24.3.18

Vzpomínky známých žen na výprasky

Martina Navrátilová - tenistka
Ale pokud jsem to zasluhovala, potrestal mě doopravdy. Máma se řídila podle jeho příkazů, jenže když byl někdy pryč, říkávala:
"Tak dobře, ale tatínkovi ani muk!"
Pokud byla v bytě jenom máma, věděl jsem, že můžu přijít domů pozdě. Jen mi vytkla:
„Máš být doma včas.“
To bylo všechno. Ale pokud se táta někde netoulal, hrozil mi výprask. Ve škole jsem slýchávala hrůzostrašné zvěsti, jak jsou spolužáci od svých tátů biti jak žito; to můj táta nikdy nedělal. Když jsem občas spáchala něco opravdu hrozného, vzal na mě dřevěné pravítko, přehnul mě přes koleno a nasekal mi. Ale nikdy ne moc.
(Martina Navrátilová - Já jsem já)

Někdy jsem od svých spolužáků slyšela, jak bývají biti za různé, i drobné přestupky. To můj táta nikdy nedělal. Pokud mi dal nějakou na zadek, nedalo se to posuzovat jako tělesný trest, ale pouze jako napomenutí. Byla jsem od táty bita pouze dvakrát Měla jsem přijít ze školky nejpozději v pět hodin, ale zdržela jsem se u kamarádky dlouho do tmy. Telefon jsme tenkrát neměli a v rodině nastala panika, že se mí přihodilo něco zlého. Když jsem se po sedmé hodině večer v úplné tmě konečně dostala domů a rodiče se vzpamatovali z úleku, přehnul mě táta přes koleno a pořádně mi našupal. To bylo poprvé. Podruhé jsem se snažila dostat do vlhkého sklepa za tátou, který tam zatápěl a nájemnice v našem domě se mi v tom snažila zabránit neboť ve sklepě byla zima a já měla jenom lehké letní oblečení. To jsem ještě ani nechodila do školy. Řekla jsem jí, že je kráva. Táta to zaslechl, a tak jsem dostala svůj druhý, ale již od táty.
(Martina Navrátilová - Já, Martina)

Luba Skořepová - herečka
Ale když jsem se vzepřela ve věci toho svátečního ceremoniálu, vydatně mě seřezala. Někdy jsem klečela na hrachu, to hodně tlačilo, byla to potupa, ale to kázal tehdejší mrav. Škoda, že tenhle vynikající výchovný prostředek nepřetrval. Nenápadně jsem hrachy odsunovala mimo kolena, ale maminka kontrolovala. Ovšem co stálo za to a co bych si přála opakovat, bylo pečení a potom mlsání trojbarevné rolády na počest tatínka. To byla chuť, na tu není pojmenování. To už   se nikdy ne­dozvím, jak maminka ten rajský pamlsek dělala. Takový recept by se hodil do ráje mezi anděly. A já jsem odmlouvala, a nedoslala jsem ani líznout...To si nechám pro sebe, jaké pomstychtivé myšlenky se ve mně rodily. Roládu jsem neochutnala, ale pořádný nářez ano. Panečku, ma­minka se v tom vyznala! To se snad vyučovalo i v rodinné škole vedle vaření a šití. Metly se tenkrát nepoužívaly, mno­hem citelněji „pracovaly“ důtky. To bylo dřevíčko, do kterého se důmyslně prostrkávaly řemínky. To mučidlo by se dobře vyjímalo i ve středověku, třeba vedle pranýře. To už jsem byla velká, takových deset, jedenáct, maminka se vrátila z rodičovské schůzky, vyslechla stížnost, třeba, že mě někdo viděl během školního vyučování někde úplně jinde, příkladně na rande, a že matika je pořád špatná, a už to začalo. Její drobná ruka uchopila tu „spravedlivou věc“, tatínek se zavřel do ložnice, zacpal si uši, aby neslyšel to svistění. Ten zoufalý můj řev mi později připomínal antic­kou tragédii. Výprask trval tak minutu, dvě, ale i tak krátká doba stačila k vytvoření překrásné formovaných „jelit“ na mé zadní části, na horních i dolních končetinách. A šla jsem třeba s holkama na korzo a já ty fialové ozdoby musela schovávat do silných punčoch hladce obrace, aby neprosvítaly. A ve škole má důstojnost potom taky utrpěla.
Ale dneska si říkám: zaplaťpánbůh za to pokání na hrachu, zaplaťpánbůh za ty výprasky. Ani nevím, jestli se něco takového ještě dnes praktikuje. Nic nám naše laskavá maminka neprominula. Zalhat jsme nesměli, žalovat taky ne, za malý podvod následoval velký trest a dlouhý půst.
(Luba Skořepová - Pomněnky i máta peprná)

Ljuba Hermanová - zpěvačka
„Když už jsem byla téměř slečna, brávala mě maminka s sebou do vyhlášených pražských dámských salónů, třeba do kadeřnické­ho salónu pana Pohla, to si pamatuji zcela přesně, protože jsem odtud utekla a maminka s natáčkami na hlavě mě chytila až u sochy svátého Václava. To byl vejprask, to si pište!“    
(Ljuba Hermanová - A co jsem ještě neřekla)

Jindřiška Smetanová - spisovatelka
Začala jsem tedy dost drsně přesvědčovat nejmladšího bratra, že si musí přát k Ježíšku tahací harmoniku. Mně by ji nedali, ale on ji dostal. Je fakt, že o ni přišel hned poté, co ji našel pod stromečkem. Vzala jsem mu ji. A protože jsem neznala noty, přečetla jsem si návod Jak hrát na harmoniku bez not a začala jsem podle nákresu s očíslovanými knoflíky nacvičovat píseň Hej, Slované. Byl to jediný Štědrý večer, kdy jsem dostala od tatínka výprask, tak strašně jsem šla celé rodině na nervy.
(Jindřiška Smetanová - Pozor, vyletí ptáček)

Zdena Mašínová - dcera hrdiny odboje Josefa Mašína, sestra bratrů Mašínových
byla nemocné (má vrozenou vadu končetin), ale také zlobivé a nespavé dítě, nechtěla jíst apod. – první vzpomínka na otce se pojí s tím, jak při jednom zlobení u stolu „jsem dostala na zadek. Nes mě jako králíka do vedlejší místnosti, asi nechtěl tu exekuci provést přede všemi.“
(Paměť národa)

Marie Zieglerová - operetní herečka
V dětství jsem slýchávala, že o mlýn jsme přišli proto, že ho můj pradědeček propil. Skutečnost byla asi jiná, faktem ale bylo, že už nebyl náš. S tímto vědomím jsem do jeho tajemných prostor vstupovala, když jsem si chodila hrát s Miluškou . Bylo to strašně zajímavé a voňavé. Náhonem proudila voda na lopatky velkého dřevěného kola, které pohánělo mlýnská soukolí. Všude to drnkalo, vrčelo, skřípalo. Nahoře se do násypky vysypávalo obilí z pytlů a dole zase do pytlů padala bělounká voňavá mouka.
I když jsem se snažila zapírat, jak to jen šlo, maminka vždycky bezpečně poznala, odkud se vracím. Ono to nebylo moc těžké a březovým proutkem vytaženým narychlo z koštěte pak ze mne tu mouku pod kůlnou vyprášila.
Vrátím se ale k tomu slunečnému dni prvního září 1946. Moc nás tehdy překvapilo, když nás rozdělili do holčičí a klučičí třídy. rozdělili do holčičí a klučičí třídy. Pak si nás paní učitelka Kaplerová odvedla do „staré“ školy jen přes pár metrů kočičích hlav naproti. Budova byla skutečně stará a nevím, jestli v městečku ještě stojí. Prožila jsem tam čtyři roky pod rákoskou přísné učitelky, která mne dokázala naučit základy jazyka tak, že jsem od třetí třídy neudělala pravopisnou chybu. Dodnes umím vybraná slova tak, jak jsme je musely umět odříkávat třeba i o půlnoci a nazpátek. Za všechno, co jsme neuměly nebo zapomněly, nás odměňovala rákoskou. Podle míry provinění to byl buď švihanec přes dlaně nebo hřbet ruky a největším trestem byl výprask pěkně na zadeček. To se provinilka musela ohnout přes lavici, zdvihnout si sukýnku a pak přišla ta lahůdka v podobě několika mázanců. I doma jsem často dostávala výprask, protože, jak rodiče říkali, jsem byla „truc kluka“ a žádná domluva na mě nepůsobila líp než tatínkův ševcovský potěh nebo maminčin proutek z březového koštěte.
(Marie Zieglerová: Taková jsem byla já!)

Libuše Morávková Udržalová - dcera prvorepublikového předsedy české vlády
Já jsem často brečela a svým křikem rušila všechny. Na Nový rok babička všechny prosila, aby mne ten den nerozplakali, protože ji­nak budu zas brečet celý rok. Vždycky mne dovedla utišit. Když však se do mého křiku vrátila maminka, unavená a plná svých sta­rostí, vzala metličku, kterou tam měla připravenou, zvedla mou sukýnku a nasekala mi na holou. To bylo to největší ponížení.
(Libuše Morávková Udržalová – Naše Roveň)

Božena Němcová - spisovatelka
Tak zhusta poroučela matka Boženy Němcové, hned ji trestala, a za trest musela ještě poděkovati. Němcová byla velmi bita, tím víc, že matka ji nenáviděla jako dítě nemaželské.
( František Pražák - Paměti českých spisovatelů z dětství)

Kristina Colloredo-Mansfeldová - malířka
„Když jsem se jednou zmalovala šminkami, strašně mi vynadal a poprvé jsem dostala na zadek.“
(Boris Dočekal - Příběhy českých šlechticů)

Marie Majerová – spisovatelka
Tehdy byla maminka již znovu provdána za šikovatele Aloise Majera, krásného, vysokého muže se zlatou patkou, který se mne jal po vojensku vychovávat. Ach, jak jsem musela na slovo poslouchat! Jak se musely lesknout jeho boty!  Jak jsem byla smrtelně raněna a ponížena, když jsem kdysi po nějakém provinění, které podle mého ani provinění nebylo, musila jíti ke kupci, musila si koupit rákosku a veřejně, před celým dvorem, který byl zpraven, ji nést, s vědomím, že jí budu bita!  A to jistě byl otec přesvědčen, že dělá, co je třeba dělat!
 ( František Pražák - Paměti českých spisovatelů z dětství)

Jiřina Schleglová – Zápotocká – dcera presidenta Antonína Zápotockého
Kdo z rodičů byl na vás, děti, přísnější?
 Mohla bych na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát jsme my obě holky dostaly od tatínka výprask. A to byla vždy horší ta příprava na něj, celý ten den, kdy na něj až do večera musely čekat, než výprask. Tatínek na nás taky nikdy nekřičel, nerozčiloval se, všechno řešil dobrácky, když jsme si mu třeba stěžovaly na maminku, snažil se všechno řešit smírně, obrátit věc v žert. A nikdy před námi maminku neshodil. Tatínek nás ani nepotřeboval trestal Vždycky se snažil jít nám spíš příkladem.
(z časopisu Mladý svět, 1984, ročník 26, číslo 50)

Věra Martinová - zpěvačka
“…Sestra coby mladší sourozenec nikdy nevyužívala rodiče ve svůj prospěch proti mně. Naopak - vlast­ně mě chránila. Byla jsem přísně vedená, ale zároveň nesmírně hrdá. Když jsem dostávala výprask, neuronila jsem ani slzu a vzdorovité držela. Naopak Lenka řvala za mě na celý dům, až se maminka bála, že dostane psotnik. Takže když sestra spustila, raději trest zmírnila. A Lenka mazaně začínala řvát pomalu ještě před tím, než mi na zadek dopadla první rána. V takových chvílích ne že sestra vítězila nade mnou, ale vítězila nad námi všemi.“
(časopis Vlasta 2004, ročník 58, číslo 51)

Štěpánka Duchková - televizní moderátorka
„Vzpomínám například, jak jsem k devátým narozeninám dostala fixy zahraniční výroby, které vynikaly hlavně tím, že byly nesmývatelné. Evička byla po ruce, nemohla jsem si pomoci. Navrhla jsem jí, že si budeme hrát na indiány – já že budu kovboj a ona indián. Rozsvítily se jí oči a nechala si ochotně pomalovat obličej fixami. „Maskování“ jí na tvářích vydrželo tři dny a já dostala od maminky na zadek…“
( časopis Vlasta, 2004, ročník 58, číslo 51)

