít stejně jako ty hezký zadek a být hodně neposlušná, aby na něj musela často dostávat... A netvař se tak překvapeně. Včera jsi před výpraskem zapomněla zatáhnout v kuchyni záclony, a tak jsem nejen dobře slyšel, ale tentokrát i viděl, jak jsi byla bita.“
Nezapomněla, jen jsem na to neměla čas. Paní si mně přehnula přes koleno hned, jak jsem zavřela dveře. Bylo to ale téma, které ho zřejmě velice zajímalo, protože pokračoval:
„Že vy holky přitom tak ječíte. Naše Mařka, kdyby nebyla tak hloupá a tlustá, by mohla zpívat v opeře,“
Kdybychom museli jít ještě dál, asi bych se rozbrečela.
V parku bylo ale bříz mnohem méně než líných služek v okolí, a tak byly na spodních větvích nejtenčí proutky už otrhané. Smutně jsem stála u stromu a zkoušela dosáhnout trochu výš, ale marně. Kluk se nabízel:
„Vylezu na strom a natrhám ti je. Musíš mi ale za to slíbit, že mi pak večer ukážeš, co máš pod košilkou.“
Na takový „obchod“ jsem ale nebyla ochotna přistoupit. Pánbůh mi tam toho nadělil požehnaně, nikomu to ale ukazovat nebudu. Začala jsem lámat silnější větvičky. Kluk se nade mnou smiloval, vylezl na strom, a začal házet dolů tenké proutky.
„Tyhle nemá naše Mařka ráda. Prý moc štípou. Kdybys viděla, jak se kroutí a mrská nohama, když s nimi dostává na zadnici!“
To budu za chvilku určitě dělat taky, teď jsem si ale přála, abych měla výprask co nejdříve za sebou a tak jsem proutky rychle posbírala, na kluka na stromě vyplázla jazyk a utíkala domů. Přestože můj zadek už viděl, co mám pod košilkou pro něj zůstane tajemstvím. Za ty proutky jsem mu ale byla vděčná, a příště jsem ho už neodháněla. A dobře jsem udělala.
            Milostpánův synovec Alfons byl lajtnant u hulánů, a nedávno jeho švadronu převeleli do Prahy. Od té doby býval u nás na návštěvě často. Byl to náramný fešák, a nejen já, ale i paní jsme na něm mohly oči nechat. Já jsem byla hloupá holka, a tak, když mě paní po jeho příchodu posílala pro něco hodně daleko, neviděla jsem v tom nic nepatřičného. Kluk ale ano. Když mě zase jednou doprovázel do parku pro proutky, zeptal se mě:
„Co by asi řekl tvůj milostpán, kdyby věděl, co ten frajer u vás dělá skoro každý den?“
Pokrčila jsem rameny. Měla jsem teď jiné starosti. Myslela jsem na to, jak budu za chvilku bita. Druhý den za mnou přišel na pavlač, když jsem věšela na šňůru vyprané prádlo. Měl sebou německy psanou knížku a začal mě z ní číst. Moc jsem tomu nerozuměla, ale pochopila jsem, že popisuje scénu, ve které manžel zjistil, že je mu žena nevěrná. Přehnul si ji přes koleno, a seřezal jí řemenem. Já husa hloupá, že mě hned nenapadlo, co paní s milostpánovým synovcem dělá, když jsou sami doma. A hned jsem si představila, jak za to paní dostává od milostpána na zadek. Jenže vzápětí jsem zesmutněla. Nedokázala jsem si představit, jak by to milostpán mohl zjistit. Jednak to nevím jistě a pak by mi určitě neuvěřil. A místo paní bych byla bita já. Pověděla jsem to klukovi. Chvilku se drbal na hlavě, a pak řekl, že něco určitě vymyslí. Chce ale vidět, co mám pod košilkou. Ač nerada, tentokrát jsem mu to slíbila. Prohlásil ale, že mi moc nevěří, a že mu to musím ukázat už dnes. A já si začala tak moc přát, aby moje paní byla bita, že jsem mu řekla, aby na mě čekal v parku, až půjdu večer vyvenčit milostpánova psa. Už bylo šero, a tak na nás nebylo moc vidět, když mi kluk třesoucíma se rukama rozepnul košilku. Hrozně jsem se styděla, ale to, co pak pod ní dělal s rukou, se mi líbilo, a tak jsem mu nakonec ještě dala hubičku. Je to sice hřích, ale v neděli se v kostele vyzpovídám.
Kluk dodržel, co slíbil, a za několik dní šel zase se mnou do parku. Oči mu plály vzrušením, když mi říkal, že přistihl Mařku, jak krade z portmonky jeho matky pár krejcarů.
„Měl jsem sice sto chutí si jí hned přehnout přes koleno… co na mě tak koukáš, jednou se to musím naučit a teď by určitě mámě nežalovala, že jsem jí napráskal… ale kvůli tobě jsem se toho potěšení vzdal,“ řekl, a já jsem věděla, že mi tím chce naznačit, že si za to budu muset zase nechat rozepnout košilku. „Slíbil jsem jí, že to na ní nepovím, když udělá všechno, co jí poručím, protože jinak… A Mařka se bojí výprasku jako čert kříže, tak velmi ráda souhlasila.“
Bylo to jednoduché. Když příště přišel Alfons za tetou, než mě paní jako obvykle poslala pryč, vzala jsem mu z kapsy kabátu kapesník. Asi za půl hodiny poslal kluk k nám Mařku. Měla si vypůjčit sirky a nesměla se bez nich vrátit. Jinak by měla u nich metla hody... Klepala a klepala na naše dveře tak dlouho, až jí přišla paní otevřít. Byla oblečená jen v županu a prý se tvářila velice zle. Dala Mařce sirky, a ta začala obcházet partaje a všem vykládat, co jí kluk nařídil: že viděla paní v napolo rozepnutém županu a hulána, zapínajícího si knoflíky od uniformy. Když jsem se vrátila domů já, už to věděl celý dům. 
            Pozdě odpoledne se vrátil milostpán domů, a jako skoro každý den šel hned po večeři naproti do hospody na partičku taroků. Stála jsem u okna, a čekala, až se bude vracet. Netrvalo to dlouho. Nějaká dobrá duše se vždycky najde, a tak se brzy dozvěděl, co se po našem domě o jeho ženě a jeho synovci povídá. Moc tomu nevěřil, ale nechtělo se mu to poslouchat, a tak šel raději domů. Rychle jsem strčila Alfonsův kapesník pod milostpánův polštář tak, aby ho byl kousek vidět, a pomalu se chystala jít s pejskem na večerní procházku. Když milostpán přišel domů, šel se, tak jako obvykle, převléknout do ložnice do županu. Kapesník pod polštářem nemohl přehlédnout. Paní seděla v pokoji v křesle a něco si četla, když za ní milostpán přišel.
„Prý tu byl dnes zase Alfons.“ řekl.
„Byl, ale jen chvilku, přinesl mi tuhle knížku a pak spěchal do kasáren, mají prý nějaké cvičení.“
„Tak proč, když vycházel z naší ložnice, měl rozepnutou uniformu?“
„Kdo ti co napovídal, co by dělal v naší ložnici?“ řekla paní, ale již se jí třásl hlas.
„Tak jak se pod můj polštář dostal jeho kapesník!“ řekl zlověstným hlasem milostpán a přinesl si z předsíně špacírku. Paní vyskočila z křesla a chtěla utéci. Milostpán ji ale chytil, a přehnul si ji přes koleno. Přetáhl jí přes zadek a vykřikl:
„Tak jak to bylo!“
A paní se dala do pláče a přiznala se, že jí Alfons svedl. Milostpán jí zdvihnul sukni, a mě málem vypadly oči z důlku, když jsem viděla, jak trestá svou nevěrnou ženu výpraskem na holou zadnici. Byla jsem moc ráda, že císař pán nezakázal bít manželky holí, protože takhle bude mít paní moc pěkná jelita. To bylo křiku! A také ostudy. Neopomněla jsem předtím otevřít všechna okna do dvora, a tak si panin zoufalý nářek poslechl snad celý dům. Ten večer už jsem jí neviděla. Vrátila jsem se z procházky se psem dost pozdě, protože jsem klukovi dovolila, aby mohl zkoumat, co mám pod košilkou, hodně dlouho. Zasloužil si to.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pěkná povídka. Oceňuji že milostivá paní dostala výprask nad holou a ještě k tomu před diváky, to si zasloužila.
Jan

Dawe řekl(a)...

Hezká povídka, pěkně se to četlo, pěkný nápad. Příběh má potenciál pokračovat mnoha směry, moc hezké. Děkuji

Anonymní řekl(a)...

PODĚKOVÁNÍ AUTOROVI!
Pěkné, milé, dobře napsané - hodné pokračování!
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Milé počtení, díky. Nostalgické, vonící dobou dávnou minulou, kdy svět byl ještě v pořádku a rákoska se dala koupit v každém pořádném koloniálu. Alwin01

Anonymní řekl(a)...

Bříz bylo míň než neposlušných služek...
Hezké! Ostatně jako vždy. Palec nehoru!

aloys