16.6.17

Služtička


Jmenuji se Vilibald a mám dvojče Valdemara,… Ale – to není důležité. Ani to, že maminka zemřela hned po našem narození. Tatínek do roka rovněž tak, prý na souchotě – a my šli do sirotčince. Brášku si vzalo bezdětné manželství. Já, inu – slušně jsem se učil, ale, skončil jsem v armádě. Hned v první bitvě mne ovšem postřelili. Těžce. Mysleli, že umřu. Zhebnu, řečeno přesně. Tak mi dali titul, metály – a kde co. Když jsem se ale vykřesal, nevěděli, co se mnou. Šel jsem k financům. Na horách bylo hezky – a parta dobrá. Strhla se ale přestřelka s pašeráky. Dva kamarádi zemřeli, čtyři pašíři taky – a s pátým jsme se honili do dechu a stříleli do poslední kule. Já tu jeho dostal do boku, on moji do lebky. A zase jsem se vymarodil. Dali mne k ozbrojené eskortě jedné revizní komise. Bloudili jsme zemí po úřadech a kontrolovali trezory, pečetě, sumy peněz, - tak. Ale padli jsme do potyčky s anarchisty a došlo i na palbu. Ze tří ouřadů přežil jeden, ze čtyř-hlavé stráže jen já. Útočníků bylo přes tucet. Dvanáct bylo mrtvých, pár jich uteklo, jednoho dostali. Mne potom postavili na slavnostní vartu k vratům nějakého vládního paláce. Taková ta činaná uniforma s flintou co nefunguje – a stát hodiny bez hnutí. Po čase to tam ale nějaký šílený zoufalec podpálil. Pomáhal jsem vyvádět – vynášet, ale – škod i mrtvých moc. Přidělili mne jako čestnou hlídku na jeden přehlídkový člun. V podobné uniformě a s jako-flintou jsem měl o slavnostních plavbách stávat na přídi, ale o prvním vyplutí se nějak prozradilo, kdo jsem – a posádka se rozprchla. Velitel se rozzlobil, spustil stroj sám – a bouchlo to. Mne z kanálu vylovili, z něj nenašli ani knoflík. Už si se mnou ouřadové nevěděli rady – tak mne s plným platem poslali do penze. Ještě mi nebylo třicet.
A tehdy… Ano. Tehdy zemřel ovdovělý a bezdětný Valdemar. Epidemie. Prej. Jako za tatínka. Snad.
Valdemar, jehož nová rodina notně zbohatla, jenž se i dobře oženil – a všechno to spadnulo do klína mně.
Tak sem přišel i do toho nobl činžáku.
Zírali tam na mne. Po všech těch zraněních, uznávám, vypadám podstatně starší. Prý jako Valdíkův otec! A tak to ostatně začlo i s tou krasavičkou…!
Služtička z vedlejšího apartmá se do maléru hrnula plnou párou a po hlavě. To, klasicky, s mladičkým jelimánkem odnaproti. Mladé paní sousedce, manželce nemladého manžela, sloužila už od šestnácti třetím rokem – a to je třeba říci, že paní bezdětná radová metličku nešetřila! To bylo slyšet přečasto. Já zprvu myslel, že copatá krasavička chodí k tomu namyšlenému frajírkovi pro útěchu - a on si to užívá. HOUBELES! Jak jenom mohli, tak hned na paničku něco i kuli. A jak to vím? Není to zřejmé? Život mne naučil držet si přehled – a dávat si pozor. Ne tak ty dva! Nemyslete si. Mám pochopení pro jinochy – a rozumím dívčinám. Však jsem od nich nebyl o deset let starší – byť jsem tedy vypadal jak vrstevník starého pana rady. Jenže oni začli své tajné schůzky brát jako rutinu. Budiž – to je klasická chyba. Jenže… Jenže on se začal chlubit její krásou – a ona uvykla pozornosti mladého pána z lepší rodiny. I to je v chybách klasika – spoléhat na to, co mám. Osobně mne jen trochu mrzelo, že na mne ten fajnový truhlík pokřikuje „Tatíku!“ a Rézu, tak se jmenovala ona, naváděl, ať se mi směje. Nu, budiž Moje hořkost, moje věc. Ale to děvče se mi jednak líbilo a jednak – a proto, jsem jí nepřál špatný konec – ke kterému to spělo. A taky jo! Co asi kdysi začalo, jako okukování při velikém prádle – a co se pak rozvinulo v regulérní milenectví, se provalilo. Podotýkám, že čistě beze mne. Hříčkou osudu na to káp pan rada. A nebylo to v křoví parčíku, ani ve sklepě. Bylo to – světe - div se, na prádelní půdě! To byla v domě nová vymoženost. Nesušit na pavlači, ale – pod střechou! Jedinkrát tam starý pán vyšlapal – a padnul na ně. Lidi, to byl kravál! Mladíčka seřvali doma na tři doby – za roh se to rozlíhalo, a byť tedy měl právě maturitu, táhnul do kadetky. A ona? Ani vzpomínat na ten rámus nechci! Radová vzala rákosku, starý pán přidržoval – a Rézinka křičela, křičela do omdlení. Jak to vám? Byl jsem při kupování té rákosky – a služkovský kamrlík má společnou zeď s mým bytem. Slyšel jsem všecko – bez poslouchání. Kterak ji tam s křikem i nářkem postrkem vlekou, natahují na kanape, rada dostává rozkaz přidržovat, paní zápolí s dívčiným oblečením – a do jejích proseb i nářků začíná s mrskáním, o kterém svět neslyšel. Bila a bila a bila. Bylo to peklo. Jek, ryk, vřískot… A jestli se nemýlím, nezastavily je dívčiny mdloby. Stoplo je až rupnutí té rákosky. Pak Rézinku v pokojíku zamkli – a drahnou chvíli jsem nic neslyšel. A PAK PŘIŠLO PŘEKVÁPKO, JAKÉHO JSEM SE NENADÁL! Navštívil mne tajný rada Stach, můj nadřízený. Nu, ano! Kdo jste to ještě nepochopili – už v sirotčinci si mne vyhlédnula tajná policie! Sloužím jí od začátku! On – Valdemar se na gymnáziu zaplet s nějakými letáky či co – a já musel sloužit, aby ho za to nerozcupovali. Ne že bych špehoval po putykách a psal si po manžetě. To ne. Já střílel. Mírově – civilního kanon-futra jsem dělal. A přežíval. Postavili mne vždy tam, kde něco hrozilo. Když jsem se proflák, stáhli mne stranou – A TEĎ PŘIŠEL ROZKAZ, ŽE JSEM ZKOPRNĚL! JÁ MĚL NA TU VEDLE VYPLACENOU KRASAVIČKU DOHLÍŽET ZA KAŽDOU CENU – a to i za tu, že bych si ji Měl VZÍT! To jsem vykulil oči! Zprvu jsem myslel, že je to vtip. Že si rada dělá frky, když se nějak dozvěděl, co se strhlo u sousedů. Nedělal. Nedělal – a proti svým zvykům dokonce vysvětlil. U té copaté nezbedy z venkova hrozila možnost, že je panská levobočka. Za každou cenu bylo třeba zabránit, aby uzavřela sňatek se šlechticem – nebo s ním sama měla levobočka. A to druhé hrozilo. Sousedé odnaproti to ještě nevěděli, ale – byli z jakés panské přízně a jejich synovi na kadetce hrozilo zdědění nějakého titulu. U vojáčků už ho pohlídají – ale tu holku: Pryč ze scény! A na můj účet, když už jsem mimo akci! Nezbylo, než přijmout. Po letech služby už se neuvolníte, ani když bratr zemře. A šlo to snadno. Kolegové pomohli. K radům přišla stráž – a jakž takž probranou dívku odvedli do Nápravné Kárnice Dívčí. Když pro ni za pár dní přijeli uzoufaní rodiče, radová jim zcela spontánně odmítla otevřít, jen z okna teatrálně vyházela všechny její věci. Nu a při sbírání jsem na ně „náhodou“ natrefil, křesťansky pomohl, a když jsem je ujistil, že Tam, do ústavu už do dalšího dne nemohou, došlo to tak daleko, že jsem je pozval na noc. Byt byl připravený, já měl řeči schystané i nacvičené – a oni byli tak roztomile čítankoví domkáři z nuzné vísky, že šli jako po drátku. „A – nevzal byste si naši Rézku k sobě vy??“, „Napadlo“ v podvečer při viržínku, konečně, vzmuženého tatíka. Mátinka zatajila dech! „Ech, to raději nechtějte, pane!“, já na to pozvolna a jen máv cigárkem. „Ona je Rézinka moc hezká dívčina – a jistě hodná i šikovná – byť tedy klopýtla. Jenže, víte – já… Já už jsem taková povaha,… Nátura,… Já bych byl na vaši děvenku moc a moc přísný…!“, řekl jsem podle nejčistší pravdy. Oba jen nadskočili! „A – a to je dobře…!“ „To vůbec nevadí…!“ „Jenom,…!“ „Jen všecko, všecičko, co holka zasluhuje…!“ Dohodli jsme se, raz dva. Když jsem je ráno odváděl na vlak, měl jsem v náprsní cigár-tašce papíry, že i kdyby cestou domů umřeli, moh jsem si holku vzít úředně jak za služku, tak za ženu. Počkal jsem do konce měsíce. V ústavu pracovali dobře – a já dostával nové nasazení. Správčí dohled nad malou horskou vesničkou. Byl tam moc šikovný malý domek. Rézu vzít sebou za služku – a časem přejít k námluvám. Šel jsem do zařízení, vše bylo připraveno. Vedla ho postarší, energická řeholnice – které i tvořily velkou část personálu. Zbytek – hřmotné ženštiny, kterým by člověk svěřil i jančivý dobytek. Lidé si odtud laciné služky a podobně brávali běžně. Stál jsem téměř v řadě. Abatyše ale jen kývla a podotkla, že všechno souhlasí, je tu jen předávací předpis. To jsem nechápal, ale – stačilo koukat. Přivedli Rézu.To byla podívaná! Šedý šátek na vlasech, kotlovité šaty téže barvy až nad kotníky, na bosých nohou jen hrubé pantofle. Tvářička skloněná, ručičky sepjaté,… Musela se zout, bosa kleknout pod křížek na zdi a začít se hlasitě modlit. Jenže! Na předpažené ruce dostala modlitební knížku – a dohlížející vychovatelka se při prvním slově sklonila – a pravý nehet svého napřáhlého ukazováku nechala rozkmitat po dívčiných bosých chodidlech! Začala Rézinku lechtat! Nestačil jsem zírat! Copatka se tak-tak že nezajíkla, ale statečně říkala modlitbu dál, byť se celá cukala a rukama jen poškubávala, div kniha nespadla. Ale – vydržela! Rákoska, pozdvižená rukou abatyšinou ke slovu nepřišla. Pak dostala oblečení od punčoch a střevíců přes černé šaty po veliký bílý čepec.
Šli jsme na vlak.
Najednou mi došlo, že nevím, zda mne poznala… a hned se mi to potvrdilo!
 „P-pp, pardon…??“, troufla si špitnout, když jsem zakoupil jízdenky.
„M-my jedeme pryč z města, - milostpane?“, vybreptla tichoučce a skoro toužebně.
Když jsem přitakal, tak málem zaslzela blahem! Cenové skupině našeho vozu se celá podivila a jak jsme pak jeli čím dál víc dál a dále – byla stále šťastnější a spokojenější.
Za „Velikou řekou“, už byla šťastná – a hory ji nadchly.
Pak tu byla poslední zastávka, bryčka s věcmi – a cesta k vesničce – i domku za ní. Tam zažila šok! „Vilibald Kochler??“, přeptal se náčelník místního četnictva – spolu s dosavadní hospodyní, Bertou. Vysokou, hřmotnou a ráznou ženštinou, co si hravě poradila s dvěma chlapy.
To zůstala Rézinka koukat!
Konečně mne poznala!
To bylo překvápko!
Ale jinak zas šlo všechno hladce.
Přivezené věci nanosil kočí, ostatní bylo dávno nastěhované – a Berta měla přehled dokonalý.
První den v novém místě proběh jako voda. Já měl, zjednodušeně řečeno, objíždět okolí a dohlížet na zdroje panských důchodů. Uniformu jsem neměl, zbraň jo. Shledal i pozdravil jsem se s místními, okouk terén – v každém smyslu – a vrátil se „domů“. Ženské se činily! Bertu, manželku místního hlídače vinic, nadchlo, že při druhé síle nebude mít menší plat! Na otázku, zda bude mít nad holkou darebnicí (poznala úbor s čepcem) moc – souhlasil jsem – když to budu předem vědět – a schválím to. Zatím však nebylo třeba. Réza se snažila ze všech sil – a v ústavě jí naučili myslet jen na to, co dělá – a dělat má. V podvečer bylo vše schystáno. Večeřeli jsme společně – a Berta se rozloučila. Nade ctí a důstojností „čepcovky“ se nepozastavovala. Teprve tehdy se Réza začala ošívat – a cosi ji svědilo na jazyku. „N-n-na – nabijete mi… Milostpane??“, vykníkla konečně. Koukl jsem po ní. „Ano – jakmile něco provedeš.“ Nechal jsem ji nadskočit úlekem – a zase uklidnit. „A-allle…“, dostávala ještě ze sebe. „Nu,…?“, vpravil jsem se kapinku do tatíčkovské role. „A-ale… My se vám posmívali?!“, vyhrkla s překotnou ustrašeností. Tak nezapomněla! „On se smál. A tady máš klíč!“, dostala železo od pokojíka, který měla nadále obývat.
Život se rozběhl příjemnou částí. Víska v horách byla rozkošná, klidná –a já zdárně rozváděl sblížení s Rézou. Službu jsem zvládal, Réza se snažila, o jejím klíči už všichni věděli – a čepec jí nikdo nevyčítal. A přece se na nebi mráčíčky ukázaly!
To už tak nějak musí i být.
Rézinku si vzal do hlavy místní pan adjunkt! Takové vzrostlejší vydání toho fajnového jelimánka ze starého domu, v daném případě s knírkem. Haur a lórd až na půdu – co se, vím ze služby, v každičký krízi sesype první. Enómže – šarm měl a s holkama to uměl… A tak se stal pěknej zášmodrch! Réza s Bertou šly právě od kupce – když se na ně vrhla vypasená černovláska! Byla to Emila, dcera mlynáře, které se zdálo – a možná právem, že ji chce adjunkt Kurt nechat – a zkusit to s Rézou. To byla pranice! Štěstí, že Berta tak brzy zasáhla, jinak se holky škubaly na smrt. Lidem to bylo spíš k smíchu, ale zlá krev z toho taky byla. Mlynář se čertil – adjunkt se mu nezdál. Však taky chyt řádnou voprať, dceři spral hřbet – a běžel na mladého. Rézu vzala Berta domů. „Projít jí to jen tak nesmí! To by bylo na spor!“, prohlásila – a měla pravdu. S povzdechem jsem souhlasil – a svolil k naplácání. „Ale pán bude přitom!“, vyhrkla copatka – a my chvilku zírali i s Bertou. Ale, hned bylo po váhání. „Nu tak, kalupem!“, houkla záhy starší hospodyně už jaksi smířeně – a podrcla Rézu k pokojíku. Ta poklusla, ani nepípla. „Ták, tady se přehni, holčičko…!“ Ohnula ji přes pelest, (měla postel, ne staré kanape, jako v kamrlíku u radových) a bez cirátů jí vyškubla sukně i spodničky… Nu, zkrátka – párkrát jí pleskla přes holou – a bylo. Obě se nakonec krapet i zasmály. To ještě zlé nebylo. Adjunkt Kurt navíc mlynáře spráskal do bezvědomí a Emilu si vzal. Epizodka byla pryč.
Ale pak!
Už jsem řekl, že v rutině jsou chyby. To je pravda. Proto jsem dbal, abych svou vlastní rutinu vypěstoval do užitečných návyků. Povedlo se. Stal jsem se člověkem, který si mimo jiné, rutinně, bezděčně, dává pozor. A tak jsem si Toho i všiml.
RÉZA VEDLA TAJNOU KORESPONDENCI!
ANO!
PODLE VŠECH PRAVIDEL!
Byl to šok, ale další užitečný zvyk byl – nedávat na sobě nic znát. A to tím spíš, čím víc vás to zasáhne. Krátce – ta holka psala a i posílala depeše. Nepokoušel jsem se k nim dostat, ani je sledovat. Jen jsem o nich hodil avízo. A pak už se věci děly samy. Je nota bene zajímavé, kterak věci dávají smysl, když na ně hledíte nestranně.
-Moje „výslužba“
-Stachova „sdílnost“
-„Štěstí“ s dohledem nad pěknou holkou…
Samé nesmysly!
Penze v naší službě neexistuje, prozrazení čehokoli je neodpustitelné, a štěstí… O to se musí u mimo službu starat každý sám.
Nu zkrátka – když To přišlo, nebyl jsem překvapen. A nebýt překvapen – to je půlka připravenosti.
Byly jakési svátky, Berta je slavila doma, a já… Já od Rézy dostal místo večerní melty „Vávrovský“ kafé. Tak jsem ho jako vypil – a hnedle u stolu „usnul“. Hezkéhorské počasí se záhy – přesně o Slunce západu, změnilo na bouřlivé, Réza se převlékla – a vyrazila. Já taky. Jen tu míchaninu jsem nalil kocouru Belialovi. Ten si dával! Byla ze smetany.
Byla to klasika.
Podloudnické stezičky znal v kraji každý a hranice nebyla až tak moc daleko.
Snažila se, ale chyběl jí cvik a grif. Nebylo těžké i sledovat – a bylo lehké odhadnout, že takové krásce přijde spojka naproti přes pomezní kámen. Tuhle chybu dělá spousta mužských kolegů. Potkali se, vobjali se, - horoucně… A ňákej trouba z naší strany zakop o kámen! On začal hned střílet, ona zdrhat. Jeho jsem odpravil já – v šeré střelbě jsem od prvu dobrej, jí drapli po pár sázích. Ta ječela! Já dokráčel k mrtvole, vykop jí z ruky kvér, druhou odkop od těla, třetím kopnutím jsem ho převrátil – a hele ho!
TATÍNEK GALÁNA JELIMÁNKA ODNAPROTI!
Inu, jo!
Kterak to říká stará průpovídka:
„Copak mají tatíček se synáčkem společnýho?? – Sousedovic služku!!!“
Napřímil jsem se a mrknul po přicházejících patrolách. Rada Stach mezi nimi nechyběl.
„Žádnej zděděnej titul, žádná levobočka, žádná penze!“, pronesl jsem namísto pozdravu. V odpověď se hořce ale upřímně zasmál.
„Omyl, - tak trošičku…!“, opáčil rozverně. Přivlékaná Réza ječela. „Co – trošičku. Šlo o něj, ne?“, čut jsem do nebožtíka. „Jistě!“, souhlasil velitel. „Měl metodu!“, smál se. „Sehnal informace, opatřil si milenku, co mu je přenesla, zbavil se jí – a prodal, co měl!“ – odvedl nás za blízkou skálu. Nerad to říkám. Byl tam hrob. Čtyři holky. Pěkný. Zaživa.
Réza přestala ječet. A prát se.
Stach uzavíral případ a obrátil se k nám.
„Omyl byl, že nejsi ve výslužbě. Jsi. Ustanovuji tě civilem téhle oblasti!“
„A ona?“, nedalo mi to.
Schlíplá copatice sebou trhla.
Nadřízený se zasmál.
„Nech si ji…! Ale – drž v pořádnosti!“
Sebrali mrtvoly, uklidili, odešli. Čím tajnější policie, tím menší ciráty. My zůstaly s Rézou pod skálou sami.
Chvíli.
Pak jsem ji…
Vzal za ruku, (jen sebou škubla) a odved zpátky do chaloupky.
Čím blíže jsme byli, tím více „pomrkávala“.
Šli jsme kolem pár bříz, lísek,…
Když za námi zaklaply dveře, kapinku vydechla. Mrk jsem po kocourovi, spal jako dřevo.
Její ruku jsem nepouštěl.
Pokýv jsem k věšáku. Visel na něm bandalír – nošený ke zbrani.
Skousla dolní ret, ale poslechla – podala.
Šli jsme do pokojíku.
Opět beze slova.
Chápala a sáhla po šatech. Sukně, spodničky,… Od pasu dolů nahatá se natáhla na postel a obemkla pevně do polštáře zabořenou hlavu.
A já začal bít.
(„Jazykem“, kterak se říká.)
Co živ bych nepomyslel, jakou já umím mít zlost!
Kolik jsem jí vysázel, netuším. Ondlela a probrala se ale několikrát.
Křik se střídal s pláčem i němým sípěním, dobrovolné držení se střídalo se rvačkou, jak jsem ji na místě musel tisknout…
Fialová.
Ano.
Fialová od zad po ohbí kolen byla.
A stonala pár neděl.
I přísná Berta byla zprvu vedle, - když jsme jí ale, skoro pravdivě, řekli, že chtěla utéct, di, že jí nepřidala.
Ještě ten rok jsme se vzali.
A tak začla nová část…
Mojí služby.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

SRDEČNÉ PODĚKOVÁNÍ ARYONovi ZA UVEDENÍ VÝTVORU!
"Č."

Irma řekl(a)...

Díky za povídku. Pěkná pohádka s velmi zaslouženými výprasky. I když ty mdloby a marodění po výprasku na mě už byly trochu moc.

Anonymní řekl(a)...

V ÚPLNOSTI SOUHLASÍM.
PŘÍB%EH VŠAK OBECNĚ MÁ TROCHU HRUBŠÍ KONTEXT I KOMTURY.
Navíc - i delší hojení je jaksi realistické.
Mrzí mne, pokud se tvrdost nelíbila.
Míním však, že i ta má svoje místo.
"Č."

Irma řekl(a)...

Ale ne, líbilo. Chápu že nějaké baci baci by se nehodilo. Prostě za mne osobně drobný kaz na poutavým díle, pro jiného možná "třešnička" na dortu. I.

Anonymní řekl(a)...

DĚKUJI.
N.B. - musím konstatovat... Trošinku mne vysiluje, že texty podobného druhu jsou tu tak vzácné.
Tvoří povídky/pohádky ještě někdo??
S Pozdravem
"Č."