15.8.17

HUBERT


Nikdo na světě nemohl říct, že by se život byl s Hubertem jakkoli mazal. Naopak.
Sourozenců bylo doma hodně – a peněz pramálo.
Rodičové byli sice řádní lidé a dřeli do úpadu, jmění ale neměli, co by se za nehet vlezlo.
Bylo to opravdu veliké štěstí, že on sám se ocitnul v učení u cukráře Wolfa. Ani to nebyl žádný med a selanka – Hubert ale poctivě dřel a pranic neošidil. Nikdy. Mistr byl sice machr, jinak ale hulvát, surovec a grobián, jakého svět neviděl. Den bez tuctu ran – to byly vánoce. Doslova. A navíc… Navíc se do mládence dala i smůla na holky. Zamiloval se do Lízy, dcery mydláře z domu za rohem, - o tu si však řekl syn pana radničního písaře. Tak – kampak nějaký učedník…! Hubert se nedal. Nedal se – a obměkčil mistra nakonec tak, že směl zdarma složit tovaryšskou zkoušku. To bylo dobré. Jenomže, smůla se držela. Zahleděl se do Rózy, vnučky staré vdovy z blízkého náměstíčka. Ta utekla s nějakým komediantem, či co to bylo zač. Hubert už byl zavedený pomocník – a pomáhal dílnu i vést. Tehdy mistr náhle zemřel, vztek ho dohnal k mrtvici. Nu – a stará mistrová, rázná a přímo obří žena, to postavila jasně. Pokud si ji vezme – zaplatí mu mistrovskou zkoušku a předá dílnu. Jinak – ať táhne! Starobylý – leč, platný obyčej. Hubert souhlasil – a tumáš čerte kropáč! Okamžitě mistrovou obtěžkal a ta, už starší žena – zemřela při porodu i s děckem.
Hubert byl náhle na vrcholu!
Ani rodina mu nedělala starosti.
Rodiče byli dávno mrtví, a sourozenci ve světě.
A on se vrhl po hlavě do podniku, který mu utvořil život!
Všechno, všecičko vsadil na jedinou kartu - a ona mu vyšla!
Zděděný dům předělal na kavárnu s cukrárnou i vinárnou – a přidal se k rozpoutání nové módy. Konečně – císařský dvůr právě podpořil módu všeho, co zrovna překonal Herr General Laudon!.
Hubert zbohatl na patricie.
A právě tehdy, mistr na prahu středních let, potřetí v životě propadl zamilovanosti!
Do oka mu padla mladičká Vilemína! Dcera vele-úspěšného obchodníka Hocha!
Ona tedy byla hezounká, jako obrázek. Měla i – dle platné mínky – léta tak akorát na vdávání!
Jenomže, jenže! – Hubertovi se doneslo,…!
(Jak už jsou všude hodní lidé…!)
Že prý je ta sličná panenka, inu – líná jak veš!
A že je i trucovitá tak, až ji vlastní rodičové odprošují!
A – a že prý hezounkou pusinku má jako šlajferničku! Že ji ni ve spaní nezavře! Nu, - že je kleveta pomlouvačná a drchta drbavá, jakou svět neviděl!
Že prý v loubích a u kašen tráví přes své mládí tucetkrát více času, než kdejaká tetkovitá babka – staropanensky ovdovělá.
A že to vše mistránkovi potvrdila i babička světoběžnice Rózy – co mu byla nakloněna, že jí po zvrznutých zásnubách nenadělal ostudu, tak Hubert od námluv málem i upustil.
Pak ovšem přišla i poslední zvěst!
Kde Hubert uspěl, tam se zas Bernardu Hochovi zrovinka nevedlo, a pán, který pomýšlel na titul, měl jít na žebráckou hůl!
Cukrářsko-kavárenského vinárníka to kupodivu neodradilo – a naopak, šel na věc útokem!
Z námluv hned do zásnub – a ohlášky najednou!
Hochovi mu málem kolenačky děkovali!
Lidé to viděli všelijak, ale – hlavně muži, to chápali.
Vilemína opravdu stála za to!
Na žádný pád nebyla tlustá, byla však velice malého vzrůstu – a celá jakoby kulatá.
Od kulaté hlavinky, jejíž tvářička se jaksi přirozeně a stále usmívala, přes útlá ramena, klenuté poprsí, překvapivě úzký pas a opět kulatě tvarované boky – přecházející do ladně líbivých nohou – s nevídaně drobnými kotníky a titěrnými nárty i chodidly. Zhruba totéž pak šlo říci i o jejích pažích. Ladné a zároveň baculatě plné, s nevídaně štíhlými zápěstími a sladkými prstíky.
Celá v sobě pojila svěžest se ženskostí – a dobré se zlým.
A…!
NEVĚDĚLA, ŽE TATÍK JE NA HUNTĚ – a Hubert je drží nad vodou.
Přesněji – živí je.
Celé své oddavky brala, co: MILOST PRO PLEBEJCE.
A bavilo ji to, neboť už viděla – jak bude v mužově domě hned plně vladařit…!
A Hubert…
Hubert pod svou střechou zaměstnal vdovu Rézu, Rózinu babičku.
Věděl proč!
Ta krásku Vilemínku perfektně znala…!
Přípravy k samotné svatbě byly v plném proudu, všichni už se běžně navštěvovali. Vilemínka se s nosánkem nahoru nosila celým „svým“ příštím domem – a poroučela, jak královna ze Sáby. Vcelku úspěšně namíchla a znepřátelila si všechnu domácí čeleď i zaměstnance podniku. Přesto nebyla hloupá, aby si cosi dovolila k Hubertovi. Hrála si na nové koště – a čekala na oddavky. To ovšem i Hubert – a rozehrál svou hru!
Jak už spolu často a volně hovořili, zmínil se, mezi řečí, ať raději nechodí do té-oné komůrky – a rozhodně nenakukuje do skříňky, visící mezi okny. Trucovitá krasavice tam ovšem hned, na just a na truc, vyrazila! Komůrka byla podstřešní spíše jen obyčejná, skříňka mezi jejími okénky tvarem i velikostí připomínala visící hodiny s kyvadlem, Vilemína ji otevřela – a spatřila visící…!
Rákosku!
A jakou!
Na malík silnou, snad na sáh dlouhou.
Opatřená koženou rukojetí a zápěstním řemínkem – na kterém visela. Jakoby v té skoro hodinové skříňce byla jakýmsi skoro kyvadlem. Krasavici až podivně zamrazilo.
Velkopanskou „slečénku“ okamžitě napadlo, že to všechno je na trestání služek – doma měli cosi podobného – a hned si i vyložila, že snoubenec chce zákazem šetřit její city. Usmála se a řekla si, že Huberta co nejdříve ujistí o své způsobilosti vědět – a okukovat – úplně všechno. Odešla, ale přece jí to jaksi nedalo. Cestou domů se stavila na pár osvědčených místech a chutě dala k lepšímu, jak je její nastávající rázný – a ona statečná, že ho, z vůle rodičů, vyslyší! Pitoreskní hříčkou osudu to vše byla skoro pravda. Hubert rázný byl, a přísný i nesmlouvavý taky. Jenže! Vše držel přísné diskrétnosti – a Vilemínina žvanivost namíchla služky i pomocnice, o kterých teď šla řeč, jak ve službě dostávají! Lež to nebyla – ale nebýt Vilemíny, nemuseli to vědět všichni. A se zvrhlou nadsázkou.
Svatba se valem blížila a nevěsta stále netušila, že je s rodiči na mizině. Předsvatební úmluva nařizovala to tajit. Hubert ze jmění příštího tchána něco i vyplatil. Jeden dům, jeden sadařský statek za městem, kde nechal zavést velkolepé včelařství, ale – to byly zlomky. Navíc pak náležely jemu. Vilemína tak postřehla, že budoucí choť je sice bohatý a elegantní, na pána že si ale nehraje. Stále něco dělal. Když podnik nevedl, procházel ho, a kde bylo potřeba, přiložil ruku k dílu. Sám například běžně servíroval, nebo si stoupl k cukrářskému pultu. To se jí nelíbilo a neváhala nastávajícímu manželovi důtklivě připomenout, že ona je dáma a od svého chotě podobné chování nečeká!
Rodiče trnuli, Hubert to však přešel, a to i s kamennou tváří.
Konečně nastal den slavnostních obřadů!
Všecičko klapalo, jedna radost a šlo jak na drátkách.
I sláva, i soukromí – a i pár příštích dnů.
Hubert byl mladičkou ženuškou přece jen, kterak náleží, nadšen, a byť své povinnosti pranic nezanedbával, od novomanželky nežádal prakticky nic a věnoval se jí způsobem, který jí nejenom plně vyhovoval, leč, - též ji i příjemně překvapoval.
Prosté dny ovšem přece jen nakonec nastaly – a Vilemína postřehla, že choť ji jaksi, poněkud, neposlouchá. Pozorný, něžný, vitální byl a i zůstal. Stále však pracoval a též se nezdálo, že by svůj život snad směřoval do vyšších sfér panské společnosti. A to přece musel, když ona chtěla – a její otec to tak i dělával. O prvním dnu, kdy jejich dům musel mít zavřeno, se rozhodla. Hubert ji probudil polibky s laskáním – ona však nitečku něžností přetrhla a přímo v posteli i noční košili mu všechno přejasně řekla. Co musí, co nesmí, nu – a co bude a nebude dál! Stručně, jasně jednoznačně. A sáhla po zvonku, aby si zavolala služebnou ke vstávání.
Hubert mlčky vstal, upravil se, ustrojil a když služebná vešla – POSLAL JI PRYČ, - AŤ MÍSTO SEBE PŘIVEDE DRUHOU MAJORDOMU RÉZU!
Babička uprchlé snoubenky se dostavila hned.
Hubert se chopil slova a stručně, jasně, klidně i nekompromisně mladičké ženušce vyložil, co a jak. Dům povede nadále – ona má na vybranou. Buďto okamžité mateřství a to co nejpočetnější – nebo se do chodu domácnosti zapojí, jak každá způsobná měšťanka. A – nebo, obojí. Čtvrtá možnost – nebyla. Vilemína, která zatím aspoň sama vstala z postele, poslouchala s pusou dokořán. Ona a chovat?? Ona a pracovat??? Jen pantem zamlela, jak lapla po dechu – a spustila! Vychrlila na mužíčka notnou dávku řádně ostrých slovíček, procítěně dodala, co si o jeho řečech myslí, prohlásila, že ihned odchází zpět v „dům otcovský“ – a tam že mamince všecičko poví! A popadla první plášť, co jí pad do ruky a vyrazila z domu(!). Tak – bez paruky, oblečení, nebýt náhodně nazutých pantoflíčků, tak i bosa. Réza ji chtěla zadržet, to však Hubert nedovolil. Tajně jí i vysvětlil proč. Dávno tento zvrat předpokládal – a věděl, co bude!
Bylo!
Vilemína přerázovala pár ulic, (způsobeného pozdvižení všude kolem si ani nevšimla) a dorázovala k nejbližšímu otcovu domu – KTERÝ UŽ MĚL NOVÉHO MAJITELE! To byla krasavičce petarda! A tu na ni dopadlo i to, kterak je neoblečená! Rychle se rozběhla k dalšímu z otcových domů, TEN UŽ MU ALE TAKY NEPATŘIL – a mezitím zas „POBÍHÁNÍ KOŠILATÉ HANBÁŘKY“ vzbudilo tolik pohoršení, že to rozhýbalo i císařskou policii! Jenco i u druhého domu pochopila, že ani ten už není otcův, popadly ji rázem dvě modravé uniformy v černých čákách a LUP! Už byla hnědovláska v mřížovaném kočáře! Jej! Ta se hned dala do křiku! Ječela a řvala, co síly stačily! Vykřikovala, kdo je, co si to dovolují, ať ji hned pustí – a do pevných dveří bušila pěstičkami, až to dunělo. Stráž na to nedala nic, jen pátkrát třísnuli obuškovou holí přes mřížku okénka, ať je zticha. Jančila tím víc. Každopádně záhy byly u šatlavní stanice. Ona stále vyváděla, orace ale nebyly! Vyvlekli ji z vozu, protáhli kamenně klenutou chodbou, vroubenou mřížovými celami – a šup! Už byla strčená v jedné ze dvou na samém konci studené stavby. Mříž třeskla – a byla zavřená. Ihned se ovšem vrhla na kovové pruty a z posledních sil křičela, ať že ji pustí. Mříží lomcovala, jen to drnčelo. Vtom postřehla rázem tři věci.
První, z protější cely na ni až zuřivě mávala křiklavě oděná dívčina jejího věku.
Druhá – zrovna mezi posledními celami stála v chodbě jedinká pořádská lavice.
Třetí – někdo přicházel.
Někdo byl hromská žalářnice – Dora.
Ženská jak kyrysar – v šatech z přešité vojenské uniformy.
V levici džbán, v pravici – hůl.
Lískovici, jako hrom!
Tu napřáhla, zahrozila jí a prohlásila:
„Už jste máti Doru vyrušily od snídaně. Nechtějte ji ještě rozčílit!“
Vilemínu to tak vyděsilo, že zmlkla, - a když se obryně vzdálila, poslouchala sousedčinu řečnost jak ve snách.
Cizí dívka se jmenovala Emilie a byla členkou nejstaršího sesterstva na světě! Nad ránem ji lapli cestou ze štrychu – a že se pranýře pozvolna rušily, měla si odtrpět výplatu lískovkou! Teď bude hůř, když Doře přetrhly slinu – ale, chce prý „Košilandě“ co začátečnici, odpustit! Rozverně hned přidala otázku, jak chytli jí??
Vilemíně se vytratil sluch do ztracena.
Dlaně se jí samy přimkly k místům, kde se jí plášť dmul kulatým zadečkem.
Oni… Ji tu… Chtěli… BÍT???
CO ŽIVA VÝPRASK NEDOSTALA A…
Bystrá Emilie viděla její šok a pochopila, že cosi je jinak. Zkusila se ptát, ale když viděla, kterak je hnědovlasá sousedka vedle, začala jí spíše litovat. To už si i všimla fajnovosti košile s pláštěm – a začla být ještě více zvědavá… Přišly však na ni onačí starosti!
Dora byla po snídani – přicházela konat!
Nalíčená zrzka už věděla, že nejlíp bude držet a nevzdorovat – dobře to znala.
Žalářnice si ji nosem dolů natáhnula na lavici, spíš pro formu upoutala zápěstí s kotníky i pas, vyhrnula přebarvené sukně – bez prádla – až vysoko na záda – a vysázela jí příslovečných pětadvacet, až se hory zelenaly! A dá rozum, že na holou! Jak jinak.
Emilie křičela, až se v klenbě rozléhalo!
Přes všechen zvyk a i řemeslo trpěla jak zvíře a trvalo drahnou chvíli, než se vzpamatovala.
A žalářnice už se chystala k další práci…!
Jen co zrzka popadnula dech, odvázala jí – a strčila zpátky do cely.
Pak řinknula klíči – a vykročila k mříži Emiliině!
Hnědovlasá krasavice třeštila jen oči jako ihranitá!
Šla – pro ni…
Šla – s lískovkou…
Šla – ji bít…
Ne…!!!
Ve vteřince, kdy klecová dvířka zavrznula – kráska vyletěla!
S táhlým vřísknutím se vthla do mezery v železných prutech a zkusila prorazit mezi veřejí a kolem žalářnice. Ta ji ovšem tím lehčeji lapla, a že byla ostřílenou veteránkou, celou si ji přitisknula jejími zády k vlastnímu tělu, přičemž jí svou paží pevně obemkla a k pasu přitiskla oba dva hnědovlásčiny lokte. Ta se dala do běsného ječení a volnýma nožkama kopala ve vzduchu tak, až jí v tom marném běhu ulítly pantoflíčky.
(Mnohem později se měla dozvědět, jaké bylo štěstí, že jí Dořin hmat nedovolil škrábat a kousat!)
Jak v příšerné noční můře vnímala, kterak jenesená k lavici!
Volala mámu, táti, Huberta i Rézu…! Jen ať ji spasí z těch horoucích pekel…!
Přitisknuta nosem dolů na tvrdé dřevo, vnímala, kterak z ní padá plášť, jak je natažena, obě dvě předloktí má upoutána v zápěstích i loktech k předním nohám trestné lavice, na níž ležela. Křičným voláním vzývala nebe i peklo, aby se z té lavice dostala…!!
Vzpírala se chycenýma rukama – že ani nepostřehla, jak ji veležena poutá v pase.
„Nekřič tolik! Strháš si krk a bude tě víc pálit!“, zkoušela soudružsky radit Emilie, ale marně. Vilemína se krom křiku tak vzpírala, až jí na košili povolila tkanička límečku, volánkovitě nabírané kraječky povolily – a že byla lavice zrobena tak, že měla hruď skoro za jejím horním okrajem – málem  se jí celé poprsí z látky vydralo! Ta hanba! Na chvilečku ji to vyvedlo z míry tak, že zapomněla kopat bosými patami – a už je měla taky v poutech u druhého konce lavicové desky! V tu chviličku ucítila, jak jí žalářnice bere za lem košile u kotníků a s poděšeným jeknutím sebou začala ze všech sil mlít, vrtět i pohazovat, aby zabránila jejímu vyhrnutí. Bylo to zbytečné, spousta látky dělala košili tolik moc širokou, že by to šlo tak jako tak – ale to nakrucování Doře vše ještě usnadňovalo.
Záhy byla hnědovlasá krasavice nejenom uvázaná ale i nahatá – ne sice od hlavy, zato však – do paty. A to od zad – včetně zadničky. Nu, spíše – zadnice. Jak svrchu zmíněno, neměla daleko do oblé, či aspoň, lepé – boubelky. Trošinku baculaté. A tak se na lavce s křikem hanbatila – a Dora sahala po svojí lískovce…!
Vtom se ozval strážný od fortny – kdosi přicházel!
Obryně si zrovna odměřovala první šlohanec pozvolným přiložením!
Jej!
To ale Vilemínce důkladně zježené chloupečky „husí kůže“ naskočily!
Ať to byl kdokoli – pro ni byl vítaný jak anděl nebeský!!!
(Ne, že by nebrala i pekelného čerta!)
Ale…! Byla ro Réza!!
Nikdo jiný, než Hubertova majordoma.
Jej!
To Vilemína spustila!!!
„Rézo…! Rézinko…!! Rézinečko…!!!“
„Zachraň…! Pomoz…!! Spas…!!!“
„Já…! Já…!! Já tě…!!! Já budu…!!!“ – málem až slíbila hvězdu z nebe – a že se polepší.
Jenomže, - nedořekla, nepřislovila.
Réza po ní ani nemrkla a jen a jen k Doře. Důrazně, leč – šeptmo s ní vyjednala – a touhy Vilemíniny se začaly plnit!
(Na chvíli.)
Byla odpoutána, byla zdvižena, (sama by nevstala) byl jí vrácen plášť – a byla, bosky, odváděna. Na pantofle ani nevzpomněla.
Hnedlinko za branou je čekal kočár. Réza nemusela mladičkou paninku ani postrkovat.
Jen uvnitř ji šoupla na „nečestné“ místo – seděla na předním sedadle.
(koukala dozadu.)
Réza se beze slova usadila – a jeli.
Od první vteřinky bylo jasné, že domů to není.
Vytrvale mířili k m ěstským hradbám – a branou do polí.
Vilemína se po úlevě z výpraskové spásy zas trochu ulekla. Chce ji snad Hubert vyhnat? Poslat do kláštera?? Do káznice??? Směl by.
Troufla si přeptat se.
Leč – jediná odpověď byla poťukání Réziny hůlky.
Nikdy dřív si jí nevšimla.
Záhy však sama i poznala – kam jedou.
Na sadařský statek!
A už zastavovali.
Ne před stavením.
Před domečkem správce.
Réza ji vyvedla – a zašly dovnitř.
Tam – v hlavní a jediné světnici, stáli rodiče – a seděl Hubert.
Vyjukaná hnědovláska zkusila promluvit, na rameno jí ale dopadla stařenina dlaň.
Ostrá a pevná byla jako pařát.
Hubert vstal.
„Vzal jsem si za ženu vaši dceru, Vilemínu.“, pronesl s hlasitou věcností.
Rodiče ani muk.
„Je hezká i milá,… Žel je to i holka nevychovaná, rozmazlená a neposlušná.
Nechme stranou vše ostatní – jako je neexistence věna a podobně.
O to teď nejde.
Jde o zodpovězení následující otázky.
Buď vaši dceru na místě vyženu, vy si ji tady rovnou nechte – a hledejte jí ženicha, jako pro dceru šafářových na mém včelařském statku…!“
Vilemína myslela, že padne!
Leč!
Réza držela.
„Nebo, mi teď hned a tady budete nápomocni při prvním manželském kroku ku její nápravě!“
Mluvil, jak by tam nebyla.
A že přitom vstal, najednou viděla, že v jeho pravé ruce je…
RÁKOSKA!
A jaká!
Zrovinka taková, a možná ta, co v skříňce visela!
Krasavice jen po dechu zalapala. Hubert se na ni samotnou ani nepodíval.
Zato však rodiče se pohli!
Hlavy spíš skloněné, leč – konali rozhodně!
Vzali ji za ruce, Réza vzala plášť – a oni ji odvedli ke kratší hraně stolu. Než se po nich oněmělá boubelka alespoň rozhlédla, přehnuli ji přes tvrdou hranu!
Jak byla drobná, octla se jí drobná chodidla o chloupek výše, než byla podlaha.
Réza zastírala okna.
Vilemína vyjeveně zasténala!
Po bocích stojící rodičové jí tiskli široce upažená zápěstí – a také zátylek – a pevně utáhlý „chmoust“ z plátna košile, stáhnutý na bedrech ležících zad.
Hubert jen pozvolna přistoupil blíž.
Rézina si stoupla na stráž před dveře.
Po dechu lapající kráska začala překotným breptáním chrlit prosby i sliby.
K její smůle si neporučila – a tirádu proložila i mnoha hrozbami.
Vážně pokyvující Hubert jen naposled přetřel ratanovou haluz čisťounkým šátečkem.
Včelí vosk voněl.
„Snad bych i zvážil nějakou shovívavost…“
Shýbl se a vyhrnul-vykasal manželce košili, až na něj úplně špulila nahatou sedinku, „Ne však při skandálu, hodném tak nevěstky…“, poodstoup a velmi pečlivě přiložil stvol.
„A ne při takové hubatosti!“
Dodal – a začal.
Hubert začal svou ženu švihat a řezat a bít… Jak dávno zasloužila – a hromsky potřebovala!
Sličná hnědovláska spustila takový řev, rykot a vřískot, že to bylo k neuvěření!
Holaté nožky jí začly tak běsně kopat, že je až Rézina musela v kmitavých kotnících chytit a přidržovat!
Dáminka tak byla jako natažená – a bitá kůže se divoce vlnila!
Jej!
To byl výprask!
Však si s tím šatlavním nijak moc nezadal!
Dva tucty – a jedna!
Jen od muže namísto žalářnice – a z lískovky rákoska.
I tak si pak Vilemína přišla víc mrtvá než živá.
Nicméně – s mužem zpět do města kočárem odjela.
Už i vzpamatovaná.
Jela vstříc novému životu, co ženka poslušná.
Však to hned poznala!
Réza jí už cestou v kočáře – DALA KLEČET NA HRÁCH!
I po návratu domů bylo vše jinak – to už ale čekala.
Přes všechnu zhýčkanost nebyla hloupá.
Nejprve nastalo domácí vězení.
Zamčená v ložnici, pod Réziným dozorem, přičinlivě pomáhala na hojení svých jelit.
Hned poté se stala pilnou pomocnicí nejnižších služtiček-kuchtiček.
Opět pod dohledem. Za chyby a nehody bita nebyla, za lenost a odmlouvání ano.
Tak postupně prošla celý dům – až se ho naučila vést.
Ne že by Hubert při tom všem slevil ze svých manželských práv!
Naopak!
Ať byla Vilemína po sebetěžší práci sebe-více unavena, mužova náruč ji nikdy neminula!
A tak se stalo, že když už se opravdu mohla stát pravou paní velkého domu, nastala změna!
Žít kráska v jiném století, řeklo by se, že zažila to nejhorší.
Její muž ji už ten rok přinutil… Chovat.
A pak ještě sedmkrát.
A tak se stalo, že svět byl bohatší o osm nositelů jména, které se napravené krasavici zprvu tak ošklivilo, že se do něj málem neprovdala.
Hubertovo rodinné jméno.
Panovnicí právě zavedeno.
Tak jako její jméno - Hochová.
Zach.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

SRDEČNÉ PODĚKOVÁNÍ ARYONOVI ZA UVEDENÍ VÝTVORU!
"Č."