5.2.18

Oslava narozenin

To bych nebyla já, abych na oslavu narozenin nevymyslela nějakou vylomeninu. Tentokrát jsem si je chtěla užít se vší parádou a tak jsem poprosila o sezvání pár kluků a teď Vám chci popsat, jak to probíhalo.
Dorazilo skoro patnáct kluků a mně se trochu rozklepala kolena, protože jsem si říkala, že budu ráda, když dorazí tři, čtyři, ale tak hojnou účast jsem nečekala. „Ale když jsem se dala na boj, budu bojovat“, říkala jsem si v duchu, když jsme se sešli v Ateliéru a když jsem všechny zvala k jednomu stolu a snažila se je zabavit bez toho, že by na mne byla nervozita znát. Trochu jsem se uklidnila, když jsem viděla dvě, tři známé tváře a také vzápětí, když jsem při pokecu zjistila, že většina kluků se chová naprosto normálně a očekávatelně a že se na můj výprask těší stejně jako já.

Když jsme se všichni okoukali, šli jsme do Gotiky, která svou velikostí nejlépe odpovídala našemu počtu a která měla příjemnou atmosféru a nepomíjitelným faktem byl i velký výběr nástrojů, které tam byly na půjčení.
Každý z kluků si přinesl židli, posedali si do půlkruhu po obvodu místnosti a já si stoupla doprostřed. Chvíli bylo trapné ticho, chvíli se ozývaly silácké řeči a stále mi nebylo vůbec příjemně, protože jsem nevěděla, co mám dělat nebo říkat. Pak se konečně probral organizátor, který tam vedl většinu diskuzí a vyzval mne, abych se svlékla od pasu dolů, což jsem promptně udělala, aby si nemyslel, že zdržuju.

Sedl si na svou židli, kterou mezitím přitáhl doprostřed místnosti pod přímé světlo. Posléze jsem si udělala pohodlí na jeho koleni a dostala prvních čtyřicet ran rukou na oslavu svých čtyřicátin. Polohu s hlavou dolů a opřenýma rukama o zem jsem si při deseti dalších lidech nedokázala moc představit a tak jsem sebrala ještě jednu židli, o kterou jsem se opřela, takže jsem napůl ležela, zadek vystrčený přes koleno vyplácejícího a ani nedutala, když se kluci střídali jeden po druhém. Většinou jsem dostala „svých“ čtyřicet, ale byli tací, kdo mne šetřili (nebo možná svou pravici) a dostala jsem jich, např., jen 28. To vím přesně, protože jsem si náhodou počítala. Chvílema. Ale povětšinou jsem byla roztěkaná a náležitě si to užívala. Komu se stane, aby měl k dispozici deset pádných pravic a nemusí se spokojit s jednou?

Jen co skončilo první kolo a já se trochu vydýchala a trochu si i promnula červenající a hřející zadek, už kluci vymysleli, že další kolo bude vařečkama. Nechala jsem jim volné pole působnosti, protože co jsem chtěla zažít (výprask rukou přes koleno od víc kluků) , to už jsem si zažila a ostatní bylo nad rámec mého uvažování a já nechtěla dřív přemýšlet o tom, jaké to bude a čím, když jsem si před začátkem  ani nebyla jista počtem osazenstva.

Následovalo tedy druhé kolo vařečkou, které bylo o poznání citelnější, někdo přitlačil víc, někdo méně (i zde se pár takových našlo). Už jsem nestíhala počítat, ale myslím, že každému se zalíbila číslovka čtyřicet a když jsem ani já příliš neprotestovala, sázely rány na můj zadek jednu vedle druhé. Ani se tolik neupejpali, jako v prvním kole. Přece jen už jsme se znali víc a tak jsem mohla zapojit i své hlasivky, když některá z ran „hodně dobře sedla“ a nebo naopak, když jich dotyčný „posadil“ pár za sebou na jedno místo nebo stačilo jen v rychlém sledu. Bylo příjemné mít k dispozici tolik kolen, každý si mne podržel trochu jinak, vyplácel trochu jinak a já si nebyla jistá, jestli na mne mé vzrušení, které se míchalo s bolestí, už dávno není vidět. Ale moc jsem na to nehleděla a užívala si, co mi kluci poskytovali, měrou vrchovatou. A nemyslím, že jsem byla sama, ale samozřejmě s hlavou otočenou od kluků jsem si je nemohla tak důkladně prohlížet, jak bych chtěla. Navíc byli všichni oblečení. (Příště musím vyhlásit povinný úbor – maximálně trenýrky, abych si i já užila nejen výprask, ale i chlapská těla J . Jedno, jestli velká nebo malá, tlustá nebo tenká, mladá nebo stará … jen abychom byli na stejné lodi a nebyla jsem tam svlečená sama.)

Po druhém kole jsme se opět trochu vydýchala, ale to už kluky napadlo (těch, kteří zůstali a neodešli, protože někam pospíchali), že bych se mohla opřít o nějaký vehement. Souhlasila jsem, ale jen do chvíle, než si na mne vzal hned první bičík a já musela držet. Pak už bylo jednodušší poprosit někoho z přítomných, kteří jen zevlovali J kolem, aby mi podrželi ruce, abych je tam nemohla strkat. Ozval se nejrychleji nejlepší z nejlepších a já si najednou přestala výprask užívat a začal mne bolet. Současně s mýma rukama, o které se dotyčný opíral a které mne bolely víc, než pozadí, u kterého se bolest snažili kluci vyvolat bičíkem. S dalším příchozím jsem poprosila o změnu i toho, kdo mi držel ruce a bylo mi vyhověno a dostala jsem takového z kluků, kteří už mi ruce drželi normálně. Po pár výměnách vyplácejících jsem se z „kluzkého“ vehementu, který byl vypoulený směrem nahoru dostala k takovému, který byl obrácený směrem dolů a ze kterého jsem tudíž nepadala a byl o dost pohodlnější. Zvlášť, když jsem si mohla břicho vypodložit velkým ručníkem, aby mne dřevo tak netlačilo.

I po tomto kolečku následovala pauza, která však tentokrát byla delší, protože jsme se šli najíst a také jsme si šli vzájemně vyměnit dojmy. Ani se mi z Gotiky nechtělo odcházet, i když jsem si oblékala už jen kalhoty, protože kalhotky byly na opuchlý zadek moc těsné a nechala jsem je tedy ležet na zemi doufajíc, že se k nim ještě vrátím – noc byla přece ještě mladá, uplynuly sotva dvě hodinky hraní a nějaké dvě hodinky byly ještě před námi, než jsme se chtěli začít rozcházet.

Při povídání u jídla jsem zjistila, že můj zadek už není moc kompatibilní se sedátkem tvrdé židle a tak jsem chvílema postávala u stolu, kde kluci v klidu seděli, chvílema jsem seděla obkročmo na židli, abych byla zadkem ve vzduchu a chvílema jsem „trpěla“ při normálním sezení.

Konečně bylo jídlo snědeno a my se po chvíli přesunuli opět do vyššího patra. Moje děti by řekli, že jsme se dostali i o „level výš“. A také že ano. Kluky nenapadlo nic chytřejšího, než mne přidělat za hlavu a za ruce (které musely obalit poutama) do klády, u které jsem musela stát, a začali mne následně, chvílema i z obou stran, častovat rákoskou.  To už jsem pištěla z plna hrdla, uhýbala do stran a snažila se rukama vykroutit, což se mi bez problémů povedlo, ale vzhledem k tomu, že nebylo jak uhnout s hlavou, zůstávala jsem pokorně ve stoje a snažila se držet do chvíle, než to kluky přestane bavit. To se ale hned tak nestalo, takže zadek už mne bolel víc než intenzivně.
Konečně mi pomohli dostat se z klády a já si mohla aspoň chvíli chránit a ochlazovat rozžhavený zadek odkrvenýma rukama z toho, jak byly ruce ve výšce.

Když už jsem si myslela, že to tím skončí a v poklidu si půjdeme popovídat a rozpustíme naší sešlost, napadlo jednoho dobráka, že by to kluci mohli završit tak, že mne položí na soudcovský stůl na záda a zvednou mi nohy směrem k hlavě. Tahle poloha se mi vůbec nelíbí ani normálně, když dostávám od jednoho kluka a teď mne jímala hrůza, co jich vymyslí tak šest, sedm, co tam zbylo. Chvíli mne přemlouvali, než jsem souhlasila v domnění, že se na mne s nástroji vystřídají a že jich dostanu dohromady oněch čtyřicet a že mne zaručeně některý z nich bude držet i za ruce, abych je tam nemohla strkat.
S malou dušičkou a bolavým zadkem jsem si udělala co možná největší pohodlí na ručníku, který jsem si opět pod sebe rozprostřela na soudcovském stole, ulehla, zvedla nohy. Téměř bych řekla, že přiskočili dva nejhorlivější, ale samozřejmě už byli nachystaní všichni, někdo s rákoskou, někdo s vařečkou někdo s něčím jiným v ruce, někdo mne jen tak držel za nohy, někdo mi pomáhal s rukama a pak to začalo. Nepopsatelné stakato ran, které přestávalo jen na okamžik, než se kluci vystřídali u nástrojů a u držení nohou/rukou. Nebránila jsem se, i přesto jsem sebou však podvědomě šila a snažila se uhnout rychlým ranám. Zvlášť, když se někdo „dobře“ strefil na vnitřní stranu půlek nebo na přechod zadku a stehen, to bolelo víc než hodně a měla jsem docela na krajíčku a bála se, že to klukům zkazím tím, že se rozbrečím, což jsem nechtěla. Bojovala jsem sama se sebou i s bolestí zvyšujícím se jekotem, už ani na vztekání jako při rákosce v kládě jsem neměla pomyšlení. Pak už jeden z nich, kterého ostatní poslouchali, konečně zavelel k tomu, že už to pro dnešek stačí a že jsme se pobavili dost. Což jsem mohla jen a jen odsouhlasit.

Pak už jsem jen vyšla vstříc jednomu z kluků tím, že jsem si lehla na břicho a přijala nějakých dvacet ran rákoskou vleže, protože polohu se zvednutýma nohama neměl rád a neúčastnil se, když jsem v ní byla bita.

Suma sumárum (sama to nedám lépe dohromady), trvalo to čtyři hodiny, během nichž  jsem dostala nějakých dvěstě ran vařečkou přes koleno i v jiných polohách, stovku bičíkem na vehementech, další stovku rákoskou v kládě a nějakou stovku ran vleže na lavici. Rány rukou nepočítám, ty byly spíš na rozehřátí nebo na zpestření a byly moc milé.


Klukům bych chtěla moc a moc poděkovat za zážitek, který jsem jejich prostřednictvím mohla prožít a také za čas a trpělivost se mnou. A věřte nebo ne, občas jsem ten svůj jekot nemohla poslouchat ani já sama, takže klobouk dolů, že klukům nezvoní v uších ještě teď – já mám na zadku šlincy doteď, a to už uběhlo tak 14 dní od mé oslavy. Ale nelituju a bude-li čas a chuť, ráda si příští rok narozeniny zopakuju, i když už nebudou tak kulaté jako při této oslavě.


Kluci, díky.


EMA

3 komentáře:

spanapr řekl(a)...

To muselo být pěkné, škoda, že jsem se nezúčastnil...

Anonymní řekl(a)...

Ty jo :-) tak to je věc, paráda

Anonymní řekl(a)...

Ahoj

Bylo to moc pěkné. Já taky děkuji Aryonovi i Emě za skvělý zážitek. Takových žen moc není. Osobně jsem byl na takové akci poprvé v životě. Tak jsem nevěděl, co od toho mám očekávat. Vím, že ženy jsou v tomhle různé a mají různá přání. Očekával jsem třeba, že si Ema nechá dát od každého 40 a bude jí to stačit. Samozřejmě ze začátku člověk neví, co má žena ráda a jak intenzivně. Hrozí, že bych to třeba přehnal. Proto ze začátku ta nesmělost nebo snaha šetřit. Mohu tedy říct, že Ema snese opravdu hodně, je to srovnatelné s holkami z Lupus Pictures, co se týče intenzity. Byl jsem tedy až překvapen. Má pravdu i v tom, že když jsem zkoušel rukou na holou plnou intenzitou, tak ona to asi pořádně ani necítila, zato já jsem měl dlaň v jednom ohni:)
Tak doufám, že třeba bude Ema za rok takovou akci chtít opakovat.
Petr