9.3.17

VDOVA

 Nevěděl jsem proč, ale tomu statku, co byl od poslední chalupy naší vsi na dohled, se od věků říkalo 'Třískal'. 
Přes půl století tam hospodařili rázní Holtzové. Nu - a s tím posledním, Horácem, to vlastně začalo...
Ovdověl a zbyli mu čtyři dospělí syni. Nejmladší mu zůstal na vojně - nebo se nevrátil ze světa, či co... Zkrátka byl pryč. Další dva se dobře oženili, ale móc moc, moc daleko. Nu a ten poslední, nejstarší, se tuze nešťastnou náhodou zabil při svážení dřeva v lese. Starého to na smrt vzalo a rázem měl blíž na onen svět, než k bližním. Do týdne byl na prkně. Všichni hned čekali, kterak se synáčci slétnou a poškorpí. Však zámecký správce Fritz už mnul vesele rukama, co všechno si z té čekané vády uzme...! Jenomže - ouha! Do vísky si náhle přimašíroval dávno už oplakaný Hubert! Všichni zírali na nebožtíkova staršího bratra, který to na vojně dotáh na frajtra či kaprála - a teď měl v pěsti Horácův testament. Všechno jen jemu! Před pánem, plebánem a pak i samotným starostou. A tak byl na gruntě další Holtz - kolohnát. Fritz se moh vzteknout...! Osud však pro něj měl slaďounký flastříček! V té krajní chalupě žil sedlák Mázl. Sice dříč, ale i lump a taky grobiján. Jeho žena, Apolena a dcera Žofa, obě pěkné, jedna ještě, druhá už, měly peklo na zemi. K dovršení všeho se mu přestalo dařit, začal pít, dělat dluhy - a zrovna o Hubertově příjezdu ho klepla pepka. Ještě mu nebylo čtyřicet. Jako i tomu Hubertovi Holtzů. Z hospodyně a Žofky byly vdova se sirotou - a navíc žebračky. Chalupa v dluzích vězela až po komín. Co se stalo, stalo se. Od lichváře koupil Fritz a smál se, že z toho znělo až někam do lesa. Obě dvě chuděry přitom hned máchnutím vyhnal, ani mrknutím nezaváhal. A Hubert vyhnaným na místě povídá: "Pojďte mi staršinku s mladšinkou dělat!" Vesnice přikývla a ty dvě musely zadržet, aby mu nezačly v pokleku děkovat.
            Čas běžel.
Hubert si čeleď nadělal z "vlastních" vysloužilců a statek jen šlapal. Každý si pochvaloval - a jenom Apoleně ten život zdařilý starosti přidával. Všimla si, že nový statkář v očích blýskání má - a na jiné nepřišla, než - že jí po dcerce, jak mužský, stříhá! Netušila, chuděra po léta ukrutně přehlížená, že Holtzi padnula do oka ona sama!! Jen Žofku hlídala, stranou - pryč, co mohla, odklízela - a tím se statkáři i sama vyhýbala. To se mu nelíbilo, vše ale chápal, držel se - čekal.
            Jenomže - Ouvej!
Život se postaral! Ojínila se už s tím létem dívčina Žofa - a chlapce zaujala! Ba i hned jednoho přivábila! Včelařů Vojtěcha! Na procesí se s ním pozdravila, o muzice zatančila - a už se ta dvojice těch mladých lidí ráda měla! A máti, jak se jen po Holtzovi ohlížela, pranic netušila!
            Tak náhoda zášmodrch udělala!
Přihodilo se přihodilo, že si Žofka s Vojtěchem neporučila - a máti to poznala! A jinak nemyslela, že pána prlopásla! Jej, lidi! Ta ale vyletěla! Dceru hned popadla! K starostům dotáhla! Křičela! Běsnila! Žalovala! Stěžovala! Vyváděla! Vinila... A když byla v nejlepším - Fortuna zasáhla! Vojtěcha i s Holtzem k starostům přivolala - a hocha jarého pobídla, že všechno přiznal. A dodal, že chce mít Žofii za ženu, byť by ho svět třeba i nutil, aby s ní žebral.
            Jej! Bože! To byla rána! Skoro i slyšet byla! Žofka se s Vojtěchem objala, Hubert jen mlčel, Apolena stála jak zkamenělá. Před celou vsí prachsprostou pomlouvačkou byla, co vlastní dceru svou hanebně neuhlídala...! Kdyby je Holtz hned a tam na místě vyhnal i vypráskal, obec by přikývla! Ale - on jinak! Povzdech si, peníze ze služby - a už i úspor, vzal, pro pana Fridricha do zámku vzkázal - a Žofi chaloupku rodnou od něj hned, pro mladé, vykupoval.
            A pak??
Inu, pak vdovu spletenou za ruku vzal - a hned s ní ku staku, jak patří, vykračoval. Všichni se za nimi koukali - a nikdo nevěděl, čeho by se nadál. Jenom pan starosta chválil, co Hubert při kroku přes práh úřadu starosty sliboval: Že vdovu nevede pryč, by ji mordoval, mrzačil, a nebo zohavoval. Ku domovu to bral kroky sáhovými a držená Apolena musela pěkně poskokem, že jí až bosatě obuté pantoflíky o paty tleskaly. Celá vyjukaná netušila, co-jak, ale už tu byla vrata, dvůr, síň, světnice - a zadní komora.
Pochopila.
Nebožtík si ji též "do zákampí" brával. Oči zavřela a dumala, zda Huber hnedle popadne topor od sekyry, co v koutě zahlédla, či zda jí nejprve modřiny jenom tak, pěstmi - nadělá.
Bylo však jinak!
Jak šátek na hlavě trochu nazad sklouzlý měla, najednou pocítila, že jí Hubert dlaní ucho svírá! A byť to bylo stokrát míň, než čekala - jen se zazubila! Nu a Holtz povídá: "Tak poslyš, ty jedna! Že o mne nestojíš - to ti nevyčítám! Že mne pomlouváš a osočuješ, to si se svou duší sprav sama! Ale...! Že mne máš za hovado, co nad žabcovitou holkou slintá... To ti spočítám! A když si ty o mně myslíš, že holku beru za ženskou - tak tobě udělám to, co se patří malý holce!" A než stihla Apolena mrknout, už se dělo. Jenže, jak čekala ránu, tak z kraje neznala, co, jak a kterak. Místo úderu se k ní Hubert přimknul, tak nějak divně jí obchvátil tělo svou paží a - ŠUP!!  Apolena vykulila oči! Místo rány byla držená kolem pasu - A OHNUTÁ PŘES HUBERTOVO KOLENO!! Nohou stál na malé sesličce pod okýnkem. Vdova zamrkala!! Co to s ní chtěl...?! Najednou TRHNUTÍ a... Co to?? Její širokánská, tmavo - černá sukně se náhle octla na jejích kotnících! Špulila se na cizího chlapa jen v košili... ALE I TO BYLA ZÁHY NEPRAVDA!! Košili a prádlo už měla v půli zad a pryč - a bez plátna vystrkovala na Huberta svoji milou 'panímandu' nahatou, jak Pravdu Boží! A Apolena jekla - a pochopila! Chtěl jí snad, vážně - jak malý, nabančit?? Nebo spíš - Nabacat?! No, to snad...??! Ta hanba...! Ne...!! Vdova se v pevném držení vzepjala - a byť se nevymkla - hlavu až k okýnku přistrčila. A uviděla! Za sklem Žofa i s Vojtěchem do komůrky z dvorka jukala!!! Jej...!!! Její vlastní holka koukat měla - kterako na holou dostává?!! Ne!!! Zase se vzepřela, holými pažemi zamáchala, bosýma nohama pokopla, až jeden pantoflík ztratila - jenomže... Zase nic nesvedla.
            A první pleskanec vzápětí dostala! A jaký! A byť bleskutou myšlenkou v hlavě pořekla, že řemen s lískovkou ve strachu čekala, tak po dechu lapla, až se zajíkla! Sapra! Hubert měl dlaň jako plech vod pekáča! Ten plesk pálil více, než čekala! Mnohem! A štípal! A svrběl! A svědil! A další! A další a...! "Ajajajajjj...!!!" Po dechu lapající Apoléna zatla zuby do vycenění!Ne! Jajajajajajjj!! Alespoň té své spustilé nezdobě za oknem ukáže, kterak tu Holtzovu, hloupatě - zlostivou hanbárnu, 'jako nic' - snese...!! "Jejejeje...!" Je-je-je-jenomže...! Hrompec! "Jiou...!" Byly to od něho tepavé pleskance...! "Jiouve...!!" Apolena ve své snaze ovládnout bolestí vzpínaný dech prubla bezděčně pohodit pleskanou zadnicí, vykopnout nohama a půlky zaštítit dlaní. To první zhatilo Holtzovo držení, druhé ta sukně v kotnících - která jí ležela na lýtkách a spoutaných holeních, nu a rukama se jaksi chytila za hlavu. "Ajajajááá...!" Herdejs, co tó...?! "Ajajajííííí...!!" Vždyť přece - nebožtík brával řemen i hůl...! "Úúújujujujjj...!!" Jakpa jí mohlo tak strašně moc brát jenom to dlaní pleskání...??!! Ale - Bralo!! "Ííííí!!!!! Ááááá!!!!! Jiouááá!!!!!", spustila protrhle Apolena - a už se nezastavila! Kvičení, kničení, pištění, naříkání, - všeho čím dál víc! "Άááá!!! Íííí!!! Jáááháááúúú...!!!" A vdova začla kopat, až v sukni praskalo! Zadnicí zkušela uhýbavě cukat až do vrtění a rukám neporučila, aby holé půlky nezkusily zakrýt napřáhlými dlaněmi. Levá přes Holtzovo tělo nedohmátla - pravou snadno chytil a přidržel Hubert. A Apolena začala dostávat tím víc!
"Jaúúú!!! Íííí!! Jauvííí!!!" Svatá muří noho... To byla bolést...!!! "Aúúú!!! Jaúúú!!! Jauvééé!!! Auvééé!!! Jjjééé!!!" A vzpínající se Apolena pořád viděla Žofu za oknem!! A ta žába důrovitá, protivná, nemravná se... SMÁLA!! "Jau! Jau! Jau! Jau! Áááá!!!" A bitá žena křičela, div nebrečela a rozesmátá Žofie od okýnka utekla. A Hubert jak na domluvený povel, přestal. "Tak!", postavil Apolenu na rozklepané nohy, sukně s prádlem žuchla na zem, on zas chytil vdovu za ucho, postavil si ji tváří v tvář, přitisk zády ke stěně - to bylo blaho! Zbančením sálavá zadnice na kamenné zdi - oj! Toho dne jí toto bylo první rozkoší! Zahy na ni promluvil pevněji, než k rotě vojáků. "Tady máš výprask - a když mne máš za zlého, tak po zlém! Buď dostaneš ještě víc, nebo si mne vezmeš za muže?!" Apolena zůstala namísto zubení nad stisklým uchem koukat s otevřenou pusou! Ona, pohaněná, vyplacená, jen zázrakem nevyhnaná, nezavřená, hole-zbitou zadnicí na chladnou zeď přitisknutá, od posu dolů jako Eva nahá... A MĚLA SE VYDÁVAT??

Votěch s Žofií utekli ze dvorka daleko do lesa. Vojtěchovi bylo doopravdy hanba až smutno, zato Žofa smíchy už ani běžet nemohla a Vojty se na malém paloučku celičká chytila. Spíš - aby se ve stoje udržela, nežli ho objala. A pořád se víc a víc smála, až se celá zalykala. "Jihihihi!-Jehehehe...! To je švanda! Juhahahahá!!" Smála se a smála, jako pomatená. Vojta ji sice objímal, sám sobě však vyčítal. Žofka konečně přišla k rozumu a jak se drželi, tak honem vyhrkla. "Pojď honem na faru - ať můžem všude vykládat!" A tak prudce vyběhla div ho sebou k zemi nestrhla. Vojta se dopálil, jak ale běžela moh s ní jen klusat. V kraji se vědělo,  že farská kuchařka je klepna drbavá - a co jen zaslechne, to všude povídá. "Snad nechceš svý mámě hanbu udělat??", volal do pospěcha. Jenomže Žofka se zas jen smála a smála a hnala se k faře. Inu - vdávadlo! Jenomže - překvapením neměl být konec! Už-už dobíhali a sahali faře po klice, když se dveře otevřely a vyšli - Holtz s Apolenou! A pěkná vdova, ikdyž si poroučela, nezabránila své volné ruce, aby se jí hřbetem dlaně netiskla na "ona" místa vzadu. Co do výrazu její tváře, svářilo se v něm ohromení, naděje - a úšklebky z neutuchajícího, protivného pálení! Žofa se chtěla zas rozesmát, vtom ale břinknula Vojtovi od Holtze taková facka, že se až za uchem voblíznul. "Víš, za co to bylo?!" houk vojanský statkář - a na skráni se podrbavší mládenec opáčil, že jo, že za to okno. Dodal jen, že měli strach, zda nebude hospodář na Apolenu přespříliš surový. Hubert jen opáčil, že to by bral, - nebýt toho smíchu a délky té chvíle. Žofa se smát přestala, jí se však Holtz ani nedotkl - a pan farář se smál, jak že se mu to na faře střídá! Dvoje ohlášky v jeden ráz!
Žofii zas otrnulo, zas se rozesmála a už-už by hospodyni, která právě přišla - a to už se Vojtěch dožral! Chyt Žofku, kterak se náleží a rázně povídá: "Přestaň už - sic budeš bitá!" Dívka sebou celá jen trhla, ale - pak, jak by jí najednou v očích blýsknula čertovina?? "To...! Bys...! Neudělal...?!" Vypravila ze sebe - a najednou se mu až-až vytrhla - a rovnou k hospodyni. "A poslouchej, co já ti o mámě...!" A Vojtovi ruplo! A jak! A jak pořád Žofu tak trochu držel, strh přímo tam na faře do zákampí a - jak to viděl! Přes koleno...! Sukně - prádlo pryč - a už sama dostávala, jako předtím máma. Hospodyně se děsila, velebný pán smál, Vojtěch rozpaloval a Žofka?? S očima a pusou dokořán jen a jen víc a víc dechu nabírala. Co to prožívala?? Tolikrát bitá jak tak všelijak, třeba jak žito, ale teď?? Husí kůži až za ušima,... Krev ji pálila i tam, kde nebyla... Místo zlosti zmámení, místo hanby žár... A navíc postřehla, že i Vojtěch se víc a víc rozohňoval! Jak přestal, jak pustil, ihed se dvojice v obětí popadla, zlíbala - a nazpět k paloučku doslova vyběhla - tak-tak že Žofka vzpomněla vzít aspoň spadnutou sukni. Prádlo tam nechala, jak matka v komoře! I sukni si v poběhu "tam-vzadu", držela! Kněz se nepřestával smát, hospodyně se však začala starat. "Cožpak mě to as chtěla prozrazovat?", povídá. Farář se přestal usmívat.

Ještě ten měsíc se oba páry vzaly. Ještě ten rok matka s dcerou k Máře - babici pospolu chodila - a pro strýce s nevlastním synovcem potom i dvojí kolíbka potřebí byla!

A tak už vím, proč že se statek ten 'Třískal' nazývá!

A co že hospodyně a její vášnivost klevetná?
            To je zas historka jiná!

KONEC

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Jako obvykle: všechny palce nahoru!

aloys

Anonymní řekl(a)...

PODĚKOVÁNÍ ARYONovi ZA UVEDENÍ VÝTVORU - A OSOBĚ KOMENTÁTORA/KOMENTÁTORKY ZA OBTĚŽOVÁNÍ SE + ZVLÁŠŤ ZA POCHVALU.
"Č."