30.6.18

Trest v práci

Soňa byla v práci. Dělala v malé restauraci zaměřené hlavně na studenou kuchyni. Pracovala tady necelé tři měsíce a šéf jí už svěřil vedení směny. Zrovna tam nebyl moc frmol a tak s kolegyní seděli v odpočívacím koutku. Soňa seděla u počítače, aby viděla na kamerách, jestli někdo nepřišel. Zbývala asi hodina do zavíračky. Do prodejny vstoupily dvě ženy. Soňa je šla líným krokem otráveně obsloužit. Už se jí nechtělo nic dělat. Naštěstí si vybraly něco z výlohy, takže jí to nestálo moc úsilí. Namarkovala to na pokladně, jenže ženy neměly drobné a ona v pokladně také ne. Tak se šla zeptat kolegyně dozadu, jestli nemá na rozměnění. Vůbec jí nenapadlo, že nechala otevřenou pokladu bez dohledu. Když se po třech minutách vrátila, pokladna byla vybraná a ženy pryč. Nevěděla, co má dělat. Co teď řekne šéfovi? Má zavolat polici? Ach jo, taková ostuda a může za ní jen ona. Nakonec neudělala nic.
Před desátou hodinou přišel šéf, aby spočítal tržbu. Soňa s kolegyní Káťou ještě uklízely prodejnu a kuchyň. Káťa naštěstí spěchala také a Soňa se ochotně nabídla, že úklid dodělá sama. Byla ráda, že nikdo z kolegů neuvidí to následující divadlo. Už měla hotovo a šla jen vylít špinavou vodu z vytírání. Šéf se akorát zvednul a šel spočítat peníze v pokladně. Během chvilky se ozvalo zlověstné až vyděšené „Soňo! Můžete jít sem ke mně?!“
Soňa na pár vteřin zavřela oči, nadechla se a zvolala pokorným hlasem „Ano.“
„Kde jsou všechny peníze???“ ptal se rozčileně šéf.
„Ukradly je dvě ženy, které tu byly asi před hodinou,“ odpověděla Soňa opatrně a co nejtišeji.
„Jak se to stalo? Proč jste mi hned nevolala? Proč jste nezavolala policii?“
Soňa už nebyla skoro schopná mluvit souvisle a srozumitelně. Klepal se jí hlas, byla nervózní a nevěděla, jestli si má něco vymyslet, protože šéf se stejně koukne na kamery a uvidí, co se stalo. Raději mu řekla všechno po pravdě. Šéf jen nevěřícně a čím dál víc přísně koukal do očí Soni. Když to dovyprávěla, koukala už jen do země. Neodvážila se mu podívat do očí. Čekala na svůj ortel. Chtěla sice navrhnout řešení, že to zaplatí, jenže ještě studovala a počítala každou korunu a deset tisíc by pro ní bylo hodně.
„Myslel jsem si, že jako studentka vysoké školy, budete myslet, než něco uděláte! Přece nejste jako ostatní zaměstnanci. Ale koukám, že asi ano.“ Pak následovala krátká pauza.
„Ne to nejsem…“ pípla Soňa na svou obhajobu, z tónu jejího hlasu byl slyšet zadržovaný pláč. „Já jsem opravdu nechtěla.“
„Jaké řešení navrhujete?“
„Podívala bych se na kamery a předala bych to policii,“ vykoktala ze sebe.
 „Tak to je snad jasné! Ptal jsem se spíš na těch deset tisíc?“ řekl s výhružným tónem pan M.
„To nevím,“ řekla sklesle Soňa
„Dát mi je nemůžete, protože pravděpodobně nemáte z čeho. Takže bych to viděl na poloviční mzdu, dokud mi to nesplatíte. Souhlasíte?“
„To nejde. Já ty peníze potřebuji. A nešlo by to vyřešit nějak jinak, prosím?“ doufala, že ho ještě něco napadne. Jí napadalo, ale bylo jí trapné, říct si o výprask úplně cizímu člověku.
„Až na to JINÉ řešení přijdete, tak dejte vědět. Do té doby platí, co jsem řekl,“ odbyl jí šéf, teď už naprosto chladným hlasem. „Můžete se jít převléknout, rád bych přišel domů v rozumnou dobu.“
Soňa odešla dozadu. U převlékání, si dodávala odvahu, aby mu navrhla jiné řešení ještě teď. Slyšela, že vypnul rádio a pozhasínal světla v prodejně. Vešla opět do kuchyně a odvážila se mu podívat do očí, když kolem sebe procházeli. Minula ho a hned se otočila.
„A nemohl byste mě potrestat jako malou holku?“ zeptala se opatrně Soňa. Ta věta se nesla tichým prostorem jako ozvěna. Soňa zčervenala v obličeji a nejraději by utekla.
Šéf se zarazil. „Jak to myslíte?“
„No, že byste,“ zarazila se, styděla se to vyslovit, „mi dal výprask.“ Uff. Konečně to bylo venku. Soňa se hrozně styděla. Tělem jí projela horká vlna. Teď už jen čekala, co na to řekne šéf. Odmlka z jeho strany trvala nesmírně dlouho, alespoň tak to připadalo Soně.
„Promyslím si to do zítřka,“ odpověděl diplomaticky.
„Dobře, tak dobrou noc,“ rozloučila se Soňa a šla na autobus. Ještě než dorazila domů, tak jí přišla smska od šéfa:
Zítra přijdete do práce přesně o hodinu dříve. Odemknete prodejnu, zavřete dveře a kleknete si doprostřed místnosti zády ke vchodu. Ruce budete mít za hlavou. Takto vyčkáte do mého příchodu. Pokud ne, stále platí poloviční mzda. Dobrou noc. M.
Proboha. Je to tady. Další šance už nepříjde, tím si byla jistá. Už teď si byla jistá, že to bude mimořádně ponižující hodina v jejím životě. Jenže nic jiného jí nezbývalo. Nechtěla o tuhle práci přijít a nemohla si dovolit splácet tolik peněz.
V noci se pořád budila, ze strachu aby nezaspala. Ráno se osprchovala a dala si záležet na to, co si vezme na sebe. Nakonec si vzala jako obvykle černou sukni a upnuté tričko bez podprsenky. Do práce přišla o dvě minuty dříve, než jí napsal. Dala si věci do zaměstnanecké místnosti a vrátila se zpátky do prodejny. Zavřela dveře a pomalu se rozmýšlela, kam si klekne. Až teď jí došlo, že bude celou dobu vystavena na jedné kameře. Nemohla tedy švindlovat. Klekla si.
Měla mnoho času na přemýšlení. Přesto, že už v životě dostala na zadek nespočetněkrát od různých pánů, byla teď hodně nervózní. Adrenalin v krvi stoupal s každou minutou klečení. Nikdy vlastně nezažila opravdový neřízený výprask od autority. Vždycky to byly pánové, které to také sexuálně vzrušovalo jako jí. Jenže teď se pocit vzrušení překrýval s nejistotou a strachem. Né že by tyto pocity nezažila nikdy před výpraskem, to ano, ale byla si vždycky jistá, tím že to dopadne dobře. Že si pak normálně popovídají a půjdou na skleničku, že jí obejme a utěší. Vždy se tyto pocity odehrávaly v přítomnosti člověka, kterému věřila, uznávala ho, byla mu oddaná a znala ho více. Věděla, že přestane, když už nebude moct vydržet bolest. Jenže teď byla naprosto rozdílné situaci. Čekala na trest od někoho, koho vůbec neznala. Neměla ani náznak toho jak to bude probíhat. Čím a kolik dostane. Natož jestli to bude vůbec na zadek. Bude to na holou nebo jen přes kalhotky? V jaké pozici? Co když to nevydrží? Co když se rozbrečí? No a co když se jí zeptá, kolik chce dostat ran? To jí vůbec nenapadlo. Kolik by si měla říct? 25 to je asi málo, 50 to je asi moc, když vůbec neví, jak to bude od něj bolet. Ach jo, proč se to sakra muselo stát. Tohle všechno se jí honilo hlavou. Mozek jí pracoval na plné obrátky.
Nevěděla jak dlouho tam už klečí, ani jak dlouho to ještě potrvá. Najednou se za ní otevřely a opět zavřely dveře. V první chvíli nevěděla, jestli vstoupil šéf, ale po pozdravu už jí to bylo jasné. Byl tu. Teď příjde to nejhorší. Slyšela, jak došel k jednomu ze dvou stolků pro zákazníky a něco na něj položil. Prošel kolem ní dozadu, chvilku se tam zdržel a vrátil se k Soně. Zastavil se asi metr před ní. Soňa se neodvážila podívat se mu do očí. Jen odevzdaně čekala, co se bude dít. Chvilku dokonce se zálibou zkoumala jeho starý kožený pásek a na zlomek vteřiny se pousmála.
„Včera jste mě moc zklamala, Soňo. Doufám, že už se to ani nic podobného nebude opakovat. Sama jste včera navrhla trest v podobě výprasku, proto předpokládám, že se ho budete snášet pokorně. Vstaňte!“ pronesl a počkal, až to Soňa udělá. „Už nejste malá holka a Vaše provinění mě stálo deset tisíc, proto je Vám doufám jasné, že to nemohu přejít obyčejnými 25 ranami rukou. Souhlasíte?“
„Ano,“ odpověděla Soňa.
„Dostanete čtyřikrát 25 ran. Budete je všechny nahlas počítat. Při výprasku budete držet ve stanovené pozici. Na konci mi za výprask poděkujete. Tím se smaže Váš dluh vůči mně. Je to jasné?“
„Ano,“ znovu odpověděla Soňa vyděšená ještě víc než předtím. Nečekala, že to bude až takhle oficiální a přísné.
„Dobrá. Svlékněte se od pasu dolů.“ Tento příkaz jí ani moc nezaskočil. Poloviční nahota jí tak moc nevadila, i když to bylo divné, vzhledem k prostředí, kde se nacházela a šéfovi. Sukni a kalhotky si odložila na židli poblíž. Při cestě se poprvé podívala na to, co si odložil při příchodu na stůl. Ležely tam tři pruty. Dva hubenější asi 5 mm a jeden silný asi 12 mm. Spolu s nimi ještě starý široký silný řemen. Srdce jí spadlo do žaludku. To přece nemůže vydržet. Vždyť on jí vůbec nezná. Chtěla to vzdát a raději souhlasit se splácením. Jenže pak zase promluvil šéf „Otočte tu židli obráceně, klekněte si na ní a předloktím se opřete o stůl,“ a ona tupě splnila všechny příkazy. Ruce se jí klepaly a tělo jí poléval studený pot. Židle měla opěradlo o trochu vyšší než stůl, takže jí to nutilo vystrčit zadek výš, než ona chtěla.  Pak už jen slyšela kroky a po chvíli ucítila, jak se jí dotýká prut. Při pohledu na vedlejší stůl zjistila, že je to ten slabší.
„Připravená?“
„Ano,“ řekla nejistě a už se zatnutými zuby. Téměř okamžitě dopadla první šleha. Soňa se narovnala a chytla se za pravou půlku. Svraštil se jí obličej a bylo vidět, že nemá daleko k slzám. Pan M. si dal na první ráně záležet.
„Vraťte se zpátky na stůl, nebo končíme a zapomněla jste počítat!“ řekl výhružně.
 Soňa zamáčkla slzy zpátky, ohnula se a pevně se chytla hrany stolu. „Jedna.“ Čekala na další ránu. Přišla vzápětí. Nechtěla vykřiknout. Věděla, že se nesmí narovnat a tak se křečovitě chytla stolu. „Dva.“ Nebolelo to tak hrozně, spíš strašlivě štípalo. Další rány už Soňa nevydržela bez výkřiku. V polovině už si zvykla, opadl z ní strach, alespoň prozatím. Pan M. to nejspíš také vycítil a tak další rána šla na stehna. „Třináááct!“ vykřikla Soňa a snažila se ze všech sil udržet na stole. Než to stačila vstřebat, dopadla o kousek vedle další mnohem silnější. Soňa zaječela a vstala ze stolu. Začala si hladit naběhlé jelito na stehnu a z očí jí vytryskly slzy. Už nééé, říkala si v hlavě, né na stehna. Dostávala přes ně jen výjimečně a to opravdu za trest. Nesnášela to. Jenže teď a tady nemohla říct ne. Musela se vzchopit a dál snášet svůj zasloužený trest. Během půl minuty se opět ohnula. Cítila se poníženě, když vyslovovala další číslo a v hlase bylo slyšet, že brečí. Další rána šla zase na stehna. Málem se zase zvedla se stolu. Až do 25 rány dopadaly střídavě na zadek a stehna. Soňa trpěla jako ještě nikdy. Zatím však spíš ponížením než bolestí.  Pan M. odložil prut na bar a došel pro papírový kapesník. Podal ho Soně. Ta si otřela slzy a zmuchlala ho v levé ruce.
„Pokračujeme,“ pronesl šéf. Neměla odvahu se podívat na něj. Nechtěla, aby viděl její uplakanou tvář. Šéf si vyndal pásek ze svých kalhot, který byl výrazně rozhodně slabší a měkčí na pohled než ten na stole. Pásek Soňa snášela o mnoho lépe než prut. I přes stehna ho vydržela, i když s obtížemi, aniž by se pustila stolu.
„Vstaňte,“ řekl pan M. „a tady se postavte,“ ukázal na místo před ním. Oči už měla téměř suché, ale stále z nich čišel strach, z toho co příjde. Nu bylo to celkem jasné. Silný prut a řemen, každým pětadvacet. A bylo také jasné, že to bude i na stehna. To Soňu vůbec neuklidňovalo, ba naopak. Bála se mnohem víc než na začátku. Stále dokola se ujišťovala, že to zvládne. Přes tyto nepříjemné pocity jí to nesmírně vzrušovalo. Zadek a stehna jí krásně hřály. „Polovinu máte za sebou, Soňo. Doufám, že se teď budete lépe ovládat.“ Odstoupil a vzal si ten širší prut do ruky. „Chytněte se rukama za bar a odstupte tak daleko, abyste je měla natažené. Předkloňte se a vystrčte zadek,“ navigoval Soňu, dokud nebyla, tak jak chtěl. Potom vzal druhý tenký prut a položil jí ho asi pět centimetrů před špičky nohou. „Pokud překročíte tento prut, dostanete dvě rány na stehna. Pokud se pustíte baru, dostanete přes každou ruku jednu ránu. Pokud si budete jakkoliv bránit rukou zadek, dostanete přes ní dvě rány. Připravená?“ zeptal se šéf.
Soňa se zhluboka nadechla, zavřela oči, sebrala veškerou odvahu a řekla „Ano.“
Po prvních třech ranách už to nevydržela a překročila prut. Bolest byla velmi intenzivní. Když jí došlo, co udělala, nechtěla se vrátit na místo.
„Vraťte se zpátky do pozice,“ řekl po půl minutě šéf. Soňa se trochu pohnula, ale nevrátila se. „Chcete skončit?“
„Ne, prosím,“ řekla utrápeně.
„Tak se okamžitě vraťte!“ zvýšil na ní hlas. To Soňu rozpohybovalo. Když byla opět v pozici, přiložil jí prut na stehna. „Co Vás čeká?“ zeptal přísně.
„Dvě rány na stehna,“ vypravila ze sebe, už skoro v pláči. Po první ráně se rozbrečela nahlas a pokrčila nohu do vzduchu. „Prosííím, já už to neudělááám.“
„Dejte tu nohu na zem!“ řekl přísně. Soňa ho s velkou nechutí poslechla. Další rána dopadla téměř na stejné místo. Soňa vykřikla a hlasitě vzlykala. Ze všech sil se snažila nepustit. Vcelku pak byla ráda, že další rány byly jen na zadek. Brečela, křičela, naříkala, a prosila. Ano, prosila. Po pětadvacáté ráně, přistoupila k baru, schoulila se do dřepu a hlasitě vzlykala. Když se relativně uklidnila, odvážila se podívat na šéfa. Ten už si odložil prut a vyměnil ho za řemen. „Prosím už ne,“ zamumlala si Soňa do dlaní.
„Vstaňte,“ vyřkl další příkaz „Co jste to říkala?“
„Prosím, už mě nebijte, já už to nikdy neudělám. Moc se omlouvám,“ spustila Soňa.
„To je mi jasné, že už to nikdy neuděláte, ale na něčem jsme se domluvili. Nemohu Vám těch posledních pětadvacet odpustit. Zasloužíte si je a Vy to víte.“
„Prosím….,“ Soně už došly argumenty. Měl pravdu. „Prosím,“ zkusila to znovu, klekla si na zem a sepnula ruce dlaněmi k sobě. Vypadalo to, že šéf není tak nezlomitelný. Chvíli se na ní díval, aniž by na sobě dal znát, že to s ním hnulo.
„Co mi slíbíte?“ zeptal se najednou.
„Budu opatrnější, budu dřív myslet, než něco udělám, budu zodpovědná,“ padalo ze Soni postupně. Myslela, že už má vyhráno.
„Dobře, dám Vám na výběr. Posledních 25 dostanete buď tímto řemenem přes zadek, nebo páskem přes ruce.“ Zas tak lákavá nabídka to pro Soňu nebyla.
„Raději přes ruce,“ řekla poslušně. Pan M. si začal odepínat pásek. Soňa to vnímala, jako velmi vzrušující podívanou a doslova si vychutnávala každou vteřinu. Jenže pak následovala už velmi nepříjemná a stresující záležitost.
„Ruce budete střídat po jedné ráně a opět nezapomínejte počítat.“
Soňa vstala ze země a nastavila pravou ruku. První rána nebyla hrozná. Pan M. jí docela šetřil. Ani postupem času nepřidal na intenzitě. I tak viděl velké změny na Soně. S každou další ránou měla dlaně červenější a čas střídání dlaní se také prodlužoval. Posledních šest ovšem stálo za to. Po každé ráně Soňa zavřeštěla a schoulila si ruku do té druhé. Před tou poslední už zase brečela.
„Děkuji,“ řekla vděčně a byla ráda, že to má za sebou.
„Máte za co. Doufám, že už se nic takového nebude opakovat,“ řekl pan M. „Můžete se obléknout, pak to tady ukliďte a začněte pracovat. Za pět minut otvíráme.“
Soňa se oblékla, narovnala židle a posbírala pruty. Odnesla je do koše a zalezla si dozadu. Musela si přece prohlédnout tak krásně zmalovaný zadek ;-)))

3 komentáře:

Dawe řekl(a)...

Moc pěkná povídka. Nádherně se četla. Díky.

Anonymní řekl(a)...

PODĚKOVÁNÍ
Ve své bytostné klasičnosti velice pěkné.
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Povídka je moc pěkná. Ale za ty hrubky by slečna zasloužila...

Namátkou 6 x ní místo ni a 13 x jí místo ji. Ve čtvrtém pádě je to vždy s krátkým, slečno. 19 x 4, to máme 76 krát dřevěným pravítkem přes spodní prádlo.

No a za "Vždycky to byly pánové" to bude šestkrát rákoskou na holou. Snížím na 3 krát, pokud správně řeknete, kde byla chyba.

Ale nenechte se odradit a pište dál. Však on se vždycky najde někdo, kdo vám chyby spočítá a vyměří za ně trest...