15.2.18

Anastázie


Slunný podzimní den už spěl ku poledni a pohledná blondýnka Anastázie ještě nemusela z postele! To bylo dobré! To bylo víc, dokonce mnohem víc, nežli od jarého manželství čekala… Jenomže! Jenomže její pobývání v posteli, žel, nebylo jenom tak!
Sličná plavovláska byla v lůžku, tak říkaje, natažena na břiše, pečlivě odekryta, její mravopočestná noční košile jí byla, Brrr!, do půl zad vyhrnuta a…! A její, Fuj!, Holý zadeček trýznila rtuťová baňka toho – teploměra! V posteli ležící Anastázii byla za denního světla měřena teplota! Ale to nebylo zdaleka všechno! Protivnou a navíc ohavně hanbatou proceduru páchal doktor Stach. Budiž. Vedle stál její muž Gustav. Dobrá. Jenže! Byla tu i obstarožní a kletě hřmotná posluhovačka Dora, vokurka jedna kyselá! A Stázka by Přísahala, že někudy načuhuje i ta protivná husička, služtička Káča…!

To bylo tak!

Anastázie vyrostla jako čítankově rozmazlený, maloměšťácký spratek. Její zbohatlický otec byl, jak se říkalo – „rajťák“. Nahoru vohejbal hřbet – a dolu dupal. Ne, že by to z nuzáckých předměstí dotáh až pomezi panské vily a rezidence. To ne. Ale blízko byl…! Chvíli. Pak ho začal šosácký život mlýt, jako většinu zbohatlíků. Anastázie byla sice ještě cele vychována ku věčnému ohrnování svého, nahoru nošeného, nosíku, na prahu dívčích jar z ní však už byla otcova zoufale poslední aktiva. Dívčina už se viděla vdaná za hloupého, starého bařtipána. Nebýt toho, že tak působivě ovládala „sebevražedné“ kejkle, byla by tak dopadla. Více než jedenkrát jí tehdy pomohla věrná spojenkyně, právě přijatá služtička – Kačenka. A co! Pro Anastázii to byla přitroublá Káča! Kačena z venkovského balíkova, co byla jednak nepříjemně hezká a jednak, naštěstí, dostatečně naivní, aby prostě dělala, co jí Stázka do hnědých copanů šeptavě nabulíkovala. Pak začlo být s otcem opravdu zle – a osud poslal Gustava. Zprvu se ho Anastázie lekla. Bodejť by ne! Vlasy sněhobílé, jak vápenka – a kukuč strašidelný, jak ňáký bubák. Pak se dozvěděla, že staře jen vypadá. Vyhlížel starší, než její otec, ale jar měl jenom o osm více, než ona sama! Doneslo se jí, že byl kdesi raněný, ale uzdravil se a byla veliká sláva. Že má vysokánské vyznamenání – a jeho renta že je natolik vysoká…! Až souhlasila. Dostala nabídku k sňatku – a přijala. Stala se vdanou paní – a osvědčená Kateřina ji věrně následovala. Anastázie opanovala krásný velkopanský byt – a ze soužití s Gustavem byla příjemně překvapena! Že tatík sám bankrotu neunik ani nevěděla – a když se doslechla, nijak se nezajímala. Když Gustav podotkl, že je jak „De Resta“ a že z tatínka dělá „Goriota“, ani nic neřekla, neboť ho neposlouchala. To jaksi i obecně. Měla jiné starosti, mnohem vážnější! Čím dál víc se jí zdálo, že manžel jaksi… Přespříliš očekává. Ne snad, že by ji nutil pracovat! Chraň Bůh! To ne! Tak sprostě se nechoval. Konečně, byla tu ta žába Kačena. Byla tu Dora, byl tady Gustavův poskok (on říkal pobočník), nu – a tak dál. Jenomže – Gustav byl jako manžel tolik moc náročný! Kolik on si dovoloval?! A jak často!! A co více…!! On si troufal trousit zmínky o… DĚTECH!!! Uvědomoval si vůbec, že ona byla dáma z lepší společnosti?? A – a chovat se po manželsku tolik moc často by taky přece nemusel… Anastázie se rozhodla chopit se otěží svého manželství i domácnosti poněkud pevněji. Jenže – jak? Tatíček Gustava div neobjímal, že mu platil bydlení a vůbec ho „podporoval“, tak co?? Pak si všimla, jak pečlivě si Gustav hlídá své zdraví. Vážil si ho. Budiž. Jenomže milou Anastázii napadlo, použít právě tohle. Zprvu zvažovala něco manželovi provést, třeba s jídlem. Toho se naštěstí sama hned lekla. Tresty pro travičky byly… Odstrašující! A potom připadla na to pravé! Ano! Maminka jí jaksi zastonala – a ona jen oči kulila, jak kol ní tatíček poskakoval! A GUSTAV MU POMÁHAL!

A myšlenka byla na světě!

Jen co ti dva mohli přestat trojčit kol pozdravělé mamá, prohlásila o dnešním vstávání, to ovšem patřičně procítěně, že ji tuhle bolí, a tamhle píchá, a že je slabá a rozpálená a rozechvělá… A vše se dařilo! Gustav celý zazmatkoval, domácnost vzburcoval – JENŽE I PRO PANA DOKTORA VZÁPĚTÍ VZKÁZAL! Nu a ten přišel – a komandoval! Jej! Ten se všem naporoučel! Ten se jí naotravoval! Co ten všechno jenom kázal?? S košilí, čepcem, punčochami – a dokonce kalhotkami…!!
Nu a teď, prach – safra…! Tu onu protivnou skleněnou baněčku se rtutí okukoval…!!
Anastázie se ze všech sil snažila „mrknout“, jenomže – houbelec viděla. Najednou ji vzalo takové nějaké podivné tušení… „39-5, musíme do nemocnice!“, zahučel zvučně pan doktor. Anastazie sebou trhla! Tohle nechtěla! Co živa – stonala vždycky jen doma. Špitálů a „Marodnic“ se pekelně bála! „Ne, to ne,… Mně nic není…!!“, vyjekla bezděčně – a bylo to venku. Kráska se až zajíkla, doktor zasmál, nevesele – a pro pořádek teploměr ještě i ukázal. Tenounké vlákénko stříbřité rtuti v právě očišťované baněčce sice povylezlo – ale jen malinko. Horečka nebyla! A Anastázie nestonala. Zprvu se ovšem zdálo, že z celé scénky nic moc nebude. Lékař jen vzal taxu za zbytečnou návštěvu a byl vyprovozen. Plavovláska ale cítila, že něco nesouhlasí. Něco nebylo v pořádku. Potom si, postupně, začala všímat. Gustav pořád stál u skříně – a ona pořád ještě ležela, jakoby stále byla tupena tím směšným teploměrem! Odekrytá, obnažená,… Okamžitě se chtěla zvednout a… Nešlo to. Dora jí umně tiskla nožky mezi kotníky a lýtky, takže se nemohla ani hnout. Aspoň se vzepřela na pažích, jakoby fixlovala klik. „Hej…! Co to…??“ osopila se, ale – jak se ohlédla, nepostřehla, že k ní přistoupil manželův slouha Albrecht – a chyt ji za bezděčně nastavená zápěstí. „Jej!“, vykvikla. Jednak se tomu chlapisku nechtěla předvádět nahatá, jednak jí tak bezpardonově cukl, že byla na posteli rázem natažená jak nudlička. A – A byla v šoku, jak PEVNĚ je držena. „Hej…! Co to děláte?? Co si to dovolujete…?! Okamžitě mne pusťte!! Gustave…!“ Křikla po manželovi – a strnula. On pořád stál tam, co před tím. A konečkem prostředníku klepal jarmaře do dveří. Hrome…! Co tam tak trčel?? A proč právě tam?! Anastázii znervózňovalo, že právě na vnitřní straně těch dvířek visí rákoska na Káču…! A dvířka vrzla – a Gustav rákosku vyndal. Ratanová haluz se ve světle prosluněné místnosti blýskla včelím voskem – a blondýnku polilo horko i zima! V mžiku byla zpocená jako ze zimnice – a husí kůží po všem těle přímo zježená! Teď by, dle téploměéru – horečku určitě měla…! Jenže teď nešlo o horečku. Teď šlo o to, že Gustav rákosku prošvihl vzduchem, jen to hvízdlo! „Ne…!“ Hlesla němě. „Ne to ne…!! Nechtě mě…! Pomoc! Pomóc!!! Pomozte mi někdó!!! Pusťte mě! Nechtě mě!! Zachraňte mě!!! Pomóóóc!!! Vraždááá!!! Vraždí mě!!! Lidííí…!!!“ „Jen řvi!“, přistoupil Gustav těsně k ní, až padl stín. „Milerád tu uvítám všechny ty početné davy!!“ Anastázie okamžitě zmlkla, TO VŠAK NE NA DLOUHO!!!
Gustav jí k holým půlkám nahaté zadnice jemně přiložil trestný nástroj, jakoby poměřoval – A ŠVIHL! Důkladně! Poprvé ve svém životě byla sličná plavovláska šlehnutá na holou! Rákoskou! A jak! Na zlomeček vteřinky lapnula po dechu – a rozřičela se! Kampak se hrabal křik o pomoc! Tohle byl rykot! Vřískot! Vytí a skřeky, jaké svět ještě snad neslyšel! Kousavě pálící šlehance sedaly jeden k druhému s dost dlouhou mezi-chvilkou na vyvřeštění – a svědomitě propůjčovaly krásčině zadnici vzoe venkovských polštářů. Anastázii přišlo, že je peklem mučená! Nebylo to tak dávno, co se jí povedlo pokoutně přihlížet pár výpraskům v sousedství a sama se divila, jak líbivý a směšný zážitek to vždy byl! Na prádelní půdě, v kumbálku za dílnou,… Všude se ráda zastavila a podívala. Ať služka či dceruška! Teď ovšem ne…! Ječela, vřískala, pištěla, skučela, pískala, kničela, křičela,… Všecičko naráz! A kampak jen pětadvacet! Čtyřicet jí Gustav vysázel! A jakých! Všecky šly spočíst – od zad až k ohbím zákolení! Jej! To bylo. A nejhorší bylo, jak potom ve stenech a naříkání slyšela: „Má žena mi lhát nebude!“ To ji zrovna pouštěli. Tak začala nová kapitola jejího života manželského.

Žádné komentáře: