4.12.17

Kniha a film: Nápady svaté Kláry

Výprasková dvoj-recenze + sestřih z filmu!

Ham-Handed

Máme tu jedno méně známé, ale raritní dílko, které bylo i zfilmováno. Takže bez dalšího vám představím nejdříve stejnojmennou literární předlohu Pavla Kohouta.
Ovšem hned tady se to trochu (zajímavě!) zamotává:
Zajímavé je – zvláště pro nás! –, že tato kniha a scénář filmu (viz recenzi níže) jsou obě podle původního scénáře manželky P. Kohouta, Jeleny Mašínové, který napsala ještě jako studentka FAMU. Ten se nejspíš dohledat nedá, a tak se můžeme jen dohadovat, jestli níže citované výpraskové motivy jsou věcí její a nebo pozdějším přínosem jejího manžela?
Pod scénářem filmu V. Jasného z roku 1980 (kde nejdůležitější – pro nás – scénky jsou) je uvedena v titulcích jako scenáristka na prvním místě.
 
Jako obvykle z knihy vypisuji i zajímavé pasáže na ženské zadečky a potřebu tvrdé ruky jen narážející. – Zvýraznění citací jsem provedl já.
Zrovna ta první (ze s. 11), je o nerealizované pomstě spolužáků, při níž by nejspíš od kopřiv utrpěly nožky osmačky Klárky, a vzhledem k tehdejší módě minisukýnek snad i spodní obliny zadničky, kdyby v houštině kopřiv musela sbírat své věci:
No počkej! pomyslel si Tikal za všecky, ty to schytáš! No tenhle fór si teda odpykáš! Rozhodl se, že jí hned po zazvonění provede Žhavý betlém, při němž obsah brašny nevysypán do uličky mezi lavicemi, ale z okna třídy, do kopřiv.
… a že nešlo o výjimku v zacházení se spolužačkami, potvrzuje i další zmínka (na s. 94) o tom, že dotyčný Tikal si své třídní náčelníkování:
(…) před dvěma roky pracně vydobyl na svalnatém, ale nenápaditém Brožovi přede­vším svou nevyčerpatelnou vynalézavostí při trestání holek.
K plánovanému trestu nedošlo nejen proto, že řečený se do pubertou změněné Zimové, které ještě včera podrážel nohy, bezmocně zamiloval, ale především z šokující události, že věštecké schopnosti Kláry Zimové, která pomohla napsat celé třídě písemku „za 1“ tím, že jim předem prozradila příklady, se skutečně potvrdily!
To ovšem vzbudilo překvapení u matikáře a tak spolu s ředitelem zahájili vyšetřování. Zve si je jednoho po druhém a v následující scénce zatlačí na žákyni Urbanovou, která – jak vytušíme – má velmi přísného otce, takže není divu, že spolužačku práskne. Nalezeno na s. 20-21:
— Tak koukni, —
prohlásil ředitel a vstal, aby svým slovům dodal váhu,
— vezmem to zkrátka. Dvaačtyřicet kompozic bez chyby a čtyřicet spolužáků nám tu před tebou tvrdilo, že je to náhoda. Když ty jediná teď přiznáváš podvod, a tys ho přiznala!, tak jsi za něj taky sama zodpovědná, nemám pravdu? Já teď zavolám tvému tátovi, ať si tě dál vyslýchá on.
Urbanová zaúpěla.
— Ne! Ne, prosím vás, ne...!
Kapitán Veřejné bezpečnosti Urban byl všeobecně znám jako muž, který přísně zachovává zákon, i jako otec, který ještě přísněji vychovává svou dceru. Vycházel z přesvědčení, že dcera policejního důstojníka musí být všem ostatním vzorem. Jelita, která rozkvetla na hýždích Urbanové po každém přestupku a vysvědčení, byla to jediné, co jí ve třídě zjednávalo krátkodobé sympatie. Jinak měla firmu fňukny a žalobnice.
Takže si přivolali do ředitelny otce Kláry Zimové (s. 31); u nějž předpokládají stejné výchovné metody:
Na prahu stál muž ještě vyšší než Brunát. Jenže Brunát byl samá kost, zatímco Zima samý sval. Měl na sobě promaštěné montérky a obrovské ruce skrýval za záda.
— Já si jen tak odskočil...
Ředitel mu vylíčil případ mnohem mírněji, než měl v úmyslu. Ne ze zbabělosti; začalo mu být dívenky líto. Když tyhle lopaty dopadnou...
Jenže ještě netuší, že tatínek Klárky je velice hodný a nikdy by svou dcerku neuhodil.
Ta zatím potkává přísného fotříka spolužačky Urbanové a má vidinu, že uklouzne na schodech (což se také později vyplní). Má ovšem štěstí, že tohle není její táta, jelikož zmatený policajt si místo poděkování pomyslí jen toto (s. 34):
— Pozor!
Zastavil se.
— Na co...?
— Abyste neuklouz...
— Já? Proč bych měl klouzat?
Zmateně pokrčila rameny.
Jaká zodpovědnost, být otcem. Jaká starost, být ot­cem dcery. Jaká dřina, být otcem dcery, kterou právě zalomcovala puberta. Policista měl jednu doma a o erup­cích jejího mozku by mohl psát vědecká díla, mít na to čas. Věře by prostě jednu plácnul. Na Kláru se jen útrpně usmál a kráčel bez řeči dál.
Když se později píše písemka nová, Klára má zase vizi, ovšem tentokrát si příklady nesmí opsat udavačka Urbanová, s tímto komentářem, trochu něčím připomínající některé romány Švandrlíkovy (s. 61):
Urbanová dopravila svůj majetek do lavice a po krát­kém váhání se přidala. Ale Tikal měl oči všude.
— Urbanko! Ty se otoč a prohlížej si obrázky! A jestli zas něco kecneš, dáme tátovi vědět, že se slejzáš s tím desátníkem!
— S jakým desátníkem?? —
kvičela Urbanová,
— já žádnýho neznám!!
— Jenže než se to vyšetří, budeš mít jelita až do Vánoc!
Věděla, že má pravdu. Raději se obrátila a hleděla přes slzy na zažloutlou tabuli s vyobrazením anorganických krystalů.
(S. 73-75) V podobně bodrém tónu se nese scéna následující, s velmi pěkným komentářem k pánovi, který si trapně spletl jelita velké slečny s jelity dětskými, které přece za pozornost nestojí!
Téhož dne, o něco později, provázela Klára Zimová cestou ze školy právě tu, která ji včera zradila. Neuvěřitelný zážitek způsobil, že se osmá á po odzvonění rozprchla jak hejno vrabců. Urbanová byla potrestána do zásoby a ke Kláře cítila podivný ostych.
(…)
Urbanová vydržela polykat slzy za první roh. Tam se rozbrečela na celé kolo.
— Nebul... —
řekla jí vlídně Zimová; její čapí nožky srovnaly krok a velké šikmé oči hleděly na kamarádku s upřímnou účastí.
— Kluci ti už dají pokoj, uvidíš!
— Co kluci! —
vzlykala Urbanová,
— ale táta! Dyť já stihla jen dva příklady a oba mám určitě šphatněěě...
— Táta ti nic neudělá.
— Jo neudělá, tak se koukni!
Urbanová pustila brašnu, zvedla sukni až ke kalhotám a ještě se předklonila, aby Klára lépe viděla jelita nepříliš starého data. Kolemjdoucí starší pán, kterému nedošlo, že ty dvě slečny jsou ještě děti, z toho mohl mít smrt.
— Víš, co mi udělá v pondělhííí...?
— Něco ti slíbí, —
řekla Zimová neurčitě.
— Slíbil mi už pár facek a ty mi taky dhááá!
— Ba ne, —
konejšila ji Zimová,
— slíbí ti kolo.
A to se samozřejmě také stane! Ovšem ještě než se rozejdou, komentuje jejich situaci vypravěč, s povzdechem, že mládí má ještě malý rozhled, aby si vážilo domova, naopak z něj touží zmizet:
A všude kolem čeká divukrásný svět, plný dobrodruž­ství a radovánek, které se konají bez nás. Kéž bychom tam už byli, kéž bychom přeřízli kotvu, která nás poutá ke školní lavici, drží v dostřelu matčiných příkazů a ot­cova opasku!
(…)
Avšak naše mladé dámy měly sotva čtrnáct jar, která prožily v rodné náruči města S., a tak se nelze divit, že neslzely dojetím nad jeho krásami. Urbanová se vydala k novému sídlišti krokem odsouzence. Odnesla s sebou svou starost, a Klára, zbavená její tíhy, začala poskakovat. Byla ráda, že se jí chvilku nikdo na nic neptá.
Když (na s. 83) přijde komise vyšetřovat domnělý podvod až ke Kláře domů, opět je zmíněn adekvátní výchovný prostředek, který se však u Zimů k jejich lítosti neuchytil:
Když vstoupili do kuchyně, Klára vstala, jako by byla ve třídě; rozdíl byl jen v tom, že nepřestala hladit bílou kočku. Otec Zima jim nabídl místa kolem kuchyňského stolu. Maminka vlídně odpověděla na pozdrav a zůstala sedět u televize. Také otec si sedl tak, aby přes hosty viděl na obrazovku. Babička si jich nevšimla; měla své starosti.
Představovali si přijetí jinak. Kapitán Urban postrádal obraz, na nějž byl zvyklý z rodin delikventů i z vlastního bytu: dítě se třese strachy, matka spíná ruce a otec odpíná řemen.
V záhlaví každé kapitoly, jak to někdy bývá, je vždy heslovitě uveřejněn takový pelmel z toho, co nás v ní čeká; u kapitoly IX. (na s. 158) je mezi jiným zmíněno mnohoslibně i:
Půjde profe­sor matematiky do blázince nebo uteče do lesů? — Župan jako košile a košile jako kapesník. Macešky místo vlasů. — Co stvořil bůh za účelem trestu?
Zvláště u toho posledního se člověk se sběratelskou zálibou mého typu zasní, ale po mnoha zkušennostech, kdy jej příliš bujná fantazie svedla nikoli poprvé na scestí, si plané spekulace rázně zakáže… Avšak tentokrát jsem měl pravdu!
Následuje scéna opravdového výprasku, dokonce nečekaně – po všech těch řečech o pádných rukou tatíků (viz další narážka předsedy na s. 167: „Jak tě poslouchám, je to buď rošťárna, a pár děcek potřebuje nářez, nebo lumpárna, a někdo potřebuje za­vřít…“) – jisté nevěrné paničky!!!
Ovšem nechme se překvapit. Vše začne tím (s. 158), že matikář se rozhodne místo písemek zkoušet ústně. A znalci těchto věcí nemohou nezaznamenat krásný pocit jasného případu pedagogického sadismu v pokročilém stádiu:
Brunát se zapsal do třídní knihy a vytáhl ohmataný notes. Sotva jej rozevřel a jeho zrak spočinul na kolon­kách číslic, v nichž tu a tam osaměle svítil modrý útes jedničky, kde po dvou po třech pluly zelené dvojky kolem ostrůvků hnědých trojek i černých pevnin čtyřek, a to vše se ztrácelo v bezbřehých oceánech rudých pětek — jeho nejistota rázem zmizela: pocítil tutéž rozhodnost a chuť k boji jako ostřílený generál, který rozloží mapu bojiště.
Ačkoli měl partii promyšlenu od prvního do posledního tahu, zalistoval v notesu a pár vteřin předstíral, že se rozhoduje mezi všemi.
— No tak... —
protáhl,
— sem půjde třeba... —
udělal další dramatickou pauzu a přišel si sám protivný, že cítí zvrácenou rozkoš vojáka, který jde lovit ručním granátem kapry,
— třeba Zimová!
Ve třídě zašuměl lehký vítr, jako když je v cirkuse ohlášen lev; scházel pouze virbl bubínku. Zimová vstala a cupitala na stupínek s očima čínského beránka.
Matematikář tentokrát jejich pohled vydržel. Jen žád­nou změkčilost! zatvrdil se, já ti dám, vyzval ji v duchu, já ti ukážu čáry, já ti předvedu kouzla, já tě, holčičko, proženu, že ty tvé buličí oči budou bulit krokodýlí slzy!
— Tak si vemte křídu! —
pravil nahlas,
— a napište nám... napište nám třebas tohle!
Nadiktoval jí rovnici, ze které se i Bašusovi udělalo na první pohled slabo, vymýšlel ji kdysi vlastně pro něho, odpovídala korektně vyžadovaným znalostem třídy, ale obsahovala originální chyták.
Třída však z toho opět vyklouzne, jelikož je vyhlášen nástup na dlouho plánovanou, ovšem zapomenutou zdravotní prohlídku, přičemž ještě Klára prorokuje rozlícenému učiteli matematiky nevinně, že se bude za chvíli prát, a na jeho dotaz „s kým?“, že s pánem, který právě leží doma v jeho posteli! Ten odolá pokušení vrazit jí pár facek, ale slíbí jí trojku z chování – nakonec mu to však přece jen nedá, a běží domů zkontrolovat ženu, jelikož si vybaví, jak se v poslední době producírovala v teninké noční košilce, proč asi?! (No, my víme, že chtěla toho suchara konečně přimět k manželským povinnostem, ale to jej ani ve snu nenapadne…)
A skutečně tam po běhu městem narazí na zcela nahého, cizího pána! Nic nedbá na jeho výmluvy (s. 173):
— Já ti dám omyl!! — zařval profesor matematiky Jan Brunát, který se dosud nikdy v životě nepral; pokoření v něm zpřetrhalo zábrany zásad, žárlivost vyhladila exaktní myšlení, vztek vygumoval humanistickou výchovu: vrhl se na soka jak lesní muž (…)
a když jej kopanci nahého vyžene na ulici před dům, uvědomí si, že má ještě jednu důležitou manželskou povinnost (s. 176-177):
Brunát, který si ihned uvědomil, že naháče čekají na ulici citelnější útrapy, než jaké by mu mohl způ­sobit svým pronásledováním on, zamkl dveře a vnikl do ložnice, aby ztrestal tu, která si to zasloužila víc.
— Tak a teď ty!! —
zvolal hlasem mstitele.
Provinilá žena, která slyšela torturu svého milence, se zatím neprodyšně obalila přikrývkou a jala se matematikáři klást zoufalý odpor. První, co se mu po delším zápase zdařilo odhalit, byla právě partie, kterou spravedlivý bůh stvořil za účelem trestu.
Využil té příležitosti se vším oprávněným hněvem.
— Jau vau jau vau! —
kvílela hlava pod pokrývkou.
To už se blížil nemilosrdný konec. Mstitel uražené cti se zmocnil jednoho cípu a mocným rázem pokrývku strhl.
Pak měl pocit, že se doopravdy zbláznil: uviděl nahou ubrečenou zlatovlásku, která se ze všech žen na světě nejméně podobala jeho manželce.
— Panenanebi... —
zašeptal zděšeně.
— Vaše... vaše paní... —
vzlykala choť jeho ředitele,
— vaše paní nám půjčila byt...
Tak toto už je docela jako Švandrlíkovská anekdota! Je vidět, že duch doby působí i na vysokou literaturu. Ovšem jelikož předloha byla napsána koncem šedesátých let, je to poměrně progresivní; podobné vtípky mohl kreslit Neprakta až daleko později… Říkal jsem si, proč ve filmu není nějaká dohra celé události (např. že pan ředitel, když na to přijde, jí nařeže ještě jednou?), ale zde dozvuky jsou, byť jen drobně roztroušeny, až do konce knihy – napřed se dovídáme (s. 257) výmluvu omylem, ale po právu seřezané ženušky, kterou vysvětluje manželovi stav svého zadku:
Svozilová cvičeným uchem naslouchala, jak ředitel v předpokoji cukruje s chotí. Neslyšela, jak si mu stěžuje, že spadla do kopřiv a je samý puchýř; vyřadila zřejmě falešnou informaci z přeplněné paměti a zapomněla ji.
Na s. 272 je zmíněno, že u ředitelovic nikdo nebral v kritické chvíli telefon, jelikož:
Paní Dora odmáčela v bidetu, plném heřmánku, otisky Brunátových dlaní (…)
… a až do konce nic netušící ředitel-paroháč lituje na schůzi, že nemůže sedět (a asi ani jinde!) jeho žena Dora, ve vzpomínce titulována domácí přezdívkou (s. 192):
Jaká škoda, že Bobečka pálí ten zadeček, kdyby tu byl...
Schůze, kde má být verbálně potrestaná a zesměšněná Klára i její rodina, se mění ve fiasko. Vlastně se mi docela líbí, že ve vzduchu se neustále vznáší možnost lynče té novodobé čarodějnice (padne i zmínka: „Oni tenkrát dobře věděli, proč je upalovali!“), ale nakonec, aniž by to byla její zlá vůle, neštěstí vždy – jakoby náhodou – ztrestá své osnovatele.
Jako ukázku onoho latentního napětí dodávám ještě dvě krátké scénky; v první dokonce rozčílení funkcionáři vlezou rodině do ložnice po žebříku, aby je překvapili v nedbalkách – zvlášť Klárku! (s. 277):
Policista našel vypínač a místnost zalilo světlo. Na široké posteli pod šikmým stropem mrkali poplašeně manželé Zimovi. Bílá kočka, která jim ležela u nohou, protáhla hřbet a začla si dělat ranní toaletu. Lněné klubíčko nad ní, které se nepohnulo, byla Klára; z noční košile dojemně vykukovaly kaštanová čepice vlasů a růžový, dosud dětsky nevinný zadek.
— Tak! —
řekl Karas, jako by chtěl hlasem-břitvou rozřezat od­porný kýč,
— tak vy si tu ležíte...!
Škoda, že to ve filmu takto není; tento zadek bych rád viděl „vykouklý“ z pod peřiny!
… a o něco dříve (s. 225) se znova vznáší potřeba „otcovské pevné ruky“ jako řešení problémů rozjívených pubertálních dcer a jejich rozmarných nápadů, když v Zimovic kuchyni předseda MNV vyslýchá naši hrdinku, a soudí, že si drze vymýšlí, jen aby ho naštvala:
Naráz se mu rozsvítilo. Uvažoval jako politik, kde měl uvažovat jako otec; omlouvalo ho jen, že jeho holkám nebylo ještě deset. Tak proto ho manželka s matkou vždycky prosívaly, když si nakládal přesmoc — Šetři se, Fricku, abys měl páru, až to na holky přijde.
(Opět se vybaví Nepraktovské „Šetři silami Pepo, dvě holky se ještě nevrátily z rande!“)

