1.2.17

Americká otrokyně

Amerika 182?

Slunce vstávalo do krásného podzimního dne a mladá otrokyně Juddi nesla do pánovy ložnice snídani.
Všechno bylo jako vždy.
Krásný domek nad zálivem, který vedla 'Bachratá' Bonny. Pán - velký silný muž s nesmírným bohatstvím. A ona, mladá hezká Juddi, šla k němu.
A všechno bylo jinak. Úplně jinak. Usmívala se. Juddi se usmívala. Snídaně na tácu byla jen lehká. Černoška šla a dbala, aby její bose nazuté pantoflíky co nejvíce zapleskaly. Usmívající se černoška už NOVÉHO pána znala! To bylo nové. Vysoká dívčina kráčela k nočnímu stolečku, až se jí pečlivě škrobený čepec jen vzdouval - jak loď. Ten pánův synovec byl při vší podobě tak jiný než jeho strýc! I on byl rusý a hřmotný, i on spal nahý, i on si ji - Juddi - nechal za metresu, ale - na stojanu u lůžka nyní už nebyly bičíky, rákosky a silné karabáče. Čokoládově tmavá kráska si neporučila - a hodila po prázdnotě všech těch věšáčků vítězoslavnám úšklebkem! Při jejím dokonalém chrupu a tolik zřetelných rtech obzvláště vyniklo. Mladá černoška byla šťastná. A přitom vše začlo tak strašně beznadějně...!
-
Začlo to vlastně tím, že Juddiin bývalý pán začal trpět návaly krve. On byl vždycky hulvát a grobián - ale co začal ve vzteku nachovět ve tváři - bylo s ním k nevydržení! A tak Juddi udělala to, před čím ji dobračka Bonnya vždycinky varovala. Zkusila utéct. Kolik týdnů se jí dařilo, ale - dostali ji. Když měla hranice na dohled. Kolik dní ji pak vezli zpět na voze. Věděli, nač ji pán má - nechtěli ji poškodit. Do smrti si měla pamatovat tu cestu. Zápěstí v poutech, kotníky v okovech. Oblečena byla, jako vždy. Černo-tmavá sukně, hnědavá jupka a skromně zdobená košile. Čepec ovšem nechyběl, jenže po tom všem nebyl už ani bílý, natož pak škrobený. Dívka věděla, že je s ní konec. U pána byla už mnohokrát vytáhlá za svázaná zápěstí na trám v podstřeší kůlny a byla BITA - až měla ze zad jedinkou ránu. Ale teď? Už se blížili k domu. Ubije ji. Tím si byla jista. A už ho i viděla. Stál ve dveřích i se starou Bonnyou. A nebyl to on. Byl to pánův synovec - a dědic. Krevnatý dědek pošel na mrtvici. A mladý zdědil všechno. I ji.
-
Přešlo pár týdnů - a Juddi servíroval snídani. Na věšák se ušklíbala, pantoflíky pleskala, tác pokládala - a na pána pomrkávala. Postřehla, že nespí. Dávno. Pod teplým nebem neměl přikrývku - a byl nahý. Na rozdíl od ní. Ona měla pleskavé pantoflíčky - a škrobený čepeček! Když se po ní mladíkova náruč vztáhla, směnila úsměv za rozesmáté výsknutí - a už letěla do hlubin lože tak prudkým smýknutím, že rázem vypadla z obou dvou pantoflíků. Tak jí zbyl čepec - a výskavý smích. Rodičům se nový pán - synovec, "povedl" stejně jako ten starý - strýc. Jenže! Nový pán nefackoval, netloukl pěstmi, nepráskal řemeny, netřískal holemi. Jen její bytostnou lechtivost dráždil více, než jeho strýček. Pisklavého chichotání tudíž černá milostnice ne a nenechala. Milovali se - A PRO NI to byla slast. Pištění a jekot vyrážela z rozkoše a i smích byl upřímný - bez hořkosti. Černá otrokyně byla šťastná. A jako taková propadla iluzi mnohých mnohých podobných. Že je to samozřejmé.
-
"Po'slóché, dívčico - bu'ď vopáterná...!" Ozvala se brzy na to zrovinka kuchtící Bonny. "Mla'dé pán ťa ma rád', ále - je bassa! Skór-n'ěskór budě biť...!" Zrovinka oblečená Juddi jí trošinku pomáhala - a jenom se zasmála. Ale - jakoby to tím posměškem přivolala! U mladého pána se ohlásil šerif!
-
-"Vaše otrokyně prchla a vy jste ji vrácenou neposlal na trestání!
-To je snad má věc??
-Je a není. Špatný příklad. Nepošlete-li otrokyni, slyšící na jméno Juddi, do trestnice na řádnou exekuci, je třeba - abyste ji ztrestal sám. Toť vše."
-
Juddi samozřejmě poslouchala - a přišlo jí to k smíchu. I kdyby ji pán zavez do šatlavy či trestného dvora - a ona musela nastavit holá záda řádnému biči, bude to věc, kterou zná důvěrně! A bude-li ji pán trestat sám?? Zase jí bylo do smíchu! To přece musí být tisíckrát míň, než bylo od starého?! Když ji hned po důstojníkově odjezdu zavolal pán do salonu, tak si div nezpívala.
-
"Vím, že jsi poslouchala, což nemáš. Víš tak ale, že tě buď vytrestám já - nebo tě dá ztrestat sám šerif. Takže - pojď sem!" Přiťapala na pleskavých pantoflících málem s úsměvem. S úsměvem si dala i před tělem spoutat zápěstí a bez mrknutí přijala i sepětí loktů - byť se tím musela kapinku nahrbit. Údivem pomrkla teprve tehdy, když ji pevně obemkl záda svou levou paží a stlačil ji do předklonu. A když jí vyhrnul dlouhou sukni až vysoko na záda, pochopila. A vykulila oči ohromením - o roztáhlé puse nemluvě. Ona, otrokyně - pánovi známější nahá, než oblečená, byla vedle z toho, že na pána špulí zadničku ve spodničce... Ale ani to už záhy nebyla pravda. První kus prádla putoval za sukní - a už na pána vystrkovala jen své dlouhé kalhotky. Sličná černoška se tak zježila - a zbrotila potem, že jí div nesklouzl čepec! Pro pány vždy nahá milostnice se náhle hanbila za vyhlídku nahatého zadečku... A taky ano! měla tkanici v pase pryč, kalhotky jí celé sjely až ke stužkám v podkolení - a v skloněném podřepu vystrčila na pána holou zadnici! "Ne!" Ze všech sil se pánu vzepřela.

A houby pořídila! Pán držel pevně – a začal vyplácet! A byť jen dlaní – Ojojoj! To stálo za to! Pevná dlaň pleskavě tepala obě dvě vystavené půlky – a dívka začala kničet. A pištět! A ječet! A vřískat! Řičet! Ryčet! Řvát…! Vzpínat se zkoušela! Kroutit! Zmítat! Volnými holeněmi kopala, prsty na nohou zaťala – že šlapky málem až do pěstí sevřela – a nárty koberec tloukla, až skoro bubnovala. Jenže – nic naplat! Dál a dál pleskavý výprask dostávala! A co hůř! Čím dál hůře mu vzdorovala! Míra zlosti jí v křiku valem ubývala! Naopak, dvojice bolest s trápením pozice posilovala. Za chvíli v křiku jekotu spíše naříkala! A jak! Leckterá vlčice by byla smekla, jak Juddi vyla! A co hůř! Ještě se, pořád víc, styděla, že nahou sedinku na pána vystrkává. A že i Tolik MOC na holou dostává! Byť sčítat dovedla, výprask si nespočetla! Kolik že dostala plácavých plesknutí? Padesát? Určitě. Dvakrát víc? Možná. Tak jak tak, když už pán přestal, zvednul ji – a zpět do kuchyně dostrkal, tak už jen bědně naříkala. Ale…! Bylo hůř! Jenom co stála v kuchyni, popadla ji Bonnia! „O co, že vím, nač právě myslíš?!“, sypala, strkala, nesla ji do kouta. „Kterak se pomstíš! Vzepřeš! Navždycky oblečeš! Už nikdy nekoukneš, natož pak usměješ! Nepohladíš! Neobejmeš! Nestiskneš a nepřirazíš! He?! Je to tak?! To tak!! Já se kvůli tobě nedám prodat! A vyčítat pánovi milosrdnost – to tě musím teprve řádně odnaučovat! Tak…! A pojď! Kecnula v koutě na lavici, dívku řádně přehnula přes kolena a jak měla Juddi vše pořád napůl svlečeno, hnedle se do ní pustila! Na holou – měchačkou. ALE NÁ MÍCHÁNÍ PRÁDLA!!! A ruku měla jak Herkulovská atletka! A teď začala opět hole vyšpulené černošce tartáryja! Aj! To byla řezanda! Ajajajajáááj! A byť jen tři tucty schytala, bolem div neomdlela a křikem se sama neomráčila…!

Pak ještě dlouhý čas Juddi pánovou milenkou byla, až… Ale ne! To už je docela jinačí historka!

Žádné komentáře: