25.3.17

Průsmyk Plevno 2


aneb
CaK Vídeňské pastorále

Hrůza! Děs a Bída!
Není nic horšího, než:
a)     Být mladým a nadějně začínajícím CK úředníkem!
b)    Za novomanželku dostat hezkou, mladou a bohatou slečinku z lepší Vídeňské rodiny,
c)     S věnem získat mj. i krásné bydlení v novém palácovém činžáku,
d)    A „CHYTIT“ PŘÍŠERNÉ SOUSEDY!!!
Himl hergot! Kdo vymyslel to, že jsou prej oficíři lesklá bída?! Ten husarskej frajtr, co dělal oficíra na cářským emisarství byl prachatej dost! Dost aby si koupil apartmán na našom poschodí – a ještě si z té Turčínské mely kdesi na Balkáně přived manželku! A to byla ta potíž! TA ČERTÍ PRINCEZNA PORÁD DĚSNĚ ŘVALA!!! Jestli se hádali? Ne! Na to je domácí! Jestli jí řezal? Ne! Na to je policie!! Ona ty své vřesky a skřeky vydávala z JINÝCH důvodů! A Bůh ví, že furt! Jak sousedka vřískala, pískala, byl soused doma! Spolehlivé poznávací znamení! Ona tedy byla divoška ze skalnatých hor. Vlasy jak havran a krásná jak Lucifera – SAMOZŘEJMĚ NE VE SROVNÁNÍ S MOJÍ AMÁLKOU…! Jenže – ona se ve všem hned vyznala! Město ji nadchlo, zamilovala si ho – a ten její rajťáckej oficír ji všude bral sebou! Prej i na cvičák – a on se v ní probudil takový talent na koně, že jí začli říkat ČERNÁ CÁSAŘOVNA! A jak byli diplomáti, nikdo jim nic nesměl! Ta zlatá potvora se věčně zubila, sršela dobrou náladou, ten koni-rajt taky furt jenom hořel – a jenom za sebou zabouchli, už ona ryče výskala a i se chechtala, jakoby z čerchmantem tancovala! A on býval taky slyšet! Přes den kdykoli – a v noci nejmíň dvakrát! Na večer se spolu vzájemně uspali- a ráno se spolu budili! My z toho ušetřili! Nepotřebovali jsme budíka! Už zprvu to bylo zlé! Nu, řekněte! Jak má způsobný a mírný člověk tohleto vydržet?? ALE – BYLO HŮŘ! Má drahá Amálka na mne začala zahlížet! Věřili byste tomu?? Ona, slušně vychovaná, útlocudná příslušnice stavu měšťanského… ZÁVIDĚLA HORALSKÉ DIVOŠCE NĚJAKÉHO SOLDÁTA!!! A ve mně se probudil cit, úředníka nehodný. Zlost. Vztek a Běs!! Ano! Já začal, pod pečlivě hlazeným povrchem, čím dál víc zuřit!!! A – nevím, jak se mi to stalo, ten vztek se mi začal měnit v sílu! V úřadu sem pero tisk, že jenom křupalo a po lejstrech mi bez chybinky lítalo jak blesk! Kaňky žádné, zuřivost mi je v letu vysoušela! Šanony i folianty jsem nosil po půltuctech v každé ruce a poklusem! Schody jsem vybíhal a sbíhal bez škobrtnutí, a když se mi koncem měsíce zdálo, že nám speditéři vlečou novej sekretář do pisárny moc pomalu – a on jim o práh skřípnul, jak když sousedka pískne, sek sem násadkou, vyběh na ně, vodstrčil voba ty halamy, ouřední jarmaru popad – a do kouta rázem vrznul sám. Kancl jen koukal a ti dva taky! Já si ani nevšim, že ta jarmara už byla naskladněná. Dodupal jsem zpátky na místo, hrc-frc dopsal arch a maršem ho dones radovi na stůl. Já! Díky „Custoze“ pohrobek, od narození sirotek, vychovaný jedinou babičkou a párem staro-panenských tet! Domů jsem tenkrát přišel… S POVŸŠENÍM! Byl ze mne inspekční vizitista! Revizní cesty po úřadech celého mocnářství! Nesl jsem víno, košíček pozorností, dáreček, kytici, přicházel o čtvrt dne dřív – a ani ten sousedčin křik mi nevadil!

ALE… DOMA!!!


Ach jo! Co si člověk vyposlech o chudejch oficírech – A CO O PŘEDČASNÝCH NÁVRATECH MANŽELŮ! A ZROVNA TO DRUHÝ MUSÍ BEJT PRAVDA! Jen sem došel ke dveřím, už to bylo vidět! Nedovřeno tam, nedovřeno všude – a v jídelně na mojí židli rozvalenej maďarónskej „podomek“! Kufříčkovej prodavač šití a slovníčků! A Amálka?? JENOM TAK V NEGLIŽÉ A V KOMÓD ŽUPÁNKU MU PRÁVĚ SEDALA NA KLÍN!! Básník říká, že v takovou chvíli něco „tam-uvnitř“ praskne, rupne, zlomí se, protrhne, přetrhne… Tak. Já cítil, kterak se uvnitř mne něco rozepjalo do všech stran. Jako když nafouknete bublinu uvnitř krabičky – a ona ji celou vylepí. Snad, možná, ta tak dlouho popřená půle té nátury, kterou mi po krvi zanechal otec. Dragounskej profous. Lidi! Co já držel, to jsem pustil! Napochodoval jsem do místnosti! Amálu popad! Zved! Jako nic. Posadil na stůl – ČERT VEM TEN ČAJOVEJ SERVIS VOD JEJÍ MAMINKY!!! Zalitavskýho krasavce popadnul za klopy spolu s nákrčníkem! Vytáh ho na nohy! ČERT VEM, ŽE BYL O DVĚ HLAVY VYŠŠÍ NEŽ JÁ!!! Vyvlek ho do předsíně – a jak se mi pokusil vzepřít, brnk sem mu černejma kudrnama vo dveře i vobě futra!!! Skrz dveře na chodbu taky tak! Řachy vo vobě veřeje a jedno futro, až mu knír vstával! Palice duněla a v rukou už mi jen visel – jenže já neznal slitování – a met sem ho přes klandr…! No, neděste se! Zvýšený přízemí. Žuchnul tam do haldy beden pana domácího. Dvě řeholní zdravotnice, které šly chodbou, nám tak-tak uhly! Já zašel pro jeho „felčarský kufříčky“, jak se těm „vzorkovníkům“ říká, met sem je za ním, jen to řinčelo – a prásknul dveřma. Amálka zatím vstala z těch horkejch střepů a zaváhala, jestli mi má běžet udělat scénu, nebo se raději zamknout v komoře. To zaváhání rozhodlo za ni! Je podivné, jak já se pořád „znal“! Žédná nepříčetnost! Tělo mi hořelo, myšlení mrzlo! Já kalkuloval každičký hnutí! Popad sem svou malou, štíhlounkou, bělounkou zrzečku, hodil ji přes rameno – a dvěma kroky byl v ložnici! Bože! Ta začala ječet! Kopat! Škrábat a tlouct do mě, div mne to nerozesmálo! Postel byla ještě odestlaná, ale to bylo lhostejné. Ne, nebudu tajit, co následovalo. Manželku jsem na postel hodil jak pytel, ale – nepustil. Pořád se chtěla prát. No, dlouho ne. Jediným rázem jsem ji na posteli natáhl, přidržel, a jedním trhnutím zbavil župánku s košilkou, druhým kalhotek. Ach, ano. Poprvé vůbec jsem viděl manželku nahatou v denním světle. To víte! Upjaté poměry. Tehdy, snad začala má mysl upadat do jisté mlhy. Vím, co jsem dělal. Viděl jsem to. Ale – nevnímal. Začal jsem svou ženu bít. Na holou. Dík prázdným rukám, dlaní. Díky Bohu. Tuším, že křičela. Neslyšel jsem. Snad se i bránila. Paže a pěst tlak a vzdor necítily. A dlaň… Taky ne. Začala mne… Hřát. Ano. Dlaň, jíž jsem bil, mne… Hřála. Ne pálila. Ne čím dál víc. Hřála. Libější pocit jsem co živ neprožil. Uvnitř mne bylo prázdno. Bez zvuku. Jenom tlak. Snad krve. Bez šumu. Jak bych byl hluchý. Jakoby plnost krve tlačila ven ze mne všechen vzduch. Nevím, že bych byl dýchal. Za dechem zmizel i zvuk. Jen teplá dlaň. Ani ten pohyb bijící paží jsem necítil. Jen dlaň – a doteky. Ano. Ty přibyly. Nevím jak. Přibyly. Amálka měla ukrutně husí kůži. Bylo to nádherné. Božské. Bil jsem. Potom zas pupínky s chloupečky zmizely. Hladkost, měkkost, pružnost, pevnost. Nevím, jak se prostřídaly. Stalo se. Byly a lohodily. Ucítil jsem zemi pod chodidly. Ústy se mihl váneček vzduchu. Amálka byla pevná a poddajná jak dětská loutka. Viděl jsem, jak držím a trhám šaty. Na cáry. Vzduch. Měkčí a trhavější, než plátky květin. Cáry. Snad jsem bral šaty i sobě. Už nevím. Vztáhl jsem druhou ruku a přimk ji k své ženě. Ne, nehýbala se, ale – bytněla životem. I druhá ruka ji přestala svírat a přimkla se. Obrátil jsem ji já, či ona sebe sama? Dodnes to nevíme. Na chvilku vím, že jsme byli tváři v tvář. Z očí do očí? Nevím. Objal jsem ji. Zda ona mne? Snad. Jistě. Měl jsem pak kopici šrámů. Rajských. Objímali jsme se, milovali, souložili. Vím, že jsem nespal. Vím ale, že pak byla noc. Pořád v loži. Spadlém. Pořád v objetí. Silném. Amálka měla tvář anděla a pohled v nebesích. Kde jsem ji sevřel moc, měla otlaky, škrábanec žádný. Pohnula očima. Pohlédla na mne. Do mích očí. Políbili jsme se. Až tehdy jakoby vyplynulo, že jsme i neustále spojeni. V obětí, ve vášni, něze, lásce. Polibek ustal, sepětí odeznělo. Usínala. Vtom někdo zabušil. Pekelně. Klidně jsem vstal, trochu se upravil, šel otevřít. Stál tam pan domovník, ručnici v ruce. Klepal se jako ve vzteklině. „J-j-je jednu řvoucí partaj s-snesu…! A-ALE DVĚ NE…!!!“, řval až do vříkotu a co oh balancoval na rozkverlaných nohách. Já mrknul do koutka předsíně. Zrovinka u dveří nechala posluhovačka kyblík s vodou. Vzal jsem ho a beze slova chrst chlápkovi do ksichtu. Měl štěstí. Čistá. Zajík se, přestal třást, svěsil lauf, poděkoval a zmizel. Já zavřel a šel jsem do bytu. Milovaná manželka mne čekala. Dlouho ne.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

PODĚKOVÁNÍ ARYONOVI ZA UVEDENÍ VÝTVORU!
,, Č.''

Anonymní řekl(a)...

Teda, tak tahle se povedla, děkuju za krásné počtení. I.