Martha a Tena Elefteriadu - zpěvačky
S Divišovou kolonií mám spojené hlavně dva zážitky. Jeden moc hezký, nejkrásnější Vánoce v rodině ještě s maminkou, a druhý, velice ošklivý a šokující, když jsem se setkala s tím, že rodiče mohou bít své děti. Šlo o naše blízké sousedy. Jejich holčička v mém věku se zdržela s námi venku o něco déle a její rozzuřený otec si pro ni přišel, vytáhl na ni svůj řemen a surověji zbil. Ona křičela, on nepřestával a já tam oněměla hrůzou. Doma jsem se třásla týden v horečkách a museli mě dlouho uklidňovat, abych na to přestala myslet. Nic takového jsme z domu neznaly, ač byla naše výchova přísná. Většinou stačilo, když se řeklo, nezlob, nebo se to dozví tatínek. Měl náš respekt, i když většinou vše skončilo u nudného kázání.
(Martha a Tena Elefteriadu - Martha & Tena dvojhlasně)

Jednou jsem přišla ze školy domů celá vyplašená, bylo to v první třídě, maminka to hned poznala a ptala se, co mi je.
„No, já se bojím."
„A čeho.“
„Kluci ve škole říkali: „Počkejte na Velikonoce, to vás seřežem! Budete mít na zadku jelita. Prý můžou, protože to tak dělá každý. A nikdo jim nemůže nic říci, protože jsou Velikonoce."
„Cože, seřežem?“ povídá tatínek, vysvětli mi to ještě jednou, to vás budou ve škole bít?"
„No, ve škole ne, přijdou k nám domů."
„K nám domů? To bych se na to podíval!"
„Budou mít takovou mrskačku, víš, spletenou z vrbového proutí a tím to strašné bolí." „Tím vás budou bít? Tak to tedy ne! Moje děvčata nikdo bít nebude! Ničeho se nebojte, Já jim to vysvětlím."
Začala jsem tušit strašnou ostudu. Co bude, až kluci přijdou?
(Martha a Tena Elefteriadu - Martha & Tena dvojhlasně)

Anna Slováčková - zpěvačka
Zpěvačka Anna Slováčková přiznává, že od přísných rodičů dostala nejednou na zadek!
Když jsme se jí zeptali, jestli jí někdy otec saxofonista naplácal, přitakala.
„Máma i táta. Rodiče byli přísnější. Když mi bylo asi šest nebo sedm let, hrála jsem si u omítky na baráku, a to byl strašný hukot. Kamínkem jsem si kreslila a nějak mi nedošlo, že to poškodí omítku. Pak přišel táta a byl sekec mazec,“ řekla Anička.

Ester Janečková - moderátorka
„Byla jste v dětství tělesně trestána, za co a čím?“
„Tělesně trestaná jsem v podstatě nebyla. Párkrát jsem dostala na zadek a to jen rukou. A to jsem byla dost zlobivá holka.“

Martina Kociánová - moderátorka
„Jako malá jste dostávala na zadek?“
„Na pár výprasků se pamatuji, ale rozhodně to nemám rodičům za zlé. Spíše se divím, že to tolikrát se mnou tak dlouho bez inzultace vydrželi.“

Petra Braunová - spisovatelka
„… já jsem se strašně nechtěla česat, mýt a oblékat! Když to samé dneska předvádí moje dcera Johana, můžu vyletět z kůže a chápu svou mamku, která mě čas od času přehnula přes koleno a nařezala.“

Brigitte Bardot - herečka
"Jednoho dne rodiče odešli do společnosti a hlídala nás naše chůva. Hrály jsme si na indiány a schovávaly se pod stůl, který představoval stan. Při hře se nám ale zamotaly nohy do ubrusu. Ten spadl na zem a s ním i krásná čínská porcelánová váza. Když se otec s matkou vrátili, byly jsme schované ve skříni na smetáky a třásly se tam. Rozzlobený otec nasázel každé na zadek dvacet ran jezdeckým bičíkem.”
(Brigitte Bardot: Nepochopená - TV film)

Žádné komentáře: