16.2.17

Parádnice aneb pro krásu se musí trpět

Poznámka na úvod: Tento příběh mi vyprávěla kamarádka Eliška a odehrál se pokud dobře počítám někdy tak kolem roku 1985. Samozřejmě veřit mi ho nemusíte, stejně jako já nutně nemusím věřit jí, každopádně historka je to zajímavá ať už pravdivá či ne a já se ji zde pokusím přetlumočit v jejím znění (tj. v "dámské" ich formě) tak jak jsem jej poprvé slyšel sám.

Vlastně je to trochu zvláštní jak nad tím dneska přemýšlím, ale já vlastně byla strašně hodný dítě (jasně jako úplně malou mě asi naši museli sem tam plesknout, ale nebylo to nikdy nic zásadního, na to jsme měli v rodině jiné experty), čímž ale neříkám, že jsem od našich nikdy nedostala pořádně přes prdel... podstatný je tady to "kdy". Svůj první velkej vejprask jsem totiž kamaráde dostala AŽ v 15-ti letech (a ano když říkám první tak to opravdu znamená, že nebyl ani poslední), jenže tehdy byla jiná doba a znala jsem později na vejšce i holky, který dostaly od rodičů vejřez klidně i v osmadvaceti, když ještě bydlely doma. To tehdy prostě u rodičů ještě platilo obecně si myslim, takový to: "Dokud jsi pod naší střechou tak budeš poslouchat a když né, tak se těš."

Ale zpátky k tý mojí historii. Bylo mi zhruba tak pár dní, maximálně týden 15, když se to stalo. Bydleli jsme na malym městě v bytovce ve třetim patře a chodila jsem tehdy do prváku na gymplu. Měla jsem tehdy dlouhý blonďatý vlasy asi tak do půli zad a vůbec jsem byla kočka to bys nevěřil dneska co? (pozn. ale věřil) No prostě jsem byla docela dost hezká a tím pádem taky v podstatě od začátku v třídním kolektivu (jak se tehdy říkalo) dost oblíbená a to jak u kluků, tak u holek. A právě tím to vlastně celý začlo, totiž u mých nových gympláckých kamarádek. Některý z nich se totiž už tehdy líčily a byly dost překvapený, že já ještě ne. tím se zřejmě zrodil ten nápad, že jsem na svoje 15. narozeniny dostala od jedný řasenku, od druhý rtěnku, od další oční stíny a tak dále ... až jsem vlastně měla svůj první kompletní make-up.

Ne že by v tom byl ten hlavní problém, myslím v tom, že jsem se začla malovat. Ačkoliv  teda pamatuju pár holek, který když se před rodičema poprvý objevily namalovaný, tak pak skončily se zmalovanym zadkem. Naši ale byli v tomhle celkem tolerantní, respektive táta neřekl ani popel a máma, která se sama snad krom té trošky řasenky v životě nebyla zvyklá se sama malovat mi řekla pouze: "No hlavně to s tim nepřeháněj ty naše parádnice." No zkrátka jak už jsem říkala problém nebyl v malování jako takovém. Problém vznikal v koupelně.

Nevim jak jste to kdy měli doma vy, ale my jsme tehdy měli doma docela velkou koupelnu, kde byla vana, umyvadlo a tak, jenomže zároveň taky jedinej záchod v celym bytě. Ale zároveň taky největší zrcadlo v celym bytě. No te´d už možná trochu tušíš kaam tím mířím... Prostě od té doby co jsem já, tehdejší Eliška parádnice dostala od holek svůj první make-up, zamykala jsem se každý ráno minimálně na půl hodiny (a obávám se že na dýl) v koupelně a užívala si svá líčidla před velkým zrcadlem. Potíž byla v tom, že v podobnou dobu jako já vstávali i všichni ostaní a jistě sám uznáš, že v tu chvíli není úplně taktické blokovat jedinou koupelnu a hlavně jedinej záchod v celym bejvákum třem dalším lidem. Jenže mně to bylo tehdy tak nějak pubertálně jedno a bylo mi to jedno i po několika hádkách s různými členy rodiny. Prostě jsem byla mladá a blbá, ale hlavně mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že se nakonec stane to, co jak sama dneska uznávám se asi nakonec prostě stát muselo.

Zkrátka fakt už nevim kolik dní to se mnou vydrželi, ale prostě jeden den ráno se začal do mnou obsazené koupelny můj táta. Jako vždy předtím jsem ignorovala jak bušení na dveře a prosby, tak následné silnější bušení a kletby, až dokud konečně neustaly. Nic zlého netušíc jsem se v poklidu domalovala a šla zasednout ke snídani. Co jsem však nevěděla bylo to, že se můj táta už probudil s pocitem, že musí nutně na malou. A když zjistil, že mu neotevřu, tak protože doma jinde nebylo kde, musel seběhnout (výtah tam tehdy nebyl) tři patra, vyběhnout ven a dojít si ke stromečku za mírného pobouření kolemjdoucích, ale to mu v to chvíli už bylo vlastně jedno, protože jak sám později pravil, dál už by to stejně nedonesl.
No a jsme u toho. Sedím si tak u stolu, před sebou sklenici mlíka a na talíři chleba s máslem a marmeládou, když najednou z předsíně přisupí táta, úplně rudej v obličeji. Neřekl nic jen mě beze slova popadnul a než jsem stačila pochopit, co se děje, měl mě pevně v sevření přehnutou přes koleno a já měla sukni vyhrnutou až nad pas a kalhotky naopak stažené až někam ke kolenům. V tu chvíli už jsem pochopila CO se děje, ale stále ještě nevěřila, ŽE se to děje. Za okamžik užbylo jedno zda věřím či ne, protože hned po pár prvních plesknutích jsem měla zadek v jednom ohni a dál se to zhoršovalo. Do dneška nemám páru (a on nejspíš taky ne) kolik mi jich vlastně na tu holou prdel vysázel, ale jestlis očekával nějakejch výchovnej 25, tak se hochu pleteš. Myslím, že nejvíc se tomu přibližují výrazy "nepočítaně" a taky "co se vejde", i když já bych teda před každou další byla chopná přísahat, že už nevejde. Každopádně mě zmydlil fakt důkladně a vůbec mě nešetřil, což jsem pochopitelně řádně vovřískala, vokvílela a vořvala.
Když mě konečně postavil zpátky na zem, měla jsem pocit, že mi zadek snad upadne a byla jsem pochopitelně ubulená až hrůza. Táta na to rreagoval jen: "A ani slovo!" a chystal se odejít. Asi si teď už poznal, že to nebylo všechno, ale zas jsem si za to mohla sama. Nevim jestli jsem byla tak šokovaná nebo tak ublížená, každopádně blbý bylo co ze mě v tu chvíli vylezlo: "Dyť musim bejt celá rozmazaná", uteklo mi možná spíš proto, že jsem si to v tu chvíli uvědomila. Nicméně reakce to nebyla dobrá. Nejen, že se táta otočil zpátky, ale do věcí s v tu chvíli vložila i moje máma (ani netušim jestli tam byla celou dobu nebo kdy vlastně přišla), která jen beze slova podala tátovi snad tu největší vařečku, co jsme doma měli. A tanec začal nanovo. Moc dodávat asi neni potřeba. Nevim možná to podruhý bylo už "jen" 25, ale klidně bych věřila i 3krát tolik  a moje vydatně zmalovaná zadnice taky. Podruhé, když skončil už jsem naštěstí krom setrvalého bulení vydržela mlčet.
No co ještě dodat? Na prdel jsem si bezbolestně sednout nemohla snad měsíc, holky ve škole se ten rpvní den divily, že nejsem namalovaná, ale já se tak styděla, že jsem jim radši zalhala, že jsem ráno zaspala a nestíhala. No ale aspoň jsem se poučila a od toho nářezu jsem se radši už vždy malovala u zrcadla v předsíni, které bylo sice menší, ale bezpečnější protože tam jsem nikomu v ničem nebránila...
Poznámka na závěr: A tohle celé mi vlastně Eliška vyprávěla z toho popudu, že se mi předtím svěřila, že se neudržela a ten den ráno za něco velmi podobného seřezala svou, tehdy 12-ti letou dceru Žanetu a o komentovala to slovy:"No co, pro krásu se musí občas trpět, ostatně to máme asi v rodině....", no a já se zeptal, co tím vlastně myslela...

Vlk Albín

3 komentáře:

Pietro řekl(a)...

Pěkný příběh, věřím, že je to skutečné (no, až na ten měsíc bez sezení, to je opravdu trochu moc dlouho ;-))
Nicméně - s odkazem na poslední díl Psychologie spankingu - bych chtěl podotknout, že uštědřit takové "překvapení" dospívajícímu dítěti, které na výprasky není VŮBEC zvyklé, není moc dobrý nápad. Teenageři jsou plní chaotických emocí a mohou zareagovat zkratově.
Na jedné moc pěkné stránce, věnované výpraskům (Spankwithlove - googlujte, jestli ještě existuje) se psalo, že teenageři se mají vyplácet, jen když dopředu vědí, za co to je, uznávají svou vinu a s trestem souhlasí - jinak to nemá z výchovného hlediska nemá smysl. A já s tím souhlasím.

Anonymní řekl(a)...

Pěkná historka, zasmál jsem se u ní.

Anonymní řekl(a)...

PODĚKOVÁNÍ OSOBĚ AUTORSKÉ!
Zajímavé!
Ať už fiktivní či nikoli, příběh je působivý!
Realismus i pseudorealismus jistě mají v oboru své místo, - jakkoli osobně preferuji tvůrčí invenci v oblasti fikce.
S Pozdravem
"Č."