25.5.17

DĚDICTVÍ aneb VYBITÉ ŠTÉSTÍ

Anglie 18XY

Dědictví na mě spadlo, jak tuna cihel.
Tedy – ne, že bych ho odmítal!
To ne.
To víte! My, předčasně penzionovaní poručíci královské infanterie Jejího Veličenstva, vrácení domů po zranění v Krimmské válce, bereme i koňské maso – když se namane.
Ale promiňte. Málem jsem se zapomněl představit. York jméno mé. Poručík ve výslužbě, Justyn York. Když mne při jednom útoku trefila do stehna kozácká ládovačka, málem jsem přišel o nohu. Nakonec mi zbylo „jen“ Peirackovské pajdání, jak říkaj romantici, a cesta domů. Nevěděl jsem, co počít. Bez obalu řečeno – jsem nemanželský bastard druhořadého sira a kuchyňské pomocnice. Bylo štěstí, že jsem se dostal do kadetky – a teď mi kynula budoucnost nuzného podnájmu a bídného živoření. Ještě na nádraží mne však odchytila Jeho Excelence, notář a advokát sir Glewerton. Div mne neobjímal a chrlil na mne, že… že dědím panství na Londýnském předměstí! Zíral jsem! Krom pěkného domu a velkých pozemků celé dva železniční koridory – v nadčasovém nájmu Královské pokladny! Takový majlant by bral i vévoda! Nechápal jsem, že dědiců není víc?! Bylo!! Otcův otec měl velikou rodinu – a nikdo z mých bratranců to terno nechtěl!! Sir mne postrčil do drožky a jeli jsme do nejdražšího hotelu. Cestou přiznával, že otcův otec – dědeček, kterého jsem nepoznal, mívával podivné nápady. Krátce před smrtí se ujal jisté siroty a závěť mluvila jasně: Kdo chtěl mít Londýnské panství, musel se s ní oženit! A oni se dědictví raději vzdávali, než se o slečnu Melanii ucházeli! Glewerton přísahal, že není stará, ošklivá, nemocná, degenerovaná a ani šílená. A když jsem bratránky v hotelovém restaurantu konečně uviděl, začal jsem tomu pomalu věřit. Jsem člověk skrz naskrz průměrný, ale… Ale ty „knedlíky“, vařbuchty, ty těstovité rosoly s kudrnatými vlasy, jsem všechny převyšoval o hlavu, v ramenou přerůstal o loket – a štíhlejší byl třikrát. Když mne, dědice-nápadníka, uviděli, vítali mne, jak spásného osvoboditele. Kdyby totiž Melanie ženicha mezi pěstounovými vnuky, třebas i levobokými, nenašla, propadl by celý testament. Já, nejmladší levoboček s neohebným kolenem, jsem byl poslední naděje. Nu a podařilo se. Nevlastním bratránkům i siru Glewertonovi se do vysvětlování moc nechtělo, ale vylezlo to z nich. Nebylo jasné, kterak a proč – Melanie měla být megera k nesnesení. Její matka se se zděděnou částkou peněz odstěhovala neznámo kam – a ona sama čekala na nápadníka v jednom klášterním lyceu. To mělo být vše – a taky bylo.
Já jsem hned odjel na panství a měl tam čekat.
Dlouho ne!
Už druhý den zastavil před rozkošným malým sídlem kočár a ohlásit se dala mater prefekt, řiditelka lycea. Milá starší řeholnice, původem z, inu, Yorku – a když mne uviděla, troufnu si tvrdit, ulevilo se jí. Úleva ji pohla i k řečnosti a záhy prozradila, že Melanie má sice mnoho předností, ale – dědečkova poslední vůle ji činí až do zásnub nedotknutelnou, pročež ji perfektně nezvládají. Doslova prosila, ať ji k seznámení smí dovézt co nejdřív – a dodala, že tak jak ona je pro mne nadějí jedinou, já jsem pro ni poslední. Buďto bude svatba – nebo holka potáhne na ulici – odkud starý pán vytáhnul její matku. A abych zrušil nedotknutelnost, musel jsem potvrdit zásnubní patent u závěti.
Bylo jasno.
A ani nemusela dodávat, že tím by její škola přišla o dědický podíl – pročež ochotně „přikryje“ všechno, co spáchám. Už další den proběhlo seznámení – a hnedle z kraje bylo i zřejmé, kterak se věci mají. Z kočáru vyskočila pohledná hnědovláska v námořnickém slamáčku, límci bílé blůzky – a švestkově modré sukni. Nebyla o tolik moc mladší než já a byla až překvapivě drobná i štíhlá. Skoro až chlapecká. Krátce – hodili jsme se k sobě. Výškou, věkem postavou… Líbila se mi. To ano. Ale…! Ale průvodkyni okřičela jak sprosťácká hokyně – a kočímu s kufrem dala facku. Bylo zas jasno. Tentokrát prakticky. K domu vyrazila téměř útočně – a tehdy mne poprvé spatřila. Opět bez chlubení – překvapil jsem ji. Zda kladně? Toť otázka pro ni. Ale – jak jsem řekl, vdolkovitým bratránkům se moc nepodobám. Vykročil jsem k zdvořilému pozdravu – a tehdy postřehla moji kulhavost. Ve žlutých očích jí blýsklo a ráznost se vrátila. Jakoby ji snad těšilo, že vidí něco napadnutelného. Ihned byla u mne a spustila. Ať nečekám… Ať si nemyslím,… A ať si nepředstavuji – když jsem takový mrzák!! Nechal jsem pokusů o zdvořilý pozdrav a jenom ukázal dovnitř. Šla. Přesněji – rázovala. V salonu už čekala představená s Glewertonem – a dosti jednoznačně prohlásili, že veškeré podmínky splňuji a navíc – oproti bratránkům – souhlasím. A ukázali potvrzené dokumenty. Byli jsme snoubenci. To Melanii v první chvíli zaskočilo, ale pak spustila tím víc! Začala vykřikovat, prskat, ječet a ani tvrdá připomínka anulace jejího postavení poživatelky sirova dědictví ji nezmírnily. Naopak. Spustila tím víc. Kloboučkem sekla o podlahu a zahájila tyátr, jakoby se s těmi dvěma chtěla poprat. Měl jsem toho dost. Snad jaksi chápu odtažitost od formalit s autoritami – když žiju ve světě, který mne jenom vzal na milost, ale to není svolení k běsům a scénám. Chytil jsem vřeštící snoubenku v pase a dvěma kroky byl v jednom zadním kabinetu. Řičela a chtěla vzdorovat, to ovšem prach nikam nevedlo. Nu a v té místnůstce byla i šikovná lenoška. Ohleduplně leč rázně a přesně jsem s kráskou na tuto smýknul a pevným stiskem i přinutil ležet natažená na břiše. Ta se rvala! Ta zuřila! Kopala! Zkoušela se vysvobodit! Přiznávám, začalo se mi to zamlouvat! Lepší, než rozbředlá, „přecitlivěle“ přeštěná křehule! Ale onuci jsem jí dělat nehodlal! Sukně i spodničky pryč… To byly zvuky, co přitom vyloudila! A už jen škubnutí za kalhotky – už jsem jí koukal na holou. N.B.-netušil jsem, že pouliční argot umí být tak podobný vojáckému! Těch slov, co znala! A to jsem rozpoznal sotvaže polovičku! Každopádně jsem ji začal vyplácet. Bít. Nezapírám. Jen tak dlaní. Pěšáckého „šturm-oficíra“, zvyklého spíš na hrubou flintu s bodákem než na šavlistické parádičky. My máme ruce spíš hrubé a drsné, než pružné a hbité. Melanie se nejprve začala smát. Smát. Ze sprostoty přešla do chechtotu a posměšků vhodných pro předměstský hampejz. To říkám zodpovědně. Mockrát jsem slyšel, co holky volají, když páni podnikoví chasníkové „vyprovázeli“ plonkové návštěvníky! Co že si to od toho svého hlazení slibuju,… To že se leda uchechtá,… Že se ve mně řada slabošských nápadníků parádně završila,…! No, po první půl hodině se smíchem přestala, po další čtvrt už své urážky spíše křičela, než lehce volala a hnedle po první hodině přešla do nadávek a sprostot dobrých pro starého námořníka. Taky se přestala posupně vystrkovat. Po dalších třiceti minutách, celkem devadesáti, už s hodně ostrými kletbami a taky tvrdými nadávkami zkoušela uniknout. Ze všech znásobených sil se vzpírala, kroutila, já ale dbal, aby jednak neuspěla – a jednak změny nedosáhla. Ať už se svíjela jak chtěla – porád furt stejně jsem trefoval. Na tatáž místa, týmž tempem, touž silou. V závěru druhé hodiny už jenom hrčela, vtčela. To sice vztekle a jaksi křičivě, čím dál víc sil ale vkládala do marných vzdorů a pokusů o únik. V půl třetí hodině jí potom konečně uniklo prvotní bolůestné kníknutí – nu a pak už to šlo lehko! Na sklonku třetí hodiny už jenom skučela, pištěla, kvílela, ječela, vřískala, kvílela, volala o pomoc, notáře, sestřičku, maminku… a pak už jen vydávala kňučením podtrhlé skřeky, steny, kvíly, advokát s abatyší už-už i málem přišli, aby snad zakročily, - jenpmže v tu chvíli v posledním vzepětí posledních sil mučivě „zapěla“: „PRÓÓÓSÍÍÍM:::!!!!!“
V Tu chvíli jsem skončil!
Týmž hmatem vyškubl nazpátek kalhotky, zakryl, zdvihl v obětí. A taky – ano – políbil. Sám jsem se divil, jak jsem se rozohnil! Byl to polibek, jak se patří – až se nám oběma dech vážně zarazil. Melanii to více ohromilo nežli rozzuřilo, na vztek jí ale stejně už nezbyly síly.
„Výborně, má drahá, milovaná!“, prones jsem vzápětí. „Teď, když už víme, že spolu budeme rozmlouvat pomocí zdvořilosti, můžeme začít hledat i to všechno, co že nás v manželství sblíží!“ Advokát s jeptiškou zajásali – a já, snad, postřeh v hnšdovlásčiných očích… Naději??

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

STDEČNÉ PODĚKOVÁNÍ ARYONOVI ZA UVEDENÍ VÝTVORU!!!
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Opět skvělá povídka, všechny se krásně čtou...opravdu úžasné.
Z.

Anonymní řekl(a)...

Bujná fantazie, bohatý jazyk, vybroušená pointa. Ani jsem se nemusel dívat na podpis, a hned jsem věděl: Čajmrsk. Hurá!


aloys

Anonymní řekl(a)...

SRDEČNÝ POZDRAV A HLUBOKÝ DÍK VŠEM KOMENTUJÍCÍM DISKUTÉRŮM!
"Č."