15.5.17

Natálka

Potahuji si z cíga, vypouštím dýmový oblak a vykecávám se starším řidičem autobusu naší krásné nejmenované společnosti se žlutými autobusy. Starý pán hází jeden otřesný kompliment za druhým, otřepává starý vtipy z minulého století a opravdu velmi nenápadně čumí na moje stehna, které jsou celkem odhaleny, za což děkuji mírně sexistickému firemnímu stejnokroji (Aspoň se mají chlapy na co dívat, no ne?). Co už… Pořád může být hůř, kolegyni plácl jeden otrapa, který jezdil noční, dokonce po zadku. A ten byl, na rozdíl od toho dědouška, opravdu velkej hnusák.
Takže ještě jednou zdravím, další krásnej večer v roli stevardky, pokračujeme směr Praha – Brno. Dnes večer další cestující, co mi budou pít krev a další dlouhá cesta plná drkotání a otravných požadavků. Ne, že bych si chtěla vyloženě stěžovat. Jako 19letá absolventka střední školy zaměřeného na cestovní ruch jsem ráda za každou příležitost, a taky vím, jak je v dnešní době důležité mít za sebou nějakou praxi. Ale občas jsou prostě večery, kdy nemám náladu procházet úzkou uličkou vozu, rozdávat zamotaná sluchátka a vařit kávu nafrněným měšťačkám s IPhonem, tlustým páprdům, co sežrali všechnu moudrost světa a dědkům, co se neustále vyptávají, jak si mají zprovoznit obrazovku a spustit si nějaký „luxusní“ český biják, co naše společnosti během jízdy nabízí.
 Bohužel, dne je ten večer, co fakt nemám náladu!!
Naštěstí však, i přes můj počáteční rozmar, probíhá cesta celkem v klidu. Tentokrát jede výjimečně jen pár cestujících. Nějaká stará bába, divný týpek ve středních letech, který má na sobě hábit jak z Harryho Pottera a pár mladých studentů, kteří hrají nějakou šílenou „onlinovku“ na noťácích a nevyžadují žádnou zvláštní péči (Úplně jako můj malý debilní bráška). Jen babka a podivín si objednali kávu, takže skoro žádná práce, zatím lážo. „Paní, tady máte svou kávu,“ říkám s milým úsměvem a podávám stařeně její teplý nápoj. Stařena se kysele usmívá, cosi si mumlá pod vousy a věnuje se čtení.
Tak konečně klídek. Celou cestu mohu sedět ve předu s řidičem a nedělat si starosti, třeba si i zdřímnu…. V tom za zády uslyším hlas: „Slečinko, prosím vás, mohu na chvíli?“ ozývá se stařena a mě přepadají mdloby, podle tónu něco není v pořádku. „Ano, copak se děje, vše v pořádku paní?“ přispěchám zachraňovat situaci s hláskem jako med. Dozvím se, že káva je studená, studenti mají moc hlasitě puštěný noťáky a taky má málo prostoru na nohy. Vše řeším s velkou vervou a stoprocentním nasazením. Uklidňuji studenty (stačilo zamrkat), donesu jinou kávu a bábě pomohu sklopit sedadlo. Potom s radostí mířím zpátky na sedadlo, když se bába opět ozve: „Slečínko, pojďte zamnou ještě!“
Abych shrnula většinu cesty bába si dále přeje latté, ale dostala kapučíno. Posléze je prý v autobuse zima jak v Rusku (já se potím jako prase), taky chce sluchátka, protože jsem jí je prý nenabídla (to jsem udělala 3x) a prý máme špatný autobusy, neboť moc drncají a sedačky jsou moc tvrdé, ona má přeci starý kosti.
 No, však víte, jak to chodí… Jsem taky jen člověk. Poté, co mi daná ježibaba kritizuje ještě úbor a dodává hlášku, že dříve bývaly stevardky vyšší (měřím 172 a díky dlouhým nohám, fakt ani opticky malá nejsem), bohužel, dělám pár dost velkých chyb tohoto večera, ty chyby se mi vrátí později i s úroky…
Ta zaprvé jsem natolik blbá, že si stěžuji u řidiče, a to dost nevybíravě. Všimla jsem si, že na mě ve předu sedící podivín nějak zahlíží, ale ve vzteku si prostě nehlídám jazyk a vypouštím jedno sprostý slovo za druhým. Brigády na černo v baru tě naučí mluvit trochu chlapácky, no. Následovně mírně ignoruji již asi desáté volání zmíněné čarodějnice a po desátém hysterickém zaječení, která značí objednávku asi desátého čaje, plivu dámě do kelímku s čajem. Ha!! To tě naučí stařeno!
Konečně přijíždíme do Brna a já jsem z dané stařeny absolutně kaput, jako by jel celý autobus uřvaných dětí a jsem opravdu vděčná bohu, že se milá babka štrachá k „šalinám“. Tak konečně volno, nastoupím do autobusu a vzhůru na naši centrálu, kterou využíváme k přespávání, když jsme mimo bydliště, plánuji si a těším se na postel.
Najednou mě zastaví onen podivín, který má na sobě ten prapodivný hábit a s kufříkem mi připadá jako nějaký estébák, fakt mu chybí jen nějaký klobouk. „Zdravím vás slečno, mé jméno je Milan Peterka starší a mám vás nahranou na svůj mobilní telefon, jak plivete staré dámě do pití, nadáváte velmi nevybíravým způsobem na cestující a záměrně ignorujete poskytovat služby starší osobě, která si chtěla objednat nápoj, což je vaše práce, nemýlím se snad?“ dodal jedním dechem onen cestující a s kamenným výrazem na mě hledí bez známky pohybu.
Zůstala jsem na něj hledět s otevřenými ústy. Co sakra může chtít, proč já? Chce snad prachy, proč mě natáčel? Já peníze momentálně nemám a tu blbou práci potřebuji, doma to mám na štíra, platím si sama celkem dost drahé spolubydlení v Praze a v momentálně už mám pár vroubků u šéfa naší trasy (Tohle by byl můj konec) Leknutím ani nemohu mluvit….
Týpek se na mě dál hledí a dodává: „Hodlám a taky to udělám, poslat tuto nahrávku vašemu nadřízenému, tohle chování k cestujícím se mi krajně nelíbí a jsem znechucen úrovní zaměstnanců této společnosti!“ dodává vážně a mračí se na mě z pod jeho podivných temných očí. „Poslyšte, pane, já jsem to prostě mírně nezvládla psychicky. Mám teď těžký životní období a nemůžu si dovolit přijít o práci, prosím neposílejte tu nahrávku. Vím, že jsem udělala chybu, ale snad to nemusíme tak moc hrotit, svou práci se snažím odvádět dobře“, dodávám a snažím se tvářit andělsky, na chlapy to někdy zabírá. Bohužel, na tohohle kmeta to nezabírá ani náhodou.
Dalších deset minut poslouchám poučky o tom, jak to bývalo dříve, jak upadá morálka a jak si mládež neví, co by dělala s roupama dnes a moje připomínky tak nějak odbýval s tichým „pche“. Stihne ještě dodat něco i o jeho výchově, jeho otci a že v jeho firmě by si to nikdo nedovolil.
Má takový strašně divný až starosvětský kecy a začínám být s něho vážně otrávená, ale vím, že když se například moje báby takhle rozčílila, tak po salvě přišel klid a rozhřešení. No, tentokrát jsem se mírně přepočítala. „Víte co, slečno, já osobně věřím v nápravu mladých dívek, proutek se má ohýbat, dokud je mladý a věřím ve starou osvědčenou metodu, kterou bychom mohli smazat váš prohřešek. A tou metodou je naplácání na holou zadnici“, prohlásí podivín a vážně se na mě podívá, i když bych přísahala, že se mírně pousměje. „Máte pět minut na rozmyšlenou, pak posílám e-mail na vaši centrálu i s nahrávkou, popřípadě se budu snažit zítra vyhledat vašeho nadřízeného a vyvodit z vašeho chování patřičné důsledky, čímž míním přinejmenším vyhazov“.
Nastalo hrobové ticho, nebo snad takové to zvláštní ticho před úderem hromu, prostě víte, co tím myslím. Hlavou mi probíhaly myšlenky jako: Cože? Na holý zadek? Je to úchyl? Chce mě přehnout o popelnici někde za rožkem, nebo se dočista pomátl a měla bych křičet. To si snad myslí, že jsme v době kamenné nebo snad za Socialismu?
 Na druhou stranu si začnu představovat ty hrozivé scénáře vyhazovu ze zaměstnání. Dlužím spolubydlícímu na nájemném, mám na splátky nový mobil a domů se prostě momentálně vrátit nemohu, to by byla moje osobní prohra. Sakra! Ten parchant mě zastihl v neskutečně hrozné situaci. Ten parchant mě dostal! „Jak-Jakk, byste si to představoval, jako ten výprask?“, vykoktám a sama nevěřím, co jsem právě vyslovila. Já se mu snad odevzdávám?... „To se včas dozvíte“, praví chlápek a než se stačím vzpamatovat, chytne mě za ruku a táhne mě zpátky do autobusu.
Následujících pár minut jsem jako v mátohách, nejsem neschopna pochopit, k čemu jsem svolila, jak jsem se do této situace dostala a co se to sakra děje…
 Mlčky jak poslušná kravička sleduji, jak chlápek uplácí řidiče hodně velkou salvou bankovek. Řidič bez zaváhání přijímá peníze a opouští autobus s tím, že si jde pro něco k pití. „Tak slečno, osaměli jsme, není pravdou? Tak alespoň pro začátek. Jak se jmenujete?“ ptá se mírně uvolněněji a propíchává mě svým dost temným pohledem. „Natálka“, pípnu jako vyděšené kuře a v duchu si říkám – Co děláš ty krávo!! Proč nezdrháš....
Sleduje mě a zhluboka dýchá. Sjíždí pohledem od obličeje až po špičky mých prstů, prohlíží si mě jako výstavní figurínu. „Natálko, jestli pak víte, jak se trestají neposlušné mladé holčičky, které nevědí, jak se chovat k zákazníkům a mají neslušnou mluvu“, dodává a najednou je z důležitého morouse, takový potměšilý sviňák. „Nevím, já nikdy, prosím..?“, nejsem schopna mu odpovědět. Nejsem schopna vysvětlit, jak jsem se dostala do této situace, nejsem schopna vysvětlit můj strach. A taky nejsem schopna se bránit, nejsem schopna oponovat a nejsem schopna připustit si absurditu dané situace a její možné důsledky pro moje pozadí. Mám prostě z ničeho nic strašný strach…
Chlápek se zasměje a dodává: „Tak já vám to názorně předvedu.“ Najednou si chlápek opře svou nohu o jednu ze sedaček, chytne mě pevně za pas a vyhodí si mě jako nějaký pytel brambor přes svoji nohu, takže mi jeho koleno dost nepříjemně tlačí do břicha, jsem celá ve vzduchu, hlavou klimbám dole a hlavně, a hlavně…to ponížení…
 V daný okamžik se ve mně ozve po tom předchozím omračujícím strachu a zkoprnění bývalá hrdinka, začnu na něj řvát spršku jaderných nadávek, vyhrožuji, že zavolám policií a domáhám se lidských práv. Nehledě na mé kopání a řev vytáhne mi chlápek sukni nahoru a odhalí, tak moje samodržící punčošky a bělostná tanga jako sníh. „Tak takhle tedy ne“ dodává směle…
Najednou jsem opět to zkoprnělé děvče, nechápu, v jaké situaci jsem se to ocitla, cítím strašný stud. Já, nezávislá žena, v 21. stoletím a visím úplně cizímu chlapovi na koleni jako spratek a mám vykasanou sukni až na zádech a jde mi vše vidět, snad opravdu úplně vše…. Bože, ať je to jen sen.
A pak dopadne první rána a ozve se: Plesk! Plesk! A znova a znova další vyťaté políčky na moje dvě polokoule. Místo nějaké bolesti, mě do břicha zasáhne stud. Pane Bože! Já dostávám jako malá holčička na zadek…od cizího chlapa. Vydávám ze sebe ječivě: „Ale pane! To nesmíte..Ne! Já nechci!!“ Pryč jsou mé nadávky, pryč je má odvaha, pryč je to děvče 21. století plné síly a nezávislosti…
Chlápek se začne smát a křičí: „Ale holčičko! To zvládneš, žádný strachy! Tohle ti jen prospěje, tohle je má rada do života ode mě pro tebe. Tak ztichni a přijmi svůj trest“, dodává a hezky mydlí jednu mou půlku za druhou. „Vždyť jsem už dospělá, nejsem žádná malá holka, tohle přeci nejde, to kurva nejde“, křičím, ale žádná odezva se nekoná. Bože, ať to skončí, ten stud, ten hrozný stud. Slyším procházet v blízkosti autobusu nějaké lidi, ale co mám dělat..Křičet? Aby mě viděli nějací lidé v této ponižující pozici? To to už radši přetrpím ten výprask, co může být ještě horšího……
Místo oddechu či špetky úlevy, najednou cítím, jak se jeho prsty dotýkají lemu mých kalhotek a stahují je rychlým pohybem dolů. Bože, to ne, co jsem to provedla, co to on provedl. Před necelou hodinou to byl podivný divňous s hábitem a teď mě bude trestat na holou prdel? Zvládnu jen ze sebe vydat: „Ach! Uch! Ne, pane, prosím!“ Místo toho zase jen – Plesk! Plesk a Plesk! Nepřestávají dopadat palčivé rány na můj odhalený zadeček, který je bezbožně vystavený tomu cizinci!
Pomalu místo ponížení, začínám cítit bolest. Pichlavé pálení, skoro až řezání a strašné horko na mém odhaleném pozadí. Blůzku mám propocenou a jsem rozmazaná jako omalovánka. Když už si myslím, že mé utrpení nikdy neskončí. Zničehonic jsem zpátky na nohou, někdo mi natáhne kalhotky a sukni a během pár vteřin zmizí. Zůstávám stát v šoku. Uvažuji o volání policii, nebo mám snad vyběhnout na ulici a křičet, že jsem byla znásilněna?
Neudělám však nic. Zůstanu stát a přemýšlím o tom, jak mě dokázal cizí muž pokořit, ponížit a potrestat, během necelých možná dvaceti minut. Tu otázku si budu pokládat možná už do smrti. Nikdy nezapomenu….
Poznámka autora:

Tuhle povídku jsem napsal po cestě z Prahy do Brna jednou nejmenovanou společností, když mne obsluhovala na výsost sympatická stevardka, která však postrádala slušné vychování a věřím, že zasloužila potrestat. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Skutečně se jednalo o jedinečný nádech inspirace… Dále se omlouvám za případné vulgarismy užité v textu, ale snažil jsem se mírně vcítit to myšlenek a chování takové drzé dámy mladého věku v 21. století, snad mi to odpustíte. Zdravím vás. Radim :)))

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

STDEČNÝ DÍK AUTOROVI - AUTORCE ZA NOVÝ TEXT!
"Č."