24.7.17

O princezně Zloběně

Až do dne jejích cca dvacátých narozenin probíhal život sličné blondýny Jany celkem běžně. „Piglovaná“ jedináčka z „lepší“ rodiny! Rodiče svou nebezpečně atraktivní zlatovlásku dotlačili-dostrkali-dotáhli až k maturitě – protlačili ji i na slušné místo v bance – a vzápětí zahynuli při leteckém neštěstí. Ona sama se sice ještě stihla provdat za stoupajícího činitele, Lišku – toto manželství však vzápětí krachlo. Krachlo pak její vinou – a manžílek tak do důsledku využil její lemplovitost, přezíravost a trochu i nafrněnou odtažitost, že jí zbyly jen ty oči pro pláč – a šaty na těle. Se svou troškou do mlýna přišly i “dobré kamarádky“. Její pozornosti se už sice těšil milenec Erik, o tom však švarná krasavice Mnohem více nevěděla, než věděla…!

Ale – popořádku…!

Janu Liškovou soužil té noci podivný sen. Spíš – noční můra. V tom snu ji někdo honil, chytil, křičel na ni, cloumal s ní, přidržel, vysvlékl a… Bil. Bil ji na holou, až se hory zelenaly – a ona v těch ranách cítila hnus a odpor hrůzostrašné zrady…
Probudila se prudkým trhnutím. Za okny probleskovaly prvotní záchvěvy svítání. Barbínovská blondýnečka byla zpocená jak myš a nahá jak pramáti Eva. Tělo bylo plné lahodných dojmů ze skvostných milování, ale rozháranou mysl trýznily opačné emoce. Tatam byla úleva ze, perfektně zvládnutých – vyšetření, dobře podaného klysmatu a i dokonale bezbolestné injekce. Ani slast a rozkoš z brilantního sexu její nitro neuklidnily. Divoké myšlenky plné snů se úplně převrátily! Šel na ni s řemenem…! Chtěl ji strašně bít…! Nedopřát mu sexu – nepřistoupit na sex-co z něj čpěl už v její kanceláři-kdopak ví, jak by jí ublížil?? Nebýt strachu, nebýt děsu, z lékařských úkonů - které jí byly vnuceny - nikdy by neprošla tolika hrůzami! Vyskočila z cizí válendy, na které se ještě před pár vteřinami snivě vinula k mužskému tělu, s proporcemi značně atletickými. Skokem byla u místa, kde i večer nechala šaty. Hanbatit se před ním…! Nahatá jak prst…! Naskákala do cancourků, které měla místo spodního prádla, hupla do kostýmku s minisukní, vdupla se naboso do lodiček a utíkala z toho velkého starého domu, co jí nohy stačily.
A tak začal nejděsnější den celého jejího žití.
Začlo to hned ráno v práci. Není totiž nad „dobré kamarádky“! Takové, jakou se ukázala být i kolegyně z banky, Michaela Marková. Exoticko-bronzově-kudrnatá černovláska, která by se bez Jany nedokázala na svůj post ani „pro-souložit“. Nyní si tato pře-vnadnělá potvora Jany blazeovaně nevšímala, zatímco si propouštěcí formuli pronášející řiditelka afektovaně užívala jejích super-nenápadných doteků. Jana si směla jen, pod dozorem – Michaeliným – vyklidit stůl. Víc nic. Více – méně otřesená vykráčela na ulici – a byl tu další „ryc-pic“. Telefonát od Mariana, za stavu otřesené mysli bezděčně zvednutý. A bylo zle! Odmítání jeho hovorů v minulých týdnech přineslo hořké plody! Jana pozdě zjistila, že propásla u rozvodového soudu víc než jeden důležitý termín pro To-Ono a teď jí v tom všichni vymáchali. Kdepak byla slavná: „Nepružnost-Legislativně-Justiční“? Do oběda ji vyřídili, po obědě oškubali, po svačině odrali a před „padla“ vyhodili. Jana vyšla ze soudní budovy do pořádné průtrže, a ani ty kostýmkové šaty už jí vlastně nepatřily. V miny a naboso šlapala přívaly s večerem bleskově chladnoucí vody, aniž věděla, kam vlastně kráčí. Ty záchvěvy Marianova fešáckého knírku…! Šla večerem, lázní dešťových závěsů i světla luceren až nakonec, u starých předměstí, vrazila do muže v tak tmavém plášti, že ho ani při své bystrozrakosti neviděla. Tehdy jí myslí problesklo pochopení všeho, co prožila – a omdlela.
Když se probrala, ležela. Bylo jí zle. Bolela ji hlava, bolelo ji v krku, bolelo ji břicho, žaludek měla jak na vodě a tělo jak z tvarohu. Zamlženým zrakem rozpoznala skosené stropy Erikova podkrovního apartmánu a na chvilku zadoufala, že vše byl jen sen a ona má prostě kocovinu. Pak jí i v zastřené mysli došlo, že to tak není. Předně měla nádhernou noční košili po paty s obrovitými a i divukrásnými lemováními krajkovými lemy i límcem. Měla i kolosálně obrovitý polštář a tákhle tlustou hedvábnou přikrývku. Horko ji až přímo vřele polévalo, zároveň se ale tak klepala zimou, div zuby nejektala. Zpocená a rozklepaná pochopila, že je nemocná. A pak ho uviděla. Erika. Seděl u postele, jeho ruka ji něžně hladila po vlasech. Slabostí se sotva hýbala a tak ji jemně podepřel, posadil a zlehka přinutil vypít objemný hrneček. Byl v něm horký citrónový čaj. Ten neměla ráda – zvláště skoro vařící, ale pila. Poslušně a vděčně pila. Vypila vše z několika dolití. „Máš angínu.“, šeptal „skandinávský“ blondýn. „Je hodně těžká, možná hnisavá, ale do osobní péče jsem si tě dal přímo já.“ Podal jí pár pilulek – každou v jedné lžičce ohřátého medu. Ten taky nerada, ale – papala. „Tak…“ Otíral jí rtíky a ukládal. „Musím se podívat, jakou máš teplotku a taky – promiň – musí být…včelička. Vím, že to nerada, ale – neboj se. Jen jedna maličká.“ Pozvolna vstával. Ona bezděčně ukoukla stranou a na nočním stolečku spatřila tác, na kterém v čelní pozici ležel tákovýhle teploměr…
, jmenovitě – rtuťová rychloběžka. Nebo spíš „rtuťovitá“? Celkem se jí před očima vlnila… Maně se pousmála. Pousmála se a vůbec nedocenila, že vedle stojí i krémová pikslička. Zprvu ani nepostřehla, že je jí jedním cípem z nohou zvedlá a stranou odhozená peřina. Pak jako šok pocítila Erikův dotek na svých nohách. Projel jí žár i mráz z ovanu čerstvým vzduchem a s šokem pocítila že jí košile byla hladce vyhrnuta až do klína. „Eriku…??“, vyhlesla šeptavě, jenomže to už jí nedávný milenec nohy obemkl pevným úchopem a než se nadála, měla je zvednuté do „miminka“ div kotoul vzad neudělala. „Je-e??“ Udělala –a vtom pocítila, jak jí špička prstu Erikovy volné ruky mázla rýžku zadečku krémem. Tehdy, pozdě, pochopila. „Jej…! Ach!“, ještě zašpitla – až už se jí ona slavná rychloběžka svým třpytným konečkem v zadečku hřála! Jen oči zavřela a zoubky zaťala. Pálily ji a brněly. Nejenom, že se na Erika celou svou sedinkou hanbatě špulila, ještě mu předváděla, kterak její podrážděná dírečka protivný teploměr přepevně sevřela. Jej, to to i s krémem záblo a studilo! To to ale bylo s tím držením… PŘÍJEMNÉ! Přistihla se při tom, jak se svou rukou ve své vlastní kabelce. Jí se LÍBILO být takhle držená,… Krémem stuzená,… Teploměrem drážděná,… A Nekompromisně měřená…
Celkový pocit byl náhle tak blahý, že se celá ošila. A – Třep! Mrkla! Na vystrčenou půlku její pěkné zadničky dopadlo… Plesknutí! „Necukat se panu doktorovi – ani potěšením!“, napomenul ji málem vesele. Skoro ho neslyšela. Pokud ty nečekaně libé pocity potřebovaly nějakou korunu, tak to byl ten pleskanec! Jejím, nemocí trápeným tělem se rozlil pocit tak bezbřehé krásy, div nepadla do transu. Nahatá,… Vystavená,… Měřená,… Pleskaná,… Blažená,… Co to s ní bylo? Její, všestranně úspěšní, rodičové ji vedli od mala ke svrchovanosti, samostatnosti, emancipovanosti,… Jakto, že v těchhle chviličkách nalezla tolik radosti??
„Hmmm…“ Udělal Erik. „39,5,… Hmm, Hmm,… Včeličky budou dvě!“, rozhodl vzápětí a zvolna ji pustil. Povzdechla. Ve chladné volnosti byla radost i zklamání… Včeličky? Injekce?? Dvě…?? „Polož se na bříško!“ prohodil bezděčně a sahal kamsi do tácu. Dvě.. ? Na ni už chystané?? Celá její bytost křičela po výskoku a usilovném prchání z tohoto místa chystání pekelných muk,… A tak bylo její vlastní nitro samo šokováno, když vnímalo, jak se zvolna překuluje – a i tu překrásnou košili sama vyhrnuje. Maně si uvědomila, že ani nepomýšlí na to, kam se asi poděl kterýkoli kus jejích šatů. Ležela na cizí posteli, v cizí košili, v cizím bytě, od pasu dolů úplně nahatá, nemcná, její holá zadnice pro injekci vystavená,… A ona byla až dokonale šťastná!!! A to i proto, jak byla plesknutá. Koukala, kterak je injekce na ni chysaná –a byť se jí už z toho kouknutí ježila na kůži každičká šětinka, byla tím pcitem skoero až euforizovaná. Kde byly její postpubertální rvačky s oběma roiči a taky ošetřovatelkou, když měla být od doktorky očkovaná?? Nevěděla.
Pak byla schystaná injekce… Píchnutá…
JAK??
Zprvu Jana pocítila jen jemňoučké zastuzení, na jaké si byla matně s to vzpomenout už z minula, a jen se pousmála. Pak ale začal pocit stuzení sílit, a třebaže byla ranka dávno přelepená, začalo zeboucí místo najednou růst, rozlilo se po celé půlce zadečku a začalo se brnivě tlačit i do stehna. Jana se sykavě nadechla. Erik chystal druhou injekci, ona se ošila. „Aúúú…!“, vydala spíš šeptavě. „Bolí?“, prohodil tázavě. Jana se nadýchla k odpovědi, vtom se ale pocit přelil do jiné sorty vjemů. „S-Svrbí…!“, vydechla pravdivě. Půlka ji začala nepříjemně brnět, zadní strana jejího stehna čím dál tím protivněji svědit.
 Erik nechal injekci injekcí, přeptal se, co jak – přiložil jí k stehnu dlaň – a začal ho usilovně třít. Od kyčle ke koleni. Jen to svištělo, jen to syčelo. Místo začalo pálit – to ale zahnalo protivnou svědivost, a ta se jako napjaté, skoro bolné, tlačení rozlila do lýtka i do chodidla – kde začla podivně, jemně, dráždit. Ne trápit. „Rozpalovat“. Jana měla celou čtvrtinu těla najednou plničkou dráždivých mravenečeků, co ji – jak se patří, vzrušili! Erik ale přestal masírovat, a nemoc vše pohltila. Přišla – druhá injekce. Janě náhle prolétla hlavou kopice myšlenek. Co to prožívala? O vše připravená,… Nemocná,… Vlastně i samotná,… Ležela tady v cizím bytě polonahá,… Před mužem v podstatě cizím, se kterým už sice excelentně souložila, - leč skoro nic nevěděla,… A… A byla v té situaci DOKONALE ŠŤASTNÁ! Ona Nemohla nic dělat – a Ona NECHTĚLA Nic dělat! Ležela v božsky vyhřátém a skvostně pohodlném lůžku, hanbatě ukazovala nahatou zadnici, rajsky si užívala skoro až panenkovské opečovávání, jakoby byla Princeznovská Loutka na hraní – a Erik byl její laskavý a pečující princ…Ona, zavinutá do sítě nemoci, přijímala starostlivou péči, vnímala dotek dezinfekce na doposud „nepíchnuté“ půlce – a… Píchnutí…! Pro všechno na světě,…! Kde se v tom fobicky obávaném bodu jehly vzalo tolik příjemnosti?? Horečkou rozpálená kůže se až zatetelila slastí, když se jí s malinkým štípnutím tkla ledová ocel! Mladé ženě blahem naskočila husí kůže a ona bytostně vnímala, jak se na každičkém ze vztyčených chloupečků perlí kapička čerstvého potu, jak drahokamy. A zase to bolně brnivé tlačení…! A masáž,…! A jeho zpříjemnění až po konečky prstů,…! Měkká hřejivost Erikovy přítomnosti,…! TOLIK TOUHY PO MILOVÁNÍ!!! Ale nemoc zas všecičko rozpustila – a nechala touhu po spánku a snění. Erik jí také přepečlivě shrnul košili až cele na paty, jemňounce ji zase uložil, přikryl, pohladil, dal trochu napít a prohodil: „Nu, jenom spinkej! Ať se mi uzdravíš! Uvidíš, jaké nás čeká nádherné dobrodružství…!“
Jana jen lapnula po dechu! Zažila tohle kdy třebas i od maminky?? Usnula objatá, s pocitem nejblaženějším!
Janino léčení se rozběhlo jako na drátku. Teplotka jí byla zadničkovým měřeníčkem zjišťovaná NEJMÉNĚ třikrát denně, pilulky i kapičky dostávala na lžičkách medu, Píchnutíčko ji též vždy čekalo nejmíň jedno denně a ona se na něj – byť to znělo šíleně, těšila od jednoho k dalšímu čím dál tím více. Některé medicínky dostávala dokonce i v čípečcích – a byť se pro to zprvu styděla až k salvám smíchu a bezbřeze nekonečnému chichotání, zalahodily jí brzy tak, až často poprosila o přidání. Kam se poděla její citlivost na pěknou sedinku? Nevěděla. Proměnila se skoro na mánii. Chladivý krém, který „před i po“ do „rýžky“ dostávala, byl tou nejlahodnější věcí – kromě milování ovšem – kterou „tam dole“ kdy zakusila. Všechno jídlo i každé pití dostávala do postele, z teplounké přikrývky nesměla ani ten nosánek vystrčit! To by bylo nabacání! – Prohlásil Erik – a jí Božsky těšilo těm slovům věřit. Když už pak MUSELA postýlku opustit, Erik ji vždy nosil v náručí. Dokonce i na samou toaletu ji vždycky posadil, a když ji náhod ou trápilo bolení, zůstal a držel ji za ručky. Jenom ten toaletní papír užívala sama samotná, od toho ji Erik nechtě odradit – a to by se ani nechtěla nechat. Jinak byla čím dál tím šťastnější. I noční košilky – košile napořád střídala – a byly čím dál tím krásnější. Více než dva týdny to takto trvala a štíhlá plavovláska si přišla zdravější, nežli kdy předtím.
Tehdy se Erikova péče a starostlivost lékařsko-ošetřovatelská změnila na starost a péči milenecko-sexuální.
Tři soulože denně byly absolutní minimum. A to musel mít noční – a ráno být zavolán k návalu po hromadné nehodě.
Sexuální polohy i místa k milování zrovna tak dodržovali, jakožto i neustále měnili a Jana se brzy přistihla, že myšlenky na cokoli jiného téměř až vypustila z hlavy. Za všechny ty týdny ani nevzpomněla na perfektně němý mobil, a když přece, nenapadlo ji, kdo by od ní měl být zavolaný. Její život se tak říkaje smrštil jenom na špulený zadeček – a zajisté roztažené nožky. Byly řady dnů, kdy nevylezla z postele. Byly dny, kdy ji od rána do večera ani nenapadlo jakkoli se obléci. Heslo znělo: „MILOVÁNÍ S ERIKEM“. Jakékoli. Zkoušeli v sexu věci, na které si přes všechno své volnomyšlenkářství netroufla dřív pomyslit. A líbily se jí ty experimenty úplně všechny. Nebyla vydržovaná. Byla držená na sex.
Pak jednou, tak po čtvrt roce, zažila Janička Janinka „prozření“. Bylo ráno volné soboty a ona byla požitkářsky natažená na válendě v úplně „čerstvé“ noční košili s přebohatými krajkami. Najednou se jí hlavou mihly děsně divné nápady a ona uslyšela říkat svoje ústa absolutně nesmyslné věci!
„Eriku, promluvme si…! Nemohu přeci žít tak z tvé milosti,… Společenské povinnost,…! Kontaktovat úřady,…! Vrátit se ke své samostatnosti,…! Vyrovnat se za všechny laskavosti,… Být dál přáteli,…! Jana až trnula zděšením, co to ten její šílený jazyk žvaní, všechno to monologování však, ale ustřihlo až teprve Erikovo něžně pevné obětí. Milenec se blondýnce podíval do jejích krásných, leč – hrůzou ze samovolné plkavosti rozšířených očí.
„To jsou mi věci! To se podívejme! Tak moje Janička mi chce odejít! Ona mi chce utéci! Chce se emancipovat! Chce se osamostatnit! Chce se mi revanšovat. Slibuje přátelství! Jejejeje,-copak já udělám? A jak si s tím poradím?“, říkal jí v obětí zrovinka do tváře – a pronášel to s úsměvem, který jí na kůži rozježil “husí pupínky“.
A Jana najednou VĚDELA, co Erik udělá. A… A vůbec se mu nedivila. A ani se nebála. Její milenec ji objímal, držel, do očí se jí díval – a pak ji lehce a lehounce postrčil, takže se na břicho překulila. Ležela uprostřed postele, úplně natažená, na přikrývce uložená, nádhernou noční košilí, zatím, až po paty zahalená. Ležela opřená o lokty, pěsti zaťaté, hlavu pozdvihlou, zoubky zaťaté do dolního rtíku. Co to prve plkala?? Erik jí dal prožít divotvorně kouzelnou pohádku – a ona ho pošle „do kelu“? Pro všecko na světě!!! Zasloužila by, „…aby o ní přerazil tákovouhle lískovku…!“ Vybavila si jistou větu, kterou si maně zapamatovala, když četla jakousi pohádku. Zasluhovala by pětadvacet na holou…! A náhle pocítila, kterak jí Erik vyhrnuje tu její přenádhernou krajkovanou košilku. Mrkla. Copak to cítila v svém nitru. Se zuby zaťala pěsti – i chodidla – až se jí prstíky na nohou vzájemně promnuly. Jen víčka nesemkla – a tak postřehla, že zrovna dosáhne na jeho odložené šaty. Kde bylo její oblečení? Nevěděla. A nechtělo se jí po tom pídit. Zato velmi dobře postřehla jeho pásek. Ten pásek, kterým ji tenkrát, poprvé, přinutil k poslušnosti. Poprvé v životě tenkrát poslechla z donucení. A teď… Jedna její dlaň se vztáhla a chopila těžké kovové přezky. Její lýtka, stehna, hýždě se v tlustém lemu krajek víc a víc ukazovaly a ona tahala hlaďounký kožený jazyk.
Podala ho Erikovi ve chvilce, kdy měla vyloženou sedýnku úplně nahatou až po záda – a kdy on po něm sám sáhl. Jana nepochybovala, věděla, že nebýt její podávající ruky, dostala by nejvýš naplácáno. Jenomže ona…cítila,…vnímala,…že…, že ona zasluhuje, potřebuje, Chce něco víc…!!! Jak ležmo stála vzepřená na loktech, uložila se do „k zemi“ a hlavu zabořila do polštáře. Věděla, že teď přijde to co zasluhuje. Potřebuje,… Chce…! Výprask… Bití,… Bolest,… Mrkla po Erikovi. Přesku třímal v pěti, pár smyček řemene měl ovito kol zápěstí i zaťaté dlaně. Od stisklého palce s ukázovávek se mu plazivě vinul ten kožený had s dírkatým koncem svého špičatého ocasu… Navždy si zapamatovala ten pohled. A Erikův zrak. Tam bylo vše. A mnohem víc.
Pak přišla…rána.
Nebyla veliká. To spíše naopak. Přesto Jana téměř vykřikla. Zajíkla se vlastním dechem – a zakousla se do polštáře, kam vrazila celý obličej. Ta vlnka co jí z kratičkého plesknutí… Co živa bita nebyla… A ten vjem, který jí prokmitl do celé bytosti a stáh se… TAM… TO BYL ZÁZRAK…!!! Jana blahem zasténala – a tělem zavlnila. Druhý plesk tak skoro nepostřehla, tím víc si však užila jeho odezvu. Slastí vdechla, až kníkla. „Po-vyšpulila“ se, ani nevěděla. Další plesk. Stisklé nohy se jí naply – až je uvolnila. Tak Tohle byla ta rajská zahrada? Nevěděla, kolik ran dostala. Ani, jestli se po loži svíjela, nebo se do něho zatínala nehty a zakusovala. Neměla ponětí, kterak si stoupla do „kočičky“,-náhle ji však Erik nebil – ale miloval. Tak Ďasovitě Janina ještě v životě nesouložila! Žádnéz poloh se nemohli nabažit a ani nevěděli, jestli je střídají zběsile, nebo skoro vůbec ne. Košile i povlečení šlo po kouscích do pekel – a ani sami byli samý šrám. Jeden lahodnější než druhý. Od nehtů, zubů, stisků i pádů. Nevěděli jistě. Nevnímali je.
Jana sama přišla k sobě vlastně až ve vaně. Erik měl koupelnu v arkýřovém výklenku a vana, která vlastně plnila celou podlahu, neměla daleko k mini bazénku. Lázeň byla plná oleje a teplá byla tak dokonale, že na zdravé pleti nestudila a na zduřelé blažila.
Od té chvíle měl jejich sexuální život nový rozměr – a pro Janu svět kolem prakticky zmizel. Dalo se říci, že sex jejich společný život doslova naplnil. Sličnou plavovlásku doslova blažil občas „zazlobit“ a vyprovokovat si třeba malé naplácání. Či naopak, odpírat Erikovi sex po předehře tak dlouho, až se ho domohl třeba přidržením, nebo i – tak daleko se oba odvážili – uvázáním. Krásku šokovalo, jak ji ty „vylomeniny“ rozpalovaly… Tím více ji však trápily chvíle osamění. Nechtěla – a ani ji nenapadlo – starat se o svět mimo apartmán. Nahá a bosá bloumala jeho končinami, které byly překvapivě rozlehlé – a taky členité. Brouzdala vysokými koberci, ťapala po hladkých parketách, zdolávala malinkatá schodišťátka… A otvírala dveře. Bylo to jako v pohádce. Erik jí opakovaně dovoloval doslova cokoli, při každém z nezbytně nutných odchodů ji však varoval, ať za Nic na SVĚTĚ, Nikdy nechodí do druhého arkýře! V tom prvním měli svoji bazénkovou koupelničku, co bylo v druhém – to netušila. To jediné. Jinak směla kamkoli, jinak si mohla dovolit cokoli. I do trezoru směla. Do druhého arkýře – ne. Znala jen odečítací kalendář, co mu visel na dveřích. Měsíc za měsícem se tam odečítal úplněk po úplňku a Erik s mile zasněným úsměvem sliboval na konci odpočtu „něco úžasného“! Jana často, čím dál tím častěji, obdivovala zodiakální vzory na lunární spirále. Za chvíli ji to fascinovali více, nežli zkoušení dalších a dalších supér nočních košil – dobrých i na pohádkové bály čarodějných princezen – a i pantoflíčků s kramflíčky. (Stejně poetických.) Chodila se na ty dveře dívat čím dál častěji. Jednou si za přespřílišně přibližování k těm dveřím vysloužila opravdovské naplácání, její zájem tím však spíše vzrostl, než naopak.
A pak se to stalo…!
Ten den byl na svoji roční dobu zprvu jasný a teplý, pak ale přišla strašlivá bouře. Erik byl už od večera a jakési tajemně naléhavé akci – a bytem bloudící Jana setrápila. Něco jí chybělo… a od osamělého probuzení ji soužilo – svrbění…! Nejprve to byl jen náznak, jakoby se nemilovala den – což byla několikanásobná nepravda – za chvíli už ale okoušela pekelně svědivá muka co mnohaletá nositelka pásu cudnosti. Mysl se jí zmítala od lítosti ke vzteku – a Erikův mobil byl vypnutý. Jana v košili a pantoflíčcích bloudila od dveří ke dveřím. Od panoramatických oken až po temné komůrky. Něco hledala…! A pak ji začly chytat divné nápady. Hřímalo, blýskalo, tmělo se, - a Jana… Vyhodila do odpadní šachty svůj mobil. Netušila, co ji to popadlo, ani, proč to dělá. Jen zírala na své ruce, které do černé hlubiny posílaly všechno z její kabelky. Dokumenty, doklady, klíče,… Až na divukrásnou košili a pantoflíčky nahá kráska odhodila vše ze svého života. Nevěděla, jestli je tam dole kontejner či spalovna. Bylo jí to jedno. Hodila poslední kus a šla. A čím dál jasněji si uvědomovala kam. Ona, a její nahota. Dveře. Dveře se zodiakem. Věděla, že by tam neměla chodit… Svědění… Šla. Šla blíž, blíž, ještě blíž,… A pak to postřehla. Znamení zvěrokruhu byla jakási podivná,,,.. Šerem, jakoby, oživená,… A v tom cosi plesklo o zem. Jakoby to ze zodiaku vypadlo. Zvedla to – a málem vyprskla smíchy! Korunka! Korunka pro princeznu! Jako na maškarní bál! Třpytně lesklý papír,… Gumička pod bradu,… A nebyla o moc větší, než zatnutá pěst. Jenže,… Zarazila se. Ten papír měl lesk – málem – černý! Jako stříbro černý smalt, nebo metalíza… A blýskavé perličky svítily z té trety tak divně… Něco v janě křičelo, ať tu tretu odhodí, uteče, čeká na Erika… Svrbění… Jakoby ji volal i sám Erikův hlas… Svědění… Gumičku podvlékla a korunku si nasadila, ani o tom nevěděla.  Sice se se jí přitom zazdálo, jakoby tam, nad zodiakem, skoro u překladu, na chviličku ukázala ještě jedna taková korunka, zlatá… Jí ale ta protivná svědivost najednou tak rafla, že rázem vyskočila a… Otevřela.
Neuměla přesně vyjádřit, co se dělo dál.
V první chvilce myslela, že snad zablýsklo beze hromu. Všude světlo a… Nic. Cítila se být v prostoře plné světla a všude kolem jakoby stránkami šustila monstrózní vele-kniha. Vele-kniha, ve které jakoby ona stála, do ní se propadala – a pak záře ustoupila potud, že kolem sebe rozeznala… BARBÍNOVSKÝ POKOJÍČEK! Nic jiného! Od stěny ke stěně, od podlahy po strop,… Barvy, tvary ozdůbky… POKOJÍČEK PRO POHÁDKOVOU PRINCEZNIČKU! Ale nežli mohla alespoň vykulit oči, už tu byl další šok. Nebyla tam sama! V místě, kde se dalo tušit snad okno, šlo ve vší té záři postřehnout postavu ze světla. I ta sice pozvolně tlumila svůj jas a byla čím dál tím podobnější člověku, přesto ale – dlouhatánským šatem, zavitím hlavy, výškou postavy a vzletností pohybu – jeden by věřil, že potkal vílu. A skoro, že ano! Bytost, která ve vší záři vypadala jako čarodějka, víla, nebo vílí kmotra, promluvila nekonečně krásným, přesto ale přísným hlasem. „Janinko, Janinečko, Janinečičko,… Tys to ale vyvedla! Mohla jsi být svojí lásce princeznou Miljenou,… Ale,… Inu, co naplat… Budeš – Zloběnou!
A svítící bytost luskla prsty…!
A Jana se probudila…!
Kdepak??
Všechna ta záře jakoby blikla, Janě se zatmělo v očích – a když je otvírala, hladila ji po víčkách kouzelně příjemná sluneční záře nádherného, příjemného dne. Na zlomek vteřinky ji přepadla iluze, že to všechno byl sen, že je v Erikově podkrovním apartmá… Ale jen co se trošičku hla, bylo to jinak. Vedle toho hračkovitě překrásného lůžka seděla, už skoro bez záře, ona podivně vznešená paní – a pokojík kolem byl onou pohádkovitou komnatou, která také zářila už jenom nepatrně. Mladičká žena sebou trhla na lůžku, kde byla uložená, až se napůl posadila. „Tys to vyvedla!“, začala vznešená paní hned řeč. Její hlas, ač milý a pěkný, přibíjel jak kupa hřebíčků. Plavovláska strnula. „Můj chráněnec se do tebe zamiloval, náš svět tě neodmítal – a ty? Jako nějaká hloupá, nevychovaná holka uděláš hloupost, která,… Ale, což. Nebudu žehrat, řeknu co je pravda. Pohádky znáš, já jenom dodám – jejich svět existuje. Ne zrovna „za myší dírou“, ne tak úplně dosažitelný kouzelným „cestovním pláštěm“ na knoflík, ale – existuje. A abys věděla – ty v něm teď jsi! Přivedená láskou – a zamotaná neposlušností!“ Ohromené krásce konečně došlo, že stále má tu svoji su-super noční košili – a v hřívě vlasů jí vězí korunka. Rychle po ní sáhla a… Treta byla pravá! Skvost, za jehož úlomek šlo koupit… Cokoli. Třeba i nejedinou palácovou vilu! „Ano! Můj chráněnec měl tu nejlepší vůli – mít z Tebe svou věčnou, krásnou a – hodnou, princeznu. Vedl tě slastí i bolestí. Obstála si. Sama ses zbavila posledních nitek na to, co ti bylo takzvaným životem. Výborně. Stačilo na něho počkat! Jen chvíli – a měli jste už jenom to, čemu Vy říkáte Svatba Milénia. Teď, inu, teď tě má pořád rád – a chce s tebou být, jak se říká, napořád. Jenže, jeho představa rychlého happy endu je obrácena vniveč. Nu, aspoň si budeš své pohádky vážit. Tak – krátce! Přišla jsi sem přes nápadníkův zákaz – a to ti dalo punc zla  Je mi líto, tak to funguje. Ty si teď musíš prožít Svou pohádku jako, inu, Zlá princezna. Jsi nyní princezna Zloběna a… a nitka tvého příběhu se tká tak, že budeš… Zlá sestra. Už je to tak. To určil Zodiak. Já, měj si mne za šílenou, já jsem vílí kmotra. Váš svět je nám znám, podobně jako vám ten náš. A mí chráněnci, i blízcí jiných, mně podobných, též. Jsou posly a pomocníky – ale, to tě trápit nemusí. Ty jsi nikdy nebyla na „záhadologii“. Ty… Ty musíš začít s prožíváním své pohádky. Pohlédni!“ – a ukázala k prosluněným oknům. Ty byly v místnosti najednou čtyři, každičké do jedné světa strany. Dvě se jaksi objevily, čtvrté se proměnilo ze vstupních dveří. Blondýnka koukla – a strnula. Byla ve vysokananánské věži, vyšší, než cokoli z toho, co znala. Úzká byla tak, že to bylo k neuvěření! Výhled z oken byl do nekonečné a nekonečně krásné krajiny, sahající až, až, až, až… Hory, lesy, řeky, louky, pole, města, cesty, pěšiny, stezky a cestičky, městečka, vsi, vísky, vesničky, samoty, mlýny, hrady, zámky, skály, zříceniny,… Ale nejvíc, nejvíc byly z oken vidět čtyři věci. Každým jedna.
„Nu, princezno Zloběno? Kdepak Tvá pohádka začne?“, zeptala se ta bájně sošná dáma!
Lepá blondýna, která dřív bývala Janou Liškovou se jenom zajíkla. Stála na nádvoří ohromného, černavého, strašidelného, pro ni ale taky impozantního, velkolepého a přenádherného hradu. Hradby obrovité, věže až do nebe,… A sklepy byly hlubokánské tak, že z nich tou dvoranou fičelo jako vichřicí. Jí však neviditelné ruce otvíraly další a další dveře. Viděla ponurý přepych, viděla rytíře z prázdných zbrojí, sluhy z přízraků – i v podobě samotně poletujících rukavic… A šla dál sály i komnatami, chodbami i schodišti – až byla v té poslední a tam byl černokněžník. Jako vystřižený z pohádkové knížky! Vousatý, černě oděný v rouchu s hvězdami, vysoánskou špičatou čepici zdobenou půlměsícem. Hrál tam s čerty karty. Rohatými, fousatými, černými, skoro nahými, chlupatými, s ocasy i kopyty. Dříve však, nežli ji vyděsili, přistoupil tentatrman černokněžnický – a hleděl si jí, jako císařovny! „Ó – princezno Sem…! Ó – princezno Tam…! Tuna drahocenné dárečky…! Tamo líbivé pozornosti…!“ Darovával jí šperky i šaty… Podával ozkoušet všeliké lahodné opojnosti,… Čerti se šklebili. A tu uprostřed skvostů, vín, likérů a opojných dýmů – stála mezy čarovnými zrcadly! Čerti se rozesmáli! Zloběna se v nich viděla co Jana miss! Viděla se co top in cooll šéfová! Vládkyně! Císařovna! Paní světa! Bohyně…! Nejkrásnější! Nejpůvabnější! Nejzbožňovanější! Nejopěvanější…! Ona! Ona!! ONA…!!! A ONA jako Princezna…! Královna! Císařovna!! Věčná PANOVNICE! Nesmrtelná! Věčě mladá! A nemálo hrdě-pyšná blondýnka ani nepostřehla, že onomu černokněžníkovi cosi svojí vlastní krví podepsala… A čertí cháska se řehtala…
A Zloběna se v černém větru ocitla, tomu se poddala – a v jeho náručí letěla aletěla do daleka… Až zase usnula…
A probudila se ve Své posteli Své princeznovské komnaty královského zámku! Přepych, luxus, lesk a třpyt, tím hezčí, čím byl – opět – „Barbínovštější“. Ohromné lože, překrásné komnaty, krásné počasí za okny, bezpočet skvostů… A SLUŽKY…! Nevěděla, proč si právě tohle tak jasně vybavila… Ale stály ve dvou řadách podél obou pobočných stěn od velkého lože, které byly ve strukturách zámku uspořádány tak, že v nich obou byly řady velkých a vysokých oken. Závěsy roztažené, počasí nádherné,… Mladé, krásné dívky se klaněly – a byly připraveny podat to či ono, cokoli, ze všech všemožností, které držely v rukou či měly po ruce – a vykonat cokoli, co si ona vymyslí. Sebe-šílenější vylomeninu, hloupost, nemožnost… Ona, princezna Zloběna, vyvolená starší dcera Jeho Veličenstva…
A FAMFÁRY!
Sličná blondýna se pod nekonečnou přikrývkou rozkošnicko-požitkářsky protáhla a právě si chtěla své služtičce Marleně říct o podání oblíbeného bičíku na psy, když se ze všech věží ozvaly fanfáry. Ošila se slastí! Určitě se blížila nějaká milá návštěva, a to vždy bývalo příjemné rozptýlení,… Spousty pozorností,… Dárků,… Dárečků,… Zážitků,… A vůbec! Jen kdyby sestřička nezacláněla…! Myslí jí sice probleskl zmatek. „…Jaká sestra…?“ Vtom se ale s ostrým zaklepnutím otevřely dveře a byla tu – macecha. Zloběna zaťala zuby. Nenáviděla tu krásnou, sošnou silnou a i moudrou ženu, se železnou vůlí. Zmatek „…Macecha…?“ Nenávist převážila. Vše bylo jasné. Nenáviděla ji, protože umenšila Její moc nad otcem - a byla tak,… tak,… NEMOŽNÁ, že – že jí ve všem a hned nadávala vždycky úplnou přednost před sestřičkou Libjenou…! Zmatek. Moc nad otcem? Sestra?? Co ji to zas…??“ Teď se však ta impozantní bruneta tyčila před její postelí a tvářila se proklatě vážně. „K otci dorazil důležitý posel. Žádá si tě!“, pronesla královna věcně. A pevně. A Zloběně se Zachtělo Trucovat! S pompézním rozmachem si vrazila dlaně za hlavu, zkřížila je v týle, vypjala se v leže nazad, přimhouřila oči, odhlédla stranou a striktně prohlásila: “Jsem nemocná! Chci doktora!“ Věděla, jak macecha – jménem Vichrena – tuhletu výmluvu nesnáší. Znamenalo to volání lékaře – a při otcově povaze i nepostižitelnost, pokud šlo o trest za odhalené simulování. I teď bývalá arcikněžna pevně zatla zuby a odešla. Blondýnka se ušklíbla a začala naříkavým hlasem citýrovat služky. Proháněla je čím dál víc, a už si v duchu psala seznam těch, kterým dá napráskat. Tatínkovi si zase v duchu před-sumírovala stížnost na Vichrenu! Vyjádřila se vůči ní tolik neobratně, tj. – neuctivě, že nebylo jasné, zda ji volá tatíček – nebo snad pan posel…! A čí vlastně?? Tu se však otevřely dveře a v nich…!
Aby hrom do toho…!
Macecha vcházela dvojmo!! Krásně oblečené ženy černotmavých vlasů vstupovaly DVĚ, ale – JEDNA MĚLA ZELENKAVOU KŮŽI! Jinak to mohly být i dvojčecí sestry. Ale – nebylo příměru… Pro družinu, kterou sebou cizí žena přiváděla. I ty byly mladé, vysoké a štíhlé. Ženy jak má být, krasavice, jenže měly světloulince zelenavou pokožku! Hlavy jim halily temně fialové čepce – jako řeholní, a těla zakrývala roucha, opět ne nepodobná kutnám pro jeptišky. To však v barvě fialovo bílé. Tak jako tak – služtičky před nimi utekly a ony udělaly špalír tak těsný, - že vlastně obstoupily postel. „Jeho excelence, Nejstrašnější Drak Gaucín, nemá rád faleš, falešnice a švindlující švindlířky – zvláště, pokud chce takové uvésti mezi své manželky!“, řekla cizí žena. „Ano, ano, princezno Zloběno! Jsem medikusa dračího posla, který je Gaucínovým námluvčím! Chce si vás vzít. A vy že stonáte?? Hmmm…! Jdu se přesvědčit!“, křikla ta drako-lida a luskla prsty. A věci se začaly dít! Zloběnu popadlo za zápěstí – za kotníky cosi neviditelného a chytlo ji to nehmotně, ale i pevně jak okovy. Pak to trhlo – a dívka ležela naznak roztažená do X, jakoby neviditelně upoutaná ke sloupkům postele. Sykla nevolí, zavrčela vzdorem, zkusila odmítavě zavrtět hlavou – ale kdepak. Nehla se o píď! Zato ty podivné družinice se činily! Jediným lupnutím jí zcela sebraly peřinu, a druhým šustnutím jí přímo vysmekly celičkou nádhernou noční košili doslova od pat až po bradu. Tím rázem ležela na loži nahatá, jako ten prst. A vrchní „dračice“ se do ní dala! A jak. Doslova a do písmene od prstů na nohou přes bosá chodidla a holé nárty ji omakávala, prosahávala – a ani nehýtek jejího nahého těla podrobných průzkumů naprosto neušetřila. „Plosky správně jemné – i lechtivě citlivé,… Pokožka pěstěná, pleť uspokojivá, přítomnost chloupků a chloupečků náležitá,…“ Zubící se zlatovláska kus po kousku cítila, jak se jí dotyky blíží do klína… A když se tam tkly – poprvé kratičce zavyla. Bylo to jen kraťoulinké zakníknutí – ale bylo to poprvé, kdy pocítila převahu té krásné silné ženy. Ty doteky a hmaty plné škádlivé dráždivosti…! „Ajta – hleďme…! Dívenka už panna není…! Nu-nevadí…!“ Dívka se zkoušela vzpínat a kroutit, To, co ji drželo, však bylo pevné. Nepohla se ani o nehet. „Nádherně hluboký, , skvostně těsný – a excelentně citlivý pupíček,…! Bříško pružně měkké,…! Podpaží správně citlivá, jamky klenuté, chloupky jsou značně jemné,…!“ Zuby zaťaté,… Víčka semknutá,… Tvář celá zpocená,…! Blondýnka se snažila vše aspoň důstojně nést, ale nedařilo se. I ze zatlých úst se jí dralo syčení, vrčení a – kňučení. „Prsa nejen pěkná ale i pevná, pokožka hebce pružná,…!“ Dívka přímo rozrazila čelisti do široka a chtěla řvát – ale z hrdla se jí dral jenom tak nesmírně tenký pískot, že spíše ševelila, než ječela. A co bylo nejhorší – jí se to škádlivé trápení – líbilo! Jenomže – mělo být hůř! „Naslouchátko…!“, poručila ta démonsky krásná žena – a Zloběnu začalo studit! Neuvěřitelně pitoreskní variantou lékařského stetoskopu vybavená dračice se mladé dívky začala dotýkat nesmírně studivým nákončím nástroje! Od klína přes celé bříško až po hruď. Slabiny, pupíček, podžebří, pod prsy, mezi nimi,… A studilo čím dál tím víc!!! Byť se jí to protivné vrtidlo dotýkalo skoro pořád a všude, neohřálo se ani trošičku! Naopak! Doslova ledovalo! Blonďaté děvče se s ostrým sykotem zkoušelo marně vzepřít. Pak ji kouzlo obrátilo – a příšerných stuzení si užívala její záda. Stuzení, škádlení,… A Potupa! Všechny jí koukaly na holou! Na natáhlé nohy, kouzlem držené,… A pak to přišlo!
„Podejte teploměr…! Veličenstvo – ráčíte se obtěžovat – je to vaše pastorkyně…“ Nějak se jí opravdu povedlo pootočit hlavu – A ZDĚSILA SE! TOHLE Byl Opravdový pohádkový teploměr!! VELKÝ, JAK PŘEDLOKTÍ! Samotnou špičičku měl jako prostředník! „ne!“, vyhlesla hrčivě. Tohleto do zadku Nechtěla…! Tak nějak věděla, že ta Příšernost - s tlustším koncem kulatým a velkým jak jablko, je určena pro její zadnici. „Jufff…! Nééé…!“, pokoušela se kouzlu vzdorovat, marně. Drželo ji to – a ona jen slyšela, kterak tu hrůzu čímsi pomazávají – a pak jí totéž mázli mezy půlky! Zakničela – a bylo to tady! „Kejty“ jí podržely rozevřené, ona zatla zuby – A UŽ MĚLA HRŮZÁKOIDA VPRAVENÉHO DO SVÉ ZADNÍ DÍRKY! Blondýna div neztratila vědomí…! Ale… Óóóó…! Ten pocit byl… Příjemný…!!! Od lásky s Erikem nic tolik krásného nezažila…! Ústa se jí mocně zazubila, oči ale rozkoš neutajily. Čepcovité ošetřovatelky se tiše zachichotaly, ta hlavní se ukázala. V rukou injekci…! No – jako hrom! Blondýna se nemohla blahem ani vyděsit. A čerta jí záleželo, že toho mackovitého teploměra přidrržuje za kulatou hlavičku… MACECHA…! Co jí to napadalo?? Napadalo! Blahem div nepředla. Ta Věc škádlila, dráždila, hřála,… A začala – šumět! Šumět, syčet, bublat… A zpívat!

„Princeznička švindlovala,
nemoc jenom předstírala!
By - se schůzce vyhýbala,
tak zlobně simulovala!
Tralalá!
Toto princka udělala,
Prutem by zasluhovala!
Tralalá“




Princeznou projelo horko i zima! Nejen že tu ukazovala nahatou zadnici, - ještě tady o ní prozpěvoval nějaký kouzelný „Teploměreček-Žalobníček“…! Nemluvě otom, že ji usvědčoval ze švindlu. Společnost se taky decentně zasmála a vrchní, maceše podobná „dračice“ rozverně poručila: „Čípky sem…!“ Zloběně zatrnulo stokrát víc! Tohle NNNECHCHCHTĚÉÉLLLÁÁÁ…! Jenomže – on se jí nikdo neptal. Přidržená sedina a…Jóóój…! Co to bylo…??? Do zadku se jí dralo něco…OHROMNÉHO… A – LEDOVÉHO…!!! Héééch…! Mezi půlky se jí dralo COSI… Tlustšího, Mnohem tlustšího, než palec – a taky delšího, nežli prostředník! A STUDILO TO! Záblo…!! MRAZILO…!!!
„Jóóój…! Jéééj…! Grrr…!!!“ Skoro necítila prostředníček, co se jí do sedinky vedral hned se studilem – a zadloubával ho hloub a hloub, - což bylo ve vší té hrůze… Zas…příjemné. Štíhlý ladný prst, pokrytý blanou jakési snad pružně pevné rukavice se v její promaštěné, uvolněné, stuzením trápené sedince dovedně cukal, jakoby ji, po Řecku, souložil. Mučivá blaženost…! Princezna už ani nevěděla, jestli se opravdu vzpírá. To byla Tak TRÝZNIVÁ LAHODA…!!! „Studín už je! Podejte svědín!“, poručila „dračice“ a prst princezně z „dírečky“ vyklouzl. Půlky zadku jí však zase přidrželi – a dřív než vydechla, než lapla po dechu, BYL TU DALŠÍ… VETŘELEC…! SVĚDIVÝ!!! Teď To SVĚDILO…skoro až do Pálení… Do bolesti to ale nepřeskočilo. Zloběna se dala do kvičení a kničení,
Oproti studidlu nemenší svědidlo se do ní však dralo a dralo, - až ho týž prst jako prve vdloubal neméně hluboko. A zase týravá slast…! Blondýnka vydávalatenoulinké zvuky, o nichž nevěděla, že jich je mocna. A prst dloubal – a Svědilo to… Hýkavě se zajíkala další dávkou mastného soužení – co bylo tak slastné…! „V pořádku – pálín sem!“, poručil „dračičin“ hlas -  a sličné dívce se chtělo řvát!! A měla důvod – i příležitost. TO CO JÍ ZAČLO MEZI PŮLKY KLOUZAT,… To bylo HORŠÍ, NEŽ PAPRIKA S PEPŘEM DOHROMADY!!! Nejít to už Tak hladce – a nerozpouštět se Tolik moc rychle… Zbláznila by se. Křičela a nevěděla o tom. Řvala – a neslyšela se. A prst. A jeho pohyby. A ona si uvědomovala, že přestává se svým nebetyčným křičením – a že je jí en dotek zase milý. Skoro se uklidnila. Jenomže pak… „Injekci…!“ Zaznělo odkudsi a mladá kráska už jasně věděla, že bude peklo. A bylo! „Jééééé…!!!“, zavřeštěla, když TO, Uviděla! Teploměr jak předloktí – INJEKCE JAK PAŽE!!!
„NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Zavřeštěla princezna a vzepjala se moci kouzel tak, ž-že se opravdu pohnula – a málem vytrhla. Jenomže! Byly tu dračí ošetřovatelky – a ty moc rády – a pevně, přidržely! Ležela natáhlá na břiše dál – a řvala už do ampulovité přípravy. Zelené ošetřovatelky tisky lýtka i předloktí a ona s histerickými skřeky pohazovala kroutivě sem tam celou svou nádhernou zadnicí, až se jí půlky jen natřásaly. Pak jí pár rukou přitisk nad bedry – a ona hýžděmi už ani nehnula – pokud jí děsem o sebe navzájem mlaskavě neklepaly. To ale nevěděla. Tělo až skoro necítila – a za řevem tolik moc zubama jektala, že skoro chrastila – a pranic neslyšela. Okouzlená, přidržovaná, zrovinka před nosem injekci chystanou měla! Půlmetrové táhlo…! Půlmetrová baňka…!! Půlmetrová JEHLA…!!! A jen se třpytivě blýskala – až jiskry s hvězdami ze špičky vypouštěla! A ta věc co do ní natáhli…!!! Joooj! Ta byla rudo-zeleně duhovatá…!! Joooj! A už od pohledu příšerná…!!!
A PAK PŘIŠLO… KŘUPNUTÍ!!!

Nic, pranic menšího! Ne ňáké píchnutí…! Bodnutí…! Kuchnutí…! To bylo KŘUPNUTÍ, jako od rozbíjené panenky, co se jí doslova PROBORALO DO NEJKLENUTĚJŠÍHO MÍSTA PRAVÉ PŮLKY…! (Žádná horní čtvrtina zadečku!)
„RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAHAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Zavřeštěla krasavice řičivě – a omdlela.
Když se čarokrásná blondýnka probrala, pálilo ji, svědilo, tlačilo – od lopatky po lýtko. Po bodanci měla v píchlé půlce flastříčkové X a najednou si přišla tolik moc jak píchlá mičuda, až se divila – že neuchází. Už jenom laxně – ba trpně, vnímala, jak na ni chystají DRUHOU injekci. Totálně ochromená a paralyzovaná trýzní té první chtěla druhou snést trpně, - ale – kdepak! KUCHANEC…! Jaký svět neviděl! A byť to bylo do druhé půlky tak to byl bodavý kuchanec tisíckrát horší, než první!!!!!
„RJAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAHAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIJEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Dala o sobě krasavička vědět na celičký hrad – a už dostávala na zbylou půlku druhé, flastříčkovské X. „Ještě třetí doprostřed – a mám na zadku XXX symbol nemravnosti…!“, pomyslela si Zloběna, nevěděla jak! Jenomže – ty všechny kolem měly jinačí záměry, než dále flastříčkovat její zadnici. To spíše, panečku – LINÝROVAT!
„Na švindle rákosku!“, řekla rázně – a už tu jedna „třtina“ byla!
A princezna Zloběna začala dostávat VÝPRASK… Jaký jenom o pár chvil dříve vymýšlela pro své služtičky! Větší! Svištění! Hvízdání! Sykán! Bzučení! Hučení! … A Rány! Dopady! Mrskání! Švihání! Šlohání! Lískání! Práskání! Bití! Třískání! Mlácení! NářeZ! Mrskut! Vejprask!
Zloběna ječela! Pištěla! Vyla! Řvala! Řičela! Vřískala! Vřeštěla…!
Nic si nepomohla. Dostala na holou tolik a takových, až se jí zdálo, že nemá od zad po kolena jediné místo bez štiplavě palčivého šlehance. Nevěděla, kolikrát bolestí omdlela – a přišla zas k sobě. Konečně byl konec – i když to ani nepostřehla… Tak jak tak, najednou jí sama vrchní dračice namísto bití potírala zadek nějakou mastí. „Tak! Už máme dívenku kapinku poučenou!“, prohodila procítěně. A procítěně činila od oné chvíle všechno. A Zloběna vlastně taky. Dáma od té chvíle nepustila její ruku – a ona byla vláčná, jak hedvábný šátek! Málem s úklonou poděkovala všem sloužícím, za vše – co pro ni kdy dělali, pak s velkou ceremonií děkovala tatínkovi s macechou „za dobré vychování“ a nakonec se dala, „s patřičnou pompou“, vypravit na cestu. Tedy – ne že by byla zmámená či uhranutá. To ne. Jen „jelita“ po rákosce se jí pod všemi garderobami připomínala každičkou vteřinku – a ona nechtěla další. Poslouchala jak hodiny hodináře. Davy se s ní loučily, byla voděna špalíry, prováděna ceremoniemi – a nakonec uvedena dokočáru, který ji odnesl k panu ženichovi silou tří tuctů harpyí, které ho nesly vzduchem. Všichni koukalo, všichno záviděli – ale jen zloběna se svojí velitelkou v kočáře věděly, že ona uvnitř apartmánovitě-komnatní kabiny – klečí s vykasanými sukněmi - na hrachu!
Co živa by si princezna Zloběna nepředstavila, jak přenádherné může být dračí sídlo! Létající kočár ji i s přísnou průvodkyní zavezl do věžových skal, - které byly hradem plným přepychu. Ač většina věcí z kamene – byl to draho-kámen. A vše ostatní, látky – dřeva, jenom nejdražší – a mistrovské práce. Nechyběla snad ani tel… Co?? Nevzpomínala si. Co. A měla jiné starosti! Vítal ji – drak! U všech Bohů…! TAK si ho nepředstavovala! Měl podobu – MUŽE! A jakého! Dva a čtvrt metru měl na výšku jistě! Svaly jak špalky všude po těle, kudrnaté vlasy i kníry jak uhle, úsměv zubatý jako cikánský baron – a kůži světlounce zelenou, jako ty démonky, které mu sloužily! Jen očima ukazoval, jen pohyby prstů naznačoval – a ony konaly! A jak! I na ni jeho fluidum působilo. A pořádně! Ledový žár jí prokmitl od kořínků vlasů do paty a zpět! Po celičkém těle se zježila husí kůží až do svrbiva – a nejvíce té svědivosti zůstalo tam, kde mělo! Jenomže… Oj! Drak s ní přes lidskou ppodobu dal zacházet nelidsky! Démonky, ne nepodobné těm, které pomáhaly s jejím ošetřením, ji popadly a… Běda! V mžiku byla nejen bosa a v košili! Byla i naznak uložena na nízké a dlouhé lavici, ke které ji dovednými smyčkami upoutaly za stisknuté kotníky i zápěstí vzpažených rukou. Kvílivě kničela a marně se snažila bránit, či něco říct. Maně ji napadlo, že když ji uvázaly takhle, bít ji asi nebudou… On jen pompézně postával opodál a usmíval se s povýšenou nonšalancí. Pak – mrkl. VTOM Zloběnu něco PÍCHLO do obou dvou půlek zadečku! Jakoby – ano – jako najednou chytla pár injekcí… Co ji to napadalo? Tak jak tak se její tělo přímo vymrštilo do oblouku – a ona udělala na lavici „most“. Drak se distingovaně zasmál – a pokynul. A začlo PEKLO! Hihňavě rozchichotané démonky se přihrnuly – a vyhrnuly jí celičkou košili až úplně pod bradu. Zas nahatá přede všemi…! A hnout se nemohla! Jehly, co se z desky pod jejím zadečkem vysunuly, tam trčely dál – a do půlek se píchla při každičkém hnutí. Ale – to nebylo to nejhorší…!
TY BESTIE JÍ ZAČLY LECHTAT!
Jejich jemné, hrotitě drápaté prsty jí jemně škádlily hebounkou pokožku, beze spěchu ji dráždily v podpažích, na žebrech, bocích, břiše, ve slabinách, tříslech, na vnitřních stranách stehen, chodidlech - a i v podkoleních…! Bylo to pár vteřin, či několik tisíciletí? Nevěděla. Neuměla to od sebe odlišit. Vnímala jediné…
UTRPENÍ!!!
Ani z vejprasku řemenem neměla takovou hrůzu, jak z lechtání!!! A ty ďáblice lechtaly…! Šimraly,…!!! Lochtaly,…!!! Škádlily,…!!! Trápily,…!!! Mučily,…!!! A… A nepřestávaly!!! Zloběna vydávala skřeky a jeky i kvíly a skučení!! Do všeho se mísil smích s chechtotetm, řehotem i hýkáním,… Pouta však držela – a hroty bodaly A všecky „dračice“ – dračice – týraly. Na chvilku nepřestávaly!!! Zloběna se málem… Neopanovala…! Jenže, drak se smál a smál – a vždy v nejvypjatější chvíli dal znamení k přerušení. Trápit ji tak dal nesčíslněkrát. A pak… Pak se staly dvě věci:
První – poručil ji odpoutat a doprovodit do svého soukromí – a druhá – ozvaly se fanfáry.
Pro utýranou Zloběnu to bylo VYKOUPENÍ! Kterak kolem ní žila pohádka, dorazil do dračího Hloupý Honza – a hodlal se s drakem utkat. A – taky ano! ŘÍMŠTÍ GLADIÁTOŘI BY SE MUSELI SCHOVAT – i s celým Impériem! Ti dva – zelený muž, měnící se v mnohohlavého netvora z pohádek – a modrooký zlatovlasý atlet, si to rozdali stilem, který by vyrazil dech každému 3D režisérovi… CO TO MĚLA V MYSLI ZA SLOVA?? Co bylo 3D? Kdo byl – režisér?? Zloběně se divné nápady vykouřily z panenkovsky sličné hlavy. To byla podívaná! Ano, byla jen zajatkyní – před chviličkou navíc vylechtaná… (Možná proto ty divné nápady kroužily myslí…?) ALE TEN ZÁŽITEK! Byli tak silní!Tak velkolepí…! A ona nebyla hloupá! Poznala, jak tomu blonďákovi… Jakoby ho znala? Zas divné nápady…!! Jak mu pomáhají jeho věci – Meč a Pás…!! A ona dostala Nápad!! Ten blondýn se jí sice i líbil, hodně líbil… Ale – Ona, se Nechtěla poddávat! Ona, Princezna Zloběna, Ne! A bylo tu Vítězství! Blonďákovo – ovšem! Vrhla se k němu, jak se na vysvobozenou sluší a patří – a zatímco všude kolem prchal dračí personál, ona svého šampiona „zpracovávala“! A vedlo se jí! Vysílením byl zpola bez sebe, mnohokrát poraněný, choval se, toť se ví, vstřícně,… K její kráse – ujišťovala se – a s pronikavými úsměvy jej kousek po kousíčku, odzbrojovala. Její rozhárané mysli navíc došlo, že povědomost toho plavého pořeza byla mylná. Někoho jí připomínal… Ale – nevěděla koho, a ten dotyčný to určitě nebyl. A tak ji to divné napětí, které jí plnilo mysl i tělo, vedlo dál a dál. Připravila toho Arijského siláka o Větrný plášť, Čarodějný měšec i Divotvorný meč – a jako navedená, s dokonalým povědomím, co se jak užívá – ULÍTLA S POSMĚCHEM NA KRÁLOVSKÉ SÍDLO!
AJ! TO BYLO SLÁVY!
Drak pryč, odměna přemožiteli veškerá žádná – a co jen království přinesla! Každý ji velebil a všichni vychvalovali. A ona se ve vší té nádheře a slávě víc a víc smála. Tak nádherné neměl zámky a hrady ani Disney…! Co to bylo za nemožné slovo?? Nevěděla a nezajímala se!! Jen víc zábav! Plesů! Bálů! Maškarních merend! Více ctitelů! Více rytířů! Dvorních dam! Krásy! Šperků…! A pýchy. Zpychla zdivočelá princezna tak, Až při jednom rozbřesku – vrátila se zrovna ze zvláště divého trdlování, vyšla na východní balkón svých komnat, a jak byla rozjařená, po všech těch nedělích – měsících zábav, vyplázla na slunko jazyk, obrátila se zády, vyhrnula šaty i prádlo – a vyšpulila na ně svou holou zadničku. „Tááák!“, potom i udělala. „Nejkrásnější, nejšťastnější na světě jsem tu já!“, prohlásila.
A jakoby To tím všecko spustila!
Ještě ten den to začalo! Služebnictvo si o jejím rouhavém kousku sotva špitat odvážilo, panstvo hýřilo, a jen králův šašek se žertovnou vážností hlavou pokyvoval, že slunko divně blýská, že se asi hněvá. Zloběna se nestarala. Jen a jen se bavila a zrovna nevěděla, čím by se rozptýlila.
Jako z udělání zazněl před hradem jakýsi hlahol.
Dav se smál starému, vousatému, hrbatému bláznu. Prodávaljablka –a každé za tisíc dukátů! Všichni se posmívali, pak i Zloběma – a tak ji to popadlo, až se furiantsky rozhodla všecička koupit. S váčkem to šloo. Zaplatila, vzala celý košíček, a byť na ni cosi tam uvnitř křičelo, že páchá hloupost, za kterou by se jí Všichni smáli,… Odnesla až na stůl královské rodiny – a hned si s pár dalšími vzala.
A hrc!
Jenom co kousla, zatmělo se jí v hlavě – a když zas prokoukla, rostly jí ze spánků zrovinka nahoru dva černé parůžky! A jiným z rodiny také!
Jejejejej…! To byla mela!
To všichni vyváděly!
„Královská rodiny je rohatě parohatá!“
Ajajajaj! To byla hanba! To byla ostuda!
Všichni se smáli – a každý sháněl doktory§
Marně.
Ať po další čas snažilo lékařů kolik chrělo, nic proti parůžkům nepomohlo.
Až po čase!
Přišel lékař podivín, celý zahalený a…! Jednoho prince uzdravil prací…! Druhého hladem…! Všichni jančili radostí a Zloběně se v rohaté hlavince marně bouřila myšlenka, že to vše zná,…! Že „baští hada“, ale – ona se málem po čtyřech hrnula, aby už byla na řadě, aby už byla léčena…!
A už se ocitla ve vlastní komnatě, zahaleným doktorem pečlivě uzamykané. Byla poslední. Poslední na řadě. Ostatní už se zas smáli svou dokonalou krásou i pýchou,… Ona, se třásla. Co lékař poručí? Co bude chtít? Čest? Počestnost? Něhu? Lásku? Manželství? Cokoli! Jen pryč s těmi parůžky…! A VTOM HO POZNALA! HRDINA Z DRAČÍ PEVNOSTI! Ano! Nemohla se mýlit…!!! I při tom zahalení! Oči!Vlasy! Ruce…§ A TY ZAČLY ZPOD PLÁŠTĚ ODPÍNAT PÁSEK!!! Vypískla a dala se na útěk… Nikam. Dveře zamčené! Okna vysoko – a pevně zavřená…! POPADL JI! Popad a snadno strh do středu místnosti. Křičela, že všechno vrátí, že všeho lituje…! Nohou si přikopl sesličku a levou botou na ni stoupl. Pochopila. Nechtěl ji škrtit…! Vykřikla. Ohnul ji přes koleno. Zakňučela. Všecičky košile jí řádně vyhrnul!! Zakničela. “Holou“ mu ukazovala. A byla vyšpulená…!
A pak…!!!
Pak začla princezna Zloběna dostávat vejprask!
Řemenem!
Na holou…
A JAKÝ!!!
(Však to byl kouzelný opasek a divotvorný řemen: „MLASK!-PRÁSK!!“ Oj! Ten své Kouzlo Znal! A Dílo Ovládal! Ajaja…)
Jáááj!!!
Řezuluňk, Mrskut a Práskoid nad-astrálních úrovní ji rázem přinutil kopat holýma nohama jakoby při běhu, vřeštět, řvát, řičet a ryčet jak kdoví co – a rukama se trapně pnout po okně.
Jóóój!!!!!
To bylo!



„RJÁÁÁU! VRÁÁÁU! HRÁÁÁU…!!! KHRÁÁÁÁÁU!!! VHRÁÁÁUÁÁÁ!!!“
Bylo to peklo a nebralo to konce!
Nekonečno práskanců! Mrskanců! Třískanců! Řezanců! A Mydlicuňků! Její „vyšpulená“ se jí stala očistcem a nakonec se ryčným řevem prokřičela málem až do mrákot. Jen její pomyšlení na vykoupení z parohatosti… Jenomže…BĚDA!!!
Mstivý uzdravitel z dračí jeskyně je všechny přelstil stejně velkolepě, jako pompézně přemohl draka.
ZMIZEL BEZESTOPY – I SE VŠÍM KOUZELNÝM NÁČINÍM!
A JÍ PARŮŽKY ZŮSTALY!!!
TO BYL BRAJGL, BRAJGLOVIČ VIRVÁLUS!!!!!
Celý královský hrad běsnil, jak zbytnělá živelná pohroma!
A všecko to nakonec padnulo na hlavu rohaté Zloběně! Jakoby všecinko zavinila – (a v tom kousek pomyslné pravdy byl).
Bylo čím dál hůř. Rozběsněný král ji napřed poručil kurýrovat vším možným – ledovou vodou počínaje – a postním mordováním konče. Jenomže – parůžky držely – byť o kajících říkáních kolenačky málem zdřevěněla.
Král zuřil čím dál víc, zbytek dvora s ním – a nakonec…
Nakonec ji z vladařského sídla – Vyhnali.
Nevěřila – Stalo se.
Bosou, v noční košili.
Vyštvanou jako chycenou zlodějku, a k tomu parohatou, nutili ji prchat do hlubokánských lesů. A černých k tomu. Černočerných.
A hnali ji i pořádně hluboko!
Achich! – Achich!
To to píchalo! Studilo! Lochtalo – jak byla na boso! O větve se chytala, čím mohla, hlavně parůžky, - a porost jí na oplátku dával co proto! Jako kdyby byla bita po celičkém těle! Ona však spěchala dál a dál, protože za sebou stále slyšela psy.
Psy za sebou slyšela, vlkodlaky vpředu ne, a tak chvátala dál a dál, až…!
…až neslyšela vůbec nic, najednou to udělalo LUP! A krásce se kolem kotníků zadrhla tenoučká šňůra. Trhlo to… Jekla – a už visela hlavou dolů mezi dvěma vypruženými kmínky! Jej! Ta zaskučela! Jak visela ve stojce, že rukama ani na zem nedosáhla, vyhrnula se jí košile – a ona byla nahatá! Jej! Ta začala kničet! Volat! Zapřísahat! – Až se dovolala! I přes jemnou tkaninu, co ji balila, viděla, že k k pasti, kde visela, slétla – ježibaba na koštěti. Metla ji nadnášela zrovna u její ječící výsosti Zloběny – a hrůzy baba se smála. „Ale – Ale! Holuběnka se chytla! Ouha! Ouha! To jsem ráda! Už dlouho mi žádná panenka v tenatech neuvízla! Jestlipak je jak se patří vychovaná?!“ A s touhle otázkou chytila křičící a naříkající dívku za prsty stisknutých nohou, řádně jí nastavila obě dvě bosatá chodidla – a lehce po nich přejela hrotitým drápovím své volné ruky!
JEŽIBABA ZLOBĚNU POLECHTALA!!!
Jjjejjjjj!!!
T-t-t-ro Bylo!!!
„L-l-l-lochtat nééééé…!!! Hehehehehehehehehééééé!!!“, stihla ještě zlatovláska zavřeštět – a nastal tanec! Chechtala se, řehnila, bila rukama, až se rvala s látkou vyhrnuté košile, kroutila se, svíjela, mrskala, řvala i vyla… Celičký svět se jí smrskl do místeček, kde se heboulinké kůžičky jejích bosých plosek dotýkaly hroty těch děsných drápů!!! Ty ostraté špičičky ježibabích paznehtů…!!! V ryčném smíchu skoro necítila, jak je – při stálém lechtání, za svou smyčku zvedána – a vznáší se výš a výš – a letí dál a dál. Letěla na koštěti – a pro smích to nevěděla. Ale – ale jestli to bylo tím proudícím vzduchem, či co… Ona se mohla smíchy uječet, ale… Co To bylo za pocit, který náhle prožívala??? Křičící tělo jí sršelo energií, kterou se jí nedařilo tozpoznat a pak… Pak už byly Tam…!
Z rozmazlené princezničky – ježibabí služkou, snadno a rychle! A parůžkatou k tomu.
To Zloběna zakusila!
Od nošení vody přes drhnutí podlahy, mytí nádobí, šití, vaření, a čert ví co – a všechno v hnusné, roztrhané lesní chalupě, chatrči, srubu, z klád hlíny… Ale… Podivně… Romantickém, či co. Nebylo to tam bůh ví jak špinavé, nepáchlo to tam, jen ona musela dřít, divit se, že děrami ve slaměné střeše neprší, snášet, že chaloupka se občas zvedá na muří nohu – a ona nocuje… V kleci. Nu, ano. V kleci. V kleci jak na Jeníčka s Mařenkou. A jinak chodila v… Obojku. V obojku na řemeni, který, jakoby končil ve vzduchu. A ježibaba? Chlouba svého stavu! Ohyzda v šátku s bradavičnatým nosem, hadem na krku, kočkou na hrbu – a věčně věkův v luftě na koštěti. A ovšem i s věčnou kouzelnou hůlkou – pořádnou lískovkou! Jejich „Dohoda“ byla prostá. Ty budeš poslouchat, ty budeš dřít, já tě pak nebudu bít… A nakonec – až budu spokojena, budeš mým kouzlem svých rohů zproštěna. A tak dřela. Na košili nahá, bosá, stále rohatá – a občas bitá. Tomu se nevyhnula. A že bába vždycky připomněla, že naděje na odčarování je v poslušnosti – sama si musela košilku kasat – a všelijak se nastavovat! Nejčastěji vypnout se na špičky bosých nohou, a zadničku povystrčit do vyšpulení! Ojojojojoj! Život s přidržováním vyhrnuté košile! Ach – toho štípání! Pálení! Svědění! Brnění…! A potom přišlo to ze všeho nejhorší! „Zbavím tě tvých proklínacích kouzel – když obstojíš ve zkoušce lechtivosti…!!!“

Parůžkaté princezně Zloběně se život změnil v učiněné peklo. Bosou a košilatou služtičkou příšerné ježibaby, od které byla bitá… A lechtaná! Ano – lechtaná. Ach, ano. Lechtaná. Lochtaná, šimraná, škádlená… Bylo to k zešílení!!! Ale, princezna nepřestávala věřit, že když splní podmínku – a při trápení se nezasměje – než se prach v hodinách visících na houžvi ze stropu přesype, bude svých parůžků zbavena. A tak dobrovolně vzpažovala a obnažovala podpaždíčka, žebírka, bříško, slabiny stehna i, ano, chodidla. Vkleče, vleže,… Nechápala, jak je možné, že jí nožky vůbec neztvrdly, když stále bosky tolik moc trajdala po službách a pracech. Naopak. Měla je jak hedvábí! Nechápala, že ji nekonečno jemňounkého mučení nepřipravilo o rozum. Prosmála a prořehnila celé hodiny! Celé dny! Ale – nikdy ne až po uplynutí pekelně prašné lhůty. Už myslela, že vážně zešílí. Vypjatá v pozoru, natažená na lavici, na houni, vkleče kdekoli,… ALE!!! Nakonec uspěla! Povedlo se jí, podstoupit lechtání po tak velkém nalískání, že jí bolest pomohla!  Vytrýzněná k puknutí mysli i těla – snesla tu jemňoulinkou trýzeň – a vydržela! Hodiny rozfoukly přesypaný prach do široka – a ona se ryčným smíchem div neroztrhala. Však se smála skoro hodinu – a ježibaba taky. A měla důvod! Ono – završené kouzlo Zloběnu parůžků zbavilo, - ALE!
Před chýškou už čekali čerti! Čerti s úpisem od Zloběny!
A než se nadála – už byla v pekle!
Peklo jak z obrázku v pohádkové knížce. Sály, kotle, plameny… Na ni tu ale měli už schystané onačí zařízení!
Pořádnou, Panečku, železnou lavici! Ta byla! Napřed ji čertice přidržely v pozoru, se vzpaženýma rukama a vysvlékly jí z její, skoro už věčné, košile. V první chvíli byla nahota bez parůžků i jakousi úlevou,… Ale zato pak! Železná lavice byla věru vpravdě že pekelný udělák! Na břiše řádně natažená dívčina byla rázem upoutána na rukou i nohou pravými a nefalšovanými bleskovými pouty, načež k její vystavené nahotě přistoupil nejzlomyslnější a nejškodolibější ze všech pekelníků. Nu – a kterak mu z té lavice nahatou sedinku ukazovala, vzal na ni plamennou metlu. Ajaja! Více než jedinkrát byla už princezna Zloběna bita. Ale od prvního šlehnutí všecičky výprasky zapomněla! Do posledního!!! Ach! Achich! To byla Muka!!! To byla Trýzeň!! A NEKONEČNÁ…!!!!! Tak se to dívčině v mysli co skutečnost ukazovala. Trpěla tím ohnivým šleháním, bitím a mrskáním nekonečným… Jenomže – v pohádce i to nejhorší skončit musí. A skončilo i šlehavé šlohání metly ohnivým plamenem ocelové. Zloběna už snad ani svůj vlastní křik nevnímala když tu najednou… Namísto pekelných žárů, žahů a pálení… Chlad černokněžné rezidence. A v blahém, nestrašidelném stínu bez čoudu a čmoudu stál… On.Iryk! Princ kterého tolikrát, tolik moc ošvindlovala, podvedla, zklamala…! Ale… On tu byl, aby si ji vzal. V každém smyslu toho slova. Hlavně – pryč z Pekla…!!! Blesky povolily a ona z lavice spadla jak svalená.
Do Irykovi náruče!
Nes si ji z řetězových bran jako nevěstu. A tou mu i byla. Ba – novou košilku dostala! Zase dost dobrou – aby v ní třeba i na bál šla. Jenomže – protože byla černokněžnická, měla ta košilka i svoji čertovinu! Patřila k ní hezounká pentlička, co milé Zloběnce zápěstí před tělem jemňounce, lehounce spoutala! Ta to však pro něhu a vřelost ni nevnímala. Jenom Irykovu náruč. Skorem si nepovšimla, kterak je daleko, daleko vezena… Jen v nitru byla svému rytířovi vděčna, že ji neveze ohnutou přes sedlo – a že ji za jízdy nevyplácí. Konečně byli na místě.
Té nádhery!
A nejen dík kouzlu svobody! Irykův hrad byl… Dokonalý. A on ji do něho vnes opět v náručí. Chtěla až zaplakat hanbou, co vše mu provedla, vyvedla, zavinila… A že jí pálivá švihanda po cestě zázračně přebolela, tak trochu zatoužila, aby jí nasekal – a všechno vyrovnal. A stalo se! Tam, v křídle nejvyšším, (Nej-Disneyiovštějším!) Byla mnoha-komnatová, apartmánovitá rezidence. Ložnice jak sál… a před ní hezounká místnůstka – budoár. A uprostřed něj – vysoká taburetka. Jenom ji kráska Zloběna spatřila, věděla! A byla ráda. Sama si k měkké a vysoké sedačce stoupla, ráda se ohla, špulivě sedinku vystrčila – a s pravě upřímným úsměvem vnímala, kterak je za svoji pentličku na rukou uvazována. I vyhrnuté košilce se zasmála od srdce – a ptincův proutek, co na ni vzal? Nu, tak ten opravdu k smíchu byl! Menší, než psací brk! Ne větší, než dlaň! A tenký jak bavlnka! A těch pár lísknutí?? To byla pohlazení!!!
A pak??
Irykova náruč! Odnesena do lože – a opět ji jen a jen pobavil tenonký lehounký řetízek, co jí byl jako ozdobný připnutý na něžné hrdlo krásným a skvostně drahocenným zámečkem! Legrační se jí zdálo i to, kterak je pentličkou uvazována za vzpažené ručky k pelesti, - kde druhý zámeček připínal i druhý koneček řetízku! A nemohla být nikdy šťastnější, než když ji Iryk políbil, objal, směnil s n í pohled z očí do očí… Jako muž se ženou, manžel s manželkou,…
A DÍVKA PROZŘELA!

Ona je přece Jana Lišková! Moderní, emancipovaná slečna, která patří na výsluní representativního života…!

A ona najednou Věděla, že když teď, Teď, (!) Iryka políbí, bude z ní věčně šťastná a milovaná, Milovaná, Zloběna.
Když zavře oči – a otevře – probudí se, sen bude pryč, a ona – Jana Lišková!
A princezna Zloběna…
Zavřela Oči…
Otevřela…!!
A…!!!
V nenadálých mžitkách spatřila celičký svůj pokažený život. Svou niternou povýšenost, namyšlenost, odtažitost, hloupost…! Naivitu, pýchu,… Zvrzané manželství, kaženou práci, dluhy… Všecičko, všecko – K ČEMU SE VRACELA!!! CO TO ZASE VYVEDLA??!!! A byla by se do mžitek málem vzlykem rozbrečela! Iryk ji do svého světa vzal! Uvedl!! A ona?? Ona zas všecičko zvrzla! Pokazila!! Zahodila…!!! ZRADILA HO…!!! JEHO!!! KTERÝ JI MILOVAL – AŽ RISKOVAL CESTU VEN ZE SVÉHO SVĚTA!!! Co ji to napadalo?? Takové fantas-magorické hlouposti…?! Vtom jí cuklo v zápěstích. Uvědomila si, že má vzpažené ruce, stisklé v zápěstích. Proč?? Pak jí cuklo na krku. Copak měla sametku??  Zaslzené oči zkoušely rozmrkat pořádné koukání. Jenže – co mohla čekat?? Strop bytu, ze kterého ji Liška vyhodí? Krovy apartmánu, kde si ji Erik už držet nebude?! Spatřila… Vysoce klenutý strop, nádherný jak… V pohádkovém pokojíčku pro panenky! Všude plno světla, krásy, záře, tepla a ona… Ona měla ve vlasech korunku, na sobě nádhernou košili, a ležela v nekonečně velké a překrásné posteli – ke které si ji Iryk uvázal pentličkou – a připnul řetízkem. On přijal její hloupou a vrtošivou rozmazlenost…! A pojistil se proti ní! Plavý atlet ji stále objímal – i jí dal hubičku na nosíček! Tvářil se však vážně. Zase mu ta vrtošivá nezdoba chtěla zmizet! Utéct! Fouknout! Ona zkrátka byla princezna Zloběna! Ona ňák Musela všechny ty dobré kol sebe zlobit! Zlobit a zlobit a zlobit…!!! A vyhýbat se lásce, kterou si vespolek zasloužili, - a kterou ona tak hloupě měnila za lesk a trety! A zlatovlase modrooká kráska uviděla ještě něco! Od stropu se ve třpytné záři jasu snášely víličky! Mrňavé hezounké slečinečky s motýlími křidélečky! A hrozily jí dobrosrdečně prstíky. Zloběna zaslzela radostí a štěstím! Irykovy hračky ji tu… Podržely… Uvěznily… Zachránily!!! A on, princ Iryk, byl i přes svůj vážný smutek – šťastný. Uzlíkatá pentlička a řetízek se zámečky mu milenou Zloběnku udrželi – ale Hodněnku z ní ještě neudělaly! Musil se chtíc nechtíc, přičinit…! A Zloběna vnímala viděla, kterak jí košili, košilku hrne a kasá – zrovna až nad pupíček. Všecičky bývalé výprasky ji náhle v zadečku bodly, žahly a zabolely, až se ležmo naznak musila prohnout do mostečku. Učiněná jitrnička! (Z ní byla.) A v bosých patičkách ji lehce zašimralo, jako vším bábiným lochtáním! A Iryk jí podebral napjaté nožičky – a zdvih i ztlačil jí je tak, jakoby do hlavy postele měla snad metat kotouly vzad. Takto měl její nahatý zadeček k notnému vyšpulení. Tu víly přilétly a do oušek jí zašeptaly: „Mohlo tě teď čekat věčné milování! Žes ale zlobila, čeká tě nejprve jedna věčnost z naplácání, na řádné vychování do princezny Hodněny: A my tě při tomto polechtáme, bychom vše urychlily!“ A zatímco princ Iryk započal s jejím pleskavým vyplácením věčně věčným, víly slib splnily, řádně se do toho daly – a bosá chodidla po celých šlapkách jí řádně vylochtily…! A princezna Zloběnka se dala do bědavě naříkavého chichotání! Že je to škoda? Třeba je tak šťastnější! Však, oni se Iryk s princeznou Zloběnkou-Hodněnkou, své lásky se spoustou dětiček dočekají…!!! Ajjjajaj-chichichi…!!!

KONEC

(?)

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

SRDEČNÉ PODĚKOVÁNÍ ARYONOVI ZA UVEDENÍ VÝTVORU!
"Č."

Anonymní řekl(a)...

ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ PRO ARYONA ZA NADSTANDARDNÍ PÉČI O NEDOKONALÝ SOUBOR!!!!!
"Č."