8.3.18

EGUE

Afrika, čtvrtina devatenáctého století.

Egue byla mladá a velice hezká černoška s rozporuplným osudem.
Když loni padl na rodnou ves hlad, octla se mezi těmi, co rada náčelníků kázala odprodat do otroctví.
Ocitla se tak v pobřežní pevnosti bílých mužů.
A stal se zázrak.
Jeden z jejich náčelníků, „Chytač Slov“ si ji vzal za milenku. Nejprve čekala, že jí dá krutě robotit, bude mořit hladem i žízní a v poutech zavírat do temných vězení.
Pravda byla rajská.
Jídla i vody měla nadbytek, na práci nemusela prst položit – a jediné, čeho si žádal, byla její náruč.
A ne tak jako v její vsi, kde bylo pět ženských hlav na jednu mužskou – když se počítali i starci. Žádné – popadnout, odbýt a se smíchem odejít.
„Strážce počtů“ si ji bral často, vždy ale něžně a tak, že nejen on. I ona křičela bez bolesti.
Vězněná nebyla vůbec. Proč také?
Žila stokrát líp, než žena náčelníka.
A „Muž čtyř očí“ nedělal ani to, co ostatní bílí náčelníci.
Neměnil ji za jiné.
Stále si ponechával ji samotnou – a ibjímal ji i vícekrát denně.
Jen jednoho se začla dívčina po čase lekati.
Neobtěžkala.
Přes všechno objímání nepočala dítě.
Bílý muž, její muž, ji sice ujišťoval, že vše je dobré (znal a stále se učil její řeč), ona však znala vůli džungle.
Žena, co nepovíjí, zaslouží zabití.
Toho se bála.
Bála se smrti.
Chtěla obtěžkat.
Tančila po nocích, čarovala, nic.
Objímání neubývalo, očekávání u ní nenastávalo.
Až na to přišla!
Nový pán ji nebul!
To byl ten důvod!
Každý muž z její vsi měl vždy při sobě prut, hůl, či aspoň jedinou smyčku z liány.
Nový pán měl sice věci nesporně vhodné ku mnohému bití – ji však neuhodil.
A to ani napjatou dlaní.
Egue mu sice vysvětlila prastaré pravidlo, že stopy bolesti (rány) rozproudí krev – ciž je pak nezbytné k početí.
Pán se však smál a její řeč rozpustil něžnostmi, náručím a obětí.
Eguin strach však rostl a rostl – a nakonec strachy před smrtí za jalovost od muže z pevnosti utekla.
Utekla z pevnosti, do hloubi pralesů – a tam ji chytili překupníci.
Tak jí byly upažené ruce připoutány k dřevěné holi, kterou musela nést, na krk navlečena liánová smyčka – patřící k dlouhatánské oprati s mnoha jí podobnými a vedli ji…
Zpátky do pevnosti.
Dívka už věděla, že její život končí.
Uprchlé otrokyně se při chycení výhradně zabíjely.
Skoro tudíž nevnímala, jak je od opratě odřezávána, jak jí berou kousíček látky, kterým měla ovinuté boky – a jak je – stále s tyčí na upažených rukou, kamsi, nahá, za smyčku na krku, vedena.
Trhnutím se probrala až když…!
Až když zjistila, že je zpět v pánově komnatě – a zbytek smyčky na jejím hrdle drží sám pán!!!
Vyjevila se, že málem upadla!
Ale…! Pán zjevně neměl moc náladu odpouštět!
Přivlek ji ke zdi, kde byl od vždy zapuštěný kruh, a tam ji – čelem ke stěně – uvázal.
Egue se tak u kamenné zdi upažovala, jakoby kameny objímala – a že jich na příhodném místě pár ze zdi povylézalo, tak také nahatý zadeček trošičku povystrkovala.
A pán?
Pán si ze stolu vzal dřevěný předmět, podle kterého vždy rovné čáry si čmáral.
Nyní jej však zcela a jinak používal!
Černoščina vyšpulená zadnice začala poctivým pravítkem dostávat výprask!
A jaký!
Pořádný!
Umět dívka počítat, došla by v součtu pleskavých švihanců k padesáti!
Pětadvacet z každé strany!
To bylo křiku!
Kýžené výprasky jí náhle prach-vůbec nechyběly!
Jenomže, to holé půlky už svoje holt dostávaly!
A dostaly.
A když byl konec…
Nebyl.
Pán jí tak nabil, že málem nevnímala. Probrala se až v jeho loži.
S pažemi stále upoutanými, na hrdle obojek, ale – fungl nový, řetězem opatřený, posteli připojený.
Pán si zpět vzal a pevně držel svou otrokyni.
A mladá divoška si jaksi uvědomila, že – tak bude spokojenější.
Svobodná – či aspoň volná žena, jíž byla, se musela svým niterným duchem podřizovat džungli.
Vězněná otrokyně – nikoli.
Poprvé, co žila osud bělošské družky, jí rty lehce pohnulo – pousmání.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Inu, starý, dobrý Č. Prima!

aloys

Nové povídky na

loyzero.blogspot.com

Anonymní řekl(a)...

PODĚKOVÁNÍ KOMENTÁTOROVIALOYSOVI!
DÍKY!
"Č."