Ovšem pravda je, že nakonec řešení celé záležitosti v dívčím fyzičnu a nezvládnuté pubertě vlastně spočívalo!
Ostatně to i nevěřícímu předsedovi dříve otevřeně prozradila babička, totiž že taková věštecká síla někdy postihne nepolíbenou, ale už dospívající slečnu; ten si však myslel, že to bylo jen proto, aby jim naletěl a jakmile by v dobré víře, že se dá tímto způsobem to nepříjemné „prokletí“ tak lehce zrušit, začal líbat nezletilou slečnu, označili by jej za devianta, čímž by jej politicky zdiskreditovali…
Takže i proto zbyde nakonec ten první polibek přece jen na od počátku do ni zamilovaného spolužáka Tikala, a skutečně pak od té doby Kláru „už nic zvláštního nenapadlo“, čímž celá zašmodrchaná maloměstská fraška skončí.

Co se však týče možných dalších osudů mládeže z tohoto městečka, já bych si tedy troufal docela s jistotou hádat – již za horizont příběhu –, že po takovéto nebezpečné ukázce možné rebelie žactva proti autoritám se pravděpodobně většina zodpovědných rodičů leda jen více než kdy dříve utvrdí v konzervativních názorech na potřebnost co možná nejčetnějšího využití starých dobrých výchovných metod do české tradice již pevně vrostlých, jelikož bez dlouhých diskusí každý musí uznat – i puberťák, byť leckdy nerad! – že stran pádnosti argumentů sotva co trumfne tátův řemen či máminu největší měchačku, zejména k řádnému cepování slušného chování náctiletých v onom nejproblémovějším telecím věku, se zvláštním důrazem na neposedné zadničky novopečených slečen, najmě těch už chlapci líbaných! (Třeba se tím prvním polibkem hocha zlomilo i kouzlo nadpřirozené důvěry v Klárku ze strany její rodiny?)

Filmová adaptace – rok 1980

Západní Německo / Československo

No, ona je to spíš taková televizní verze – zvlášť na předchozí standart mága obrazu, režiséra Vojtěcha Jasného. Ale když se na to díváte dýl, baví vás to víc a víc! Jako já, když jsem prováděl tento sestřih výpraskových scén:

https://uloz.to/!ksP8TR7zCnGR/napady-svate-klary-pouze-sp-ukazky-mp4

Film má žluté titulky a fialově jsou tam moje komentáře/vysvětlení. Tak snad pomůže těm, kteří si to nechtějí hledat a stahovat celé! (Možná i pobaví?)

Ještě následují nějaké podrobnosti a bližší info o výstřižcích:

https://www.csfd.cz/film/145861-napady-svate-klary/prehled/

buchli: Lehce schizofrenní film: natáčel se v Jugoslávii s převážně jugoslávskými herci, ale jako německý televizní film byl nadabován do němčiny... což vypadá vtipně, protože se odehrává (v souladu s Kohoutovou předlohou) v Čechách. Postavy mají česká jména, ve škole jsou české nápisy a celým filmem zní česká hudba.
A jak píše další uživatel: film spíše raritní, než dobrý
Co se ale výprasků týče, je to unikátní novinka, byť většinou se jedná jen o narážky slovní. Je jich tam ovšem poměrně hodně a nakonec dojde i na opravdové naplácání holých hýždí, byť překvapivě u žádné z nezletilých žákyň, ale jedné zadnice o generaci zralejší!

OBSAH SESTŘIHU; zde uvedené časy jsou takové, jak byly v původním filmu:
7m25s–9m16s – výslech v ředitelně. Teprve později se dozvíme, že tatínek Urbanové je „esenbák“, který ji vede přísně, takže logicky nechce, aby to tatínkovi říkali!
16m52s–17m20s – další výslech, tentokrát již Kláry Zimové, za přítomnosti jejího otce, kterému se ředitel pokouší vsugerovat jak by jí měl „domluvit“ (ručně!), ovšem on není ten typ.
21m17s–21m21s – „Naší Věře ale nic neříkej, já se postarám, aby se to naučila,“ vyhrožuje otec Urbanové; a my tušíme jak!
Scénka domácího dusna, kde dcerku zachrání před učením pod přísným dozorem otce maminka je od 25m23s–26m30s.
28m16s–28m39s – Ve školní třídě zrádné „Urbanové“ zakazuje spolužák opsat příklady na písemku a varuje ji, že jestli to na ně prozradí, tak že jejímu tátovi řekne, že „se slejzá s tím desátníkem“; což sice není pravda, ale „než se to vyšetří, budeš mít jelita až do Vánoc!“ – takže není pochyb o tom, že její výchova probíhá „klasičtěji“, než pouhými impulzivními pohlavky...
37m0s–37m39s – po písemce je skutečně nešťastná Urbanová jedinou, kdo nedopsal; a na ulici pak kamarádce Kláře ukazuje, co jí její táta udělá na příkladu starých jelit – vyhrne si za chůze sukni a vytrčí zadeček v kalhotkách. Kvalita filmu sice není dobrá, ale zdá se mi, že zašlé pruhy vykukující z bílých kalhotek jí stehno zdobí! Povšimneme si také postaršího pána, který šel kolem a dívčiny půvaby jej evidentně zaujaly...
1h0m44s–1h0m53s – „Koukni, Karle, buďto je to rošťárna a pár děcek potřebuje nářez... probírá možnosti předseda MNV.
1h4m55s–1h5m36s – a hleďme! Nakonec to nebyla Urbanová, jejíž výprask na holou bychom tu nejspíš čekali, ale někdo docela jiný! Klára totiž žárlivému učiteli matematiky prorokovala, že se bude prát s pánem, který leží v jeho posteli – ten jí napřed vyhrožuje trojkou z mravů, ale posléze mu to nedá a přece jen jde zkontrolovat domů svou ženu. A přistihne v ložnici skutečně nahého chlapa, kterého vyžene, načež se vrhá na nevěrnici skrývající se marně a poněkud nešikovně v peřinách – vystrkuje na zuřivce totiž příhodně právě zadnici! –, takže on jí obnaží vyšpulené hýždě a pravicí se pustí do díla... aby po (spíše jen symbolickém) naplácání zjistil, že se nejedná o jeho ženu, ale paní ředitelovou, které pro její avantýry jeho manželka půjčovala byt!
Opravdu zápletka jak z Nepraktovsko–Švandrlíkovského vtipu, klasické výpraskové nedorozumění, které však nakonec ztrestá tak jako tak tu, co si to zasloužila. Byť teda režisér byl milosrdný na herečku více, než by asi byl takový rozzuřený, domněle podvedený manžel na svou nevěrnou ženu!
1h21m24s-1h21m55s – no a jako malý bonus k výchově místní mládeže výjimečně jeden škodolibý facan matky synovi: napřed mu dá podržet tašky, takže se nemůže bránit… A to jen proto, že poznala, že nejde do kina s klukama, jak tvrdil, ale s holkou; hrozná „lež“!

RESUMÉ: Líbí se mi ta atmosféra zlatých osmdesátek, jak v oblečení, tak v roztomilých účesech dívenek; a také to, jak se tam výprask vznáší ve vzduchu – nejen v podobě trestů žákyně, kterou osud obdařil přísným otcem, ale též že ředitel předpokládá takový přístup jako správný a dokonce se dostane jeho záletné paničce!

Pro zamyšlení: které asi z žákyň, čím a jak doma také přísně vychovávají?
     

Tak to je vše, pokud to někoho zaujalo, dejte vědět. A nebo se stavte na okouním fóru s jakýmkoli spank-komentem tu: https://www.okoun.cz/boards/vyprask_neni_jenom_spanking
Pěkného brzkého Mikuláše přeje všem Váš
Ham-Handed

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

DOBRÝ VEČER!
Inu, čtu vždycky!
Ovšem - H.-H. píše tak, jak já se cítím!
Reakce, odezvy žádné, - to strašně ubíjí.
ALE!
Litovat se umí každý!
Jenom nepřestat!
S Pozdravem a Popřáním Všeho Zdaru
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Přínosné. Díky!

aloys